Čtvrtek, 10. 7. 2003

„Staňte se živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista“ (1 Petr 2,5)

Z HOMILIE BISKUPA FRANTIŠKA LOBKOWICZE
I přes negativní obraz církve, který se vytváří ve společnosti a při vědomí našich vlastních slabostí, je církev přece jen velkým tajemstvím, ve kterém potkáváme samého Ježíše Krista. Přes všechny nedokonalosti a zklamání si nás svatý Petr ve své „encyklice“ dovolil nazvat živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. Snad právě proto, že jsme Krista přijali jako základní kámen a zabudovali do stavby svého života a jsme jeho společenstvím, jsme schopni si vzájemně odpouštět a řídit se jeho slovem „Jdi a už víc nehřeš“. Přes všechnu slabost je církev silná, nemá moc politickou ani materiální, ale moc Ducha, která vychází z eucharistie. Neboť i církev vychází z eucharistie. Ten, kdo prožíval v dubnu 1985 kněžskou pouť zde na Velehradě, mohl tuto sílu pocítit. Samozřejmě i při veškeré různosti diecézí, řeholních společenství a hnutí vytváříme jedno společenství, které je schopno se shodnout i na Sněmu ve věcech, které nás i druhé vedou do společenství s Kristem. Amen.

CO NÁM ŘEKLA DELEGÁTKA KLÁRA FANTOVÁ (BRNO)
Vaše zkušenosti z práce s mládeží?
Mám to velké štěstí, že přicházím z živé brněnské farnosti. Mezi mládeží se pohybuji jak v rámci této farnosti, tak do určité míry v rámci celého Brna. Díky účasti při organizování různých akcí i díky jiným kontaktům se svými vrstevníky mám možnost poznávat život dnešních mladých lidí. Je to však zkušenost velmi omezená, čehož jsem si vědoma.

Spolupráci s kněžími příp. s bohoslovci kritizovalo více delegátů. Váš názor?
Vím, že v praxi dochází k mnoha nedorozuměním, že spolupráce v mnohém pokulhává či úplně chybí. Myslím si, že mnoho problémů je zapříčiněno chybnou komunikací, vzájemným nepochopením. Vinu nemůžeme svalovat ani na jednu, ani na druhou stranu. Nepopírám, že kontakt s mladými je mnohdy problematický. Proto jsem i ve svém příspěvku zdůraznila zvláštní formaci kněží. Nemohu nevyjádřit přesvědčení, že se mnoho může udělat již při studiu bohosloví. Průprava komunikačních dovedností, praktické poznávání života soudobé mládeže (jako součást studijního programu) by mohla alespoň zčásti napomoci odstranit komunikační těžkosti. Rovněž musím opakovat i požadavek formace animátorů mládeže, protože ti mají velkou možnost působit na své vrstevníky a rovněž se tak snažit odstranit překážky komunikace zase z druhé strany. Prvořadá je oboustranná snaha a ochota pochopit druhou stranu.

Potřebujeme, abychom jako věřící byli duchovně na úrovni a přitom vzdělaní; uvědomují si to i mladí, které máte kolem sebe? A co pro to udělat prakticky?
Na otázku nedostatečného vzdělání jsme se dostali s mladými v rámci sněmovního kroužku. Mladí vnímají tuto skutečnost sebekriticky. Při diskusi jsme se shodli na tom, že to není jen problém mladých (což vícekrát zaznělo v různých příspěvcích zde na sněmu), ale je to bohužel nedostatek velké části věřících.
Když jsme se pokoušeli zamýšlet se nad řešením, došli jsme k závěru, že velkou příležitostí jsou mše svaté. Tím nechci říct, že by se kázání mělo změnit v přenášku, ale je zde rozhodně možnost občasného, promyšleného a systematic-kého poučení.
Jako součást tohoto problému vnímám i neznalost liturgie mše svaté. Sama jsem byla svědkem „vysvětlující“ mše svaté, kdy před každou částí bylo slovní vysvětlení úkonů a symbolů. I toto vidím jako jedno z možných řešení, které se dotkne všech účastníků bohoslužeb.
V neposlední řadě bychom v praxi mohli uvažovat o různých besedách, přednáškách, kursech či vedených diskusích. V případě mládeže jako velkou příležitost vidím vznikající a některé již delší dobu úspěšně fungující Diecézní centra života mládeže. Je zde velká nabídka různých akcí a je tu rozhodně nemalý prostor pro nabídku akcí vzdělávacích.

Váš dojem ze zasedání PS?
Hned po příjezdu mě příjemně překvapila přátelská a otevřená atmosféra. Velmi oceňuji přizvání laiků na sněm. Způsobilo to velkou různorodost pohledů i názorů. Během prvních dní jsme byli svědky mnoha nesourodých příspěvků. Je pravda, že tato otevřená diskuse vedla, možná i kvůli počáteční nevyjasněnosti informací, mnoha kličkami a odbočkami. Přesto i díky této různosti bylo odhaleno mnoho podstatného a věřím, že se podaří nasměrovat další práci správným směrem.

POZNÁMKA SEKRETÁŘE P. PAVLA AMBROSE SJ K HLASOVÁNÍ V PLÉNU
Vážení účastníci sněmu, dříve než začnete vyplňovat hlasovací lístky, pozorně si prostudujte poznámky k hlasování ve Vademecum na straně 8.
Systém hlasování je dvojkolový a vyjadřuje výstižně synodální charakter církve. Účastníci sněmu s hlasem poradním totiž rozhodují o tom, co budou či nebudou schvalovat biskupové – účastníci sněmu s hlasem rozhodujícím. Účastníci mají tři možnosti jak hlasovat: vyjádřit svůj souhlas nebo svůj souhlas s výhradou (počítá se jako kladný hlas, je však indikací o jistých pochybnostech, který účastník sněmu má nad navrhovanou změnou) nebo nesouhlas. Předložené věci a změny k hlasování, které nebudou schválení v „dolní“ komoře, nebude hlasován ani v komoře „horní“. Věci schválené v „dolní“ komoře nemusí být schváleny v „horní“ komoře, to pak znamená, že změna není přijata. Při hlasování o změnách, není-li změna schválena, platí původní text.

CO TAKÉ ZAZNĚLO V PLÉNU:
Všechny struktury církve mají být konkrétním výrazem společenství věřících, oživovaných Duchem Svatým, a z tohoto hlediska nesmějí být samoúčelné. Proto je nezbytné podrobit důkladné rozvaze personální a věcnou funkčnost všech diecézních struktur a podle potřeby je průběžně obnovovat. (P. Adrián P. Zemek)

Analýza mediální situace a zacházení s ní – žijeme v době médií a neumíme s nimi zacházet. Aby bylo jasné, jedná se o media mimocírkevní. Je to šance, která se může stávat preevangelizací, i když samozřejmě nemůže nahradit osobní svědectví a osobní předávání víry. Zároveň zanalyzovat, jak ovlivňují média myšlení a chování i věřících. Je to hlubší problém, který nelze zužovat na předpojatost naší společnosti. K tomu přistupuje nový způsob komunikace novými prostředky (internet), který vyžaduje při evangelizaci připravenost z naší strany. (Mons. Václav Malý)

Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že zvláště Čechy jsou misijním územím. Jak ale misijně působit v této zemi? Leccos zde bylo již naznačeno. V prvé řadě se musíme ptát a dívat se, jak na druhé lidi působíme. Zde pro příklad uvádím poznání jedné mé mladé nevěřící kolegyně, které jsem se po roce práce na Arcibiskupství zeptala, jaký má z nás, katolíků, dojem? Odpověď zněla: „Když jsem sem nastupovala, měla jsem strach, že tu budou tak hodní lidé, že až pak přijdu do obyčejného světa, nebudu se umět bránit, orientovat.. Ale teď už vím, že to tak není. Ta touha po moci, po penězích, kterou tady vidím, touha vládnout, mě přesvědčuje, že tady jsou stejní, ne-li horší lidé než jinde.“ A pak dodala: „Musím se přiznat, že jsem trochu zklamaná. Čekala jsem přece jen něco jiného…“
O co jde? Jde o to, abychom se nebáli opustit své vlastní představy o tom, co si myslíme, že Bůh chce, ale udělali ten první krok na cestě, který jsme v naslouchání Bohu zaslechli. Je třeba v prvé řadě vyjít.
Vyjít ze svých ghett, ulit, řádových domů, ze svých obrněných farností i ze svých rodin a jít kus cesty s těmi druhými, kterým mnohdy nerozumíme a o nichž nic nevíme. Snad zní tato moje slova příliš proklamativně, ale uvažme, že jsme stále vyzýváni k modlitbě za obnovu církve u nás. A je třeba říci, že mnozí, řádové sestry zvláště, se skutečně modlí. Jak to, že naše země je stále tak ateistická? Vždyť modlitba sama v sobě nese skutek.
Myslím, že je třeba ještě udělat ten skutek, ten první krok. Proto prosím, vykročme! Jinak je modlitba jen určitým druhem vlastního sebe-uspokojování. Pak stojíme na místě a točíme se v kruhu.
Vyjděme spolu s Abrahámem do neznámé země, do neznámého prostředí, pouze s vírou v Boží zaslíbení. To vidím pro sebe, pro instituty zasvěceného života, pro naši církev i naši společnost jako poselství sněmu. (SM Marie Civínová)

Rodina je „domácí církví“, kde by měl být dán základ pro výchovu dětí ve víře a v růstu pro povolání jak pro manželství, tak pro zasvěcený život. To předpokládá krásný stabilní vztah mezi manželi, kteří na něm stále pracují, rozvíjejí ho a jdou příkladem svým dětem jak v prožívání víry, tak v praktickém životě. Zde proto kladu důraz na kvalitní předmanželskou přípravu. Myslím si, že při přípravě snoubenců na manželství má kromě přípravy s knězem nezastupitelnou roli také příprava i s laickým manželským párem, který sám svým svědectvím života z víry a zkušeností života v manželství může budoucím snoubencům ukázat, že žít v křesťanském manželství a vychovávat děti ve víře je něco normálního a krásného. V naší praxi při přípravě snoubenců se často setkáváme s lidmi, kteří jsou jen okrajově věřící, nebo nemají k víře téměř žádný vztah a často již spolu nějakou dobu žijí. Příprava na svatbu je u těchto lidí někdy prvním kontaktem s církví a neměla by se podceňovat. Jsou farnosti, kde tento způsob přípravy funguje, jsou dokonce vypracovány i různé programy pro přípravu na manželství, např. Centry pro rodinu nebo jinými hnutími či komunitami. Ale jsou také farnosti, kde se tato příprava neuplatňuje. Proto bych se přimlouvala za to, aby každý kněz měl k dispozici nějaký manželský pár, který bude schopen spolupodílet se na přípravě snoubenců. Tento pár nemusí být přímo v každé farnosti, ale aspoň v děkanství či vikariátu. Kněz by měl mít možnost snoubence k nim posílat. (Marcela Muzikářová)

Formaci katechetů a učitelů etické výchovy považuji za důležitou. Nesmíme zaspat a propást dobu, kdy bude etická výchova do škol zavedena.Na Slovensku je tomu tak, že rodiče si pro děti vybírají buď náboženskou nebo etickou výchovu. Ale nedopusťme, aby ji vyučovali bývalí marxisté a učitelé občanské výchovy a dějepisu.Chci zde poukázat na spolupráci královehradeckého biskupství s tamní pedagogickou fakultou. V posledních dvou letech tam byl organizován kurz, v němž mohli jeho absolventi získat aprobaci pro výuku etiky na základních školách. A je v pravomoci ředitelů škol už nyní zavést na základních školách etickou výchovu. Konkrétně v našem městě ředitelé projevili zájem o zavedení tohoto předmětu. Uvědomme si, že etická výchova je také jednou z forem preevangelizace, kterou jsou schopni rodiče i děti přijmout. Díky církevním školám se do povědomí lidí dostává vyučování etické výchovy. (P. Antonín Bratršovský)

Naše naděje vyplývá ze skutečnosti, že katolická církev v českých zemích byla od konce 30. let minulého století po pět desetiletí církví významně svědeckou. Vedle martyrů krve, kterých jsou desítky – a v době nacismu je shledáváme i mezi našimi katolíky německé národnosti – jsou to početné řady svědků víry z času nacistické okupace a komunistické totality; a to nejen mezi těmi, které postihla některá z forem trestní perzekuce, ale také mezi těmi, kdo v situaci trvalých šikan, nespravedlivých postihů a omezování svých práv zachovali věrnost své víře a církvi v podmínkách všedního života.
Uvědomme si, že to je po 300 letech nová zkušenost naší církve! A jak víme z dob prvokřesťanských a všech následných období pronásledování, martyrové jsou pokladem a novou setbou pro budoucnost církve.
Radost souvisí s lidmi, kteří za minulostí automaticky neotočili list, nesnažili se rychle zapomenout nebo před prožitým uniknout. Naše paměť, získané zkušenosti i mravní rozměr našeho jednání jdou s námi, neoddělíme se od nich jakkoli tlustou čarou. Nelze než je věcně a pravdivě poznávat, rozlišovat, s pokornou reflexí je přijmout a tak se podílet na uzdravení paměti individuální i paměti své partikulární církve. (PhDr. Jan Stříbrný)

Zasvěcené povolání běžně chápeme jako Boží povolání k řeholnímu životu. Pokud se mluví o povolání ke kněžské službě, ztrácí se zcela termín zasvěcení. A přesto je kněžské povolání též povolání zasvěceným. Jistě bez profese dle evangelních rad, tedy bez řeholních slibů, ale nikoliv bez jakýchkoliv závazků daných svobodně Bohu v rozhodující chvíli těsně před svěcením, zasvěcením a to veřejně coram episcopo, tedy před biskupem. (Mons. Jan Baxant)

Začaly jsme hledat znamení doby, které nás provokuje k odpovědi. Tato znamení se stávají výzvami pro náš styl života. Zkušenost zasvěceného života sester středního věku se opírá o zkušenost z doby komunistické totality. Tento život nevidíme jako provizorní, v němž jsme „se musely (cituji § 95, odst. d) nedobrovolně vzdát své vlastní činnosti a postupně se v současné době „vracíme k poslání, které našim komunitám náleží“. V době totality měli mnozí představení řeholních společenství odvahu vyjít z klášterů a vstoupit mezi lidi. Jediná možnost, jak žít zasvěcený život a přijímat dorost byly malé komunity (většinou ve spolupráci s mužskými řády) uprostřed civilních zaměstnání a v úzkých vztazích s lidmi. Je pravda, že to byl styl náročný, ale nechyběla v něm radost a nadšení. Tento způsob života považujeme dosud za velikou Boží šanci pro zasvěcený život, kterou nám Pán dal. (Mgr. Zdislava Nosková)

K ÚVAZE:
Balduin Ford O Cist. (+1190): „Bůh, který sídlí v nepřístupném světle, doutná docela nepatrnou jiskrou svého světla v našem srdci. Odtud se nám otevírá víc a víc a ukazuje nám své bytí.“