Povolání laiků v české církvi

POVOLÁNÍ LAIKU V ČESKÉ CÍRKVI

Mgr. David Nebeský

Příspěvek k "Zadání ČBK přípravy a průběhu plenárního sněmu", bodu "Apoštolát laiků v české církvi" a zvláště pak k odstavci "povolání laiků v české církvi"

Je zřejmé, že katolickou církev v českých zemích čekají z řady důvodů, které snad na tomto místě není třeba vyjmenovávat, v nepříliš vzdálených letech velké změny. Nemá-li se církev postupně proměnit v uzavřené, do sebe zahleděné a postupně vymírající společenství, které svůj smysl vidí především v udržování starých tradic, nebo v konfliktní, na místě přešlapující skupinu typu pověstného spolku zahrádkářů, která si svým vystupováním bude proti sobě obracet stále větší část veřejnosti, ale má-li být skutečnou solí země a úspěšným a důvěryhodným hlasatelem evangelia, musí být mimo jiné charakteristická širokou a různorodou aktivitou laiků, kteří s plným vědomím ponesou svůj díl odpovědnosti za stav a úkoly svých farností a celé církve.
V zemi, kde se počet katolíků počítá řádově na procenta populace, nelze s užitkem udržovat modely myšlení a jednání vzniklé pro situaci, kdy byli katolíci ve velké většině. Na tomto místě mám na mysli zejména tradiční rozdělení rolí, které kněžím přisuzuje roli jediných subjektů hlásání evangelia ve farnosti a jediných nositelů odpovědnosti za farnost, jejichž hranice působnosti však končí u posledního farníka a nevede k ostatním obyvatelům území farnosti, a laikům oproti tomu úlohu pouhých objektů hlásání evangelia, bez odpovědnosti za farnost (odmyslíme-li si úklid a drobné opravy v kostele nebo na faře, obojí beztak organizované knězem). Jsem hluboce přesvědčen, že má-li mít myšlenka nové evangelizace českých zemích naději na úspěch, musí roli hlasatelů evangelia a nositelů odpovědnosti za hlásání evangelia světu přijmout celá církev, respektive celá farní společenství. Zapomeňme jednou provždy na fráze typu "laici provádějí apoštolát tím, že se v práci chovají slušně".
Laické aktivity mohou být velmi pestré a různorodé: od různých malých společenství přes zájmové a oborové iniciativy, komerční instituce a nakladatelské a vydavatelské aktivity, až po školy, nemocnice a charitativní organizace - anebo ještě něco úplně jiného. Měly by však vesměs mít něco společného - nemusí přímo provádět apoštolát, ale měly by být svým způsobem otevřené vůči světu a měly by "být vidět".
Naskýtá se pochopitelně otázka, jak vznik a existenci laických aktivit a iniciativ podpořit. Je to nesmírně složité, protože, jak jsem hluboce přesvědčen, je třeba podporovat zejména vlastní iniciativy laiků - tedy ne vytvářet univerzální modely a plány a ty potom chtít obsadit lidmi. Konec konců, k čemu vede potlačení lidské iniciativy a centrální plánování v ekonomické oblasti, jsme na vlastní kůži nedávno zažili sami.
Podporu laických iniciativ a aktivity laiků vůbec lze rozdělit na dvě oblasti: odstraňování překážek a vlastní pozitivní podporu. K oběma oblastem mám několik bodových poznámek, které si v žádném případě nečiní nárok na úplnost:
Při odstraňování překážek je třeba:
jasně se vyslovit, že církev o aktivitu laiků stojí a potlačit tak apriorní nedůvěru řady kněží vůči těmto aktivitám;
snažit se odbourávat problémy (subjektivní i objektivní), které z hlediska budoucnosti perspektivní skupiny věřících - tedy mladší věkové skupiny - mají s návštěvou bohoslužeb (nikoli výjimečně se stává, že kněz vyhodí z kostela rodiče s malým dítětem, protože dítě při mši ruší, což je praxe vskutku šokující); ve větších městech by, myslím, měly být masově zaváděny mše pro mládež a mše pro rodiny s dětmi;
neklást na laiky příliš vysoké nároky a nezapomínat, že jejich hlavní povinností je starost o svoji rodinu; katolické instituce jsou například všeobecně známy tím, že obvykle platí výrazně nižší mzdy (leckdy i vysloveně neslušně), než je v daném případě obvyklé;
potlačovat obecnou nedůvěru vůči těm, kdo výrazněji vybočují ze sociálně-ekonomického průměru; lidé pohybující se "na okraji společnosti" mohou často přispět značným entusiasmem a nadšením pro věc, která jim třeba poprvé po dlouhé době dává možnost jakési seberealizace, movití lidé zase mohou často zase pomoci vedle financí i různými kontakty a praktickými zkušenostmi;
nepřijímat alibistická tvrzení, že všechno je v pořádku, laické aktivity pěkně fungují, když se jich účastní několik stále stejných tváří.

Vlastní podpora by měla zahrnovat:
co nejkomplexnější informování o laických aktivitách a iniciativách v katolických periodikách;
pomoc při vyměňování si zkušeností a komunikaci vůbec (pořádání setkání, zvláštní periodikum nebo příloha existujícího, konference na Internetu apod.); přitom je třeba pamatovat nejen na ty, kdo jsou již "aktivní", ale i na ty, kdo se chtějí do něčeho zapojit nebo získat zkušenosti pro vlastní dosud nerealizované záměry;
pomoc při vzdělávání (hlavně sebevzdělávání) na různých úrovních a různými způsoby, zvláště asi prostřednictvím ucelených řad publikací učebnicového typu;
opakované deklarování faktu, že všichni věřící nesou odpovědnost za stav církve a hlásání evangelia, a to jak směrem k věřícím (i oni nesou svůj díl), tak i směrem ke kněžím (všechno neleží na nich);
racionální zapojení církevních nemovitostí.
Je jasné, že jakákoli širší angažovanost lidí rozličných zaměření a zájmů se nemůže vyhnout různým konfliktům a excesům. Laické aktivity čekají jistě různé excesy nadšenců, mimořádně zapálených pro věc, ale o to méně rozumných a tolerantních, vzájemné konflikty tam, kde jsou "dva kohouti na jednom smetišti" a žádná strana nemůže překonat svou ješitnost, konflikty s hierarchií, která bude chtít v něčem zasáhnout a druhá strana se proti tomu vzepře, a jistě i excesy způsobené naivitou na jedné a využíváním či zneužíváním na druhé straně. Je to však daň za živou a otevřenou církev, kterou je nutné a kterou se vyplatí hradit. Tyto problémy je potom třeba řešit pokud možno šetrně, bez prohlubování konfliktů a zejména věcně, nikoli tedy v osobní rovině.
Myslíme-li tedy vážně řeči o nové evangelizaci českých zemí a chceme-li otevřít dveře do církve i těm, kterým je cizí naše chování a myšlení a kdo nerozumí našemu jazyku, nesmíme se bát vlastních iniciativ těch, kdo jsou těmto lidem nejblíže: laiků, kteří každé ráno vstanou a jdou do práce, mají nad hlavu starostí, jak se dobře postarat o svou rodinu.

Zaslat reakci na tento text.