§ 18
a) Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum vyjadřuje dominantní postavení Božího slova, které předchází každé lidské řeči a jakékoli činnosti církve. Na prvním místě tedy církev Božímu slovu naslouchá a hlásá je. Dějiny spásy v Písmu svatém potvrzují, že k zjevení došlo v dějinách, že Boží jednání s člověkem se odehrává v čase. Bůh Stvořitel neustále udržuje vše v bytí, nezůstává mimo stvořený svět. Cílem jeho vztahu k člověku a celému světu je spása.
b) Boží sebedarování lidem pokračuje a vrcholí v Kristu. Na místo slov proroků nastupuje vtělené Slovo. Ježíš Kristus nehovoří už jen o Bohu, ale je Boží výpovědí, je Božím slovem, které se stalo slovem naším. V něm se Bůh úplně vyslovil, Boží dialog s člověkem dosáhl svého cíle.
c) Víra není jen záležitostí rozumu a vůle, je úplnou odevzdaností celého člověka sebedarujícímu se Bohu. Je zároveň Božím darem i aktivitou člověka. Zdokonalování víry je dílem Ducha Svatého, a to tím způsobem, že jeho působení prostupuje stále více veškeré jednání člověka. „Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov,, a to přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti.“ Všichni věřící se podílejí na Kristově prorockém poslání nejdříve tím, že sami zakoušejí sílu Boží pravdy v duchu zásady: „Nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně“ , a následně vydávají svědectví. Tím jsou spoluodpovědní za šíření Božího slova.
§ 19
a) Církev se zabývá nejen sama sebou, nýbrž především naslouchá, aby potom mohla mluvit; neukazuje na sebe kvůli sobě samé, nýbrž odkazuje k Bohu. Konstituce o Božím zjevení Dei Verbum hledí s pastoračním optimismem na schopnost porozumět Božímu zjevení i na možnost usmíření mezi Bohem a člověkem mocí slova. Z hlediska úplnosti biblického poselství je ovšem nezbytné pamatovat rovněž na jádro zvěsti o ospravedlnění hříšníka.
b) Bůh jako osoba se obrací v Ježíši Kristu k člověku jako k osobě. Božím tajemstvím není nikdo jiný než Kristus, tedy osoba. Z toho vyrůstá dialogický charakter zjevení. Boží dialog se vždy odehrává v přítomném čase. Ježíšovo oslovení „už vás nenazývám služebníky, ... [ale] přáteli“ (Jan 15,15) zaznívá zde a nyní. Jeho slovo zaznívá z dálky dvou tisíc let, ale hlásá-li se dnes v církvi evangelium, hlásá ho Kristus. On nás chce povzbudit k odpovědi.
c) Kristus je ukončením zjevení ve smyslu neustále trvajícího počátku, který je přítomen v každé chvíli dějin a přichází se zaslíbením budoucnosti, „plností celého zjevení“ . Člověk má neustále směřovat k vtělenému Božímu slovu. Žádná doba a nikdo z lidí nemůže překonat to, co se událo v Kristu, každá doba a každý člověk je pozván ztotožnit se s touto událostí.
§ 20
a) Podstatu zjevení nelze vystihnout jen rozumově odůvodněnou naukou. Zjevení se týká osoby Ježíše Krista. Ve zjevení jde o vztah mezi lidským „já“ a Božím „Ty“. Cílem komunikace mezi oběma není větší informovanost člověka, ale jeho sjednocení s Bohem a proměna, způsobená vztahem k Bohu.
b) Člověk je dialogickou bytostí, která se nasloucháním Božímu slovu setkává s Bohem a ve společenství se Slovem přijímá skutečnost, která je od tohoto Slova neoddělitelná: společenství se samotným Bohem.
c) Vzhledem ke Kristu jsme těmi, kdo obdrželi svěřený poklad, který máme přijmout, střežit a předávat. Co máme svého, co bychom nedostali?
d) Vzhledem ke své vlastní spáse mají věřící svou citlivost k Božímu zjevení rozvíjet aktivním způsobem, například uchováváním víry a svědectvím o ní, stále hlubším pronikáním do víry a utvářením života podle ní, jak se s tím dnes setkáváme v mnoha církevních hnutích.
§ 21
Sněm povzbuzuje laiky k tomu, aby v sobě rozvíjeli charismata pro službu slova ve prospěch církve, především ve vlastních rodinách a v úkolech, které jim budou svěřeny, včetně biblického apoštolátu. Ze strany církevní autority se očekává větší odvaha rozlišovat vhodná charismata pro službu slova a jejich uplatnění na všech rovinách života církve.
|
