Jak bylo popsáno v kapitole o průzkumu mezi jáhny a jak se často v české katolické církvi porůznu ozývá, není v mnoha případech spolupráce, resp. pracovní vztahy mezi jáhnem a knězem-presbyterem v pořádku. Tento fenomén provází u nás jáhenství od chvíle jeho veřejného ustanovení na počátku 90. let 20. stol. Konflikty tohoto typu jsou však za dané situace ze sociologického hlediska zcela přirozené, a to do doby, než vznikne nová struktura, v tomto případě struktura pastorační práce. Z průzkumu je patrné, že většinou je spolupráce problematická mezi jáhnem a jeho farářem, nebo mezi jáhnem a knězem-presbyterem pověřeným péčí o farnost administrovanou jáhnem. Naopak, pokud jáhni pracují ve speciální pastoraci, tento problém prakticky odpadá. A to i v případech, kde jáhen koordinuje práci kněží-presbyterů, čímž je jim „de facto“ nadřízen. Napětí se často projevují i při liturgii, která bývá jinak jediným prostorem, kde kněz-presbyter jáhna akceptuje. Stává se, že je farářem jáhnům zabráněno dokonce i číst evangelium. Nebo že jáhen není při liturgii brán vážně, a to ani jako „lepší ministrant“.
Jak byla v celém předešlém textu popsáno, jáhen má své místo v církvi. Jeho mimofarní aktivita je většinou akceptována, zvláště pokud má civilní zaměstnání. Místo jáhna ve farnosti však často zůstává otazníkem, který vede ke zmíněným nedorozuměním. Z povahy farnosti je však patrné, že jáhen v ní má své místo:
„(...) farnost má být strukturovanou skupinou Božího lidu, která není jen schopna slavit eucharistii, ale která je také schopna vlastního života ze svých vnitřních sil, která je schopná misie a která je schopná charity v širším slova smyslu, nebo lépe řečeno, která je schopná diakonie.“
V citaci popsané úkoly se evidentně týkají jak faráře tak i jáhna. Kořeny problémů lze spatřovat především v tom, že farnost je chápána jako nejmenší jednotka, kde se realizuje liturgie, dále pak v tom, že role faráře a role jáhna jsou zaměňovány, resp. že jáhen nevykonává diakonickou službu, ale orientuje se směrem ke službě faráře. Rozhodně zde není na místě soudit, kdo má jak velkou vinu, zda farář, jáhen, farnost nebo diecézní pastorační strategie. Takový je faktický stav v církvi, který ale lze samozřejmě změnit. Vše tedy závisí na tom, jak bohatý je život farnosti. V životě omezeném jen na liturgii se bude péče o farnost těžko mezi jáhna a faráře dělit. Pro budoucí dobrou spolupráci mezi oběma nositeli svátostného Kristova kněžství je třeba už při formaci počítat s tím, že budou jednou spolupracovat. Problém, který vzniká poměrně širokým pastoračním polem pro jáhna a poměrně úzkým pro kněze, má svůj zdroj v situaci dnešní společnosti. Řešením by mohla být soustavná péče jak při přípravě, tak i po přijetí svěcení o kvalitu výkonu služebného kněžství. Tedy aby farářovo služebné kněžství mělo patřičnou hloubku, dnes často vyžadovanou , a aby se jáhnovo služebné kněžství neztratilo v množství směrů, kterými může své pastorační úsilí zamířit. Základem pro spolupráci je však jasné uvědomění si smyslu obou svěcení:
„(...) oba, kněz i jáhen představují dvojí stálý úkol církve: budovat sebe samu jako společenství a uskutečňovat své poslání ve světě. Jedná se o dva komplementární úkoly, z nichž si církev nemůže vybrat, ale které musí mít na zřeteli společně.“
Vztah mezi jáhnem a farářem však ovlivňují i jiné faktory, které přichází zvenčí a které není jednoduché vyřešit, ale jejichž vliv by snad mohl s postupem doby slábnout. Mezi ně patří dlouhé období, kdy jáhnové v církvi samostatně nepůsobili. S tím souvisí, že je řada farářů zvyklá působit ve farnosti sama a jáhna nepřijímají například jako výsledek své péče o povolání, ale jako konkurenta, nebo byť církevní, tak pro ně neuchopitelnou osobu. Dále je zde také fakt, že jáhna nelze kvůli jeho rodině jednoduše překládat z farnosti do farnosti jako celibátního kněze-presbytera. Často je také jáhenství stále chápáno jako řešení nouzového stavu, který časem pomine, a proto faráři necítí potřebu jáhna více, než například na pohřbech a o slavnostech, angažovat. Závažným problémem může být také kněžský celibát. Pokud s ním farář není vyrovnán, vzniká téměř samozřejmě averze vůči jáhnovi, který je stejně jako farář klerikem, ale má přitom na rozdíl od faráře manželku a rodinu. Samostatnou otázkou je také skutečnost, že před přijetím kněžského-presbyterského svěcení je nutné přijmout svěcení jáhenské. Pro budoucí kněze-presbytery je to nejkratší etapa jejich přípravy na službu. Proto se často chápe velice formálně, což má přirozeně negativní dopad na stálé jáhenství.
Nelze opominout, že kvalitní spolupráce mezi farářem a jáhnem existuje. Základem je samozřejmě respekt vůči druhému, ale také schopnost pohotově reagovat na znamení doby. Z praxe je také patrné, že faráři obecně přijímají v pracovním styku jáhny mnohem lépe než laiky. A je v důsledku jedno, zda v rámci farní pastorace nebo v rámci diakonie pro církev, o které už byla řeč. Vedle těchto pozitivních zkušeností existují také již zmíněné dobré vztahy ve speciální pastoraci. Oboje tedy může být inspirací pro další formy spolupráce mezi jáhny a faráři, či kněžími-presbytery obecně.
Důsledkem, který vyplývá z předchozího pojednání, by měla být schopnost komunikace, která má své kořeny ve společném cíli, kterým, jednoduše řečeno, může být úspěšná pastorace. Pokud jde všem zúčastněným o dobrou prezentaci Božího království, které už je zde, ale ne zcela, neměla by pro ně být spolupráce problémem. A to i přes řadu potíží, které klade každodenní realita:
„Pouze stálým odkazováním, reflexivním a trvalým, spolu s postupně rostoucí schopností komunikovat se skutečností boholidské lásky, která nám byla vlita do srdce, je možné překonat propast mezi zkušeností víry a lidskou zkušeností dnešního člověka.“
Jediným cílem pastorace je jednota a spojení osob, a to jednak osoby trojjediného Boha, jednak jednotlivých osob lidských. V tomto pohledu vykonají svou specifickou službou autentickou pastoraci i jáhni. Zatímco kněz-presbyter, který je farářem, garantuje a pečuje zejména o jednotu farnosti a o jednotu farnosti s biskupem, pečuje jáhen o jednotu s těmi, kdo se od ní oddalují nebo jí jsou vzdáleni. Lépe řečeno nabízejí jim podíl na jednotě církve s Kristem, která se zakládá na křtu. Základem takové pastorace je služba, která nepramení z potřeby rozšiřovat církev, nebo dosáhnout svého spasení, ale z lásky, kterou miluje Kristus stvoření. Tato služba, dříve i dnes často opomíjená, se tedy rozvíjí vedle služby faráře. Proto jáhen, který koná autentickou jáhenskou službu, nemůže být farářovi konkurentem, protože oba sice pracují na stejném cíli, ale každý jiným, zato potřebným a nutným, způsobem.
|
