ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
Církev jako svátost spásy a společenství 
Církev jako společenství Božího lidu 
Ekumenismus 
Laici v církvi 
Kněžstvo 
Svatost, řehole, duchovní hnutí 
2001 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Situace v současné české církvi

Několik poznámek:

1. „32 roků po skončení II. vatikánského koncilu, aniž by byly závěry aplikovány do života české církve...“ Toto vyjádření se mi nezdá přesné. Jistě, koncil přinesl mnohem více, než co kolem sebe vidíme, ale na druhou stranu nelze říci, že by z něj v naší místní církvi v praxi nic nebylo. Nemyslím jen liturgii, na ní je změna patrná na první pohled. Já sama považuje za velmi významný plod koncilu změnu vztahu řadových věřících a hierarchie. Biskupové už nejsou církevní knížata, ale otcové – tak je alespoň já jako příslušnice mladší střední generace vnímám. A jsem za to vděčná. S tím souvisí také výrazný úbytek „veledůstojných pánů“, „ctihodných sester“ a „velebných matek“ ve prospěch tolik potřebných otců, sester a matek bez dalších přívlastků. Další věc je vztah k ostatním křesťanským vyznáním – teď nemám na mysli nějaké oficiální kontakty. Jsem ráda, že nepřátelství mezi křesťany znám jen z vyprávění. A konečně i to, že mohu pracovat jako laický pomocník v pastoraci, podílet se na předávání víry a na přípravě dospělých k přijímání svátostí – i to považuje za plod koncilu. Nechci natírat skutečnost narůžovo, ale ani vidět tuto záležitost jen černě. A to, co nás v naší církvi trápí, bych nepřipisovala neznalosti koncilních dokumentů, nýbrž nedůslednému křesťanství.
2. Perspektiva nové evangelizace – analýzy, projekty, metody... Asi je to potřeba. Jenže – kdo byl nejúspěšnější v hlásání evangelia? První křesťané. Neměli analýzy, statistiky, koncepce, projekty... měli lásku ke Kristu, hořeli a zapalovali. Kdybychom strávili více času v adoraci eucharistického Krista, troufám si říci, že bychom potřebovali méně evangelizačních projektů. „Druhými Kristy“ se nestaneme teoretizováním, ale hleděním na Ukřižovaného a Oslaveného. Pak mnoho problémů ztratí palčivost a mnoho otázek bude zodpovězeno.
3. Co mě trápí? Způsob, jakým se někdy v naší církvi vede „dialog“. V mnoha případech pozoruji nedostatek dobré vůle k porozumění. Všichni víme, že málokterý výrok lze vyložit jediným způsobem, ale zdá se mi, že diskutující strany až příliš horlivě vyhledávají takové interpretace, které by mohly napadnout. Z tohoto trendu jsem smutná, tím smutnější, že se neodehrává za zavřenými dveřmi, nýbrž v médiích a tudíž na očích celé veřejnosti (srv. 1 Kor 6, 1-6). Zase – nemyslím si, že bychom měli problémy tutlat a před lidmi si oblékat ničím neohrozitelné „bratrské“ úsměvy. Pro mě je církev rodina. A některé rodinné záležitosti mají zůstat doma. A když se některý člen rodiny „sekne“, samozřejmě jej na to upozorním, protože mi na něm záleží, ale v soukromí nebo v důvěrném kruhu (Mt 18, 15-17), a před ostatními se ho budu snažit obhájit i za cenu, že při tom třeba stržím ostudu (zde je možná prubířský kámen: o co mi jde? Vyvést mého bratra či sestru z omylu nebo ukázat, jaký jsem pohotový debatér?) Pak o nás bude platit „všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě“ (Sk 2, 44) a ne „že se mezi sebou koušete a požíráte“ (Gal 5, 15). Není právě toto svědectví, které potřebuje dnešní svět?

Marie Ondrášová




Zaslat reakci na tento text.