§ 114
a) Umělecké památky z oblasti stavitelství, výtvarného umění a hudby patří k těm nejviditelnějším a nejvíce hmatatelným součástem obrazu církve v dnešní době a nacházejí velkou míru přijetí a respektu ve společnosti. Nemůžeme je vnímat staticky jako sumu hodnot, zděděných z minulosti. Stejně důležitý je důraz na dnešek a pohled obrácený k budoucnosti. Důkladná péče znamená rovněž podněcování vzniku nové, soudobé umělecké tvorby jako výrazu dnešního života církve, jejího současného pohledu na svět, hledání nových cest, hledání odpovědí na palčivé otázky dnešního člověka a nových projevů krásy.
b) Jádrem kulturního a uměleckého bohatství je poklad pravdivého poznání, od něhož se odvíjí životní styl, myšlenkové a hodnotové systémy, tvorba etických a právních norem a další oblasti. Nejhlubším inspirujícím zdrojem je Bůh, který v procesu dějin spásy „kultivuje“ člověka, je původcem řádu věcí a touhy po jejich harmonickém uspořádání. Svátostný rozměr lidského života a potřeba žít ze vztahu s Bohem pak nalézá vyjádření v různých kulturních formách. Církev se vyznačuje nesmírným potenciálem schopnosti kulturní hodnoty vytvářet a ovlivňovat jejich vývoj svým poselstvím a životní praxí.
§ 115
V průběhu lidských dějin představovaly sakrální stavby a jejich výzdoba vždy vrchol umělecké tvorby. Církev během věků vytvořila vzácnou pokladnici umění, kterou hodlá chránit a spravovat v současnosti i v budoucnosti s maximální odbornou péčí a ve vzájemné spolupráci správců kulturního bohatství s orgány, které v souladu se zákony vykonávají státní odborný dozor nad památkami.
§ 116
a) Sakrální umění svou podstatou směřuje k vyjádření nekonečné Boží krásy lidským dílem, vzdává úctu a chválu jeho velebnosti a pozvedá lidská srdce k Bohu.
b) Chrámy se vším historickým i uměleckým bohatstvím však slouží především ke shromažďování Božího lidu a ke slavení liturgie. Proto stavba nových i obnova stávajících chrámů musí splňovat tuto základní funkci sakrální stavby a umožňovat činnou účast věřících při slavení bohoslužby v duchu myšlenek a závěrů II. vatikánského koncilu.
c) Při veškeré starostlivosti o zachování křesťanského kulturního dědictví je žádoucí poučit se z dějin a vývoje sakrální architektury, připustit dějinami potvrzenou skutečnost, že sakrální stavba a její prostor nejsou pouze absolutně neměnnými a nedotknutelnými památníky hodnými úcty, a připustit obecnou nutnost jejich přizpůsobení oprávněným funkčním požadavkům liturgie. Nároky života církve, jimž sakrální dílo slouží, jsou skutečností, kterou musí respektovat i orgány památkové péče a novelizované zákony, jimiž se má jejich činnost řídit. Budova chrámu je totiž naplněna životem církve, která je první legitimní instancí v těchto zásadních otázkách.
d) Hledání cest k novému výrazu sakrální tvorby ve spolupráci s architekty, jak se již na více místech projevilo, je povzbuzením pro budoucnost a zaslouží si mimořádného ocenění při vytváření moderního křesťanského stylu života.
§ 117
a) Ochrana církevních památek je specifickou oblastí, která je na jedné straně projevem starostlivosti církve o důstojnou krásu prostor a prostředí, v nichž působí; je jedním z rozměrů její péče o vlastní kulturní a duchovní kořeny. Na druhé straně se památkové dědictví stalo určitou součástí závazků církve vůči společnosti. V přechodném období nápravy škod, způsobených komunistickým režimem, zůstává péče o opravy a údržbu množství zchátralých objektů velmi tíživým břemenem. Je nutné nadále prohlubovat a šířit povědomí o tom, že tato oblast je věcí širokého veřejného zájmu.
b) Od roku 1989 se už mnohé změnilo. Pokrok ve vnímání skutečné hodnoty kulturního a uměleckého dědictví je viditelný a zlepšuje se i spolupráce mezi různými kompetentními subjekty. Velice se osvědčuje organizační a poradenská činnost oddělení pro památkovou péči, která vznikají při jednotlivých biskupstvích.
c) Zásady pro udělování dotace na opravy ze státního rozpočtu se mění a mnohé církevní instituce nemohou z důvodů možností rovnoměrného a včasného financování účelněji plánovat nutné opravy kulturních památek. Především nedostatek peněz se stále jedním z hlavních problémů zásadnějšího obratu k lepšímu při záchraně devastovaných církevních památek a nedozírného vnitřního zadlužení. Vážnou otázkou je, zda by jiný model financování církve mohl přinést zásadní zlepšení.
d) Nedoceněná u nás zatím zůstává role občanské sféry, například občanských iniciativ a sdružení, které by zaměřovaly pozornost na záchranu a opravy některých cenných památek. Prakticky neexistují nadace, které by se systematicky věnovaly obnově církevních památek, nebo zatím jejich působení ještě není příliš viditelné.
e) Jiným problémem jsou ztráty a poškozování uměleckých památek, což je někdy podmíněno určitou přetrvávající nevědomostí; zatím jsou však stále nejzávažnějším fenoménem krádeže. Zde je nezbytné nadále zlepšovat zabezpečení a střežení ohrožených objektů, včetně zpřísnění současného zákonodárství.
§ 118
Nutnost zabývat se v tak velké míře dědictvím minulosti někdy přináší riziko zahleděnosti do těchto hodnot, což může viditelně bránit cestě kupředu. Investice prostředků a sil by měly být vyváženě rozloženy. Zároveň je třeba do hloubky porozumět současnosti, jejím výzvám a potřebám, a najít a vnímat její pozitiva, hledat znamení, která otevírají cestu k budoucnosti. Naléhavým úkolem je formace nových lidí, kteří budou schopni rozvíjet nové, krásné reality života a vytvářet tomu odpovídající kulturní formy, které se už momentem svého vzniku začnou začleňovat do společného pokladu církve a lidstva.
§ 119
a) Sněm předkládá k projednání potřebu místní církve řešit legislativně ze strany státu kritický stav ve financování údržby a oprav fondu církevních památek.
b) Diecézní synody by měly nacházet konkrétní cesty k tomu, jak osobám, které v církvi konají službu v oblasti správy a ochrany církevních památek, přispět k prohlubování odborných vědomostí v oboru a k respektu ke kulturnímu dědictví církve.
|