ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
Církev jako svátost spásy a společenství 
Církev jako společenství Božího lidu 
Ekumenismus 
Laici v církvi 
Kněžstvo 
Obecně 
Trvalí jáhni 
Zapojení stálých jáhnů českých a moravských diecézí do pastorace 
Svatost, řehole, duchovní hnutí 
2001 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Zapojení stálých jáhnů českých a moravských diecézí do pastorace 87

Mgr. Michal Opatrný

Pohled současné pastorální teologie

Možná pastorální strategie české církve byla obecně naznačena v předešlé kapitole v pohledu teologa a filozofa K. Skalického. Zde je věnována pozornost konkrétnějším teoretickým základům pro pastorační strategii české církve. Budou ukázány na prezentaci názorů, které k této tématice zaujímají někteří z českých pastorálních teologů. Pavel Ambros SJ, děkan a vyučující na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, který se ve svém bádání zaměřuje na studium křesťanské tradice na Východě, se ve své knize Kam směřuje česká katolická církev? (Velehrad 1999) zabývá významem české kultury pro pastorální teologii. Konkrétní základ a východisko pro nové pojetí pastorace vidí v Cyrilometodějské křesťanské tradici. Vychází zde prakticky z precedentu sice staršího, ale oficiálně započatého na 2. vatikánském koncilu, kdy se církev v celosvětovém měřítku obrací ke svým biblickým kořenům v době starověku. Ambros tedy obrací pozornost ke kořenům křesťanství na území dnešní České republiky. Cyrilometodějská tradice přináší především vhodný základ pro novou inkulturaci křesťanství v našem prostředí, a tím otevírá prostor i pro novou evangelizaci. Ambros tak poukazuje na zásadní specifikum prostoru, ve kterém leží Česká republika, která se nachází na kulturní hranici západu a východu. Evangelium a kultura se proto musí setkat v lidské osobě, kde mezi nimi vzniká jednota. Rozhodně je třeba se vyhnout „spiritualizaci“ kultury a „kulturizaci“ evangelia. Jako důležitý příklad realizace této jednoty kultury a evangelia vidí Ambros v praxi křesťanského Východu.
Je však potřeba zvážit, zda se české kulturní prostředí přece jen nepřiklonilo, díky principielnímu odmítání všeho co souvisí s bývalým SSSR a dnešním Ruskem, ke kultuře západní. Pro otázku inkulturace evangelijního poselství v českém prostředí jsou také, vedle cyrilometodějské, klíčové i další tradice. A to zejména z doby reformace tradice utrakvistická, bratrská a husitská, a v neposlední řadě je také třeba znovu zvažovat okolnosti, které vedly ke vzniku požadavků Jednoty katolického duchovenstva ve 20. letech 20. století a následně ke vzniku Církve československé, a dále rozdělení tohoto uskupení na Československou církev husitskou a české pravoslaví.
Vyučující pastorální teologie na Katolické teologické fakultě a ředitel Pastoračního střediska pražské arcidiecéze Aleš Opatrný vychází při svých úvahách o pastorační strategii české katolické církve především z reflexe pastoračních zkušeností církve, které udělala v době útlaku mezi lety 1948 až 1989. Své poznatky prezentoval v knize Pastorační situace u nás (Kostelní Vydří 1996) a také v obsáhlejší studii Pastorace v postmoderní společnosti (Kostelní Vydří 2001). Zásadním problémem je podle A. Opatrného názor, že české prostředí je prostředí katolické, nebo prostředí ve kterém katolictví jen spí a brzo se probudí. Opuštění této představy je pro něj klíčovým krokem zahájení nové pastorační strategie. K tomto opuštění patří také opuštění nebo změna řady dosavadních pastoračních metod. Tyto metody nejsou jediným způsobem péče o život a existenci církve, resp. společenství křesťanů. Tento problém je zřejmě celocírkevní, u nás však má zásadní význam pro změnu pastorační strategie. Proto je pro A. Opatrného charakteristický názor, že:
„(...) život církve nemůže být tvořen jen sloužením mší.“
Klíčové je proto nové pochopení farností, které budou tam, kde jsou věřící, a ne tam, kde stojí kostel a fara. To tedy znamená, že farnosti nadále nebude vytvářet ohraničené území, ale společenství křesťanů, schopné samostatného života, který se bude mj. projevovat pastoračním působením celé farnosti směrem ven, jinak řečeno misijním úsilím. Pro samotný niterný život farnosti je důležité, aby byla využita také zkušenost malých společenství z doby socialismu, aby farnost fungovala jako společenství jednotlivých malých společenství. Nemalou roli zde také hraje rodina, která svým specifickým způsobem patří do malých společenství především. Dalším velkým pastoračním prostorem, tedy kde se může v budoucnu pastorace realizovat i odkud bude moci vycházet, jsou jednak řehole, jednak církevní hnutí. Ty se mohou stát vedle farností dalšími ohnisky duchovního života a speciální pastorace. Samostatnou a podstatnou roli v pastoraci hraje rozvoj nejen dalšího odborného vzdělávání kléru, ale také systematického vzdělávání laiků v otázkách víry. A to ne jen pro nutný osobní rozvoj, ale také proto, že rozvoj současného světa vyžaduje vyšší odbornost pro obhájení vlastní víry.
S tím také souvisí fakt, že církev se bude muset naučit přijímat pozitivní hodnoty i od sekularizované světské společnosti. Jde totiž o to, že dary Ducha svatého jsou dány všem. To znamená, že církev má být díky těm, které sama obdržela, schopna přijímat ty, které obdržel svět.
Nelze však přehlédnout, že dědictví z doby útlaku nemusí mít vždy nebo všude kýžený přínos. Současné trendy naznačují, že i udržování staré farní struktury místy přináší pozitivní pastorační výsledky. Návštěvnost nedělních bohoslužeb alespoň ve městech není malá. Samozřejmě nejde o projevy autentického křesťanství nebo silné víry. Může však jít o první krok k obnovení víry. Podobně i klíčové události v životě lidí jako narození, dospělost, svatba a smrt, kterým odpovídají slavení křtu, biřmování, křesťanského sňatku a křesťanskému pohřbu, zůstávají místy, s velkým prostorem pro pastorační působení i na okrajové členy církve nebo na lidi bezkonfesijní, i výslovné ateisty. To neznamená, že by tyto události měly být zneužity k lehce násilné evangelizaci, ale že v nich lze snáze nabídnout pomocnou ruku. Snad nejlépe to bylo vidět při ekumenické bohoslužbě konané po teroristickém útoku 11. 9. 2001 v USA. Bohoslužba se konala v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, která byla zcela zplněná. Ovšem tato otevřenost vůči hledajícím patří bytostně k charakteru křesťanské radikality.
Základní otázky pastorační strategie rozpracovává velice podrobně pastorální teologie v německy mluvících zemích. Její výsledky u nás prezentuje například Alois Křišťan, SDB, vyučující na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Základní myšlenkou tohoto konceptu pastorální strategie jsou paradigmata v pastorální teologii. Německá pastorálka rozlišuje tři: klasické paradigma, sekularizační paradigma a evangelizační paradigma. Zatímco klasické paradigma, které se soustředí především na liturgický způsob pastorace, a do kterého bychom mohli zařadit náš přetrvávající model josefínské farní správy, se zdá v řadě dílčích částí překonané, sekularizační a evangelizační paradigmata procházejí rozvojem. Klasickému paradigmatu nelze upřít jeho důležité aspekty, mezi které patří zejména slavení svátostí a liturgie obecně. Nicméně není možné chápat tento způsob pastorace jako jediný nebo definitivní. To se ukazuje v době osvícenství, kdy začíná proces sekularizace a kdy církve ztrácejí své exkluzivní postavení ve společnosti. Proto se rozvíjí sekularizační paradigma, které je reakcí na tento společenský vývoj. Zdá se však, že jde pouze o paradigma přechodné, protože se vedle něj v brzké době objevuje paradigma evangelizační. Jeho kořeny jsou spatřovány v době vydání apoštolské exhortace papeže Pavla VI. Evangelii nuntiandi, o hlásání evangelia (1975). Zatímco se v sekularizačním paradigmatu církev obrací do sebe samé, ve snaze ubránit se sekularismu, který proces sekularizace provází, ale také ve snaze bránit se sekularizaci, která sama o sobě je procesem pozitivním, v evangelizačním paradigmatu se obrací ven ze sebe samé, ve snaze obohatit svět poselstvím evangelia. S pontifikátem Jana XXIII. přichází termín agiornamento, který otevírá prostor pro změnu zmíněného obranného postoje. Ten ovšem není možné chápat čistě negativně. Věrnost církvi, ze které pramení důsledný křesťanský život, je pozitivní hodnotou, ovšem pouze do chvíle než se změní např. v ultramontanismus. Na tuto skutečnost reaguje právě evangelizační paradigma, které otvírá pastorační úsilí směrem ven z církve. Toto pastorační paradigma se v současné době nejvíce rozvíjí, přičemž samozřejmě zachovává hodnoty z předchozích dvou. Jeho rozvoj umocňuje současný stav světa, který byl zmíněn v předešlé kapitole, tedy skutečnost, že ve světě existuje řada nespravedlností, že je příliš velkému počtu lidí upírán lidsky důstojný život.
Že má toto paradigma v církvi prostor je patrné především ve starosti papeže Jana Pavla II. o nápravu tohoto stavu. Otázkou však zůstává, zda například právě papežův přístup přijímá i zbytek církve. Je patrné, že papež může v takových případech uplatňovat svou morální autoritu, nebo chceme-li vyvíjet politický tlak. Pro ostatní křesťany to však nemůže znamenat, že mají dělat totéž. Realizování evangelizačního paradigmatu by pro ně mělo být výzvou, aby každý pracoval na změně zmíněných problémů způsobem, který je mu vlastní.
Zkušenosti z pastorace v německy mluvících zemích není možné aplikovat do českého prostředí zcela bez problémů. Nicméně vzhledem k dlouholeté společné křesťanské tradici s Rakouskem, jejíž dědictví, jak bylo poznamenáno výše, si neseme dodnes, platí řada principů jak v německy mluvícím prostředí tak u nás. I když se může zdát, že z německého prostředí k nám proudí pouze jedna z nejhorších forem sekularismu, zdá se, že situace církve je v obou zemích velice podobná. Obě prostředí totiž mají bohatou a dlouhou protestantskou tradici. Jedná se prakticky o země, ve kterých má protestantská tradice své kořeny. Jakkoliv původní česká reformace zanikla a jakkoliv se liší od tradice německé, je zřetelně autentickým způsobem realizace křesťanství v těchto zemích. Tím nemá být řečeno, že katolická církev není pro toto prostředí vhodná, ale že obě země mají k sobě vzhledem k jejich přístupu ke křesťanství velmi blízko. Proto je snaha po hledání inspirace pro pastorální teologii v německy mluvících církvích zcela legitimní. Existují ovšem například na Moravě místa, nebo i velké oblasti diecézí, kde německý model nelze tak jednoduše aplikovat, jako v Čechách.
Nicméně i tento přístup má v českém prostředí své nezadatelné místo. Chceme-li totiž vzít vážně evangelizační paradigma, nesmíme váhat s přijetím množství křesťanských tradic a tedy i evangelizačních metod. Jestliže se totiž evangelizační paradigma obrací ven z církve, což je v českém prostředí aktuální, hrozí často nebezpečí, že dojde na modernistickou výtku o hlásání církví místo Božího království. Zdá se však, že toto nebezpečí českým křesťanům nehrozí. Důkazem toho může být již zmiňovaná ekumenická spolupráce při pastorační službě v médiích, armádě a vězeňství.



předcházející | obsah | následující