Naše přístupy k současným duchovním proudům

Naše přístupy k současným duchovním proudům a hnutím v katolické církvi v ČR

Význam a povšechná charakteristika současných duchovních proudů a hnutí v naší místní katolické církvi
Mezi důležitá znamení vanutí Ducha svatého i v naší zemi, zvláště v poslední třetině tohoto století, patří vznik a dosti prudký rozvoj početných duchovních proudů a hnutí nebo specifických evangelizačně – pastoračních aktivit, více či méně strukturovaných a organizovaných. Navzájem se odlišují též určitou ucelenou nebo komplementární spiritualitou, případně jen výraznějšími rysy a impulsy nebo alespoň různým důrazem na některé z nich. Terminologické odlišení pojmů „proud“ a „hnutí“ není všeobecně ustáleno.
Je jistě pozoruhodné, že mnohé duchovní proudy či hnutí dokáží úspěšně oslovit a zapojit do své činnosti také velmi různorodě vrstvy laiků i kleriků, a to též z okruhu institutů zasvěceného a apoštolského života, přičemž základní buňkou jejich působení jsou zpravidla různě zaměřená a formovaná malá společenství s velmi osobním kontaktem jejich členů.
Charakteristickým znakem jejich kladném působení bývá velmi podnětný a zdařilý způsob navázání živého vztahu člověka k Bohu, někdy dost hlubokého a pevného, ruku v ruce s bytostnějším pochopením Kristovy nauky (evangelia) a jejího promítnutí do účinného a radostnějšího života z víry, o které dokáží vydávat přesvědčivá svědectví. Takovéto působení bývá spojeno s opětovnou hlubší konverzí a obnovou duchovního (i zasvěceného) života věřících nebo s evangelizací „nevěřících“ případně povrchních vlažných katolíků, jejichž konverze je často velmi obtížným problémem.
Výrazné impulsy k obnově života církve v mnohých jejích dimenzích přináší rychle se v celém světě i u nás šířící, nečekaně mohutnící a různě nazývané „charismatické“ hnutí či proud značného ekumenického dosahu, zasahujícího prakticky všechny křesťanské denominace. „Katolická (charismatická) obnova v Duchu svatém“ přinesla své plody také v jí inspirovaném vzniku závazných komunit s vlastní spiritualitou (např. „Blahoslavenství“, „Emanuel“), oproti řeholním se vyznačujících často i stavovsky odlišným pojetím struktury a skladby společenství, vnějších znaků i bydlení. Tyto komunity jsou zpravidla vydatně zapojeny také do širší služby v rámci „Charismatické obnovy“, farností a diecéze.
Nadále se šíří specifické formy kultu a prvků duchovního života inspirované zjevením Ježíše Krista skrze soukromé osoby. Existuje také značný počet mariánských hnutí a komunit, usilujících různým způsobem o výraznější zastoupení mariánské úcty a zbožnosti v praktickém životě i o aplikaci podnětů vycházejících z mariánských zjevení, ať již církví uznaný (např. „Fatimský apoštolát“) nebo aktuálně zkoumaných. Správná a přiměřená mariánská orientace však má patřit a mnohdy také běžně patří k výše zmíněné „Katolické charismatické obnově“ i ke spiritualitě dalších duchovních hnutí nebo nově vznikajících sdružení a komunit.
K nejvýznamnějším hnutím s vlastní spiritualitou a výrazným ekumenickým zaměřením patří „Dílo Mariino“, více patrně známé pod názvem „Focoláre“, které v sobě zahrnuje centra společného života zasvěcených osob, na která jsou pak volněji napojeny další větve hnutí a místní společenství. Z dalších hnutí, které u náš působí, uvedu alespoň „Schönstattské hnutí“, „Světlo – život“, „Cursillo“, „Opus Dei“. Zvláštní model duchovní obnovy představuje např. „Neokatechumenátní cesta“.
Tak jako dnes máme ještě spoustu životaschopných řeholních a jiných institutů včetně k nim přičleněných terciářských sdružení, jejichž působení v životě církve má stále své závažné oprávnění a smysl, měli bychom si zvykat také na působení duchovních hnutí, z nichž mnohé skončí své poslání, jakmile si jejich snahy a cíle převezme církev svými běžnými aktivitami a strukturami za své. To se např. týká „Katolické obnovy v Duchu svatém“ obdobně jako tomu bylo např. u biblického nebo liturgického hnutí, která již dovršila svá poslání. Pro všechna katolická hnutí by pak měla být dnes již samozřejmá výrazná a plodná ekumenická orientace a činnosti, tedy zapojení se do rozmanitých ekumenických aktivit podle vlastního charismatu a jiných okolností, především však pěstováním normálních vztahů blíženské lásky a spolupráce ve věcech, kde věroučné diference nepřekážejí.

Neutěšený stav současné situace
Nyní chci poukázat na některé výrazně negativní jevy a na potřebu efektivní nápravy stavu věcí, při pokorném usilování o poznání Boží vůle, hledání správných metod a cest, podřízení se vedení Ducha svatého i církevní autoritě.
Značné škody a nedorozumění způsobuje nízká a špatná úroveň informovanosti nejen laiků, ale bohužel též kleriků. V našem katolickém tisku pro širší veřejnost se jen zřídka a nedostatečně informuje o existenci, podstatných rysech a působení duchovních hnutí. Obecně tak dochází spíše k nepochopení podstatných jevů, tím méně různých souvislostí. Více poznatků lze ovšem získat ze speciálních tiskovin či časopisů, zvláště pocházejících přímo z prostředí příslušných hnutí. Tyto však mnoho věřících zřejmě nečte nebo je nepovažuje za objektivní zdroje informací.
Také z homilií kněží nebo z přednášek teologů nepatřících mezi přímé účastníky či příznivce hnutí, se o těchto věcech moc nedovídáme a slýcháváme spíše negativní poznámky či narážky než vstřícný postoj. Zarážející je také jejich značná neznalost stanovisek církevních autorit. Dokonce někteří správcové farností či kostelů bývají zbytečně znepokojováni děním v sousedství na základě zkreslených druhotných informací, aniž by si přímo ověřili stav věcí a získali osobní zkušenosti, kvalitní informace. Jak potom mají svým věřícím či penitentům poskytovat dobré rady nebo odpovídat na jejich dotazy, nepodílet se na šíření zmatečných, nekvalifikovaných informací? Stoupenci hnutí potřebují také cítit oporu a povzbuzení od svých kněží a od dalších církevních představených.
Avšak ani členové hutí nemají často správné a dostatečné informace a představy o jiných hnutích, nezískávají si patřičný nadhled. Značné nejasnosti panují také v rozlišování, která hnutí svou povahou (spiritualitou, praktikami) jsou alternativní a která je možné vhodně propojovat, případně za jakých podmínek či okolností je účelné současné uplatňování metod nebo prvků dvou či více hnutí. Domnívám se, že např. je velmi aktuální, resp. nazrává čas k aplikaci mnohých prvků „Katolické obnovy v Duchu svatém“ do života či praxe dalších hnutí a institutů zasvěceného nebo apoštolského života, vyznačujících se vlastní spiritualitou.
Ke škodě církve i jejích duchovních hnutí docházívá též k nadměrné rivalitě zastánců různých směrů a spiritualit. Jejich vztahy by se však naopak měly vyznačovat rostoucí vzájemnou vstřícností, ohleduplností, pochopením, přejícností a spoluprací všude tam, kde je to možné a dobré, tedy úsilím o pravou jednotu v lásce a pravdě, i při oprávněné rozmanitosti spiritualit nebo jen jejích odstínů a dalších znaků. To se týká zvlášť naléhavě hnutí či duchovních aktivit působících v rámci téže farnosti nebo nějakého zařízení (např. školy, kněžského semináře).

Závěrečná doporučení
I nová a velkolepá, Duchem svatým inspirovaná a vedená díla, jsou stále ohrožována nebo poškozována lidskou slabostí, hloupostí, nevědomostí, nepatřičnou až fanatickou horlivostí a také zlovůlí. Církev v našich zemích se proto musí patrně zásadním způsobem zamyslet nad zlepšením své péče a starosti též o duchovní hnutí, žádoucí evangelizačně-pastorační aktivity.
Církevní představení by tak ve svěřené oblasti působení měli usilovat o větší pochopení, toleranci a dokonce i o podporu těch hnutí, které je osobně neoslovují, neodpovídají jejich stylu práce a spiritualitě. Měli by také přispívat ke vzájemné spolupráci různých hnutí při evangelizační a pastorační činnosti, případně k odstraňování různých nedorozumění. Ti kněží a představení, kteří jsou sami stoupenci některého duchovního proudu či hnutí, pak musí zvlášť pečlivě se snažit „vyvažovat“ své postoje a aktivity, neprotěžovat členy svého hnutí a naučit se všechna hnutí pastoračně zastřešit.
Představení naší místní církve by měli také častěji vyjadřovat svá stanoviska k činnosti hnutí a vydávat o nich oficiální podrobnější dokumenty. Měli by však také ustanovit odpovědné koordinátory hnutí, kteří by na úrovni farností, diecézí i biskupské konference byli pomocníky naší církevní hierarchii a zase naopak zprostředkovávali kontakty opačným směrem, jak je to již ostatně v církvi obvyklé na mnohých místech ve světě. Oficiální církevní dokumenty např. z Polska a Německa jsou pro nás velmi cenným zdrojem informací a inspirace (zprostředkovávané ve značné míře díky iniciativě pastoračního centra pražského arcibiskupství.). Bylo by zřejmě také užitečné, aby představitelé duchovních hnutí větně získávali vhodné teologické nebo i další vzdělání, úměrně jejich odpovědnosti a poslání, podle dispozic diecézního biskupa nebo biskupské konference. Mělo by se uvážit konkrétně, pro které činnosti je potřebné nebo vhodné (i mimo rámec povinností podle CIC) pověření příslušnou církevní autoritou.

Mgr. Ing. Aleš Mráz

Zaslat reakci na tento text.