Homilie v nové evangelizaci

K. Pavlík
Homilie v nové evangelizaci

Význačný křesťanský ruský filozof N.Berďajev vyslovil tuto filozofii dějin.
Určující tvůrčí silou dějin je vztah lidského ducha k přírodě. V pohanské předkřesťanské době byl lidský duch organicky spojen s přírodou, byl pohroužen do přírody. Křesťanství vytvořilo podmínky pro epochální změnu.
Od počátku křesťanství až po vrcholný středověk člověk pokládal přírodu za pramen hříchu a zotročení nízkými démonickými živly.Obrátil se od přírody do svého nitra.
Reakci na tento stav byla renesance. Člověk postupně zaměřil svoji pozornost na stvořenou přírodu a na sebe sama. Vytvořily se podmínky pro vznik přírodních věd, humanizmu, ale také postupného odvracení se od Boha Stvořitele. Avšak přesto přese všechno je renesance počátkem vzniku jedné význačné hodnoty, která se stala pro další věky dědictvím trvalým, totiž dědictvím vědomí síly rozumu člověka.
19.a 20. st.je největší revolucí v lidských dějinách. Vzniká kultura mechanické a strojové kapitalistické společnosti,v níž ekonomika je povýšena na životní princip. Je to doba deformované protilidské aplikace racionality zrozené v renesanci a doba vyhasínání víry v Boha, ale současně také skrytého bolestného hledání Boha rozumem.
Jako ilustraci k filozofii N. Berďajeva uvedu tři příklady z osobní zkušenosti.
Od narozeni jsem byl vychováván katolickými rodiči. V době studentských let jsem však ve svém duchovním vývoji byl s konečnou platnosti osloven přednáškami tomistické filozofie a metafyziky olomouckých otců dominikánů. Před jáhenským svěcením jsem se dostal do osobního rozhovoru s kolegou v zaměstnání, člověkem velmi solidním, s vysokou inteligencí, výkonným vědeckým pracovníkem, katolíkem. Svěřil se mi: "Když přijdu do kostela, slyším jen různá nabádání, napomínání, ale nic o podstatě věci. Ztrácím víru, do kostela už nechodím." V tu chvíli se mi vybavily vlastní zkušenosti z mládí.
Letos v týdnu po svátku křtu Páně jsem měl pastorační hodinu ve věznici v Kuřimi. Mými posluchači bylo asi 8 vězňů, převážně Romů. V homilii jsem se snažil ukázat, jak z textu evangelia vyplývá základní tajemství spásy člověka a jeho metafyzická jistota. Křtem se křesťan stává podobný Kristu, účastní se jeho nekonečně vznešeného života Božího. Posluchači byli zamlklí, nejblíže sedící mladší Rom měl zavřené oči, myslel jsem, že spí. Uvědomil jsem si, že můj výklad je poněkud abstraktní a že svým výkladem unavuji. Výklad jsem přerušil a začal se omlouvat. Následoval okamžitý přesvědčivý protest. Jeden přes druhého mne přesvědčovali, že mne poslouchají a výklad je zaujal. Onen zdánlivě spící Rom otevřel oči a řekl: "Bratře, já jsem si při vašich slovech představoval Pána Ježíše". Přiznávám, že touto reakcí jsem byl trochu šokován.
Závěrem chci říci. Na základě svých životních zkušeností a osobních pozorování z pokoncilní doby si myslím, že obsah homilií v současné době se někdy podobá obsahu promluv předkoncilních. Obsahem jsou často ona témata nabádání, napomínání a podobně. Takové homilie jsou, domnívám se, jen oslovováním oslovených. Ve filozofii N. Berďajeva je však v podstatě řečeno toto: Je historicky podmíněné, že pro současného člověka je charakteristická vysoká racionalita myšlení a hlad po metafyzických jistotách duše. Jsou to znamení doby. Obsah homilií a promluv by tomu měl odpovídat.

Zaslat reakci na tento text.