Seminář

SEMINÁŘ jako domov:

OT III.čl.4 + RF úvod č1.1: zřetelně uvádí, že pro kněžskou výchovu jsou semináře nutné a tato nutnost byla znovu potvrzena Biskupskou synodou /viz PDV č1.60/, s vážnou poznámkou, že seminární výchova musí být přizpůsobena novým požadavkům doby, musí mít pastorální zaměření a hlavně musí být věrna zásadám Il.vatikánského sněmu.
Koncil klade důraz na koordinaci různých aspektů výchovy: lidský, duchovní a intelektuální, a současně jedním dechem zdůrazňuje, že všechny jsou zaměřeny ke specificky pastoračnímu cíli /viz PDV č1.57/. RF úvod č1.2: u mladých lidí současnosti je třeba brát v úvahu zvláštní duševní dispozice, které souvisejí s mentalitou dnešních mladých lidí:
- vřelá touha po upřímnosti a pravdě,
- rychlé a pohotové přijímání všeho nového a nezvyklého, smysl vážit si světa a jeho technických a vědeckých pokroků,
- vůle úplně se zapojit do světa a sloužit mu,
- cit solidarity hlavně s lidmi nízkého postavení, s utlačovanými
- společenský duch,
mladí lidé dnešní doby si výrazně uvědomují důstojnost své vlastní osoby a mají vyvinutý cit pro tento svět a lidi v něm
Avšak! Lze u nich pozorovat také:
- nedůvěru vůči všemu, co je starobylé a tradiční,
- vrtkavost při rozhodování,
- nestálost v předsevzetích,
- nedostatečná ochota podřídit se,
- kritický postoj vůči autoritě a vůči různým společenským zřízením civilním i církevním
Je tedy nutno: aby se v semináři přímo pěstovala větší úcta k osobě, aby se odstranilo všechno, co má ráz neudržitelné konvenčnosti, aby se vše konalo v pravdě a lásce, aby mezi všemi byl opravdový dialog, aby se častěji navazovaly styky se světem a aby se všechno, co se nařizuje a vyžaduje, správně odůvodňovalo a plnilo se dobrovolně /viz RF úvod č1.2/. Přitom však otázka přísnosti při celkovém výběru bohoslovců a hlavně při jejich vedení nemá být zlehčena ani bolestně pociťovaným nedostatkem kněžstva /viz OT č1.6 Ill.kap./. Všichni představení i profesoři si musí uvědomit, že výsledek výchovy bohoslovců závisí na jejich způsobu myšlení a jednání, na jejich umění a ochotě spolupracovat. Jasně se musí pochopit, že nikdo z tohoto společenství není určen k tomu, aby poroučel a aby se mu dostávalo poct /OT IV. č1.9/. Ovzduší semináře je jen tehdy dýchatelné, pokud je prosyceno duchem služby. Nemůže zde být žádného místa pro žárlivost, nepřejícnost a rivalitu /PDV č1.28/.

SEMINÁŘ jako výchovný dům:

/PDV č1.61: mluví ještě výrazněji: seminář je "výchovné církevní společenství"/.
Je třeba často mluvit o vznešenosti povolání, ale není možné zamlčovat a mlhavě mluvit o těžkostech a obtížích povolání. Jasně bohoslovce seznámit s břemeny, která na sebe berou, ale tak, aby ve svém budoucím povolání neviděli jen různá nebezpečí.
Snad nejdůležitějším posláním semináře jako výchovného domu, výchovného církevního společenství, je prozkoumat způsobilost seminaristů ke kněžství, zdali přicházejí se správnými úmysly /jistě dobrými/ a že se pro kněžství rozhodli úplně dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku. Ti, kteří jsou skutečně povoláni, by si měli kněžství doslova zamilovat.
Cíl výchovy:
- vypěstovat ustálený charakter
- kázeň a mužná zralost
- schopnost vážných rozhodnutí
- schopnost komunikovat s druhými
- ochota vidět druhé a jim pomáhat
- vybudovat solidní duchovní život
Dále: osvojení vlastností jako je upřímnost, snaha o spravedlnost, plnění slibů, laskavost, skromnost /viz OT IV. č1.11/.
Důležitým bodem ve výchově je: úzký vztah ke svému biskupovi, což nemá absolutně nic společného se servilností. Biskup to je, kdo posuzuje a přijímá rozhodnutí kandidáta pro povolání, do semináře ho posílá a bdí nad jeho výchovou a růstem. OT IV. čl. 9 mluví přímo o přilnutí, o oddanosti, o pokorné a synovské lásce jednak ke Kristovu náměstku, ale stejně tak i ke svému biskupovi. V něm se seminaristé mají učit hledat Krista /OT IV. č1.8/, neboť on je to, který kněžím uděluje poslání. PDV č1.65: "Prvním zástupcem /reprezentantem/ Krista při kněžské výchově je biskup. Slova evangelisty Marka lze říci o biskupovi: "Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat..." /Mk 3,14/. Je opravdu nutné, aby se toto vnitřní volání Ducha projevilo jako autentické pozvání biskupa. Všichni mohou "přijít" k biskupovi, protože je otcem a pastýřem všech, ale zvláštním způsobem to platí o jeho kněžích, kteří s ním sdílejí jedno kněžství a službu. Biskup, jak sám koncil říká, by je měl považovat za "bratry a přátele" a takto s nimi jednat. Analogicky to lze říci i o těch, kdo se připravují ke kněžství. Aby mohli "být s ním", s biskupem, má je biskup z důvodu své odpovědnosti za výchovu kandidátů kněžství často navštěvovat a jistým způsobem "být s nimi". Přítomnost biskupa má zvláštní význam nejen proto, že pomáhá seminárnímu společenství prožívat své zapojení do místní církve, ale také proto, že potvrzuje a povzbuzuje pastorační charakter celé výchovy kandidátů kněžství. Zvláště pak svou přítomností a sdílením pastoračních problémů místní církve s kandidáty kněžství poskytuje biskup základní příspěvek pro výchovu k "cítění s církví" /sentire cum Ecclesia/, ústřední duchovní a pastorační hodnotě při vykonávání kněžské služby.
Pokud jde o představené, pak oni sami chápou své poslání jako službu, nikoliv jako úřad či funkci, tím méně jako ti, kteří mají neomezenou moc s kterou by neomylně vládli svým podřízeným. Když se v OT mluví o vztahu seminaristů k biskupovi, připojuje se i zmínka o presbyteriu - tedy o těch, ke kterým jednou seminaristé přistoupí jako pomocníci a spolupracovníci /též viz Direktář pro službu a život kněží I.kap. čl. 21: budoucí kněz svým svěcením vchází do zvláštních vztahů s papežem, biskupským sborem a vlastním biskupem, s ostatními kněžími a s věřícími laiky/. Kněžstvo je chápáno tak, že jsou to spolubratři bohoslovců. A představení jsou kněží, tedy spolubratři.
Důležitý prvek ve výchově seminaristů je Svatým otcem Janem Pavlem II. s takovou pravidelností připomínaný vřelý vztah k Marii Panně, která svým příkladem a přímluvou bděle sleduje růst povolání a kněžského života v církvi. Spolu se Sv.otcem často prosím Marii:" ...přijmi ty, kteří jsou od počátku povoláni, ochraňuj jejich růst, provázej své syny v životě i službě, Matko kněží!" JPDV závěr/.
Duchovní vedení - pole pro spirituály - dynamický charakter /viz PDV č1.45/: upevňování stále důvěrnějšího společenství s Otcem skrze jeho Syna Ježíše Krista v Duchu sv. Orientace k získání celoživotního vztahu osobního přátelství s Kristem Knězem. A konečně neustálé hledání Krista a důvěryplné spojení s Jeho církví. To vše tak, aby to mohlo pokračovat dále v kněžském životě.
Nelze si představit žádný výchovný program ke kněžství bez studia a vzájemného dialogu.
Individuelní pohovory jsou základní součástí výchovy v našem semináři. Studium - není dispenzováno a sledujeme studijní výsledky. A ve vzájemném rozhovoru s bohoslovci připomínáme, že sám kandidát je nutným a nezastupitelným činitelem při své vlastní výchově. Každá výchova, včetně výchovy ke kněžství, je konec konců sebevýchovou. Nikdo nás totiž nikdy nemůže nahradit v odpovědné svobodě, kterou máme jako jednotlivci /viz PDV č1.69/.
Zvláštní zmínka i o celibátu: Direktář v č1.58 a 59 hovoří o celibátu jako o "svědectví radikálního následování Krista a znamení eschatologické skutečnosti." Celibát není "daň, která se platí Pánu", aby bylo možno přistoupit ke svěcení. Spíše je to "dar, který se dostává z Božího milosrdenství". Úkolem výchovy ke kněžství je také pomoc zkoumat, zdali byl tento dar Bohem dán dotyčnému kandidátovi pro dobro církve a pro službu druhým../ PDV č1.27 až 30 připomíná chápání celibátu jako evangelní radikalismus, ale správně theologicky objasněný: kristologicky - být ve všem jako Kristus, eklesiologicky - zcela se dát církvi k dispozici, eschatologicky - jako prorocká hodnota víry v budoucí věk. Direktář v čl. 60 současně vyzývá k trvalému obnovování vědomí přítomnosti tohoto Božího daru celibátu s tím, že nelze zlehčovat možné nebezpečné negativní vlivy kupř. společenských sdělovacích prostředků, familiárních známostí apod. a docenit i v současné době užitečnost asketických pravidel, jež jsou zkušeností církve zaručena.

SEMINÁŘ s výhledem do pastorace:

OT i RF a pochopitelně i PO chápe seminář vždy ve vztahu k pastoraci. Dokonce OT VI. č1.19 přímo mluví o tom, že pastorační úsilí je páteří celé výchovy bohoslovců, o povinnosti vyjít vstříc lidem, žijícím v tomto světě. Otázka uzavřenosti a otevřenosti semináře: seminář nemůže být tak uzavřený, aby se seminaristé cítili drženi stranou od lidských a sociálních skutečností nebo zcela izolováni od kulturního dění především zde v Praze. Přitom nemůže být tak otevřený, aby se seminaristé domnívali, že je jim dovoleno všechno. Otevřený seminář ve smyslu uskutečnění pastoračních záměrů. S tím souvisí i otevřenost vůči laikům, spolupráce s nimi, vyzkoušení účinnějších způsobů apoštolátu, příprava na hlásání evangelia kdekoli a všem, dále ekumenické hledisko: důkladnější poznávání jiných křesťanských církví a církevních, příp. náboženských společenství, účast na práci a dialogu o obnovení jednoty, styk s nemocnými, věznice, domovy důchodců a pod., kontakty se studenty jiných fakult atd.
Pastorační praxe bohoslovců o prázdninách /OT VI. č1.20 a 21/ jako možnost praktického apoštolátu: jednají na svou vlastní odpovědnost, ale vždy ve spolupráci s druhými, především kněžími. Tyto praxe však mají být organizovány metodicky a vždy podle uvážení místního biskupa. Na pastorační praxi nepřicházejí již hotoví pastorační odborníci, ale žáci! Vyhodnocování testimonií z prázdninových praxí... I o prázdninách "v pastoračním terénu" připomínejme našim bohoslovcům, že když se připravují na kněžskou službu, aby si byli vědomi toho, že církev v nich má naději, když jim jednou svěří blaho duší /viz OT závěr/. Chceme, aby se bohoslovci během celkové přípravy přetvořili v pravé pastýře duší podle vzoru našeho Pána Ježíše Krista, Učitele, Kněze a Pastýře /viz PDV č1.57 s odkazem na OT/.

Baxant.

Zaslat reakci na tento text.