Nastíněná problematika v kapitole o pastorační strategii české katolické církve, se kterou se potýká způsob pastorace skrze farnosti, poukazuje na další problém. Česká církev se v pastoraci obrací většinou jen směrem k věřícím. Pastoračních aktivit, které by směřovaly směrem k ateistické většině společnosti je stále málo. Písmo a církevní dokumenty vyzývají k tomu, aby se pastorace odehrávala nejen v církvi, ale také směrem z církve ven. Evangelista k tomuto způsobu pastorace vybízí obec, které adresoval svůj spis, zvlášť naléhavě; na přístupu křesťanů k vlastnímu okolí závisí jejich vlastní spása:
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něj shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Tu mu ti spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě, nebo žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Potom řekne těm po levici: „Jděte ode mne prokletí do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Tehdy odpovědí i oni: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého nemocného nebo ve vězení a neposloužili jsme ti?“ On jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Mt 25,31-46).
Tato perikopa z Matoušova evangelia je často chápána jako základní kámen pro teorii pastorace. Proto nadále bude používán pojem diakonická pastorace jako způsob realizování diakonického poslání církve. Evangelista v uvedené perikopě nedělá rozdíl v tom, zda jde o hladového křesťana nebo hladového žida nebo hladového pohana, jde o hladového, tedy o každého hladového. Pomoc má od křesťanů přicházet ke každému potřebnému, a to ne pro touhu po spáse, ale proto, že potřebuje pomoci. Přičemž pojmem potřebný je míněn nejen ten, kdo potřebuje materiální pomoc, ale zvláště dnes i každý, kdo potřebuje pomoci v oblasti osobní, duchovní nebo náboženské. Smysl této potřeby není v získání vlastní spásy, ale v pomoci samotné. Vždyť spravedliví si v Matoušové příběhu vůbec neuvědomují, že posloužili Kristu.
Pastorální teolog pracující pro českou provincii Salesiánů dona Bosca Michal Kaplánek, SDB ve své knize Pastorace mládeže (Praha 1999) charakterizuje také diakonický způsob této speciální pastorace. Obecně lze říci, že jde o službu, jejímž cílem je pomoc při seberealizaci. V žádném případě nesmí jít snahu po ovládnutí, získání za člena církve. Vzhledem k víře církve, že v Ježíši Kristu dosáhlo lidství své plnosti, spočívá diakonická pastorace v pomoci při realizaci sebe sama podle vzoru, kterým je Ježíš Kristus. Jde tedy o pomoc při hledání pravé svobody, která má vrchol v Kristově zmrtvýchvstání. Zásadním cílem diakonické pastorace tedy není již zmíněná integrace do církve (resp. farnosti, atp.), ale nasměrování života směrem ke Kristu, kvůli dosáhnutí opravdového lidství. To znamená, že primárním cílem diakonické pastorace je zmíněná pomoc kvůli nutnosti pomoci samé, ne kvůli nějakým dalším cílům.
Diakonická pastorace se proto obrací ke všem, kdo pomoc potřebují, a to bez nějakého hrubšího nebo jemnějšího rozlišování. Ideálem je tedy pomoc i přes různé bariéry. To znamená pomáhat i přes to, „že jsem samaritán a pomáhám židovi.“ Podobenství o milosrdném samaritánovi (Lk10,29-37) je proto dalším důležitým biblickým textem pro diakonickou pastoraci. Ta směřuje nejen k blízkým, kteří potřebují pomoc, ale také k nepřátelům, kteří také pomoc potřebují. V takto vyhrocené situaci se samozřejmě česká církev v současné době neocitá. Diakonická pastorace se však má a může obracet i k těm, kdo nejsou členy církve, ale také k těm, kdo nejsou nepřáteli křesťanů, ale jsou, často nevědomě, chápáni například jako skrytí nepřátelé společnosti (bezdomovci, Rómové, vězni).
Nicméně evangelizace, křest, či návrat do církve patří často mezi výsledky diakonické pastorace. Proto je také mimo církev někdy chápána jako „pátá kolona“, díky které církev proniká daleko za své formální hranice. Na druhou stranu je však také tato služba společností od církve vyžadována. Ovšem jde spíše o takové chápání problému, které redukuje církev na sice výjimečnou, ale přeci „jen“ charitativní organizaci. Diakonické pastoraci se samozřejmě také bránil komunismus, který se úspěšně snažil rozvoj diakonické dimenze pastorace omezit. Kvůli tomu, že se skrze ni církev projevuje navenek, směrem k těm, kdo o jejím životě neví nic nebo jen málo. V současné době a v současné situaci české církve znamená proto diakonická pastorace velkou výzvu pro české křesťany. Nejen katolická, ale i ostatní křesťanské církve na tuto výzvu už v mnohém odpověděli. Po utlumení činnosti nebo i praktickém zániku byly obnoveny charitativní církevní organizace (Charita, Diakonie), a v našem prostředí začaly působit i nové (ADRA). Zcela nově začaly fungovat církevní školy, církevní a křesťanská média a vysílání, vězeňská a vojenská duchovní služba. Nově proto, že fungují většinou na silném ekumenickém základě a odpovídají na potřeby společnosti. To dodává tomuto způsobu pastorace novou hodnotu. Mnohem spíše se tak totiž projeví, že církve hlásají Kristovu lásku a spásu, než sebe samy. Je proto potřeba jen doufat, že podobně se bude diakonická pastorace rozvíjet i dalšími směry. Především v nemocnicích, dále prací pro Rómy, ohroženou mládež, studenty, bezdomovce, nemocné AIDS, drogové závislé. Zcela zvláštním prostředím potom zůstává stále rostoucí vietnamská komunita v ČR a vedle ní zejména podobná komunita lidí pocházejících ze zemích bývalého SSSR, především z Ukrajiny. Samostatnou kapitolou jsou také různá silně riziková povolání jako záchranná služba, hasiči nebo policie.
Je samozřejmé, že diakonická pastorace patří k životu církve a že je nutná. Její dosah je zatím však spíše menší než větší. To platí především v problematice Rómů, nemocnic a studentů. Z předchozích kapitol vyplývá, že jáhnové jsou zvláště určeni pro tento způsob pastorace. Nejde tu totiž o pastoraci svátostnou nebo o nějaký způsob duchovního vedení, ale o službu.
|
