P. Mgr. Vít Zatloukal

V § 67 je farnost stručně popsána a v budou b) a c) je popsán i stav, v němž se farnosti nachází.
Nepopírám, že existují funkční farnosti, kde všechny složky ukazující na život věřících se nacházejí, byť bychom nesnadno hledali farnost, kde by liturgický prvek života nečněl nad ostatní (společenství, svědectví, služba) a kde prvek výslovného svědectví slova nebo služby není hluboko pod žádoucí úrovní. Není zde dán rozbor (a očekával bych, že zde bude zahrnut, abychom mohli zaujmout reálný postoj) kolik farností žije zdravý a plný život evangelia.
V tomto paragrafu však není hledán důvod ani není konstatováno, že restrukturalizace farností je často vázána na – smýšlení věřících, kněží (farářů) a –bohužel- i velmi často na existující nevyřešené majetkové vazby. Existují „papírové farnosti“, kde si kněží stěžují na povinnost vést veškerou farní agendu, ačkoli by dávno mohly být farnosti sloučeny do jednoho teritoriálního celku, ale ani poté by se neřešila situace se starostí o budovy (především fary a kostely), což se naznačuje v paragrafu následujícím, Kněz pak není jako vlastní pastýř společenství, ale jako organizátor, ekonom, stavbyvedoucí, zásobovatel…
Tento paragraf také neřeší, jak přenést starost z kněze – pastýře na věřící. Dívám se na to optikou kněze venkovské farnosti, kde lidé účastnící se především bohoslužebného života církve nejsou schopni převzít ekonomickou a odbornou odpovědnost. Za zázrak pokládám, že se našel výborný kostelník, že se postarají o úklid…
Kolik břemena „církevního života“ můžeme naložit na lidi, kteří jsou velmi zatíženi regulérní starostí o přirozené potřeby a zajištění života? Po kom můžeme požadovat, aby si ke svým životním starostem přibral ještě náročné úkoly vést nějaký úsek života farnosti a jsme my vůbec schopni předat zodpovědnost?
V tomto paragrafu se nenastiňují ani v nejmenším možnost – svěřit farnost jinému správci než knězi, což umožňuje Kánon 517 §2 CIC, ačkoli nějaké pokusy v tomto smyslu se již činí – např. alespoň jáhen je ustanoven administrátorem ve věcech materiálních. Ale ještě stále to neznamená předání zodpovědnosti laikům, kteří žijí v místě.
Mnohdy se nehledají potřeby většiny těch, kteří v místech bydlí, nýbrž odpovídá se na potřeby, o nichž si myslíme, že je lidé mají podle malé skupiny – např. není řešením postavit kostel na sídlišti byť s pastoračními prostorami, kde by důraz měl být položen právě opačně – prostory, kde půjde provozovat kluby dětí a mládeže, sociální aktivity, zájmové nabídky, činnost osvětovou a spolu s tím nabídnout i adekvátní moderní bohoslužebný prostor, který bude reflektovat současné trendy liturgie směřující ke slavícímu společenství. Mám na mysli některá ne příliš šťastná řešení z naší oblasti, která dokumentují opačný způsob smýšlení a jednání byť činěný „bona fide“.
Bylo by třeba nastínit a vyjádřit zřetelně, jaký vztah má a bude mít farnost existující k specifické pastoraci skupin mládeže, rodin, Romů apod., aby nedocházelo ke konfliktu „zájmů“ faráře a např. Centra pro rodiny, Centra pro mládež, Centru pro katechezi…

Budu se věnovat paragrafu o kněžském životě, ale dotknu se i paragrafu 29-32 o službě biskupů, jejichž pomocníky kněží jsou
§ 102 a následující jsou věnovány kněžské spiritualitě.
Velmi často slyšíme nářek nad množstvím kněží a je velmi často konstatováno, jak málo kněží máme. Aniž bych chtěl zpochybňovat osobní život svých spolubratří, a konstatuji to na základě i svého osobního života, chtěl bych sněm vybídnout k odvážnému reflektování kvality kněžské služby.
Chtěl bych, abychom pravdivě a s bolestí konstatovali, že mnohdy život kněze není o společenství s farností, ale o samotě na faře.
Chtěl bych, aby pravdivě a s očistnou bolestí bylo vyjádřeno, že kněžské společenství nežije jednotu ani mezi sebou ani s biskupem. Na kněžských konferencích jsme toho svědky. Jsme pohoršením a není celá pravda to, co je vznešeně a krásně konstatováno v bodě c)
Chtěl bych abychom se dokázali pozitivně postavit i k selháním kněží – ukázat, že pravda osvobozuje a každý má šanci hledat nové začátky skrze smíření a pokání. Chtěl bych, aby profesní solidarita nepřevažovala křesťanskou identitu.
Chtěl bych, aby se klérus nechoval jako privilegovaná vrstva v církvi.
Chtěl bych aby jasně zazněla vděčnost za svátostnou službu, ale také to, že jako kněží nejsme schopni jít do jiných systematických pastoračních aktivit a to z důvodů osobních malých schopností, z důvodů zdravotního stavu, stáří, ale i proto, že existuje obrovská nejistota jak a co dělat, kolik času budu mít na rozvinutí služby apod.
Požadavky, které na kněze přicházejí, jsou někdy materiálně, časově, lidsky nezajištěny. Kolik z kněží bylo postaveno do situace, kdy po nich bylo skutečně požadováno neuskutečnitelné.
V bodu b) je to konstatováno, ale očekávám od sněmu, že bude hledat směr k řešení! Očekávám (a nejen já), že výstup z tohoto sněmovního procesu nebude jen krásná, zbožná a nekonfliktní řeč, nýbrž text, který předestře prostor hledání, jak naplnit tyto skutečnosti.
Konkrétně navrhuji, aby bylo doplněno využití stávajících možností uvolněním pracovníků církve na plný úvazek aniž by se jim rozostřovala optika působení zapojením do mnoha církevních aktivit.
Předkládám jako návrh, aby církev na sněmu reflektovala množství svých aktivit, aby si stanovila skutečné reálné priority, aby zkoumala, teologickou a pastorační oprávněnost některých pastoračních aktivit a zda jde uzavřít ty, které odebírají personální, materiální i finanční zdroje a to nejprve na úrovni farností, poté jednotlivých diecézí, a v posledním stupni i na úrovni České biskupské konference, tak, aby biskup neměl 10 funkcí v různých komisích a aktivitách, ale mohl se plně věnovat úřadu biskupa – pastýře Božího lidu. Jinými slovy, zintenzivnit svou činnost v některých pastoračních oblastech i při vědomí, že nás některé jiné budou bolet jako nezajištěné.
Stanoví-li sněm jako prioritu výchovu a vzdělání, pak do této pastorační aktivity bude církev investovat maximální možné prostředky.
Další okruh:
Mnohdy chtějí lidé po knězi svátostnou službu, ale mnohdy chtějí něco úplně jiného a my jim nabízíme „svátostné“ řešení. A lidé mnohdy ani nevědí, že je možné v bohatství života církve nacházet i jiné cesty k uskutečnění.
Mnohdy kněz ani jinou možnost nemá – zvláště bolestně a palčivě je to pociťováno např. při uzavírání manželství, křtu dětí v prakticky nevěřících rodinách, navrhuji ustanovit komisi ČBK, která by zkoumala tyto jevy a navrhovala alternativní postupy s přihlédnutím ke složité osobní a sociální situaci dnešní populace.

§146 návrh – Setkání sněmu proběhnou minimálně dvakrát ročně, nikoliv na týden, nýbrž na kratší dobu, např. prodloužený víkend, a jejich obsahem bude konkrétní téma jednotlivých částí IL.
V dnešní době se jeví jako možnost také internetové diskuse – formou chatu apod., aniž by se účastníci museli sjíždět, na jednom místě, Účastníci sněmu by pak mohli přijít na svolané zasedání s jasně stanoveným materiálem, který by se skutečně jen vybrušoval do konečné podoby.
Komise ČBK jsou důležitou organizační složkou sněmu. Ustanovené komise nejen ČBK, ale také přímo sněmu, by měly dostat prostor pro přípravu materiálu s jasným zadáním a výstupem včetně trendů, které lze pozorovat ve směřování obecné světové církve a samozřejmě profánní společnosti.
Text IL v této formě je velmi pracovní a jak už zaznělo, žádá mnohých doplnění o analytickou část církevních a občanských materiálů, o rozdiskutování jednotlivých témat k rozpracování do textu, který bude nikoliv proklamativní nýbrž inspirativní.

Zaslat reakci na tento text.