Vztahy s okolními státy

Dr. Macek - Diskusní příspěvek

Dovolte mi, abych po svém předřečníkovi zdůraznil, jak se výběr tematických okruhů sněmu vzájemně prolíná. Proto se zcela vědomě zaměřím na několik, podle mě důležitých témat. Pastorační práce musí reflektovat i tu skutečnost, že nežijeme v našem státě na izolovaném ostrově. Náš stát je ve střední Evropě a naši sousedé s námi, zvláště nyní po otevření hranic, komunikují. Tyto vzájemné vztahy byly a jsou citlivým problémem, problémem dlouhodobým. Musíme s našimi sousedy žít, stýkat se s nimi a musíme proto hledat optimální cestu soužití, přinejmenším v tomto středoevropském prostoru, jak uvnitř našeho státu, tak i vztahu k našim sousedům.
Domnívám se však, že jde v tomto případě i v pastorační práci o dva problémy. První je zmíněný vnější vztah, vztah k sousedům. Přitom si stále musíme uvědomovat, že naše církev je nedělitelnou součástí církve obecné a právě na tomto základě hledat optimální sladění vztahů, především s našimi sousedy. Je tu však i druhý problém - vztahy uprostřed tohoto státu, uvnitř naší společnosti, vztahy k ostatním národnostem, které zde s námi žijí.
P. Aleš Opatrný zdůraznil, že je třeba zpracovat analýzu naší minulosti a současnosti. To je velice cenný podnět. Ukazuje se to např. na takovém nesmírně citlivém problému vztahů českoněmeckých. Zde byl a je přínos naší církve velice pozitivní, inspirativní a historicky doložitelný, dokonce z obou stran. Vyplývá z něj, že jediné možné řešení těchto problémů s nadějí na trvalé zlepšení a soužiti v srdci Evropy je přístup, který měla v minulosti a stále má katolická církev. Mělo by to být také náležitě reflektováno. Jako příklad možno uvést společná prohlášení českých a německých biskupů atd. Pokud se týká negativních důsledků vztahů, které nejsou stále ještě dořešeny, není to jen tzv. sudetoněmecká otázka, ale v našem státě vnitřní vztahy k slovenské, polské a německé národnosti i vztah k Rómům. I když např. pro Rómy byl již při ČBK určen zodpovědný biskup, je to stále složitá dlouhodobá otázka, kterou je třeba řešit postupně. Neměli bychom rovněž zapomínat, že po rozdělení státu žije u nás početná skupina Slováků, tvořící dnes vlastně největší národnostní menšinu v ČR. K tomuto etniku i ostatním (Polákům, Němcům) bychom měli hledat pozitivní vztahy, založené na křesťanských principech. Měli bychom to i stále zdůrazňovat.
Při nedostatku kněží se právě i zde může velmi pozitivně projevovat aktivita laiků, která by měla být z tohoto hlediska co nejvíce využívána a pozitivně ovlivňována. Nelze zapomínat i na polské kněze, působící v našich diecézích. Jim je potřeba věnovat zvýšenou péči, aby pochopili naši mentalitu, odlišnou od polské, a s tím i související pastorační úsilí.
Myslím si, že by měl být retrospektivně uskutečněn i sociologický rozbor naší společnosti, protože její současný stav je výsledkem právě předchozího složitého vývoje. Bylo by tak možno zjistit objektivní obraz vývoje a nynějšího vztahu naší společnosti. Měli bychom si přitom uvědomit také to, že došlo i u nás ke kvalitativním změnám struktury společnosti. Před 2 roky jsem se zúčastnil konference na Maltě, kde jedním z hlavních témat byl současný vztah víry a vědy i umění v soudobé společnosti. I u nás platí, že zatímco v minulém století byla opora církve na venkově, převážně zemědělském, situace ve městech byla odlišná a v podstatě horší. Tam daleko více pronikaly nové "moderní" myšlenky liberalismu a socialismu. V naší době je situace opačná. Na venkově, vlivem téměř totálního přijetí konzumního života, je církev ve svých základech ohrožena, nebo alespoň silně její působnost narušena. To ovšem opět neplatí obecně, v jednotlivých regionech se tato situace značně liší a církev u nás směrem na. východ má stále větší význam, vliv a působnost. Mluvím za litoměřickou diecézi, kde došlo po válce na většině území k výměně obyvatelstva, kde zvláště v průmyslových regionech se špatnou ekologickou situací je stav nedobrý. Přistupuje k tomu i velká vnitřní migrace, která také není stabilizujícím prvkem. To vše velice ztěžuje práci církve. Je třeba ovšem vidět a znát situaci co nejkonkrétněji a vyvarovat se zevšeobecňování. Je třeba nalézt a analyzovat tuto konkrétní situaci v jednotlivých diecézích, vikariátech a farnostech, kde se projevují určité zvláštnosti, které je nutno zjistit a analyzovat. Z toho pak vyplývá určit další postup práce církve. Měli bychom usilovat o hledání a nalézání plně křesťanského životního stylu, a to jak ve smyslu ekumenickém, tak i katolickém, který dosud není rozvitý a je složitý, jako je složitá situace v celé naší společnosti.
Vše to souvisí také s tím, že je dnes určitá inflace informací. Stěžujeme si, že máme informací nedostatek, ale to je důsledek toho, že neumíme množství informací zhodnotit a vybrat to, co je v nich zásadní a co je bagatelní.
Na závěr ještě jeden problém. Na synodu by také měla být reflektována otázka vztahu církve k vědě a umění v celé šíři, byť v závěru sněmu stručně, ale co nejkonkrétněji. Je samozřejmé vycházet ze stanoviska církve. Pokud se týká oblasti vědy, tam vidíme zřetelný pokrok téměř ve všech disciplínách. Ale i zde zůstává ještě dosti práce, např. doplnit, upřesnit a v některých případech i korigovat původní stará tvrzeni a stanoviska, např. Mistr Jan Hus a rekatolizace v našich církevních českých dějinách. V případě umění jde nejen o umění výtvarné, ale i hudební a literární. Zde máme z minulosti dědictví, za nějž jsme zodpovědni. Omezím-li se např. jen na výtvarné umění v minulosti, tak u nás máme asi 80 procent památek, které jsou památkami církevními. Již to ukazuje, co naše církev má a mělo by se stanovit, co je nutno konat nyní a v budoucnosti. Je to v úzké souvislosti se státem, protože toto umění je národním pokladem celého státu. Uvědomme si přitom základní skutečnost, že chrámy mají být ve smyslu Vaticana II. nejen významným uměleckým dílem, ale především živým spirituálním společenstvím, jemuž by měly být co nejvhodněji přizpůsobeny i jejich prostory. Každá doba přinesla svůj vklad do umění, ale v nejnovější době se úzká vazba k církevnímu umění do jisté míry narušila. Měli bychom hledat cesty k obnovení těchto vztahů. Je to velké positivum pro současnost i budoucnost, a to nejen pro církev, ale i pro celou naši společnost. Zvláště to myslím platí pro takové diecéze jako je Plzeň či Litoměřice, které jsou v pravém slova smyslu misijním územím. V něm právě prostřednictvím umění výtvarného, hudebního i literárního můžeme oslovit co nejširší veřejnost a přispět tak podstatně i k získání vztahu soudobé společností nejen k umění, ale i k seznámeni se s duchovními hodnotami křesťanskými, které naše společnost tak potřebuje. Poznání těchto hodnot, které církev má a. spravuje, jejich co nejširší zpřístupnění a vysvětlení jejich základního duchovního významu by se pak jistě projevilo v povzneseni celé kulturní úrovně u nás, ale jsem přesvědčen, že by to přispělo zcela konkrétně i potřebám naší církve. Veřejnost by tak měla možnost plně si uvědomit nezastupitelný význam církve jak v našich dějinách, tak i v naší současnosti.
Na konec bych chtěl říci, že přednesené problémy, které jsem zde načrtl, by se měly také objevit v tématech sněmu nejen nějakým dokumentem, ale tím, že by se sněm měl pokusit vytvořit určitou dlouhodobou koncepci a rozdělit ji do krátkých aktuálních úkolů. Je třeba stanovit, co je nutno řešit dnes, zítra, za týden, za léta a pak i dlouhodobě. Domnívám se, že jedině tímto způsobem je možno určit priority a tím i perspektivy naší církve a její úkoly v ČR.

Zaslat reakci na tento text.