Podněty k tématu Žena, manželství, rodina

Podněty k tématu "žena, manželství a rodina, teorie a praxe katolické církve v ČR"

Žena
· Jeví se nám nedoceněné místo ženy v církvi a možnosti jejího uplatnění. Máme ovšem dojem, že je to z velké části součástí širšího problému nedoceněného místa křesťanů laiků v církvi a možnosti jejích uplatnění.
· Bylo by vhodné zamýšlet se nad místem ženy, která nežije v manželství ani v řeholní komunitě. Hledat, zda a jaký má takový život smysl, priority a specifika. Poskytovat takovým ženám specifickou pastoraci a nabízet jim specifické místo, možnost uplatnění, služby apod.
· Žena, která se brzo nevdá, často zakouší nátlak k tomu, aby vstoupila do řehole. ("Když nemáš povolání k manželství, tak musíš mít povolání k zasvěcenému životu.") To se nám nezdá všeobecně platné a dobré.
· Velice zajímavé podněty k hledání místa žen v církvi shledáváme ve stati Josefa Zvěřiny Obnova "laikátu", která je otištěna mimo jiné ve sborníku Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon 1995, str. 61-76 (zejména str. 72-75).

Manželství
· Život ve světě může být specifickým zdrojem posvěcení, nejen znesvěcení a rizika. Je třeba objevit, propracovat a rozšířit postoj pozitivního přístupu k životu (křesťanů laiků) ve světě.
· Bůh stvořil člověka jako jednotu muže a ženy. Trochu schématicky vyjádřeno člověk = (muž+žena). My osobně žijeme duchovní jednotu této naší společné bytosti. Málokde se setkáváme s takovým chápáním manželství jak v teorii (teologie), tak v církevní praxi. Proč?
· Téměř se nevyskytují společné duchovní obnosy pro manželské dvojice.
Josef Zvěřina v jedné ze svých statí uvádí, že je třeba objevit spiritualitu křesťanů laiků. V duchu jeho myšlenky jsem přesvědčen, že duchovní život křesťanů laiků nemůže být jen jakousi "odmocninou" duchovního života kněží a řeholníků (protože - se záměrnou nadsázkou řečeno - "holt laici mají tu smůlu, že se musí znesvěcovat prací, partnerskými a rodinnými vztahy, péčí o děti, službou a podobně, a tedy nemají tolik času na modlitbu či rozjímání a nemohou být každý den na mši"), ale že spiritualita laiků, zvláště pak manželů a rodičů (nejen!) má své specifické a plnohodnotné zdroje. Bylo by dobře je objevovat a ukazovat na ně. (Tím samozřejmě nezpochybňuji ani v nejmenším klasické zdroje a způsoby duchovního života, jako modlitba, svátosti, eucharistie, četba Písma, rozjímání ...) Mám na mysli např.:
· Opravdový a hluboký vztah mezi lidmi nachází vrcholu v manželství. Tento vztah je obrazem vztahu mezi Bohem (Kristem) a Božím lidem (církví), jak vidíme na mnoha obrazech v Písmu. Žiji tak vlastně ve vztahu, který použil Bůh k popisu svého vztahu k nám lidem. Manželství je znamení tohoto vztahu!
· Život v manželství je také v jistém smyslu obrazem života Boží Trojice, jak to krásně uvádí pokoncilní dokument Mulieris dignitatem (O důstojnosti ženy).
· Svátost manželství může být velkým zdrojem požehnání. Není to jednorázová, ale trvalá záležitost (stejně jako křest, biřmování a kněžství), může být "pramenem, vyvěrajícím do života věčného" (J 4,14).
· Život ve vztahu je životem v komunikaci, naslouchání, odevzdávání se druhému, obětavosti. Může tak být velkou školou života a cestou k naplnění života podle Boží vůle. Cokoliv, co člověk žije podle Boží vůle, je vždy spojeno s Božím požehnáním a milostí.
· Rozhodnutí mít několik dětí je spojeno s velkými obtížemi a je to velká oběť. Požaduje zřeknout se vlastního způsobu života, mnoha zájmů a mnoha dobrých věcí. Noční vstávání k dětem, permanentní nevyspání, starosti představují velkou oběť - jistě smysluplnou a Bohu libou, a proto vedoucí k Bohu a ne od Boha.
· Děti ,jsou školou života v Bohu. Jan Pavel II. se vyslovuje, že "dospělí se musí Božím cestám učit od dětí". (z poselství k světovému dni míru).
· Zajímavé paralely mají v životě v manželství i evangelní rady. Rozhodnutí pro několik dětí představuje v dnešní době u nás automaticky život v chudobě, která je podle mne nejméně srovnatelná s chudobou řeholních komunit. (Pokud vidím řeholníky v autě, nemají patnáct či dvacet let staré škodovky...) Také dodržování čistoty v manželství je náročné. Poslušnost vůči Bohu samozřejmě zůstává, na místo poslušnosti vůči představenému nastupuje specifická forma: hledání společné jednoty, společné rozhodování a přizpůsobování se navzájem. - Nikdo v církvi nepochybuje, že je řeholní život podle evangelních rad zdrojem požehnání. Myslím, že obdobně to platí i v manželském životě.
· Máme nějaké dvojice manželů - světců? Proč ne, anebo jen ojediněle? O čem to svědčí? (Že by opravdu manželství nebyla dobrá cesta ke svatosti?!)
· Modlitby za povolání k manželství se téměř nevyskytují. Také přímluvy za manželství a za rodiny by mohly a měly být četnější.

Rodina
· Říká se, že celibát může být (mimo jiné) znamením pro svět. Není dnes právě takovým znamením rodina s několika dětmi? Jan Pavel II. mluví o protikladu civilizace smrti a civilizace života. Myslím, že právě rodiny s dětmi jsou v dnešní sobecké, atomizované a bezdětné době velkým znamením.
· Myslím, že rodiny s dětmi by bylo potřeba v chápání v církvi začlenit na místo, které jim náleží. Jsou (mimo jiné):
· Domácími církvemi
· místem, kde se rodí noví lidé, noví křesťané
· místem předávání víry (prvotním a nejdůležitějším mezi ostatními!)
· místem vytváření vztahů
· potenciálním zdrojem požehnání pro jejich okolí a farnost (Řeholní komunity jsou si dobře vědomy, že jejich staří a nemocní členové jsou jejich pokladem. Nejsou tak trochu pokladem církve a farnosti rodiny s dětmi? Víme přece, jaký je rozdíl mezi venkovským kostelem s několika starými babičkami a kostelem, kam chodí rodiny
· Úplně postrádám povědomí i praktické uskutečňování toho, že rodina je domácí církev (Familiaris consortio). Bylo by dobré zdůrazňovat:
· společnou modlitbu v rodině a její význam
· společné čtení a výklad Božího slova v rodině
· žehnání v rodině, i liturgickou formou (viz Benedikcionál)
· duchovní otevřenost a vyzařování rodiny navenek
· Materiální stránka rodin s více dětmi v dnešní době je velice špatná. Mám dojem, že se o tom neví, nemluví a nic se s tím nedělá. Málokteří rodiče se vysloví nahlas třeba v kostele, jak hluboko mají do kapsy, a málokterého faráře či farníka napadne se zeptat a nebo dokonce bez zeptání rodiny podpořit. Možná by to mohla být věc Charity, ale Charita také patří k církvi - a navíc si nejsem jist, zda přesouváním této starosti na instituci se nezbavujeme vlastní odpovědnosti třeba v rámci společenství farnosti. Navíc by to možná mělo platit i v diecézním nebo celostátním měřítku: mezi sbírkami na bohoslovce, na misie, na potřeby světové církve, diecéze apod. by sbírka na naše rodiny měla své místo. (V naší diecézi je to extrémní stav, Kdy se vybírá na Pastorační středisko s křišťálovými lustry a koženými křesly, takže na chudé - ve světě i u nás - ne nezbývá, ale dokonce je snaha od všech, i chudých věřících žádat další a další peníze. To ale snad není obecný stav v ČR.)
· Téměř dokonale chybí mše ve všední dny v dopoledních a odpoledních hodinách, kterých by se mohly účastnit ženy s malými dětmi. Např. v Hradci Králové je každý všední den 5-7 podvečerních mší, ale všechny začínají v 17.00, v 18.00 nebo v 18.30. Stačilo by třeba jednou za týden či čtrnáct dní.
· Nabídka církve pro rodiny není příliš široká. Pastorace se spíše zaměřuje na děti zvlášť, případně na mládež, na dospělé pak téměř výhradně spíše jako na jednotlivce (i duchovní obnovy bývají typicky zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy). Pokud vím, vloni bylo druhé světové setkání rodin někde v Jižní Americe, kam jel jeden manželský pár z ČR. Národní nebo diecézní aktivity tohoto typu prakticky chybí. Chybí i podpora manželských a rodinných společenství. (Výbornou výjimkou jsou Manželská setkání, která ovšem nejsou v prvním plánu duchovní, ale spíše vztahovou záležitostí.)

RNDr. Jaromír Matěna

Zaslat reakci na tento text.