|
|
Homilie v nové evangelizaci
K. Pavlík
Homilie v nové evangelizaci
Význačný křesťanský ruský filozof N.Berďajev vyslovil tuto filozofii
dějin.
Určující tvůrčí silou dějin je vztah lidského ducha k přírodě. V
pohanské předkřesťanské době byl lidský duch organicky spojen s
přírodou, byl pohroužen do přírody. Křesťanství vytvořilo podmínky pro
epochální změnu.
Od počátku křesťanství až po vrcholný středověk člověk pokládal
přírodu za pramen hříchu a zotročení nízkými démonickými živly.Obrátil
se od přírody do svého nitra.
Reakci na tento stav byla renesance. Člověk postupně zaměřil svoji
pozornost na stvořenou přírodu a na sebe sama. Vytvořily se podmínky
pro vznik přírodních věd, humanizmu, ale také postupného odvracení se
od Boha Stvořitele. Avšak přesto přese všechno je renesance počátkem
vzniku jedné význačné hodnoty, která se stala pro další věky dědictvím
trvalým, totiž dědictvím vědomí síly rozumu člověka.
19.a 20. st.je největší revolucí v lidských dějinách. Vzniká kultura
mechanické a strojové kapitalistické společnosti,v níž ekonomika je
povýšena na životní princip. Je to doba deformované protilidské
aplikace racionality zrozené v renesanci a doba vyhasínání víry v
Boha, ale současně také skrytého bolestného hledání Boha rozumem.
Jako ilustraci k filozofii N. Berďajeva uvedu tři příklady z osobní
zkušenosti.
Od narozeni jsem byl vychováván katolickými rodiči. V době
studentských let jsem však ve svém duchovním vývoji byl s konečnou
platnosti osloven přednáškami tomistické filozofie a metafyziky
olomouckých otců dominikánů. Před jáhenským svěcením jsem se dostal do
osobního rozhovoru s kolegou v zaměstnání, člověkem velmi solidním, s
vysokou inteligencí, výkonným vědeckým pracovníkem, katolíkem. Svěřil
se mi: "Když přijdu do kostela, slyším jen různá nabádání, napomínání,
ale nic o podstatě věci. Ztrácím víru, do kostela už nechodím." V tu
chvíli se mi vybavily vlastní zkušenosti z mládí.
Letos v týdnu po svátku křtu Páně jsem měl pastorační hodinu ve
věznici v Kuřimi. Mými posluchači bylo asi 8 vězňů, převážně Romů. V
homilii jsem se snažil ukázat, jak z textu evangelia vyplývá základní
tajemství spásy člověka a jeho metafyzická jistota. Křtem se křesťan
stává podobný Kristu, účastní se jeho nekonečně vznešeného života
Božího. Posluchači byli zamlklí, nejblíže sedící mladší Rom měl
zavřené oči, myslel jsem, že spí. Uvědomil jsem si, že můj výklad je
poněkud abstraktní a že svým výkladem unavuji. Výklad jsem přerušil a
začal se omlouvat. Následoval okamžitý přesvědčivý protest. Jeden přes
druhého mne přesvědčovali, že mne poslouchají a výklad je zaujal. Onen
zdánlivě spící Rom otevřel oči a řekl: "Bratře, já jsem si při vašich
slovech představoval Pána Ježíše". Přiznávám, že touto reakcí jsem byl
trochu šokován.
Závěrem chci říci. Na základě svých životních zkušeností a osobních
pozorování z pokoncilní doby si myslím, že obsah homilií v současné
době se někdy podobá obsahu promluv předkoncilních. Obsahem jsou často
ona témata nabádání, napomínání a podobně. Takové homilie jsou,
domnívám se, jen oslovováním oslovených. Ve filozofii N. Berďajeva je
však v podstatě řečeno toto: Je historicky podmíněné, že pro
současného člověka je charakteristická vysoká racionalita myšlení a
hlad po metafyzických jistotách duše. Jsou to znamení doby. Obsah
homilií a promluv by tomu měl odpovídat.
Zaslat reakci na tento text.
|