ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
Církev jako svátost spásy a společenství 
Církev jako společenství Božího lidu 
Ekumenismus 
Laici v církvi 
Kněžstvo 
Obecně 
Trvalí jáhni 
Zapojení stálých jáhnů českých a moravských diecézí do pastorace 
Svatost, řehole, duchovní hnutí 
2001 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Zapojení stálých jáhnů českých a moravských diecézí do pastorace 103

Mgr. Michal Opatrný

Jáhnové v diakonické pastoraci

Pokud vyjdeme z předpokladu změny pastorální strategie, jak bylo popsáno v předešlé kapitole, můžeme se pokusit o návrh alespoň několika způsobů práce jáhnů v diakonické pastoraci. Následující návrhy si nekladou nárok na úplnost. Mají spíš ukázat možné směry, na které by se mohla jáhenská služba orientovat. Diakonická pastorace se může uskutečňovat jak v církvi tak i mimo ni, nejvíce však na jejím pomezí. Jak to konečně k jáhenské službě patří. V této souvislosti je třeba se ještě vrátit k otázce vztahu jáhna a kněze. Je samozřejmé, že kněží vždy budou v diakonické pastoraci působit, jáhni na ni nemají jednoduše monopol. Konkrétní spolupráce se však může uskutečňovat obráceně než ve farnosti. Nejde o to, že by kněz byl jáhnovi podřízen, konečně ani jáhen není ve farní pastoraci jednoduše podřízen farářovi, ale jsou spolupracovníci. Každý je však „doma“ jinde. Kněz ve farní pastoraci a jáhen v diakonické. Biskup potom pečuje o oba směry. Tento druh spolupráce, kdy jáhen v diakonické pastoraci koordinuje práci kněží, je dnes běžný například ve vězeňské duchovní službě. Kněz, který je často farářem a působí přitom v diakonické pastoraci, může spolupracovat s jáhnem tam, kde je to vhodné, stejně jako jáhen spolupracuje ve farnosti také tam, kde to nejlépe odpovídá jeho svěcení. Nabízí se zde především otázka svátosti smíření a nemocných. Jáhen, který zahájí s potřebným člověkem kontakt a projde s ním cestu obrácení nebo návratu k víře, rozpozná, kdy je na čase, aby povolal na pomoc kněze, který může vedle svátostí přispět zejména svou specifickou spiritualitou.
Pro přehled zde jsou uvedeny tři možnosti diakonické práce a pastorace, ve kterých by mohli čeští a moravští jáhnové najít uplatnění:

1. Duchovní služby
Jáhnové by se mohli ve větší míře stávat členy nově vznikající speciální duchovní správy, které se vyvíjí vedle klasické duchovní správy – farní. Vznikají nové instituce, u nás označované jako duchovní služby, které mají na starosti pastoraci věřících i nevěřících, kteří nejsou spojeni jako u farností bydlištěm, ale svým specifickým stavem nebo způsobem života. Nejznámější je u nás Duchovní služba armády ČR, ve které však žádný jáhen nepůsobí a ani nepůsobil. Duchovní služba v armádě vznikla na základě dohody mezi AČR, ČBK a ERC. Duchovní do ní delegují církve podle dohodnutého poměru. Kandidát na duchovního musí vedle osobních a vojenských kritérií splňovat také kritéria církevní. Jsou to dokončené vzdělání kvalifikující k vedení farnosti (sboru), dvouletá praxe v církevní obci, delegace od vlastní církve, ekumenické chápání služby v armádě, schopnost chápat svou službu jako diakonickou a tedy ne přímo evangelizační. Podle výkladu smlouvy splňují tuto podmínku v katolické církvi bez rozdílu jáhen i kněz. V situaci, kdy je drtivá většina členů armády nevěřících, není kněžská služba pro tuto službu prakticky třeba. Nebo alespoň ne v tom rozsahu, ve kterém je používána. Situace spíše volá po službě jáhenské, a to především kvůli zmíněnému diakonickému charakteru této služby. Podstatě jáhenského svěcení ve smlouvě odpovídá i začátek úvodního prohlášení:
„Všichni zástupci církví, kteří se účastní této smlouvy, jsou si hluboce vědomi potřeby vydávat v rezortu ministerstva obrany svědectví o křesťanské víře a naději v jednotě (...)“
Nejstarší tradici má služba ve věznicích. Podobně jako v armádě byla uzavřely ČBK a ERC smlouvu s Vězeňskou službou (VS) o Duchovní službě ve věznicích. Podstatným rozdílem ovšem je, že tzv. pověřené osoby nemusí být v úzkém církevní smyslu slova duchovní:
„Základ VDP tvoří křesťané, duchovní i laici, kteří byli vedením svých církví pověřeni duchovenskou službou ve věznicích a vazebních věznicích České republiky a v obdobných zařízeních, pečujících o adaptaci vězňů a propuštěných a byli schváleni výkonným výborem VDP.“
Služba má dvě složky: dobrovolnou a profesionální. Profesionální pracovník zastává funkci tzv. rady vězeňské služby-duchovního. I zde jde při pastoraci především o službu potřebným a teprve sekundárně také o hlásání evangelia, takže můžeme konstatovat obdobný závěr jako u služby v armádě. Na rozdíl od armády však jáhni ve vězeňské duchovní službě působí. Dva z Olomoucké arcidiecéze a jeden z Ostravsko-Opavské diecéze. Všichni pracují jako profesionálové. V dobrovolné složce vězeňské služby zřejmě žádný jáhen nepracuje. Tato služba má navíc výhodu, že k nástupu do ní není potřeba splnění nějakých dalších podmínek, jako například fyzická kondice pro armádu.
V dohledné době by mohly být zavedeny další podobné služby církve nebo církví společnosti, a to zejména v nemocnicích. Měly by se odehrávat v podobném ekumenickém duchu jako předešlé dvě. Jedním z cílů by mělo být zpřístupnění této služby také duchovním v širšímu smyslu slova, tedy nejen například kněžím a kazatelům, ale také laikům z různých konfesí. Pastorace v nemocnicích má ovšem svá úskalí především ve zdravotní odbornosti duchovních. Jde o podobný problém jako při službě v armádě, kdy duchovní chtě nechtě nějakým způsobem vojákem být musí. Jáhen, který je původním povoláním lékař, může nejen být přijímán lépe nemocnými i personálem, ale také lépe rozumí situaci nemocných. To je ovšem spíše pohled ze strany zdravotnictví jako takového. Z pohledu pastorace je pro tuto službu vhodným kandidátem každý, kdo byl obdarován specifickým charismatem nebo milostí. A tu zprostředkovává právě jáhenské svěcení, jak již bylo zmíněno v první kapitole. Tato speciální pastorační péče o nemocné a také o vězně by se měla obracet i k ostatnímu personálu, tedy k lékařům a sestrám i k civilní a ozbrojené složce vězeňské služby. Tím vyvstává otázka, zda by podobné duchovní služby neměly být zavedeny také u dalších silně rizikových a stresujících povolání.
Pastorační výzvou v této souvislosti jsou také uprchlíci koncentrovaní v uprchlických táborech nebo bezdomovci v českých a moravských městech. A vedle nich také početná rómská komunita, která nemůže být jednoduše svěřena do pastorační péče farností pro svá pochopitelná specifika.

2. Pastorační a evangelizační centra
Zřejmě nejznámějším způsobem tohoto druhu pastorace jsou bezesporu diecézní centra mládeže (DCM). V tomto směru pastorace jde prakticky o pastorační péči pro určitou skupinu křesťanů, která je ale pro svá vlastní specifika ohrožena právě tím, že by se mohla ocitnout na okraji církevního společenství. Proto je zde značný prostor pro diakonickou pastoraci, nejde totiž jen o administrativu, jak by se mohlo někdy zdát, a je zde tedy prostor i pro uskutečňování jáhenského poslání.
Nejzavedenější jsou již zmíněná DCM. Jejich práce se obrací většinou k mládeži, která je ještě v církvi, i když má často se svou křesťanskou identitou potíže. Práce pro nevěřící mládež, která je zejména ohrožena různými negativními vlivy, se zatím příliš nerozvíjí. Nedostatek pracovníků v pastoraci se projevuje samozřejmě i v diakonické práci pro nevěřící mládež. Ovšem i způsob pastorační péče bývá někdy přijatelný jen pro část věřící mládeže.
Pastorační pole prozatím „zcela neorané“ je vysokoškolská mládež. Práce DCM samozřejmě nemůže jednoduše pokrýt skupinu mladých lidí přibližně od 12 do 26 let. Navíc mládež studující jakýkoliv vědní obor většinou vykazuje vysoce kritické myšlení. Z hlediska pastorace se jedná o zcela specifickou skupinu. Studenti jsou často vytrženi ze svého rodinného prostředí. Ti, kteří jsou věřící, jsou nuceni obhájit sami před sebou vlastní identitu křesťana. Ti, kteří jsou nevěřící, si většinou začnou klást řadu existenciálních otázek, které obvykle souvisí jak s jejich životem, tak i s poznáním, které získávají díky oboru, který studují. Například na Slovensku je běžná praxe Univerzitních pastoračních center. Jsou na všech univerzitách. U nás není pastorace studentů systémově řešena někdy ani na univerzitách, které mají teologické fakulty. Pro jáhny, zvláště ty, kteří se pohybují ve vědeckém prostředí, může být univerzita obrovským prostorem pro jejich diakonickou práci. Otec rodiny, dobrý vědec, je zcela jistě člověk, který je pro studenty důvěryhodný, jak svým zakotvením v obyčejném životě, tak ve své odborné vědecké práci.
Mezi další příklady může patřit péče o drogově závislé nebo matky v tísni. Zvláštní význam by měla mít také pastorační péče o lidi v důchodu. Ti jsou povýtce na okraji společnosti. V oblastech, kde je takových lidí více, tedy v každém větším městě, se může pastorace této skupiny velice dobře rozvíjet. Zkušenosti již zcela jistě existují. Například na Litoměřickém biskupství má pro tyto lidi Charita denní stacionář. Diakonická pastorace důchodců by měla mít za cíl především péči o lidsky důstojné prožívání této poslední fáze lidského života. Zatímco byla ve třetí kapitole charakterizována diakonická pastorace mládeže jako uvědomování si vlastní identity, diakonická pastorace důchodců může směřovat k uvědomování si vlastní hodnoty a důstojnosti. A to i tehdy, když se zdá, že realita světa tomu není nakloněná. S pastorací zaměřenou tímto směrem také souvisí pastorace umírajících. K jáhenským úkolům patřilo také udělování viatika, proto se jáhenská služba může rozvíjet i tímto směrem nejen v diakonické pastoraci, ale i ve farnostech.

3. Katolická Charita
Je bezpochyby, že v Katolické Charitě budou pracovat především laici a zejména ženy. V české katolické církvi však nejsou nové názory, že by, zřejmě na vedoucích místech v Charitě, měli být jáhni. Jak ukázal průzkum na diecézních kuriích, v Plzeňské diecézi pracuje různým způsobem v Charitě většina jáhnů. Jsou to sice tři ze čtyř, ale i tak je patrný záměr biskupa Františka Radkovského, aby jáhnové působili tam, kde to odpovídá povaze jejich svěcení. V ostatních diecézích není poměr zapojení jáhnů v práci Charit tak velký. Nejčastěji působí jako spirituálové jednotlivých součástí Charity. To sice jáhenské službě neodpovídá tak, jako práce na vedoucích místech Charity, nicméně jde o skutečnou jáhenskou službu. Spíše by ale měl být v Charitě prostor pro práci kněží, místo jejich působení na sice řekněme formálních, ale přesto vedoucích místech.
Práce jáhnů v Charitě zřejmě nejvíce připomíná otázku, proč mají něco dělat jáhnové, když stejnou práci mohou vykonávat i laici. Navíc zejména v Charitě, ale i mnoha podobných službách, působí především ženy. Apel na působení jáhnů v Katolické Charitě by neměl vést k zpochybnění smyslu jejich svěcení, které by, pokud by bylo více požadováno, jak je tomu například se službou diakonů a diakonek v Diakonii ČCE, bránilo takové práci laiků, a konkrétně především žen. Spíše naopak by měl tento fakt vyvolávat otázku po jáhenském svěcení pro ženy.
Každopádně smyslu, podstatě a teologii jáhenského svěcení služba v Katolické Charitě nebo podobné organizaci odpovídá. Jáhnové svěcení pro službu by zde měli pracovat právě kvůli vysoké hodnotě a smyslu této služby. Jde o skutečnou realizaci diakonie, která přece stojí s liturgií nebo koinónií, které svěcení pro svou realizaci vyžadují, v jedné rovině.



předcházející | obsah | následující