Církev zdůrazňuje tři zdroje Božího zjevení, které je nutné respektovat v životě církve. Je to Písmo svaté, tvořící společenství s Bohem, tradice, tvořící společenství a kontinuitu s církví předků, a magisterium, tvořící a střežící jednotu aktuálního společenství metodou učitelského úřadu biskupů. Dnes si opět uvědomujeme nosný, avšak zanedbávaný prvek církevní tradice - synodalitu, která zahrnuje předešlé, avšak připomíná společenství věřících - communio fidelium - jako neopomenutelný aspekt projevu Ducha Svatého, který musí ve vztahu k magisteriu a biskupům mít onen konzultativní a dialogický charakter. Celek věřících, kteří jsou pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře (LG 12).
V církvi se proto realizuje také poradní (konzultativní) princip , který vyplývá ze synodálního principu společenství věřících. Tento princip je založen na tom, že projev Ducha Svatého nemůže být omezen pouze na jednoho biskupa, nýbrž Duch Svatý vane, jak chce, a nevíme, odkud a kam jde. Dále pak má každý věřící svým křtem dospělosti plnost Ducha Svatého - i když ne v plnosti charismatu řízení a rozhodování – a podílí se na kněžském, prorockém a královském (řídícím) poslání Kristově. Respektovat mínění věřících ze strany biskupa je tak nutnou součástí synodálního principu. Slovo Boží, které se předává (traditio), musí být přijato ve víře aktivním uznáním (acclamatio, receptio).
Poradní princip je organizačním principem především v partikulární církvi – diecézi. Ta nemá být tvořena pouze sumou farností, i když se to tak ve skutečnosti u nás projevuje a organizuje , nýbrž má projevovat v nejvyšší míře poslání a moc ve slově a svátostech a ty se pak mají uskutečňovat v různých společenstvích celé partikulární církve. Pouze jedním z jejích projevů mají být aktuálně žitá a u nás ponejvíce známá farní společenství. Nejvyšším poradním orgánem biskupa v partikulární církvi je diecézní sněm. V něm se má projevovat stará a známá myšlenka sv. Cypriána, tvůrce konstituce velkých a slavných afrických plenárních sněmů: Nihil sine episcopo..., nihil sine consilio vestro et sine consensu plebis ( Nic bez biskupa…, nic bez vaší rady a bez souhlasu lidu) .
Poradní princip ve společenství věřících (communio fidelium) se však realizuje i ve společenství partikulárních církví (communio ecclesiarum) , které je podle rozhodovacího principu vyhrazeno pouze biskupům, a to organizovanou formou za účasti kněží, řeholníků a laiků, pověřených v církvi jistými funkcemi, na provinčních a plenárních sněmech, jak ukážeme později.
Synodalita tedy neznamená ani převzetí parlamentního či demokratického principu (ten svou povahou je založen na legitimizaci převahy většiny) , ani převzetí protikladu prvku komunitního vůči prvku autoritativnímu . Synodalita není ani oživením konciliarismu, autokefality či episkopalismu pod jiným jménem, který vylučuje papežovu mocenskou suverenitu a neomylnost. Synodalita nestojí v opozici proti hierarchii; je naopak spolu s jejím hierarchickým uspořádáním její nedílnou součástí. Znamená spíše harmonizaci všech zakládajících prvků a sil v tajemství církve.
|