Jak jsme již poznamenali, idea plenárních sněmů vznikla v Kartágu ve 3. století. V 6. století se však jeho praxe přesouvá i s různými akcenty na tzv. větší, zemské, národní, legátní, či regionální sněmy, jak jsme ukázali. Tyto novější pojmy se nedostaly do kodexu z roku 1917: nedostal se tam ani pojem regionální koncil, a proto se právníci moudře vrátili opět k pojmu plenární sněm (kán. 281 CIC 17). Kodex církevního práva z roku 1917 měl totiž v úmyslu oživit tuto tak úctyhodnou, starobylou a pravomocnou instituci plenárního sněmu, která byla jedině schopná pravomocných rozhodnutí pouze na určitém území. Kodex dále potvrdil, že plenární sněm se mohl konat se schválením Svatého otce na návrh primasův či skupiny biskupů určitého území. Papež pak jmenoval svého delegáta, aby sněm svolal a předsedal mu. Tak vlastně navázal na středověký typ legátních koncilů, o kterých jsme již mluvili. Území svolávaného plenárního sněmu také nebylo definováno z důvodu misijních a politických. Od té doby, zejména po Druhém vatikánském koncilu, se situace ve světě politicky a církevně stabilizovala. Prakticky v každém státě vznikly biskupské konference. Proto byla dána pravomoc nad plenárními sněmy právě jim.
Podle nového kodexu z roku 1983 je plenární sněm sněmem místních církví téže biskupské konference a koná se, kdykoliv to po schválení Apoštolským stolcem biskupská konference považuje za nutné nebo užitečné (kán.439§1 CIC). Biskupské konferenci pak přísluší svolat plenární sněm (kán. 441,1°CIC), určit místo jeho konání (441,2°CIC), zvolit jeho předsedu (kán. 441,3°CIC) stanovit jednací řád, věci k projednávání (kán.441,4° CIC), určit jeho začátek, dobu trvání, přeložit jej, odročit a ukončit.
Na plenární sněm musejí být pozváni s hlasem rozhodujícím všichni biskupové, kteří mají nějakou funkci (kán. 443§1 CIC), a s hlasem poradním generální a biskupští vikáři, vyšší řeholní představení a představení společností apoštolského života v počtu pro muže a ženy stanoveném biskupskou konferencí, případně osoby zvolené všemi vyššími představenými těchto společností, které sídlí na daném území, rektoři církevních a katolických univerzit a děkani teologických fakult a fakult církevního práva, rektoři kněžských seminářů. Mohou být s hlasem rozhodujícím pozváni další titulární a emeritní biskupové (kán. 443§2 CIC) a s hlasem poradním další kněží a laici v počtu nepřevyšujícím polovinu nutně pozvaných účastníků (kán.443,§4). Na plenární sněm lze pozvat hosty. Všichni pozvaní mají povinnost se účastnit (kán.444§1).
Plenární sněm usiluje, aby na jeho území byly uspokojeny pastorační potřeby Božího lidu a má řídící moc, především zákonodárnou, takže při dodržení obecného práva církve smí stanovit, co považuje za vhodné pro vzrůst víry, pro společné řízení pastorační činnosti, pro usměrnění mravů a pro navození, zachování a ochranu obecné církevní kázně (kán.445 CIC).
Po skončení plenárního sněmu se předsedající postará, aby všechna akta sněmu byla zaslána Apoštolskému stolci; sněmovní rozhodnutí se vyhlásí až po přezkoumání Apoštolským stolcem; samotnému sněmu pak přísluší stanovit způsob vyhlášení rozhodnutí a doby začátku jejich účinnosti .
Nejčastější praxi ve svolávání plenárních sněmů v Evropě mají v Itálii. Její biskupská konference přibližně jednou za deset let svolává v celé Itálii nadregionální tzv. Convegno v délce několika týdnů za účasti stovek biskupů a tisíce kněží a laiků. Nejedná se ovšem o plenární sněm, neboť struktura účastníků nesplňuje jeho kritéria. První convegno se pořádalo v roce 1976 v Římě na téma Lidská evangelizace a promoce, v Loretě 1985 Křesťanské usmíření a lidská komunita a v roce 1995 v Palermu na téma Evangelizace lásky. Učiněné závěry jsou pak závažným podkladem pro jednání jak Italské biskupské konference, tak i italských plenárních sněmů svolávaných v jednotlivých regionech regionálními biskupskými konferencemi. Ty jsou nám svými rozměry blízké a pro nás právním uspořádáním zajímavé. Itálie je totiž rozdělena na 16 církevních regionů, jak jsme vyložili výše, a proto jednotlivé země pořádají vlastní plenární sněmy jako v Marce (1985-1989), na Sardinii v roce 1987, v Benátském trojzemí (Triveneto) 1990 a Sicílii (1989 a 1993). Ty lze ovšem dnes bezpečně nazvat také regionálními koncily.
Blízkostí, důkladností a poučností dlouholeté přípravy je pro nás nejvýznamnější II. polský plenární sněm . Byl vyhlášen už v roce 1987 a přípravné práce byly zahájeny návštěvou papeže Jana Pavla II. v roce 1991. Bylo založeno na 8 000 sněmovních kroužků. Každá diecéze připravovala jednu sněmovní předlohu. Ustanovující sněmovní zasedání bylo až v roce 1998 a zakončeno při papežské návštěvě v červnu 1999.
Podle nového kodexu se také konalo několik zámořských plenárních sněmů . V Libanonu se konal v roce 1995 částečně za předsednictví Svatého otce meziobřadový sněm (kán. 322 CCEO), Libanonský sněm přispěl podstatným způsobem k tamnějšímu opětnému nastolení míru. Takový sněm se nyní v roce Velkého Jubilea 2000 také koná ve Svaté zemi . Ve Slovinsku právě probíhá pastorální sněm. Na Ukrajině připravují patriarchální synod podle východního kodexu. Patriarchální a meziobřadové sněmy jsou ve východní církvi obdobné plenárním sněmům.
Jak je patrné, nebyl však novou právní úpravou zaznamenán nějaký znatelný vzmach plenárních koncilů. Je to způsobeno zřejmě zásadními strukturálními změnami v jejich organizování: plenární sněm je organizován právnickou osobou - biskupskou konferencí - na rozdíl od všech ostatních typů sněmů, jako je všeobecný koncil, provinční sněmy a diecézní synody: ty jsou svolávány jednou fyzickou osobou, papežem, metropolitou nebo biskupem. To spolu nese výhody i nevýhody :
1. Svolávání shromáždění fyzickou osobou je operativní, neboť fyzická osoba je v každý čas schopna jednání, jako např. papež v případě všeobecných koncilů, papežský legát v případě bývalých plenárních nebo legátních sněmů, metropolita v případě provinčních a biskup v případě diecézních synod. Zato biskupská konference jako právnická osoba je schopna jednání pouze tehdy, když se sejde, a to je u nás normálně jen čtyřikrát do roka. V praxi se však věnuje přípravě plenárního sněmu jen na svých studijních zasedáních, zhruba dvakrát do roka. Proto rozhodovací proces je z toho důvodu nutně o hodně delší. To znamená, že se oproti původním legátním koncilům trvajícím maximálně několik týdnů pohybuje řádově v rocích.
2. Protože se jedná o nový typ instituce kolegiálního řízení, se kterou doposud v celé církvi nemohly být zkušenosti, a po staletí byla potlačena synodální tradice a její historická paměť, musí se dávat tím větší pozor a nacházet čas na její dostatečnou legislativní přípravu a na zachování její kontinuity.
3. Výhodou je opět synodální řízení vylučující možnost manipulace přípravy sněmu pouze jedincem, jak se to v historii také stávalo.
4. Apoštolský stolec takto dal národní biskupské konferenci důvěru a právo řídit tak významnou událost, jakou je plenární sněm. Lze to považovat za krok k opětné decentralizaci papežské moci a krok k synodálnímu zřízení církve podle vzoru církve prvních staletí.
|
