|
|
Situace v současné české církvi
Několik poznámek:
1. „32 roků po skončení II. vatikánského koncilu, aniž by byly
závěry aplikovány do života české církve...“ Toto vyjádření se mi
nezdá přesné. Jistě, koncil přinesl mnohem více, než co kolem sebe
vidíme, ale na druhou stranu nelze říci, že by z něj v naší místní
církvi v praxi nic nebylo. Nemyslím jen liturgii, na ní je změna
patrná na první pohled. Já sama považuje za velmi významný plod
koncilu změnu vztahu řadových věřících a hierarchie. Biskupové už
nejsou církevní knížata, ale otcové – tak je alespoň já jako
příslušnice mladší střední generace vnímám. A jsem za to vděčná. S tím
souvisí také výrazný úbytek „veledůstojných pánů“, „ctihodných sester“
a „velebných matek“ ve prospěch tolik potřebných otců, sester a matek
bez dalších přívlastků. Další věc je vztah k ostatním křesťanským
vyznáním – teď nemám na mysli nějaké oficiální kontakty. Jsem ráda, že
nepřátelství mezi křesťany znám jen z vyprávění. A konečně i to, že
mohu pracovat jako laický pomocník v pastoraci, podílet se na
předávání víry a na přípravě dospělých k přijímání svátostí – i to
považuje za plod koncilu. Nechci natírat skutečnost narůžovo, ale ani
vidět tuto záležitost jen černě. A to, co nás v naší církvi trápí,
bych nepřipisovala neznalosti koncilních dokumentů, nýbrž nedůslednému
křesťanství.
2. Perspektiva nové evangelizace – analýzy, projekty, metody...
Asi je to potřeba. Jenže – kdo byl nejúspěšnější v hlásání evangelia?
První křesťané. Neměli analýzy, statistiky, koncepce, projekty... měli
lásku ke Kristu, hořeli a zapalovali. Kdybychom strávili více času v
adoraci eucharistického Krista, troufám si říci, že bychom potřebovali
méně evangelizačních projektů. „Druhými Kristy“ se nestaneme
teoretizováním, ale hleděním na Ukřižovaného a Oslaveného. Pak mnoho
problémů ztratí palčivost a mnoho otázek bude zodpovězeno.
3. Co mě trápí? Způsob, jakým se někdy v naší církvi vede
„dialog“. V mnoha případech pozoruji nedostatek dobré vůle k
porozumění. Všichni víme, že málokterý výrok lze vyložit jediným
způsobem, ale zdá se mi, že diskutující strany až příliš horlivě
vyhledávají takové interpretace, které by mohly napadnout. Z tohoto
trendu jsem smutná, tím smutnější, že se neodehrává za zavřenými
dveřmi, nýbrž v médiích a tudíž na očích celé veřejnosti (srv. 1 Kor
6, 1-6). Zase – nemyslím si, že bychom měli problémy tutlat a před
lidmi si oblékat ničím neohrozitelné „bratrské“ úsměvy. Pro mě je
církev rodina. A některé rodinné záležitosti mají zůstat doma. A když
se některý člen rodiny „sekne“, samozřejmě jej na to upozorním,
protože mi na něm záleží, ale v soukromí nebo v důvěrném kruhu (Mt 18,
15-17), a před ostatními se ho budu snažit obhájit i za cenu, že při
tom třeba stržím ostudu (zde je možná prubířský kámen: o co mi jde?
Vyvést mého bratra či sestru z omylu nebo ukázat, jaký jsem pohotový
debatér?) Pak o nás bude platit „všichni, kteří přijali víru, drželi
pevně pohromadě“ (Sk 2, 44) a ne „že se mezi sebou koušete a požíráte“
(Gal 5, 15). Není právě toto svědectví, které potřebuje dnešní
svět?
Marie Ondrášová
Zaslat reakci na tento text.
|