Mons. Karel Otčenášek

+!
Ave Maria et Joseph!

Pane předsedající, všichni ostatní účastníci plenárního sněmu, dělnice a dělníci v díle Ducha Svatého – toho, jenž je Dárce života a mluvil ústy proroků! Myslím, že mi dáte za pravdu, že by, po slavnostním vzývání Parakléta, bylo dnes dvojnásob vhodné poprosit Ho o pomoc lidovou písní, kterou jsme rádi zpívávali před kázáním: „Otče náš, milý Pane, dej nám Ducha Svatého… On nás naučí…“ Kéž je tedy zde uprostřed nás!
Jsem přesvědčen – nevím ovšem, zda přesvědčím i Vás – že to, co mám na srdci, to znamená ono vertikálně-horizontální univerzální svatodušní spřátelování, tedy nejen solidarita, komunikace, společenství, apod. je základním kamenem životní praxe křesťana, zvláště v době evropské integrace a globalizace, jejichž by mělo být duší. Někdo možná namítne, že to opakuji do omrzení. Ale vzpomeňte, jak svatý apoštol a evangelista Jan stále a stále zdůrazňoval lásku! „Milujte se, miláčkové!“ A když mu to někteří vytýkali, odpověděl: „Až to uskutečníte, přestanu to hlásat!“ Chtěl bych, tak jako on, říci:Až budou lidé, aspoň věřící křesťané, navzájem spolu jednat a trojjediného Boha chválit v duchu tohoto opravdového pokorného spřátelení, nebude to už třeba zdůrazňovat.
Po zkušenostech několika desetiletí je dobře patrný důraz, daný II. Vatikánem na komunitnost v Církvi. Ostatně i toto naše sněmovní jednání o tom, v této rozhárané době, svědčí. Bylo by však vhodné, když jednáme o přestavbě teologie v duchu koncilu, i o tomto tématu uvažovat podle Kristova: „nova et vetera“ (kniha „Morálka tajemného těla Kristova“).
Jsem už dnes jediný ze všech zde přítomným, kdo byl skutečně pozván na Druhý Vatikánských sněm. Tenkrát jsem v Opočně sušil Sunar a trojí pozvání z Vatikánu mi přinesli zástupci „strany a vlády“ s tím, že „tak tady to máte, ale nikam nepojedete – velezrádce přes hranice nepouštíme!“ Byl jsem totiž podmínečně propuštěn až na druhou amnestii v roce 1962 a toto označení se mnou šlo až do Pražského jara. Říkám to proto, že kdybych se byl tehdy do Říma dostal, byl bych se snažil předložit Otcům tuto svou myšlenku, kterou se zabývám a kterou se snažím prostudovávat a promeditovávat vlastně už od té doby, kdy jsem přijal biskupskou konsekraci (dnes chápu, že tehdy ještě nedozrála). Bylo to tehdy totiž pověření Svatého Stolce pro hradeckou diecézi a katedrálu Svatého Ducha a já jsem v tom spatřoval své osobní specifické poslání, třebaže jsem si byl vědom své nedostatečnosti a nezkušenosti – vždyť mi ještě nebylo celých třicet let… Nadto byl rok 1950 a začínalo likvidačně koncipované „tažení“ proti Církvi a všeobecné zatýkání vůbec.
Během let jsem pak i ve vězení konzultoval tuto záležitost s mnoha i špičkovými teology, ale i s laiky a později, už v pastoraci, jsem se snažil zkoumat i mínění některých dalších z Božího lidu, kteří byli přístupni. Mohu říci, že málokdy – a spíše jen v nepodstatných podrobnostech, jsem se setkal s odmítnutím. Avšak také, žel, když jsem se pak mohl dostat do duchovní správy, měl jsem příliš málo času, abych vše důkladně rozpracoval. Po roce 1989 bylo už těch nových úkolů k nezvládnutí – a čas se nedá zastavit… Dnes už cítím, že nejsem sám schopen jasně teologicky tuto myšlenku formulovat a proargumentovat. Poprosil jsem tedy kardinála Ratzingera o pomoc a on jmenoval jednoho Monsignora ze svého úřadu, s ním, doufám, budu moci vše prodiskutovat a doplnit.
Vám jsem však, přátelé, rád aspoň v kostce přiblížil jádro věci a prosím Vás o pochopení i o modlitbu, protože cítím, že tu jaksi sahám do hloubi Božích tajemství, jež dosud v lidském chápání, ale i touze po poznání zůstávají někde na okraji. Stačil jsem ovšem říci jenom několik poznámek. Co jsem Vám předložil jako jeden ze základních povšechných klíčů pro teologii víry i Církev a společnost – i pro přebývání svaté trojice v duši, mělo by posloužit i jednání tohoto našeho plenárního sněmu, jenž se věnuje řadě otázek jednotlivých. Další proargumentování bych rád nechal pro skupinku teologických expertů.

1. Duch Svatý – třetí Božská osoba…
Je jakoby „poslední“, a přece (Katechismus katolické Církve): On je iniciátorem a průvodcem celého Kristova života! Kristus byl počat z Ducha Svatého; byl Mesiáš = Pomazaný Duchem Páně; a Kristus sám slibuje apoštolům: On, Duch Svatý, vás doučí a připomene vám všechno… A dále ze Zjevení: …co Duch Svatý (dnes) říká církevním obcím… (I když platí, že sám sebe nezjevuje – tamtéž v KKC) To chápu jako doplnění k rozšířeným příliš individualizačním tendencím – ale přitom to nechce jako nějakou opozici nebo revoltu. Má to ovšem dalekosáhlý dopad nejen pro život Církve a společnosti, ale i pro vědu, umění, ekonomiku – a mohlo by to obohatit rovněž jednání tohoto plenárního sněmu.

2. S tím souvisí třetí Božská ctnost. Láska – to není jako jednosměrná ulice. „Milujte se navzájem!“ Vzájemnost je in actu ve směru vertikálním: Trojjediný Bůh a každý z nás. Aspoň exigitive je ve směru horizontálním: každý muž, žena, dítě, ostatní spoluvykoupení – tj. lidé i andělé. V té Božsko-lidské rodinnosti je i podstata Církev, a také hlavní metoda jejího poslání a činnosti. Kodex kanonického práva ať je uplatňován samozřejmě dál, dokonce ještě tomu tak bude ve větší ochotě, ale i od představených ukládán a od podřízených přijímán právě v duchu tohoto svatodušního univerzálního spřátelování.

3. Druhým pilířem je tedy autorita a poslušnost a možná lépe „učenlivost – docilita či případněji discilita“ v Církvi i ve světě. Čtvrté Boží přikázání – a vlastně i prolog k Desateru a první tři; flecto genua… ex quo omnis paternitas in coelis et in terra nominatur (sv. Pavel – text Vulgáty) Opakuji, že to jsou jenom poznámky, text je třeba ještě dopracovat (odstupňované přizpůsobení Kristu jako Veleknězi pech charakterem indelebilem sacramentalem při křtu, biřmování ordinaci + jurisdikce: „Pas ovečky mé… a …co svážete…“ První pilíř „rovnosti“ z účasti na Boží přirozenosti skrze milost posvěcující: tedy „přátelství buď rovné nachází, nebo rovnými činí“). V Bibli je překvapivě mnohokrát užito výrazu „přítel“ – „přátelství“ – hlavně v Novém zákoně.
Dovolím si toto „odstupňování“ ukázat na malém příkladu: Představte si učitelku, která o přestávce pozoruje žáky, hrající si na dvoře. Má je všechny upřímně ráda – když však mezi nimi uvidí své vlastní děti, jsou jí pochopitelně daleko bližší než ostatní. Tak třeba i Svatý Otec, který vždy při svých cestách nezapomene políbit zemi a opravdově, otcovsky pozdravit „šlechetný národ, který je mi tak drahý“… Předmět, který před sebou vidíme, zůstává stejný, ale přece se nám jeví rozdílně, pozorujeme-li jej z odstupu, dalekohledem až do věčnosti, nebo např. lupou či mikroskopem: spatříme podivuhodné věci, které by nám jinak ušly.

4. Z ústního předávání pravdy a postojů aspoň Ignác Antiochijský Římanům píše: „Ecclesiae quae praesidet caritati“. Domnívám se, třeba rozumět: Předsedá přátelstvu. – Ratio theologica: mně je uloženo „Miluj Boha Trojjediného“, ale i bližní (ba i nepřátele), ale totéž je uloženo a umožněno touž vlitou 3. teologickou ctností vám avšem. A vůbec Duch Svatý krouží kolem všech, aby to přátelství přijali: přes první vstřícné pocity „důvěřivost“, lat. „credulitas – credibilitas – credenditas – credimus“, pak případně ve křtu vodou, touhou krví. (Kajícnost – RE-CONCIL-IACE: méně vhodný překlad termínu „smíření“)
Svatý Tomáš v „Summa Theologica“: „caritas est quaedam amicitia…“ Pokrok ze strany jakoby příčiny materiální : technický – a formální: rozvoj dogmat (po katolicku pojatý) vysvětlují, proč dřív nebyla obecně tato teze předložena. Přátelství samozřejmě vyžaduje nějakou blízkost, intimitu, důvěrnost. Ovšem Duch Svatý vane všude – kde a kam chce. Ale naší povinností je upozorňovat, že zůstává, žel „neznámým Bohem“, přes velký pokrok v přípravě a průběhu Velkého Jubilea 2000 z iniciativy milovaného Jana Pavla II.
Dosud jsem užíval spíše teologického formulování výkladu. Chci-li se teď obrátit na řadového lidového člověka, případně i na nevěřícího, řeknu asi: Mezi největší lidské hodnoty patří odjakživa přátelství. Ale z toho běžně chápaného individuelního (dvou či tří), kteří si mezi sebou radostně a s lásko šuškají, vezměme, co jen se dá šlechetného do toho mnou míněného přátelství univerzálního, Božskolidského, z něhož nesmí být vynechán či vyloučen nikdo a jehož (tohoto slova) užívá už svatý Tomáš Akvinský a které najdeme také v pokoncilové liturgii. Tedy vylučujeme ze svého chování k Bohu a bližním jakýkoli nezájem, lhostejnost, cizotu – tím více žárlivost, závist a nenávist (ani proti tzv. nepřátelům). Se všemi žijeme jakoby v rodinné Boho-lidské atmosféře (solidárním, spoluodpovědném společenství), jejíž projevy sou samozřejmě odstupňované. Do tohoto společenství lásky nás a všechny ostatní uvádí právě Duch Svatý. Zkuste to třeba v malém realizovat (v závislosti na Duchu Svatém) ve vaší rodině – fyzické či duchovní – a uvidíte!
Vděčnost patří i hnutí fokoláre, schönstattskému hnutí i různých charismatickým. Nechceme však vyhledávat jen „autostrády“, ale používat i obyčejné okresky, „Kuhstrasse“. Ježíš „zajásal v Duchu Svatém“, že nebeský Otec „tyto věci skryl před moudrými a učenými, ale odhalil je maličký“. Proto: Sláva Otci, i Synu, i Duchu Svatému!
„Mater pulchrae dilectionis“ – rozuměj „Matka svatodušního univerzálního spřátelování“. Je to tedy podstata Církve a hlavní metoda jejího působení.

Zaslat reakci na tento text.