Poznámky k jednání přípravných komisí

Po pečlivém promyšlení kán. 445 se domníváni. že program, o němž se bude jednat, měl snad být předložen (podle mého soukromého mínění) rozdělený do čtyř bodů, tak jak je naznačuje tento kánon, tj. to, co by bylo uznáno za vhodné: pro vzrůst víry, pro společné šíření pastorační činnosti, pro usměrnění mravů a pro navození a ochranu obecné církevní kázně.
Některá témata tak, jak. byla předložena jako vodítko pro práci tématických okruhů, nejenže nepatří přímo do těchto směrnic zmíněného kánonu, ale jsou součástí celoevropské problematiky, kterou je nutno řešit v širším kontextu než je provinční sněm. Některými všeobecnými náměty by se měl dokonce zabývat nový všeobecný sněm, anebo synoda biskupů.
Podle mého skromného mínění by se mělo začít se shromažďováním užitečných údajů od báze, pokud se to již nestalo: v tom případě se omlouvám. Mám na mysli zmapování problémů týkajících se čtyř bodů kánonu na místní úrovni, tj. diecézní, jednak mezi kněžími (snad prostřednictvím vikariátních schůzí či jinak prostřednictvím kněžské rady), a mezi laiky a jejich různými seskupeními (podle rozhodnutí biskupské konference). Tam už by se mělo na místní úrovni vyhodnotit které problémy jsou čistě místní a které se týkají celé diecéze. Ty by měly být předloženy přípravné komisi plenárního sněmu k zpracování a vypracování příslušných návrhů. Tím by se získal čas pro práci přípravné komise.
Je totiž jisté, že jiné budou požadavky v diecézních s převážně mimoměstským osídlením, jiné ve velkoměstských oblastech. Mimoto jiná budou zjištění v Čechách, i když rozdílná pro jednotlivé diecéze, jiné problémy má Morava.
Dovoluji si tedy navrhnout, aby jednání, pokud nepostupuje již na základě místně získaných údajů, nezačalo probíhat podle programu sestaveného „a priori“, nýbrž „a posteriori“ – zdola, tak aby rozhodnutí plenárního sněmu nezabředla do čistě akademických diskusí, během by si vyměňovali členové komisí své někdy osobní vyhraněné názory, nýbrž aby vycházela z reálné zjištění: situace, a tak aby sněm měl skutečně praktický pastorační ráz a vyhovoval, nakolik je to možné, nejširším požadavkům všech katolíků Čech a Moravy.

K zakořenění křesťanské hodnoty v národních kulturních tradicích

Jeden z těchto důvodů svolání sněmu (sr. Program s. 2) je třeba nejen uvítat, ale také vřadit mezi body programu. kterým se budou zabývat budoucí jednání. Týká se totiž v tomto případě praktického uskutečňování článku prvokřesťanského vyznáni víry "Věřím v společenství svatých". Chce-li tedy tento plenární sněm provést důsledně - po tolika desetiletích "aggiornamento" církve podle úmyslů a pokynů Druhého vatikánského sněmu nemůže se vyhnout ani pozornosti, kterou sněm věnoval v důležité konstituci o církvi společenství církve nebeské s tou, která putuje na zemi v čase. (Č. 49-51). K tomuto společenství se vrací i nedávno vydaný Katechizmus katolické církve. (č. 954-962).
Život světců povzbuzuje touhu vyhledávat "nebeskou vlast" a ukazuje jistou cestu k spojení s Kristem, který v nich zjevuje svou tvář. Důvodem úcty ke světcům není pouze jejich příklad, ale také vytváření společenství. Není to pouhé uskutečňování bratrské lásky, které pojí pozemské společenství křesťanů. To podle koncilové konstituce v čase přivádí ke Kristu, ale společenství se svatými přímo "spojuje s Kristem". (Konst. O církvi, č. 50; sr. i Katechismus č. 957). Je tedy vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše a naše bratry i významné dobrodince ... pokorně je vzývali a odvolávali se na jejich modlitby a mocnou přímluvu" vybízí k uskutečňování této vertikální dimenze společenství na rozdíl od horizontální pozemské Druhý vatikánský sněm.
Kdo českému lidu má více pomáhat než ti světci, kteří "jsou z našich rodů" a kráčeli po téže zemi. po níž kráčíme i my. Jim především byly dány jejich rodné země do ochrany. Proto jsou také jejich patrony. O tom, že často převažuje touha po prvním horizontálním společenství v české církvi svědčí i tzv. Desetiletí duchovní obnovy, které po tak slibném a nadšeném začátku upadlo po roce 1989 téměř v zapomenutí, anebo se jen spoře někde připomíná. Milénium svatovojtěšské by mohlo pomoci obnovit úctu k domácím světcům, ale i těm, kteří v této zemi kdy pracovali, je však vážná obava, že by po slavných oslavách zase zájem o ně opadl, stejně tak, jak tomu bylo po roce 1993, kdy na svatého Jana Nepomuckého téměř nikdo už nevzpomene, ačkoliv právě on je nebeským ochráncem cti a dobrého jména.
Bylo by tedy užitečné, kdyby se tímto tématem zabýval i plenární sněm, jak obnovit úctu k domácím světcům různými způsoby, např. oslavou jejich svátků poutěmi k jejich hrobům, dáváním jejich jmen při udílení svátostí křtu a biřmování, stejně tak jako jména jiných světců, ale současně si uvědomit, že dát jméno světce znamená nejen dát životní program tomu, kdo je bude nosit, ale také nebeského ochránce a pomocníka pro další celý život. Je mnoho jiných způsobů, jak vytvářet společenství církve pozemské s církví nebeskou.
Také by se plenární sněm mohl zabývat otázkou, jak povzbudit mariánskou úctu projevovanou v různých poutních svatyních Čech a Moravy. Ta naštěstí je stále živá, ale někde ubývá poutníků, kteří dávají přednost novějším posvátným místům spojených s Matkou Boží jinde i v zahraničí, jakoby její poutní chrámy, kde se dostalo našim předkům na její přímluvu tolika milostí, ztratila už svou účinnost. Bylo by jistě záhodno doporučit, aby pro jedno se nezanedbávalo druhé. Společná křesťanská minulost má v tomto i svůj důležitý ekumenický rozměr. Po šest století existovala v Čechách nerozdělená církev. K tomuto dědictví se hlásí i křesťané jiných vyznání v Čechách a na Moravě. Je možno uvést jako současný příklad tzv. Kruh Českých duchovních tradic, v němž zástupci všech církví a vyznání se zamýšlejí nad postavami české duchovní minulosti a vypracovávají jejich stručně informativní životopisy v ekumenickém duchu. Jsou mezi nimi čeští středověcí světci, ale také postavy jako Karel IV., Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský, T. G. Masaryk. Také Česká svatovojtěšská komise ve spolupráci s Ekumenickou radou církví Českou křesťanskou akademií a Kostnickou jednotou uspořádá v Libici nad Cidlinou koncem srpna příštího roku symposium pod názvem „Svatovojtěšská tradice v dějinách našeho národa a církve a její význam dnes.“ Na rozdíl od katolíků vidí v nich naši křesťanští bratři svědky Páně a významné představitele národní minulosti.
Konečně národní minulost oslovuje i mnohé z těch, kteří sice v Boha nevěří, a vidí v ní pouze kulturní nebo umělecké hodnoty. Ty však nelze jednoznačně a naprosto oddělit od domácích světců, kteří měli na vzniku a budování těchto tradic velmi významný podíl. Obnova úcty a pozornosti k českým světcům může tedy oslovit každého, i když na jiné rovině. Proto by neměl tuto příležitost plenární sněm opomíjet, neboť i úcta ke světcům je neoddělitelnou součástí nové evangelizace.

Zaslat reakci na tento text.