Mons. Josef Socha

Liturgie
Liturgie, téma, o kterém je třeba stále přemýšlet. A to ve světle ducha církve. Zdá se, že někdy v našich liturgických bohoslužbách převažuje lidská tvořivost. Církev ji nevylučuje, ale ona není prioritou. Nejhlavnější není to, co děláme my, ale co s námi a pro nás dělá Bůh. Liturgie by měla mít podle Ratzingera „ráz důstojných repeticí“. V tom je určitá stabilita, která je ale plná dynamiky. Zpřítomňuje se tajemství našeho vykoupení a to vyžaduje pozornost celého našeho bytí. Rozumu, vůle i citu.
II. vatikánský koncil obnovil liturgii dostatečně, takže po léta nemusí docházet k dalším podstatným úpravám. Vyšla ale celá řada dokumentů, kde se zdůrazňuje, že člověk nemůže s liturgií zacházet podle své libovůle. Improvizování modliteb, i eucharistických, přílišné atraktizování toho, co patří k podstatě liturgie, zužuje toto tajemství jen do zákonitostí lidského rozumu a fantazie. Když se ve mši svaté zdůrazňuje víc duch lidové tvořivosti, a nepřevažuje duch církve, jen stěží mohou lidé prožívat při liturgii tajemství svého vykoupení. A je nebezpečí, že jim i to nejposvátnější brzy zevšední. Doporučuji, aby v § 23, kde se hovoří o výzvě věřících k aktivnější a zodpovědnější účasti na bohoslužbách, aby ono „aktivnější“ nebylo chápáno jako pozvání a povzbuzení k větší aktivitě naší lidské tvořivosti. Spíš jde o to, aby to, co děláme my, nám pomáhalo hlouběji prožívat tajemství vykoupení. Přílišným uplatňováním sebe je nebezpečí, že se nám liturgické slavnosti stanou upovídanými, vyprázdní se od skutečnosti tajemství Boha přítomného v liturgii a sotva koho osloví.

Školy
Naše církevní školy mají za sebou třináct let trvání. Byly přínosem pro církev nebo ne? Neměl by se jejich počet zredukovat? Mají tu kvalitu, kterou mají mít? A splnily za tuto dobu své poslání? Staly se přínosem i pro naši pastoraci? Je víc mladých lidí, kteří se zajímají o náboženství právě proto, že prošli výchovou církevních škol?
Deset let je krátká doba, ale je možné už leccos hodnotit. Když se zabýváme problematikou církevního školství a nemluvíme jen o ekonomických otázkách, tyto ústavy se dostaly do určité profesionální úrovně a vstoupily do povědomí celé řady lidí. Nemají samozřejmě ještě plného katolického ducha, jak by měly mít a jak bychom si to přáli. Jsou jiné, než ty, které byly zrušeny komunistickou diktaturou. Nestudují v nich jen studenti věřící. I učitelé a profesoři nejsou lidé s křesťanskou hlubokou zbožností. Naše církevní školy nabízejí člověku, který je vůči náboženství zavalen všelijakými předsudky možnost setkat se s křesťanskou kulturou, reprezentovanou těmi, kteří jsou aktivními členy církve.
V církevních školách můžeme denně oslovit duchem evangelia tisícce mladých. To je to první, co vidím jako přínos na existenci našich církevních škol - preevangelizace. Celá řada mladých lidí je konfrontována nejen novými informacemi, kterých se jim od celé řady věřících učitelů dostává, ale mohou se setkat jak u žáků, tak i u profesorů s příkladem života z víry. Právě toto svědectví může přivést leckoho k přemýšlení a k přehodnocení dosavadních postojů nebo někdy i k úplné konverzi.
Ideálem každé církevní školy je mít svého kněze, který učí nejen náboženství, ale stává se – jak mi řekl jeden z těch, který tuto službu nějaký čas vykonával – garantem úplné autentické víry. Právě přítomnost takového kněze stmeluje sbor učitelů ve společenství a vnáší do něho ducha křesťanských zásad.
Doporučoval bych věnovat větší pozornost učitelským sborům církevních škol. Také proto, aby v nich narůstala touha po vzdělanosti, a aby měli odvahu k přehodnocení svých dřívějších kantorských metod a postojů. Na každé škole by se mělo konat důsledné výběrové řízení, kde se každý kandidát vyjádří i k otázce náboženství a měl by už u tohoto pohovoru projevit svou ochotu seznamovat se s problematikou křesťanské víry a s tím, co pro člověka víra v Boha znamená.
Veřejnost, jak už bylo podotknuto, vnímá přítomnost církevních škol a je za ně vděčná. Důvěřuje těmto ústavům právě proto, že je přesvědčena, že se v nich nevěnuje pozornost jen nabývání vědomostí, ale i o formaci srdce i ducha. Mohl bych toto tvrzení doložit celou řadou svědectví.
Doporučuji, aby se v každé diecézi konala jedna roční sbírka na církevní školství. I když každá ze škol dostane z jejího obnosu jen nepatrný podíl, přece to něco znamená a naši věřící si uvědomují, že nám jde o kulturu života mladé křesťanské generace, a že chceme existencí těchto institutů navázat na požehnanou tradici církevních škol, které vychovaly celou řadu velkých osobností, které náš národ postrádá.

Umění – Boží dar
Církev odjakživa pozorně sledovala rozměr Božího daru krásy. Ať už to byla hudba, malířství, sochařství či jiné projevy umění. Ve všem viděla zřetelný dotek Boží stvořitelské lásky, která povznáší lidského ducha. Jak zachází s darem krásy člověk dnes? Jak s ním hospodaříme my křesťané? Nevytrácí se nám z dohledu právě pro spotřebitelskou horečku, která vyprazdňuje touhy lidského srdce i lidského ducha?
Na setkání křesťanských umělců v Kroměříži jsem byl překvapen, jak málo z pozvaných se tohoto kolokvia zúčastnilo. Tam si umělci dosti zvučného jména posteskli, že církev o jejich službu nemá zvlášť velký zájem, a že stojí v určité rezervovanosti k tomu, co vytvářejí. Kumštýř, má-li být dobrým kumštýřem a má-li sledovat ve svém životě skutečnost krásy, nemůže vytvářet díla jen podle ducha veřejného mínění. Má pomoci charismatu, který přijal jako dar od Boha, pozvedat lidskou mysl i srdce k vyšším hodnotám, kterými někdy jako prorok předchází dobu a volá člověka k větší aktivitě v oblasti pravdy a krásy. Snad právě toto si uvědomují ti, kteří byli obdarování charismatem umění. Velmi je zraňuje, když není o jejich tvorbu dostatečný zájem právě ze strany těch, kteří by měli garantovat ty hodnoty, které přesahují lidský rozum.
To, že Svatý Otec napsal jeden ze svých listů v roce 2000 umělcům, strážcům daru krásy, je znamením, že církev pečuje i dnes o tento nezasloužený dar, který byl svěřen právě umělcům, aby s ním dobře a moudře hospodařili.
V Instrumentu Laboris sněmu §112 se píše: „Nejdříve se v církvi musíme učit vést dialog s umělci. Potom teprve následuje dialog s tím, co vytvářejí.“ Aby se začal upřímný a pravdivý dialog se světem kultury, umění, potřebujeme si víc uvědomit, jakou hodnotu pro náš život má dar krásy. Dar, který je odleskem Boží slávy a velebnosti.
Dialog s umělci není jednoduchý. Už také ne proto, že ani oni nedovedou spolu na úrovni komunikovat. Když jsme v Hradci Králové zorganizovali setkání různých povolání (učitelů, lékařů, podnikatelů), pozvali jsme i ty, kteří se živí uměním. Nejmenší počet účastníků mělo právě toto setkání. Je to znamení, že svět umění je zvláštní svět. Možná, že si někteří z pozvaných uvědomovali, že církev nemůže být pro ně takovým mecenášem, jako tomu bylo v dobách dřívějších, a že tedy od ní mnoho očekávat stran zakázek nemohou. Přesto však je třeba vstoupit do tohoto světa krásy barev, hudby, poezie a i tam přinést Kristovo evangelium, ukázat lidem, kteří byli obdarování smyslem pro krásu, na jejich odpovědnost, kterou mají před Bohem i lidmi, a také na to, jak se píše v Instrumentu Laboris, že mají spojovat estetické cítění s askezí a očistou srdce.
Právě toto potřebuje svět umění slyšet nejvíc. Tam, kde chybí u kumštýře smysl pro mravní hodnoty, a tam, kde autor uměleckých děl míří touhami svého srdce jen k tomu, co je přízemní a plytké, nemůže být dobrým reprezentantem a zprostředkovatelem daru krásy. Nehospodaří dobře s těmi schopnostmi, které od Boha přijal jako dar i pro druhé. Právě církev má upozorňovat na to, že každý, kdo chce druhé vychovávat v poznávání hodnot krásy, musí nejprve usilovat o krásu svého vlastního srdce i života.
Mohli bychom následovat příklad celé řady zahraničních diecézí, které se snaží vést dialog se světem umělců, aby si ve světle evangelního poselství uvědomili, oč v jejich uměleckém poslání vlastně jde.
A tak můj příspěvek je poznáním k zamyšlení nad tím, jakou věnujeme tomuto světu kultury a umění pozornost, co pro něj děláme, jak si ho vážíme a jak jsme za něj vděčni a co bychom mohli ještě víc udělat pro to, aby se tento Boží dar umění ukázal v ještě větší síle a pomáhal nám proměňovat lidská srdce.

Zaslat reakci na tento text.