|
|
Poznámky k jednání přípravných komisí
Po pečlivém promyšlení kán. 445 se domníváni. že program, o němž se
bude jednat, měl snad být předložen (podle mého soukromého mínění)
rozdělený do čtyř bodů, tak jak je naznačuje tento kánon, tj. to, co
by bylo uznáno za vhodné: pro vzrůst víry, pro společné šíření
pastorační činnosti, pro usměrnění mravů a pro navození a ochranu
obecné církevní kázně.
Některá témata tak, jak. byla předložena jako vodítko pro práci
tématických okruhů, nejenže nepatří přímo do těchto směrnic zmíněného
kánonu, ale jsou součástí celoevropské problematiky, kterou je nutno
řešit v širším kontextu než je provinční sněm. Některými všeobecnými
náměty by se měl dokonce zabývat nový všeobecný sněm, anebo synoda
biskupů.
Podle mého skromného mínění by se mělo začít se shromažďováním
užitečných údajů od báze, pokud se to již nestalo: v tom případě se
omlouvám. Mám na mysli zmapování problémů týkajících se čtyř bodů
kánonu na místní úrovni, tj. diecézní, jednak mezi kněžími (snad
prostřednictvím vikariátních schůzí či jinak prostřednictvím kněžské
rady), a mezi laiky a jejich různými seskupeními (podle rozhodnutí
biskupské konference). Tam už by se mělo na místní úrovni vyhodnotit
které problémy jsou čistě místní a které se týkají celé diecéze. Ty by
měly být předloženy přípravné komisi plenárního sněmu k zpracování a
vypracování příslušných návrhů. Tím by se získal čas pro práci
přípravné komise.
Je totiž jisté, že jiné budou požadavky v diecézních s převážně
mimoměstským osídlením, jiné ve velkoměstských oblastech. Mimoto jiná
budou zjištění v Čechách, i když rozdílná pro jednotlivé diecéze, jiné
problémy má Morava.
Dovoluji si tedy navrhnout, aby jednání, pokud nepostupuje již na
základě místně získaných údajů, nezačalo probíhat podle programu
sestaveného „a priori“, nýbrž „a posteriori“ – zdola, tak aby
rozhodnutí plenárního sněmu nezabředla do čistě akademických diskusí,
během by si vyměňovali členové komisí své někdy osobní vyhraněné
názory, nýbrž aby vycházela z reálné zjištění: situace, a tak aby sněm
měl skutečně praktický pastorační ráz a vyhovoval, nakolik je to
možné, nejširším požadavkům všech katolíků Čech a Moravy.
K zakořenění křesťanské hodnoty v národních kulturních
tradicích
Jeden z těchto důvodů svolání sněmu (sr. Program s. 2) je třeba nejen
uvítat, ale také vřadit mezi body programu. kterým se budou zabývat
budoucí jednání. Týká se totiž v tomto případě praktického
uskutečňování článku prvokřesťanského vyznáni víry "Věřím v
společenství svatých". Chce-li tedy tento plenární sněm provést
důsledně - po tolika desetiletích "aggiornamento" církve podle úmyslů
a pokynů Druhého vatikánského sněmu nemůže se vyhnout ani pozornosti,
kterou sněm věnoval v důležité konstituci o církvi společenství církve
nebeské s tou, která putuje na zemi v čase. (Č. 49-51). K tomuto
společenství se vrací i nedávno vydaný Katechizmus katolické církve.
(č. 954-962).
Život světců povzbuzuje touhu vyhledávat "nebeskou vlast" a ukazuje
jistou cestu k spojení s Kristem, který v nich zjevuje svou tvář.
Důvodem úcty ke světcům není pouze jejich příklad, ale také vytváření
společenství. Není to pouhé uskutečňování bratrské lásky, které pojí
pozemské společenství křesťanů. To podle koncilové konstituce v čase
přivádí ke Kristu, ale společenství se svatými přímo "spojuje s
Kristem". (Konst. O církvi, č. 50; sr. i Katechismus č. 957). Je tedy
vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše a naše
bratry i významné dobrodince ... pokorně je vzývali a odvolávali se na
jejich modlitby a mocnou přímluvu" vybízí k uskutečňování této
vertikální dimenze společenství na rozdíl od horizontální pozemské
Druhý vatikánský sněm.
Kdo českému lidu má více pomáhat než ti světci, kteří "jsou z našich
rodů" a kráčeli po téže zemi. po níž kráčíme i my. Jim především byly
dány jejich rodné země do ochrany. Proto jsou také jejich patrony. O
tom, že často převažuje touha po prvním horizontálním společenství v
české církvi svědčí i tzv. Desetiletí duchovní obnovy, které po tak
slibném a nadšeném začátku upadlo po roce 1989 téměř v zapomenutí,
anebo se jen spoře někde připomíná. Milénium svatovojtěšské by mohlo
pomoci obnovit úctu k domácím světcům, ale i těm, kteří v této zemi
kdy pracovali, je však vážná obava, že by po slavných oslavách zase
zájem o ně opadl, stejně tak, jak tomu bylo po roce 1993, kdy na
svatého Jana Nepomuckého téměř nikdo už nevzpomene, ačkoliv právě on
je nebeským ochráncem cti a dobrého jména.
Bylo by tedy užitečné, kdyby se tímto tématem zabýval i plenární sněm,
jak obnovit úctu k domácím světcům různými způsoby, např. oslavou
jejich svátků poutěmi k jejich hrobům, dáváním jejich jmen při udílení
svátostí křtu a biřmování, stejně tak jako jména jiných světců, ale
současně si uvědomit, že dát jméno světce znamená nejen dát životní
program tomu, kdo je bude nosit, ale také nebeského ochránce a
pomocníka pro další celý život. Je mnoho jiných způsobů, jak vytvářet
společenství církve pozemské s církví nebeskou.
Také by se plenární sněm mohl zabývat otázkou, jak povzbudit
mariánskou úctu projevovanou v různých poutních svatyních Čech a
Moravy. Ta naštěstí je stále živá, ale někde ubývá poutníků, kteří
dávají přednost novějším posvátným místům spojených s Matkou Boží
jinde i v zahraničí, jakoby její poutní chrámy, kde se dostalo našim
předkům na její přímluvu tolika milostí, ztratila už svou účinnost.
Bylo by jistě záhodno doporučit, aby pro jedno se nezanedbávalo druhé.
Společná křesťanská minulost má v tomto i svůj důležitý ekumenický
rozměr. Po šest století existovala v Čechách nerozdělená církev. K
tomuto dědictví se hlásí i křesťané jiných vyznání v Čechách a na
Moravě. Je možno uvést jako současný příklad tzv. Kruh Českých
duchovních tradic, v němž zástupci všech církví a vyznání se zamýšlejí
nad postavami české duchovní minulosti a vypracovávají jejich stručně
informativní životopisy v ekumenickém duchu. Jsou mezi nimi čeští
středověcí světci, ale také postavy jako Karel IV., Mistr Jan Hus, Jan
Amos Komenský, T. G. Masaryk. Také Česká svatovojtěšská komise ve
spolupráci s Ekumenickou radou církví Českou křesťanskou akademií a
Kostnickou jednotou uspořádá v Libici nad Cidlinou koncem srpna
příštího roku symposium pod názvem „Svatovojtěšská tradice v dějinách
našeho národa a církve a její význam dnes.“ Na rozdíl od katolíků vidí
v nich naši křesťanští bratři svědky Páně a významné představitele
národní minulosti.
Konečně národní minulost oslovuje i mnohé z těch, kteří sice v Boha
nevěří, a vidí v ní pouze kulturní nebo umělecké hodnoty. Ty však
nelze jednoznačně a naprosto oddělit od domácích světců, kteří měli na
vzniku a budování těchto tradic velmi významný podíl. Obnova úcty a
pozornosti k českým světcům může tedy oslovit každého, i když na jiné
rovině. Proto by neměl tuto příležitost plenární sněm opomíjet, neboť
i úcta ke světcům je neoddělitelnou součástí nové evangelizace.
Zaslat reakci na tento text.
|