Již od doby koncilu byla tato otázka aktuální. V té době totiž již v Německu a v některých misijních zemích existovali laičtí pomocníci v pastoraci. Ze strany římské kurie byl prý po koncilu dokonce vyvíjen tlak na zvyšování počtu laických pomocníků, aby se zabránilo svěcení jáhnů. Existovala zde zcela otevřená obava, že se svěcením ženatých mužů se ocitne v ohrožení celibát kněží-presbyterů.
V české katolické církvi je dnes čas od času nadhozen tento problém také. Pramení patrně z neschopnosti uchopit a zařadit službu jáhna. Otázku typu k čemu je jáhen, když to může dělat i laik, je při rozhovorech o jáhnech často slyšet. Je patrné, že tato otázka má kořeny v liturgicko-sakramentálním pojetí pastorace, které bylo popsáno výše a které se dnes zdá jako překonané. Pokud chápeme jáhenskou službu jako podstatně jinou reprezentaci Krista, problematiku to samozřejmě mění. Zde je však třeba především zvážit, jaká je role laiků v pastoraci. Vedle aktivních věřících mohou ve farnosti být a často i jsou další pomocníci v pastoraci. U nás ne příliš rozšířená forma je pastorační asistent, který svou službu vykonává dobrovolně a který má tedy civilní zaměstnání. Charakter jeho služby je takový, že už ji nemůžeme chápat jako jednu z aktivit jednoho z farníků. Častější je služba profesionálního pastoračního asistenta. Tedy člověka, který má mít odborné teologické vzdělání a který pracuje ve farnosti profesionálně. Často je mu na základě práva svěřena péče o farnost, podobně jako jáhnovi. Z toho je patrné, že zde opravdu není mezi jáhen a laikem v pastoraci rozdíl. Vedle farností laici také pracují ve speciální pastoraci. Například v nemocnicích nebo ve vězeňství, kde jsou ke službě ustanoveni přímo od svého biskupa. Rozdíl mezi jáhnem a laikem však vždy a všude zůstává v tom, že jáhen je klerikem.
Služba laiků má proto jednu podstatnou podmínku, laik se nesmí klerikalizovat. Má zůstat skutečným laikem. Dalšími problémy jsou propojení laika s církví, která je u jáhna a kněze-presbytera z obou stran vyřešeno svátostí (sliby, zodpovědnost církve, dary Ducha, milost). Z prvních zkušeností s pastorační službou laiků se zdá, že toto propojení u laiků chybí. A to už při přípravě. K přijetí do služby stačí prakticky jen absolvování studia s teologickým charakterem, a někdy ani to ne. Jakákoliv formace, paralelní s kněžským seminářem, neexistuje. Problematický se jeví také další vztah laického služebníka k církvi. Ustanovení ke službě lektora a akolyty tyto problémy neřeší. Navíc je mohou přijmout jen muži, čímž je pojem laik podstatně zúžen. Proto se reforma tzv. nižších svěcení jeví dnes jako nedokončená. Spojení laika, který slouží v pastoraci, s církví by mohlo být realizováno například složením slibů a benedikcí. Existuje nesvátostná forma přijetí smíření (kající bohoslužba), nebo i eucharistie (adorace), v tomto smyslu by mohla existovat nesvátostná forma církevní služby. Samozřejmě by vyžadovala patřičný název a obřad ustanovení, při kterém by mělo být dobře patrné, že jde o laickou službu. S tím také souvisí otázka, zda laici v pastoraci zaskakují za kleriky, nebo pracují opravdu jako laici (katecheze, rozhovory, administrativa, aktivní účast laického charakteru na liturgii).
Druhý problém spojený už více s jáhenstvím je přímo otázka vztahu laika v pastoraci a jáhna. V první kapitole byl popsán trojúhelníkový model chápání svátosti svěcení. Z něj vyplývá, že služby jáhna a kněze-presbytera stojí vedle sebe, protože jde o dvě různé možnosti jak reprezentovat Kristovo kněžství. Pastorační služba laiků by tedy měla tomuto chápání odpovídat. Buď má charakter služby ve farnosti, potom má samozřejmě blíže ke službě kněze-presbytera, nebo má charakter diakonický, a potom má vztah ke službě jáhna. Vztah laika v pastoraci k faráři je do určité míry poměrně jasný, pokud není uplatněn k. 517, jde o asistenta faráře, v širším smyslu o asistenta farního společenství. Podobný vztah by tedy mohli zaujímat laici v diakonické službě i k jáhnům. Tedy jako asistenti jáhna. Jáhen i farář jsou svátostným vyjádřením dvou principů v církvi: jejího budování a její otevřenosti, proto mají strhávat k těmto úkolům celou církev.
Ve chvíli, kdy je celá pastorace redukována pouze na farnost a liturgii, je otázka vztahu mezi službou jáhna a pastoračního asistenta prakticky neřešitelná. V této souvislosti by bylo jistě zajímavé zjistit, zda by současní profesionální pastorační asistenti, kteří do služby nastoupili prakticky hned po skončení teologických studií, v 35 letech přijali jáhenské svěcení. Odpovědi na tuto otázku by mohly v mnohém objasnit, jak chápou svou službu, podobně jako výše prezentovaný průzkum mezi jáhny a jejich vztahu k dalšímu svěcení. Pro vyjasnění vztahu mezi jáhnem a pastoračním asistentem je tedy třeba dbát dvou principů. Jednak faktu, že se jedná o laika, a tedy jeho služba má charakter asistence. Což nemá znamenat, že jde o službu provizorní; jednak je třeba hledat způsob zakotvení laiků v pastorační službě. Vzhledem k tomu, že se tato služba objevila také jako jedno ze znamení doby, není na místě ji relativizovat, ale naopak hledat její místo jak z hlediska praktického tak teologického.
|
