Z předešlých úvah v této kapitole vyplývá, že aktuální otázkou pastorace v české církvi je práce v nových pastoračních modelech. Vedle farností, které potřebují restrukturalizaci a obohacení často jen liturgické pastorace, se musí rozvíjet i pastorace diakonická. S obojím souvisí použití nových pastoračních metod, jako je týmová práce, zapojení dobrovolných spolupracovníků, práce v malých skupinách a otevřenost pluralitě křesťanských tradic na území dnešní České republiky. Otázka diakonické pastorace obecně se potom jeví jako zásadní, protože po ní volá jak sama církev, tak i situace ve společnosti a ve světě. Z uvedených úvah, zvláště z úvahy o charakteru jáhenství v první kapitole a z úvahy o naplňování realizačních forem církve, je patrné, že by v této pastorační službě měli především působit právě jáhnové.
Někteří z jáhnů v diakonické pastoraci také působí. Z uvedených výsledků průzkumu mezi jáhny vyplývá, že se jí buď věnují ve farnosti, nebo se obrací přímo ven z církve. Jde často o domovy důchodců nebo o nemocnice, a také o mládež. Takové pastoraci se však mohou věnovat jen jáhnové, kteří nejsou administrátory farností. V diakonické pastoraci totiž působí jáhni často jen z vlastní iniciativy nebo z vlastního zájmu. To poukazuje na zásadní problém v české církvi, kdy je většina jáhnů umisťována do pastorace farní a ne do diakonické. Jak však poznamenal mluvčí jáhnů z jedné české diecéze, současní jáhnové jsou z části produktem problematické situace za komunismu, která byla popsána v druhé kapitole, z části ukazují způsoby jejich zapojení v pastoraci stálé hledání jejich místa v pastorační službě církve. Proto nelze očekávat, že začnou právě tito jáhnové, nebo většina těchto jáhnů, pracovat v diakonické pastoraci. Jejich místo zcela jistě zůstane ve farní pastoraci. S postupnou změnou pastorační strategie české katolické církve by se ale mohl tento stav změnit.
To však v žádném případě neznamená, že by jáhni neměli mít s farnostmi nic společného. V katolické církvi vždy platil a platí princip, že nikdo nemůže vykonávat jakoukoliv službu sám od sebe, ale jedině ve společenství s církví. A je jedno, zda jde o učitele náboženství ve vztahu k farářovi, nebo římského biskupa ve vztahu k Božímu lidu a jeho smyslu pro víru. Tak i jáhen patří do farnosti jako do společenství křesťanů. Má v ní však jinou úlohu než farář, který slouží společenství věřících službou vedení a slavením svátostí a je tedy jakoby obrácen dovnitř společenství. Farnost má však mít i diakonický charakter, který ji motivuje k bratrské službě všem lidem. Realizace této formy života farnosti je úlohou jáhna. Proto je obrácen ven, vychází k těm, kdo jsou ve společenství na okraji, ale také k těm, kdo jsou mimo toto společenství. Příklady pro doložení tohoto tvrzení můžeme najít hned v Písmu. Pokud jde o službu jáhna pro ty, kdo jsou ve farním společenství na okraji, můžeme vzpomenout přímo 6. kapitolu Skutků. Řecké vdovy jsou zde ti, kdo se zrovna ocitli na okrají společenství křesťanů. Pokud jde o službu jáhna pro ty, kteří jsou mimo společenství, můžeme jako příklad použít příběh jáhna Filipa ve Skutcích 8, který ochotně komunikuje s etiopským dvořanem, který, ač člověk na okraji společnosti, hledá smysl Písma. Potom co ho Filip uvede do víry, přijme ho křtem do církve. V současné době má farnost řadu úkolů, které vymezil 2. vatikánský koncil. Patří mezi ně péče o potřebné, ve farnosti i mimo ni (GS 1; AA 31), šíření evangelia (AA 2; AA 10, AG 2; AG 5; AG 20), starost o vlažné křesťany (GS 2). Tyto činnosti můžeme vidět, jako specifické úkoly, které má mít ve farnosti na starosti jáhen.
V jakém poměru jáhen tyto dva směry své služby uskutečňuje, záleží především na charakteru každé jednotlivé farnosti. Vzhledem k současné velké míře zapojení jáhnů do farní pastorace se dá tušit, že převládá péče o ty, kdo do společenství patří, ale jsou na jeho okraji. Především ti z jáhnů, kteří jsou si silně vědomi svého diakonického poslání, se ho snaží ve farnosti realizovat právě tímto směrem. V souvislosti s jáhenskou službou ve farnosti však nelze opomíjet, že k jáhenské službě může také patřit diakonia pro církev. A ta se může uskutečňovat i ve farnosti. Například když jáhen vede hmotnou stránku farnosti nebo koordinuje pastorační aktivity ve farnosti.
Zcela samostatným druhém práce v církvi je také katecheze. Ta se netýká, jak se často mylně míní jen dětí, ale všech křesťanů. Vzdělávání patří nutně k růstu křesťanské samostatnosti, o které byla řeč výše. Proto je otázka vzdělávání laiků v české katolické církvi velice aktuální. I v této oblasti církevní práce můžeme spatřovat prostor pro působení jáhnů. Je potěšující, že už sami jáhni tuto práci vyhledávají a chápou ji jako součást své služby. Řada jich samozřejmě učí náboženství, ale v jednom z krajských měst to byl právě jeden z jáhnů, kteří se zúčastnili průzkumu, který inicioval založení pobočky České křesťanské akademie, a který se o tuto pobočku dále stará.
Zvláštním posláním jáhna je ovšem také péče o ty, kdo do církve nepatří. Svou službou těmto lidem jáhnové zvěstují evangelium. Což je na zmíněném Filipově příběhu dobře patrné. Evangelizace patří tedy také mezi zvláštní poslání jáhna. Jáhen svou službou předává zprávu o tom, že Bůh změnil zásadním způsobem charakter světa tím, že vstoupil do jeho dějin. Tato jáhenská služba se v církvi potom od pradávna odráží v liturgii, když jáhen slavnostně přednáší při slavení eucharistie evangelium. Je třeba konstatovat, že tato forma jáhenské služby je v české katolické církvi velice málo rozšířená. Počet jáhnů pracujících v diakonické pastoraci je velice nízký. Například v armádě nepracuje žádný, ve vězeňství jen dva, v katolické Charitě sice několik, ale zato jen částečně. Poněkud rozsáhlejší je práce v domovech důchodců. Méně častá v nemocnicích, kam obecně duchovní docházejí jen za svými farníky nebo známými a na objednávku. Z průzkumu je znám jen jeden případ, kdy jáhen pracuje v okresní nemocnici tak, že je k dispozici všem a že spolupracuje s personálem, který na něj odkazuje pacienty a naopak jáhna informuje o těch, kdo by mohli jeho pomoc potřebovat. Jde však o ojedinělý případ. Jáhen je totiž bývalým zaměstnancem nemocnice, nyní v důchodu. Jeho práce je zcela dobrovolná, není pro ni zvlášť od biskupa ustanoven. Jáhni tak vykonávají diakonickou službu „de facto“ v rámci farní pastorace, a to když je na území farnosti např. domov důchodců, který navštěvují.
Praxi diakonické služby zná také reformace. V Českobratrské církvi evangelické služba diákonů nebo diákonek existuje. Jejich diakonická práce je postavena na příslušnosti k určitému sboru a někdy i na práci v tomto sboru. Těžiště jejich práce je však v charitativní organizaci ČCE Diakonii. V Diakonii mohou pracovat i věřící bez diakonického poslání, práce diákonů a diákonek se však odehrává v Diakonii vždy, zatímco ve sboru jen v některých případech a jen jako doplnění práce v Diakonii. Je tedy patrné, že diakonická práce je s diakonickým posláním od církve úzce spojena. To neznamená, že by v katolické církvi měli jáhnové nutně pracovat jen v Charitě. Jde však o významnou inspiraci a to ve smyslu pravdivosti diakonického poslání. Pokud si ho někdo zvolil a byl k němu církví ustanoven, měl by ho pokud možno také vykonávat. Zvláště zavazující je skutečnost, že v katolické církvi jde o svátost. Otázkou ovšem je, zda se nynější jáhnové opravdu vždy cítili k diakonickému poslání povoláni.
Je totiž patrné, že část jáhnů v této službě realizuje své povolání nebo touhu po službě kněžské-presbyterské, nebo i jiné osobní zájmy. Proto byla v průzkumu jáhnům také položena otázka, zda by v případě, že by to bylo možné, přijali presbyterské svěcení. Cílem bylo zjistit, zda jáhni přijímají jáhenské svěcení spíše kvůli tomu, že cítí povolání k některé z forem diakonie, nebo spíše kvůli tomu, že kvůli předpisu celibátu nemohou být kněžími-presbytery. Celkem se průzkumu zúčastnilo opět 25 jáhnů z českých a moravských diecézí. To je nadprůměrný počet jáhnů v jedné diecézi. Při položení otázky o přijetí kněžského-presbyterského svěcení jim bylo nabídnuto celkem pět variant, jak mohou odpovědět.
Je patrné, že více jak 75% jáhnů zřejmě skutečně realizuje v jáhenské službě své služebné kněžství. K presbyterské službě inklinuje necelá čtvrtina všech jáhnů, zatímco nerozhodná je ani ne desetina z jáhnů, kteří se průzkumu zúčastnili. Naprosto potom presbyterské svěcení vylučuje téměř polovina jáhnů (44%). To ukazuje na poměrně dobrý přístup českých a moravských jáhnů k jejich službě. Přesto by se 20% těch, kteří mají k presbyterskému svěcení blíže, nemělo zcela přehlížet. Kvůli dobré profilaci jáhenství by bylo dobré, kdyby s novými svěceními tento počet nestoupal, ale naopak spíše klesal.
Zvláštním posláním jáhna je, jak už bylo připomenuto, evangelizace a nová evangelizace, jednoduše řečeno misijní činnost. Druhý vatikánský koncil počítal v dekretu o misijním úsilí církve Ad gentes s významnou mírou zapojení jáhnů v misiích. S rokem 1975 však přichází list Pavla VI. o evangelizaci Evangeli nuntiandi. Misijní úsilí církve se tedy oficiálně rozšířilo i na svět, kde už křesťanství jednou bylo a odkud z různých důvodů zmizelo. V EN však nic o působení jáhnů při nové evangelizaci nenajdeme. Není zde o nich ani zmínka v rámci pojednání o tom, kdo má novou evangelizaci provádět. Roku 1990 vyšla encyklika Jana Pavla II. o stálé platnosti misijního poslání církve Redemptoris missio. Ani v této encyklice nic o úloze jáhnů v misiích nenajdeme. Podobně jako v EN není ani v RM zmínka o jáhnech ani v místě, kde se pojednává o členech církve, kterých se misijní úsilí týká. Z Písma je však úloha jáhnů při hlásání evangelia patrná. O evangelizaci jde jak v příběhu Štěpána, tak v příběhu Filipa. Misijní, resp. v českém prostředí nově-evangelizační poslání církve se tedy týká jáhnů z poměrně velké části. Svou službou mají hlásat evangelium, a z praxe je patrné, že se tak skutečně děje. Je jedno zda tím, jak jáhni působí v diakonické pastoraci, nebo i tím, že žijí se svou rodinou ve světě.
Zamyšlení nad předešlými problémy by rozhodně nemělo jít směrem ke zpochybňování jáhenské služby, a to v tom smyslu, že by šla nahradit službou presbyterskou. Smysl samostatného jáhenství je patrný už z Písma. Vždyť v šesté kapitole Skutků o ustanovení Sedmi čteme, že počet učedníků po jejich ustanovení stoupal a víra byla silnější. Úvaha nad nastíněnými problémy by měla vést například ke kvalifikovaným diskusím nad současným způsobem prožívání, smyslem a hodnotou předpisu celibátu. Pokud však mají být stálí jáhnové svěceni dále, je třeba hledat jejich místo zejména v pastoraci diakonické a v diakonii pro církev, aby jejich služba odpovídala biblickému ideálu.
Jak bylo již zdůrazněno, pastorační úsilí církve se nemůže obracet jen k věřícím. V rámci nových přístupů k pastoraci je třeba dát prostor také nesvátostné a neliturgické pastoraci a samozřejmě nové evangelizaci. Přijetí jáhenského podílu na Kristově kněžství by mělo být řádnou kvalifikací pro tento druh pastorace. V tomto smyslu by se také mohly dočkat nového způsobu podpory jáhenská povolání. Pokud v diecézním časopise vyjde jednou za rok výzva k přihlášení se do přípravného kurzu, je to málo. Povolání ke kněžské službě jsou podporována mnoha způsoby. Mladí mužové jsou soustavně vyzýváni k zvážení, zda právě oni nejsou k této službě v církvi povoláni. Stejně soustavně by však měli být vyzýváni ženatí mužové k tomu, aby zvážili, zda nejsou povoláni k některé z forem jáhenské služby, jedno zda profesionální nebo dobrovolné. U profesionální by samozřejmě vždy samozřejmě jít o diakonickou pastoraci nebo diakonii pro církev. Vedle nich by však měla péče o povolání směřovat i k mladším studentům teologie, kteří studují jako laici. Z průzkumu je totiž patrné, že i oni o jáhenské službě přemýšlejí. Jejich zájem by mohl být vyšší, pokud by jáhenská služba byla zřetelněji profilována diakonickým směrem. Zájem o sociální službu mezi křesťany je v současné době patrný. Atraktivnost každého povolání však závisí také na jeho profilaci a na jeho vymezení vůči ostatním podobným povoláním. A to je u jáhenství v současné době dost patrný problém. Otázka snížení hranice 35 let pro jáhny žijící v manželství by mělo patřit ke každé úvaze o jáhenství. Případné snížení této hranice by také mohlo přispět k lepší profilaci jáhenské služby. Je však třeba pamatovat na jednání koncilu, při kterém byla většina otců proti zdobrovolnění celibátu pro jáhny do 35 let.
V neposlední řadě je potřeba připomenout, že se církev modlí za jáhny ne zrovna často. V přímluvách stále nacházíme prosby za „kněžská a řeholní“ povolání. Pokud je charakter modlitby přímluv za služebníky církve, jde prakticky vždy jen o „kněze a biskupy“. Modlitba přímluv pamatuje poměrně často i na laiky. Ale jak říkají s trochou nadsázky a trochou smutku jáhni, za ně samotné se nikdo nemodlí. V nových přímluvách, které pro svou potřebu vydal Kyjovský děkanát a které jsou zřejmě nejmladší liturgickou knihou přímluv, je například na svátek sv. Efréma Syrského, jáhna a učitele církve (9.6) jen jediná, zato velice paradoxní, přímluva za jáhny. Ve skutečnosti to není přímluva za jáhenská povolání nebo za jáhny, ale za vlády, aby si vážili stálého jáhenství! Přímluvy pro svátek sv. Štěpána jáhna a prvomučedníka (26.12.) zde nejsou vůbec, stejně jako svátek sv. Vavřince, jáhna a mučedníka (10.8.). Ve starší knize přímluv vydaných Českou liturgickou komisí nejsou modlitby pro svátek sv. Efréma Syrského. Modlitby pro svátek sv. Štěpána a svátek sv. Vavřince zde jsou. U sv. Štěpána najdeme mezi nimi obecnou přímluvu za povolání pro službu v církvi, dále přímluvu za jáhenská povolání a za ty, kdo pomáhají potřebným. Podobné přímluvy najdeme v textech pro svátek sv. Vavřince. Kniha také obsahuje oddíl nazvaný Přímluvy za různé potřeby. Najdeme zde přímluvy za biskupy, za laiky, za misie, ap. Za jáhny zde přímluvy nejsou. Oddíl věnovaný služebníkům církve se orientuje směrem k aktivním laikům.
Zajímavým paradoxem je, že v roce 1993, kdy vyšla starší z obou knih, která jáhenské službě věnuje alespoň nějakou pozornost, bylo stálých jáhnů oproti dnešku opravdu málo, zatímco v posledních letech, kdy vyšla mladší z obou knih a stálých jáhnů je v České republice kolem stovky, na ně církev v modlitbě nepamatuje.
|
