Jak jsme viděli, plenární sněm má zaprvé úkol splnit zadání určené svolávacím dekretem České biskupské konference. Je to v první řadě aggiornamento naší církve, vyhlášené ekumenickým sněmem univerzální církve ve Vatikánu už v roce 1965, jehož uskutečnění u nás tehdejší komunistický režim nedovoloval. Má být řešením krátkodobých i dlouhodobých problémů naší církve a její sebeléčbou a závaznou perspektivou na dlouhou řadu let. Dosáhne toho všeho tento sněm?
Plenární sněm katolické církve v České republice je totiž svoláván v odstupu skoro 620 roků od českého legátního sněmu Jana z Jenštejna v roce 1381, 395 let od českého arcidiecézního sněmu roku 1605, uplatněného vlastně pro totéž území, a 140 let od posledního provinčního sněmu pražské arcidiecéze v roce 1860 a vůbec poprvé v nové České republice, avšak v národě s tisíciletou národní, kulturní a státní identitou Koruny české. Proto bude mít velký historický a duchovní význam a dosah i pro tento stát a společnost, a proto by se měl stát také celospolečenskou záležitostí. Naše církev je dítětem 9. století vícerých otců misionářů: kněží aquilejského patriarchátu, iroskotské a anglosaské misie, solnohradské a mohučské metropole, konstantinopolského patriarchátu: duchovních vlivů dodnes významných (rakousko-německých, řecko-slovanských, irsko-britských, italských a polských). Duchovní dědictví našeho národa proto není jednotné. Sněm ho bude muset odhalit, očistit, na něj navázat a učinit ho hodnotným pro současné i budoucí generace. Musí zaujmout nadějné stanovisko k dějinným tradicím: k západní svatováclavské a svatovojtěšské, k východní cyrilometodějské, k národní husitské i k sekulární naturalistické. Bude to sněm dvou původem odlišných provincií, moravské a české. Sněm je svoláván ve společnosti podléhající po staletí častým konfesním a politickým převratům provázejícím celé národní dějiny a zanechávajícím za sebou náboženskou lhostejnost a silnou sekularizaci; proto musí mít reevangelizační zaměření. Sněm české církve je svoláván až 35 roků po skončení II. vatikánského koncilu, dosti opožděně, pokud jde o jeho aplikaci do života, ve srovnání se sousedními církvemi, které ovšem volily různé pokoncilní strategie . Proto musí mít také pastorální zaměření nejprve dovnitř církve, aby našla vlastní identitu a cestu z historického a současného nedostatku konsenzů. Musí navázat spolupráci a soužití se sousedními církvemi. V situaci historického rozdělení musí mít tudíž ekumenický a sjednocující charakter. Sněm je svoláván v prostředí rozmanitosti a bohatství duchovních řeholních a historických tradic včetně všech neveřejných forem života (privatizace víry, skrytá církev).
Naše církev by tak měla sněmem prokázat také našim občanům, že patří k oněm dobrým tradicím naší státnosti a že je největším a nejstarším garantem našeho zděděného duchovního bohatství, které se všichni naši občané zavázali v preambuli naší ústavy hájit a střežit.
Toho, kdo se děsí tohoto množství práce, se ptejme, kdo to tedy odpovědně a závazně vyřeší, když ne tento nastoupený sněmovní proces, který je jedině kompetentní tyto úkoly řešit?
Žijeme v čase, který je kairos této synodality. Ten, kdo studuje dějiny, potvrdí, že takový příhodný čas není každoroční samozřejmostí. Naopak, vyžaduje vzácný souběh nutných příznivých okolností: vůli všech zúčastněných biskupů, schválení Apoštolského stolce, přijetí kněžími a věřícími a příznivé politické okolnosti. To vše tu dnes máme. Opakujeme: nebylo a nebude to vždy: v historii naší církve tak jednou za století a některé příležitosti jsme již propásli.
Evropští biskupové nás však povzbuzují : nebojte se! Závažná situace způsobená náboženskou lhostejností mnoha Evropanů, přítomnost tolika lidí na našem kontinentě, kteří dosud nepoznali Ježíše Krista a jeho církev a nebyli dosud pokřtěni, sekularismus, jímž je nakaženo mnoho křesťanů, kteří běžně přemýšlejí, rozhodují se a žijí, “jako by Kristus neexistoval”, to vše zdaleka nemůže zmařit naši naději, činí ji naopak pokornější a schopnější důvěřovat jen v Boha. Jeho milosrdenství nám uděluje milost obrácení a uschopňuje nás k němu.
S vědomím si této závažné situace si tedy dodejme odvahy a pusťme se do práce: "Hle, činím vše nové!" Odhalit tuto obnovu, novost Ducha sv. - to je náš naléhavý úkol! Všechny odlišné přípravné aktivity míří vedle! Příprava sněmu spočívá v tomto a sněmovní proces a účast kněží i laiků v něm, by měly být ne především diskusí, ale meditací a žasnutím nad tou "novostí", nad tak velkým dílem Ducha sv. mezi námi, vyúsťujícím v poznání ubohosti reality života církve ve srovnání s tímto božským plánem, burcujícím kněze i laiky k touze uskutečnit to, co Duch sv. říká církvím dnes ( srov. Zjev.2,7), totiž přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti podle "znamení časů" (AT 16,3), aby tak církev opět odpovídala na touhy a hledání našich současníků a ukázala směrnici i dalším pokolením .
Tímto sněmem, který je jedinou současnou a reálnou zárukou projevu Ducha svatého v naší církvi, proto chtějme vytvořit nejširší podmínky pro novou evangelizaci a tak dosáhnout, aby celé naše společenství věřících se stalo "městem ležícím na hoře" (srov. AT 5,14) a světlo Kristovo tak zazářilo na tváři naší církve (srov. LG 1) .
|
