Křesťané v ČR a svět kolem nás

Křesťané v ČR a svět kolem nás
(Třetí, rozšířená a revidovaná verze článku pro Universum)

Václav Frei

Když vznikne jakýkoli nový problém, i závažný, ať [laici] sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce církve
Z konstituce Gaudium et spes, čl. 43

Celý tento článek je věnován hlavně laikům, a to z hlediska katolíka. Jistě ne k snížení významu pastýřů - vybídka v mottu se týká světských úkolů - ani ekumenické spolupráce, pouze v duchu koncilového důrazu na různost specifických poslání v Božím lidu.

Ve znovunabyté či spíše darované svobodě už se věřícím podařilo mnoho v církevním i občanském společenství, ba i v zahraničí. Povzbudivé jsou zejména činy vynalézavé. Jednomu z nich se 28. října dostalo i státního vyznamenání, o mnohých naopak - bohužel - skoro nevíme. Jejich autoři vlastně naplňují výzvu koncilu "[j]estliže uznávají požadavky víry a čerpají z ní sílu, ať neváhají přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji". Možná s myšlenkou na tuto větu dokumentu (též GS 43), možná z "křesťanského pohledu na skutečnost" nebo vedeni "jen" přirozeným zákonem. Jako Samařan, jehož dal Ježíš "lidem knihy" až provokativním způsobem za příklad.
To všechno je krásné, ale zdaleka ne typické. Nelze mávnout rukou nad steskem: "Už dvanáct let jsme se mohli projevovat, účinně a prakticky zasahovat do vývoje naší společnosti, ale společnost o nás většinou příliš neví. /.../ Máme být solí země, měli bychom evangelizovat...". [1] Jistě, různá duchovní hnutí u nás nezahálejí, sama vybočují z obrazu pasivní masy. Ale ještě ji nestačila prokvasit; krom toho se ne vždy výrazně zaměřují na vztah křesťana k světu. Totéž platí o bohaté duchovní literatuře, jejíž rozkvět jinak patří do povzbudivých položek prvního odstavce. Také se dá poukázat na iniciativy jako Pokoj a Dobro; jde mi však nyní především o křesťany "bez přívlastku". Těch se zato týká Plenární sněm, který právě vstupuje do nové fáze.
Jsem stále přesvědčen, že ve věřících jako celku dřímá velký potenciál dobra. K jeho probuzení snad Pán Bůh vyšle charismatické světecké postavy; je dobré o ně prosit, ne však se založenýma rukama. (V [2] viz stať o kvietismu.)
Za "celoplošně" pro Boží lid potřebné pokládám doplnit z nauky koncilu křesťanský význam světských činností a důrazně - i s důsledky - objasnit, že discidium je jazykově i věcně blízké schizofrenii [3]. Dále: vybídky k činům jsou účinnější, vidíme-li jejich potřebnost a naléhavost (v boji se zlem aj.); a to si žádá příklon k věcnosti - ne jen já a jak: i co. Pro aktuální témata a závažné povzbuzující příklady rozhodně věnujme pozornost činnosti Jana Pavla II. i na světové světské scéně. U nás to bývá opomíjeno.

V dalším textu chci mj. navázat na některé myšlenky pouze nadhozené v článku [4] z Perspektiv. Pro začátek si dovolím citovat: "Příprava Sněmu víc vnímá situaci církve než kontaminaci [zvýrazňuji až zde] prostředí v ČR a jeví zájem spíš o to, jak postupovat než co dělat" (sloupec a).

Zvěřinovy Dny jako sonda
Letošní X. Dny Josefa Zvěřiny (31.5.-2.6) měly téma Křesťané v občanské společnosti, tedy blízké našemu, a jejich podnětný průběh je zachycen ve 12. čísle Universa [5]. Je však poučné se na něj podívat i z hlediska ortopraxe [6] a motivace k ní. Porovnáme-li hlasy na X. Dnech s heslem VIDĚT - SOUDIT - JEDNAT (dále VIA [7]), shledáme, že převažuje první krok, druhý je daleko slabší a třetí vlastně chybí [8]. Tak prof. T. Halík v delší erudované přednášce (s. 5-9) ukazuje, jak zásadní roli hrají v postmoderní společnosti média: jsou spjata s ostatními oblastmi od kultury přes sport až po náboženství, a zasahují - spolu s reklamou - vědomí milionů lidí (s. 9).
To je pravda. Ale je jen kouskem kroku V, a v jeho rámci málo říká věřícímu: nic o vlivnosti různých médií (TV, tisk; internet...), o roli křesťanů v nich atp. A hlavně zcela pomíjí aspekt hodnocení, klíčový pro pastoraci, pro rodiče aj. Třeba u filmů: jsou i pro děti? Jsou dobré či špatné? Takto je však pojata nejen celá Halíkova přednáška; je to žánr akademicky legitimní, převažuje i v panelové diskusi (s. 14-20) a u pracovních skupin (s. 21). V ortopraxi se tedy čeští katoličtí účastníci letošních Dnů cítili na začátku. (Podle zápisů ze sněmovních kroužků je na tom i sněmovní proces podobně, ačkoli nebyl koncipován s reálnými výstupy až na konci, tj. teprve na základě jeho závěrů [9]. Pokud to tak účastníci prožívají, je to silná motivační zátěž. [10])
Dále: téma Křesťan a občanská společnost míří ad extra, diskuse pracovních skupin se však opakovaně stáčela k vnitřním vztahům v církvi. Ano, máme víc působit ve světě, a proto je třeba dát laikům v církvi větší prostor. A demokratické vztahy ve světě ukazují možnost lepšího uplatnění laiků - v církvi (to arci také!). Podle Kocha [11] i po koncilu "[m]nozí chtějí poslání laiků převážně situovat do nitra církve" (z jeho myšlenkově bohaté stati Služba světu jako služba spáse, s. 220nn). A kdo má pak plnit jejich úkoly ve společnosti - v kultuře, v preevangelizaci? Zejména to druhé je naléhavě potřebné v zemi, jako je naše!
Takže: víme, že vztahy mezi kněžími a laiky, vůbec otázky komunikace uvnitř církve, budou závažným bodem pro jednání Sněmu. Je však varovné, že úkoly laiků ve světě, jejich věcná stránka, byly patrně v celé diskusi mimo centrum pozornosti.

Bolestné události daleko i blízko
Prostředí není "kontaminované" jen u nás. Zlé zprávy se týkají zejména zahraničí. Ale řada zdejších katolických médií nám tuze málo říká o útocích na křesťany (i na jejich životy - Sudán, Filipíny aj. aj.) a na křesťanství (urážlivé útoky v části západních médií apod.). Vždyť oběti si zaslouží aspoň víc našich modliteb, a k útokům je dobré mít včas pravdivé protiargumenty; obojím "naše víra nezahálí" [12]. Nad zprávou agentury Zenit o rouhavých filmech [13] už mě znovu napadlo, zda zmíněná média nepodceňují význam "úplnějšího a souvislého sdělování skutečností" (Dekret Inter mirifica 5); dokonce nejde-li tu o součást mediální strategie církve v ČR [14]. Tím důležitější je včasné varování přede vším, co v naší vlasti ohrožuje nás, naše děti i ty naše spoluobčany, kteří často nemají základ takové opory jako my! Proto jsem se v [4](a) zmínil o nebezpečích, která otevřeně či plíživě a záludně útočí už na přirozené hodnoty: v r. 1950 (podle J. Piepera) na lidskou důstojnost a svobodu, teď už na lidský život v jeho počátku a konci... I pokračování té řady je drastické. Neměla by tu být křesťanská média otevřenější? Ví se u nás obecně, aspoň mezi katolíky, o záludných proudech v OSN a EU? (Viz [4](d). Nepřímo i řeč biskupa Homeyera [5].)
Přitom nejsme vždy odkázáni na zahraniční prameny. Znovu tu vřele doporučuji životopis Jana Pavla II. Svědek naděje [15]. G. Weigel v ní mj. podrobně líčí a dokumentuje některé z "řady intervencí Svatého stolce", jak se o nich zmiňuji v článku [4]; jsou zároveň už nyní slavnou kapitolou pontifikátu Jana Pavla II. Seznámíme-li se s nimi, nahlédneme také, s jak rafinovanými a mocnými silami se papež se svými spolupracovníky (prof. Mary Glendonovou aj.) musel utkávat.
Podrobná dokumentace konferencí OSN o ženách v Káhiře a v Pekingu (1994, 1995; kap. 18. a 19.) je podstatná. Pouhému vyprávění by sotva kdo uvěřil. - Papežův stručný souhrn nauky o manželství pro svět na s. 712/713 by slušel i veřejným farním nástěnkám. Věřící manželé zas ocení obě Weigelovy stati o encyklice Humanae vitae na s. 208nn a 333. Anglický originál [15] je z r. 1999 a sleduje dění až do října 1998. Další vývoj zmíněných konfliktů, pro přirozené hodnoty díky Bohu výrazně příznivější po nástupu prezidenta Bushe, lze česky sledovat např. na internetových stránkách Společnosti pro podporu rodiny www.profam.cz.

Jakou "schizofrenii" chce koncil překonat?
V úvodním klíčovém odstavci GS 43 je v českém překladu slabší výraz rozpor místo výstižnějšího rozštěpení. Příslušná věta říká: Je zásadní omyl - bohužel dnes rozšířený - chápat svět víry jako naprosto oddělený od "normálního" života. To rozštěpení má různé zhoubné důsledky navíc k oběma jednostrannostem popsaných v úvodu čl. 43. Povšimněme si, že vylučuje jakoukoli plnokrevnou spiritualitu věřícího laika. Pokud se totiž úsilí o dokonalost prezentuje jako spor dvou vůlí, jako konflikt Já vs. Bůh, nelze se naplno a zároveň křesťansky věnovat žádnému pozemskému dílu. Vždyť umělec, lékař, badatel atp. se nutně se svým "dítkem"-dílem silně ztotožňuje, a je-li dobré, byť přirozeně, bylo by pro něj objektivně i prožitkově absurdní volit mezi svým dílem a Bohem; má se snad i matka rozhodovat, zda bude milovat buď své novorozeně anebo Boha?
Schéma Já vs. Bůh mi vždy bylo cizí (viz např. [2]). Rád se nyní u Weigela ([15], s. 680) dočítám, že bylo zpochybněno už za koncilu a že Svatý otec uvažuje ve zcela jiném duchu. K plně křesťanské motivaci práce ve světě přináší nauka koncilu ještě dva jiné důrazy důležité zejména pro laiky:

Všeobecné povolání k svatosti
Toto "novum" koncilu koriguje představu, která nikdy nebyla vysloveně naukou církve, ale celé generace v ní žily: že totiž křesťanská dokonalost je jen pro úzkou speciální vrstvu věřících (mnichy apod.). Ostatním, tedy zejména laikům, že zcela stačí nezemřít v těžkém hříchu a dojít spásy.
S tím povzbudivě kontrastuje už světský ráz mnoha světců. K pádným příkladům patří taková Jana z Arku, ale i světecké postavy mimořádné jen "civilně" (viz R. Pernoudová [17]). Příslušnou nauku obsahuje celá 5. kapitola konstituce Lumen gentium, pro kroužky sešit O církvi, str. 35-42. Nauka je jistě náročná pro praxi, na pohled však pochopitelná.

"Světský charakter" laiků
Svízelnější otázka je, jak mají laici své povolání k svatosti naplňovat. K tomu říká táž konstituce už ve 4. kapitole: životem ve světě. Tedy (zpravidla) v manželství, ve světských povoláních. Přitom laici a/ mají "hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha" (čl. 31); a b/ platí, že "vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě" (opět čl. 31, 1. odstavec). (Kurzívou vyznačuji stanovisko v církvi těžce a konfliktně probojovávané [16, 18], jež ale koncil přijal.) Upřesněním a/ je podmíněna cesta k svatosti, ujištění b/ vyjadřuje teologickou důstojnost tohoto počínání. (Výklad v pracovním sešitě O církvi je na str. 25-30; jen nadpis Všeobecné kněžství a poslání laiků v církvi trochu mate: "laici v církvi" mají právě poslání uvnitř i vně!) Teprve spojení a/ i b/ s GS 43 umožňuje syntézu motivační a obsahové stránky křesťanského působení laiků ve světě. Ale soudě podle publikovaných závěrů se sněmovní kroužky o takovou syntézu konkrétně ani nepokoušejí: a zejména věcná stránka zůstává na tuze obecné úrovni. (Namátkou: "Nesmíme se uzavírat před světem, svým vystupováním a vyjadřováním se ke všemu, co hýbe společností, můžeme působit na zjemňování lidských duší" - v KT s datem 24. 11. 02.) Kéž se při zpracování zápisů objeví a zveřejní něco určitějšího!

Věta, že laici mají "světské věci" upravovat podle Boha, má obrovský dosah, k němuž dnes rozhodně patří aktivní boj proti zlu [4, 19]. Koncil, jenž skončil r. 1965, tento aspekt ještě nerozvinul, ale k aktualizacím výslovně vybízí v čl. 91 konstituce GS, bohužel rovněž opomíjeném [20]. - Sněmovní sešity uvádějí sice i pokoncilní dokumenty, ovšem ty jsou už svou povahou značně obecné, a navíc nutně s časovou mezí.

Článek 43 dává laikům velkou oporu, jak naznačuje už jen motto. Vyzbrojuje je pro jejich poslání ve prospěch světa, ad extra, ale i pro nezastupitelnou službu ad intra, cennou pro biskupy a teology. Ortopraxe (která ovšem není monopolem laiků!) je locus theologicus, je zdrojem autentických problémů pro práci teologie. Pěkně to formuluje Koch: "Církevní poslání laiků spočívá /.../ i v tom, že všemožně přispívají k tomu, aby otázky a problémy, zkušenosti a poznatky dnešního moderního světa mohly být přítomné v církvi a pro církev plodné, a pečují tak o ´dostatek čerstvého vzduchu´ v církvi" ([11], s. 223).
To nám jistě připomene proslulé gesto Jana XXIII.! Daleko tvrdší - byť jen ve smyslu analogie - je postřeh O.A. Fundy: Civilizace, která řeší věcné problémy světa, je živá. Začne-li se uzavírat do sebe, je na cestě dekadence až zániku [21]. (Odtud pro církev další důvod nepropadat omylu rozštěpení.)
Proto mi připadá tak důležitý obrat k věcnosti, u laiků a samozřejmě i u duchovních a teologů (kteří přece také žijí ve světě, jak zdůrazňuje Neuner [16]). A kromě toho se již více let pokouším získat v Božím lidu zájem o hledání křesťanského životního stylu v naší situaci zde a nyní. Zprvu mi připadalo, že taková myšlenka přímo "visí ve vzduchu", že s ní budou spontánně přicházet i jiní, nebo na ni aspoň velmi mnozí s pochopením hned navážou. Nestalo se tak.

Jiný přístup: "HKŽS"
Sněm je zaměřen "celoplošně", pro celou církev. Zatím však v kroužcích a dalších sněmovních orgánech pracuje pouze zlomek praktikujících katolíků, jakýchsi průzkumníků. Naproti tomu impuls HKŽS je míněn pro každého a jako uplatnitelný ihned. Ve dvojím smyslu:
Předně jako elementární reflexe, o níž mám stále zato, že se sama vnucuje každému trochu vnímavému člověku:
1. Po generace nám byl vnucován umělý systém, zprvu (snad) z víry v utopii, pak ve stále pokleslejší sebezáchovné snaze. Co se nám na něm příčilo? Proč? (Už z přirozeného hlediska? Tak je impuls HKŽS otevřený ke všem občanům). Čím nás ochudil, poznamenal, zatížil? Čím oslabil, omezil, deformoval náš křesťanský život?
Bývá myslím tuze podceňováno, jak důsledně komunisté likvidovali nebo omezovali veřejnou a společenskou stránku života z víry. Dělali to v zájmu své moci - proto připouštěli jen "mírovou" činnost, z níž pečlivě vylučovali laiky -, ale i k velké škodě křesťanského vědomí a občanského sebevědomí věřících. Blud o ryze soukromé povaze náboženství tak pronikl i do církve, a tím silněji do vědomí nevěřících.
2. Co se změnilo pro občany vůbec, pro věřící a pro církve zvláště, po pádu režimu, tedy příchodem svobody a demokracie (aspoň v zásadě), trhu, otevřením hranic atd.? Těmto otázkám už nelze uniknout, a proto si stále myslím, že křesťanský životní styl - na názvu netrvám - hledáme všichni, aspoň bezděčně a tápavě. (Trošku jsem rozvedl první bod, na nějž se naopak musíme občas záměrně rozpomínat a pokud možno jej věrohodně přibližovat mládeži.)
Za druhé a hlavně je ovšem heslo HKŽS míněno jako vybídka k ortopraxi. A k ní také směřuje celý tento můj článek (z předchozích připomenu aspoň [22, 23]) i řada praktických snah s přáteli.

Samozřejmostí už by pak byla potřeba vzájemné informace, diskuse v církvi a spolupráce. Jelikož se při tom často jedná již o problémy přirozeného řádu, opakuji [4, 19], že je to podnět a příležitost, aby se u nich setkávali katolíci jinak rozdělení svými názory na otázky jako je liturgie. (Mnohem snazší zatím bývá dělná komunikace v ekumenickém a ještě širším občanském rámci, i za hranice naší země.) Snad impuls HKŽS (ve své "celoplošné" podobě; mnozí ho nepotřebují, viz úvod) někde nějaké plody přinesl, ale sám o nich skoro nevím.
Původní můj návrh přímo pro sněm z 6. 2. 1996 neoslovil ani účastníky brainstormingu v r. 1997 [24] - tak dalece, že z mé expresivní výzvy, ať má každý náš čin "křesťanskou páteř", se v zápise objevila věta "Zachovat si křesťanskou páteř". Co bylo skoro jediné potřebné za tuhé totality, je teď jedním - byť stálým a významným - kamínkem v pestré a pohyblivé mozaice, v níž je třeba zdůrazňovat spíš informovanost, invenci a svobodu.

Vedle otázky, jak takovou disproporci mezi výzvou a jejím (ne)přijetím vysvětlit, zbývá otázka zcela praktická, totiž zda nespojit ono bezděčné hledání se Sněmem; a ovšem s koncilem, a proto i s dalšími potřebnými prameny moudrosti.

Závěrem jen opakuji své přesvědčení, že stále doplácíme na podceňování článku 43. E. Schillebeeckx napsal už v r. 1966, že neuplatní-li se rychle - spolu s dalšími podněty koncilu - jest se obávat prudkého náporu proticírkevních sil ve společnosti [25]. Toho jsme bohužel kolem nás svědky; ale nedošlo k tomu také z důvodů, jež Schillebeeckx předvídal?
Před zeměmi svobodného světa máme výhodu, že se můžeme poučit z nezdarů, mezer a chyb v uplatňování nauky koncilu (to je samostatné téma, zajímavé mj. pro další fáze Sněmu). Myslím však, že po období 1948-89 a s vyhlídkou začlenění do EU by trvající "mezera" po zmíněném článku v naší recepci koncilu měla u nás ještě smutnější následky pro celou společnost než na Západě. Jako by mi po 13 letech opět znělo v uších ono Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?

Z celkem 26 bodů, do nichž se mi čl. 43 dělí, pokládám 8 za koncilní novum; 12 původních bodů plus řada aktualizací se mi jeví jako důležitá hic et nunc. Bude-li nejbližší období sněmovního procesu věnováno - jak bych si představoval - též doplňování toho, co se v jeho dosavadním průběhu nepodařilo vyložit a upevnit, nabízí se takto jedno kardinální téma.

Poznámky (výjimečně zhuštěné jako v Teologických textech)

1 A. Hančíková, Perspektivy 10/2002, s. 8.
2 V. Frei, Má prosebná modlitba smysl? Universum 31/32 (léto 1999), s. 2-16.
3 Discidium v GS 43 překládejme raději rozštěpení, ne rozpor; Němci mají Spaltung. (Srov. lat. scindo, ř. schizo - štípám).
4 V. Frei, Buď Boží vůle v naší zemi, Perspektivy 9/2002. Písmeny a až d značím sloupce.
5 Universum 12 (podzim 2002), s. 5-21.
6 V. Frei, Na téma ortopraxe, Universum 10 (jaro 2002), s. 25n.
7 Akronym z lat. videre - iudicare - agere. Jméno VIA dal Josef Zvěřina měsíčníku, jenž v r. 1968 nahradil list Duchovní pastýř.
8 V hlasech domácích katolíků ještě výrazněji: hodnotící prvek (ďábla) vnesl do panelu evangelík, biblista Petr Pokorný (s. 19n), o úkolech mluvil německý biskup Josef Homeyer (s. 10-13).
9 V pracovním sešitě pro sněmovní kroužky O církvi (2000) se uvádí, že jsou prostorem "i pro řešení konkrétních místních problémů" (s. 5) a témata jsou určena i "těm, kdo chtějí uplatnit vlastní rozum" a zkušenost (s. 7). - Rád potvrzuji, že P. M. Raban vždy projevoval pro tyto možnosti pochopení.
10 Snad i proto nevznikl sněmovní kroužek v naší farnosti.
11 K. Koch, Konfrontace nebo dialog? Vyšehrad 2000.
12 V. Frei, Ať naše víra nezahálí, KT 35/2002.
13 Viz www.res.catholica.cz, 5. 11. 2002.
14 Pro mne osobně to zůstává jedním z problémů komunikace uvnitř církve (z let 2000 a 2001).
15 G. Weigel, Svědek naděje, Práh 2000.
16 P. Neuner, Laici a klérus? Vyšehrad 1997.
17 R. Pernoudová, Žena v době katedrál, Vyšehrad 2002, s. 223nn. - K ortopraxi žen viz zvlášť Exkurs (s. 18-27).
[18] P. Ambros, Křesťan a život ve světě, Univerzita Palackého 1998.
19 V. Frei, ale přemáhej zlo dobrem, Perspektivy 9/2000.
20 V. Frei, I koncil je maják, ne hranice, Perspektivy 3/1998.
21 O.A. Funda, Znavená Evropa umírá, Karolinum 2000. Podnětný je i "polemický" doslov ateisty (?) J. Šmajse.
22 V. Frei, O svobodě křesťanů v demokracii, Perspektivy 8/1999.
23 V. Frei, Vidím správně pointu? Universum 9 (zima 2001), s. 35.
24 M. Raban, Sněm české katolické církve, Vyšehrad 2000, s. 127.
25 E. Schillebeeckx, Besinnung auf das Zweite Vaticanum. Vierte Session, Bilanz und Übersicht. Herder 1966, s. 63. (Viz též v [6] stať Křesťanská dospělost laiků.)

Praha 6.11.2002, pro Universum; 5.12. úpravy + citace [25]

Zaslat reakci na tento text.