§ 102
a) Sněm si je vědom krásy kněžského povolání. Je velkým a nezaslouženým Božím darem celému Božímu lidu. Vždyť „úřad Krista, pastýře a hlavy, vykonávají [kněží] v mezích své moci, a tak shromažďují Boží rodinu jako bratrské společenství, oživované jedním duchem a skrze Krista v Duchu ji vedou k Bohu Otci. Jemu se klanějí uprostřed svého stádce v duchu a v pravdě. Konečně věnují své síly kázání a vyučování; co v zákoně Páně četli a prorozjímali, v to věří, v co uvěřili, tomu učí, a čemu učí, podle toho jednají.“
b) Nároky kladené na kvalitu služby jáhnů, kněží a biskupů a na jejich osobní intelektuální, morální, duchovní a obecně lidskou kvalitu jsou značné a jsou v zásadě shodné s tím, co požadují církevní dokumenty. Někdy se zdá být tento ideál neuskutečnitelný. Trvalá snaha uskutečňovat neuskutečnitelné může vést k frustraci, syndromu vyhoření nebo somatickým onemocněním. O to potřebnější je realistická, spirituálně zdravě zakořeněná představa o dobrém životě kněze v pastorační službě. Ideálem je jeho horlivá apoštolská činnost, které předchází, doprovází a završuje kontemplativní spojení s Bohem, vhodně doprovázení odpočinkem a bratrským společenstvím.
c) Spiritualita diecézního kněze je založena na svatosti ve službě a pro službu. Vědomí, že je služebníkem, tvoří obsah jeho základního úmyslu být tím, co koná. Především má v úmyslu konat to, co koná církev, a to v rovině trvalé osobní vůle, jako pouto, které ho spojuje s Kristem. Středem zbožnosti kněze je eucharistie a svátost smíření. Spojen s Kristem se stává služebníkem ukřižovaného a vzkříšeného Pána tam, kde je poslán, především k chudým a bezmocným. Kristus je svým křížem přítomen v utrpení, které stále vládne ve světě. Kněz není pouze vychovatelem v křesťanské víře, ale i duchovním otcem. Spolu s apoštolem může každý kněz říci: „Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vašim otcem v Kristu Ježíši.“ Vrchol kněžského společenství, které je pro kněze velkým darem, je pak vyjádřen v jejich vzájemné jednotě, vnitřním souhlasu jednoty víry, kterou uchovávají ve svatosti, moudrosti, stálosti, živosti a vytrvalém učení věrně a vytrvale v Kristu. Plodnost pastorační práce kněze je zakotvena v modlitbě (především v Denní modlitbě církve), v čistotě srdce, v živém a přátelském kněžském společenství a v bratrské jednotě s biskupem.
§ 103
a) Sněm ve své snaze ukázat místní církvi krásu a vznešenost kněžského povolání odkazuje na Kristovo evangelium o rozsévači a svou vlastní autoritou chce říci: O rozsévače vzácného zrna, jakým je kněžské povolání, a o kvalitu tohoto zrna není v žádné době třeba se obávat. V různých dobách putování církve spíše dělá starost půda, do které se toto vzácné zrno zasévá, a půda, do které se tato křehká rostlina přesazuje.
b) První půdou důležitou pro tuto setbu je rodina. Křesťané se učí prožívat rodinu znovu v její vážnosti. Protože spojení člověka s tajemstvím Krista je velkorysou obětí, je zapotřebí tento prvek stále oživovat a pěstovat. Tak se může i dnes připravit půda pro větší psychickou, fyzickou a duchovní zralost. Duchovní povolání předpokládá lidskou zralost. Práce na kultivaci křesťanské rodiny je prací na základním zpracování půdy pro povolání.
c) Druhou velice důležitou půdou pro kněžské povolání je místní církev. Nejen seminář, nýbrž celé společenství věřících formuje duchovní povolání. V novém stylu výchovy probíhá přitom značná část let formace právě mimo seminář v pozorné supervizi představených, kdy se bohoslovec zapojuje do pastorace a života církve.
d) Kněžský seminář je místem rozvíjení modlitby začátečníků v modlitbu dospělých. Je místem, kde se zakládá vážněji smysl pro duchovní vedení, více se zvažuje pokorné přijímání různých životů kolem sebe, buduje se tolerance vůči názorům, skutečné smýšlení s církví, hledá se porozumění pro Pána a budoucí kněz se učí houževnatosti a pracovitosti. Dnešní seminář se musí umět vyrovnávat se setkáním tradičního křesťanství s formou života konvertitů, s větší tvůrčí schopností setkávat se s různými typy mladých lidí, se znalostí individuálních potřeb, s růzností psychologických přístupů. Přítomnost biskupů již v procesu formace v semináři je nejlepším počátkem pro budoucí spolupráci mezi kněžími a biskupy.
e) Další půdou a kultivací je v dnešní době teologická fakulta. Tím, že usiluje o vědeckou a intelektuální přípravu kandidátů kněžství, se podílí na jejich výchově. Sněm se přimlouvá za zvyšování náročnosti studia, neboť vysokoškolské teologické vzdělání je jedním ze základních předpokladů i kritérií kněžského poslání v dnešní době. Kněžím se tím do budoucna pomáhá čelit stále větším nárokům věřících i hledajících. Zabrání komplexům u nedostatečně vzdělaných kněží, které se vždy nějak a něčím kompenzují. Nutný je i dobrý příklad vyučujících kněží a ostatních vyučujících.
f) Presbyterium je rovněž půdou pro trvalou formaci kněžského povolání. Sněm si je vědom mnoha nedostatků v této oblasti. Presbyterium je chápáno především jen jako možnost kolegiální výpomoci – aby měl kdo zastoupit, případně pomoci ve zpovědnici apod. Pravá tvář kněžského společenství se projevuje zvláště v zájmu jeden o druhého, v pomoci v duchovním životě, v podpoře v době krize, v samotě. Komunikace mezi kněžími, jejich vzájemný kontakt, modlitba, vzdělávání, dělba práce, společné plánování, to vše tvoří zázemí pro bohatý a radostný kněžský život.
g) Velmi důležitou půdou pro trvalou formaci kněží je srdečnější zájem kněží i laiků o vzájemné propojení Božího lidu a vzájemná pomoc. Souhra mezi kněžími a laiky je nejen apoštolským ziskem pro společenství věřících, ale je i příkladem těm, kteří stojí mimo něj. Je třeba trpělivě toto soužití tvořit a pomáhat mu.
§ 104
Sněm povzbuzuje celou místní církev, aby na základě dosavadních zkušeností opět zvážila kritéria přijetí kandidátů kněžství a požadavky na jednotlivé fáze formace, upřesnila požadavky na míru vzdělanosti dnešních kněží, podobu permanentní formace, zohlednila sociální rozdíly kněží a společné podmínky pro práci kněží z jiných diecézí.
§ 105
a) Sněm vybízí diecézní synody ke změnám organizačního uspořádání života diecéze, a to v závislosti na trendech klesajícího počtu kněží. Snižování počtu kněží v pastoraci nelze řešit pouhým přidáváním dalších farností často přetíženým kněžím.
b) Spiritualita diecézního kněze je nesena pastorační láskou a horlivostí. Bude kombinací osobního zaměření, určitých živých diecézních tradic, především bratrského a přátelského kněžského společenství, a snahy odpovědět na požadavky situace, v níž kněz žije. Pro kvalitu spirituality diecézních kněží je nutný odborný růst exercitátorů a vysoká kritéria pro výběr kněží, kteří dávají duchovní cvičení a rekolekce. Pravidelné roční exercicie jsou bohatým zdrojem jeho kněžské stability.
§ 106
a) Trvalé jáhenství je u nás službou, která se v jednotlivých diecézích rozvíjí neustále, ale značně rozdílně. Pochopení role jáhnů se však v církevní veřejnosti na všech stupních teprve utváří. V církvi se role jáhna zatím z větší části hledá, spíše než by byla nalezena a zažita, a to i po vydání směrnice univerzální církve pro službu a život trvalých jáhnů.
b) Pro identitu jáhenské služby je nejméně vhodná ta situace, kdy jáhen pouze kopíruje v mezích svého svěcení roli kněze. Velmi málo je zatím rozvinuta práce jáhna v charitativní službě, i když je jáhen odborně i svým zasvěcením kvalifikován pro tuto službu církve.
c) Je třeba rozvinout kritéria pro rozpoznání povolání k jáhenské službě a jejich znalost rozšířit do celé církve. Nový jednotný řád jáhenské služby pro celou Českou republiku, včetně kvalifikačních předpokladů, může být pomocí. Pro jáhenskou službu je duchovní a pastorační formace dnes stejně důležitá jako dostatečné teologické vzdělání.
d) Je třeba, aby kněz i farnost přijali i manželku a rodinu jáhna a aby pastorační zatížení jáhnů respektovalo život celé jeho rodiny, včetně potřebného hmotného zabezpečení.
|
