Zviditelnění církve
Dr. Pohunková - Diskusní příspěvek Několikrát tu padla slova o "zviditelnění" církve. Jde o výraz, který má dnes v naší společnosti takovou trochu zvláštní příchuť danou masmediálním, spíše ironizujícím použitím v politických souvislostech. Podle mých zkušeností se církev zviditelnila nejlépe, když se vlastně zviditelňovat nechtěla a když dělala to, co v dané chvíli a pro tuto společnost bylo třeba dělat v zájmu lásky a spravedlnosti: když se brala o lidská práva a svobodu, když se zastávala utlačovaných a vězněných. Tím se nejlépe zviditelnila a získala společenskou vážnost, aniž by myslela na vlastní zviditelnění. V okamžiku, kdy nastala svoboda, jsme se začali zviditelňovat cíleně a myslím, že jsme si v počáteční euforii nepočínali právě šťastně. V masmédiích, v televizi, v tisku bylo vidět reportáže a snímky z liturgických slavností. My věřící jsme z toho měli nejdříve radost, ale pro široké publikum to byl naprostý šok, nikdy nic takového nevěděli, netušili, co se děje, brali to jako veliké divadlo. To je sice zajímalo jako kulturně-historická kuriozita, ale smysl všeho nechápali (nevím, zda někdo provedl studii, nakolik tento přístup vedl k aktivnímu zájmu o církev a zda začali lidé shánět podrobnější informace). Ve veřejnosti vznikl dojem, že církev je hierarchie v historickém liturgickém rouchu a většina médií často ve snaze projevit svou "polistopadovou orientaci" - přinášela tomu odpovídající záběry na úkor dokumentace konkrétního života a činů živých křesťanů. Pokud šlo o aktivity Božího lidu, považovali jsme na sklonku osmdesátých let a po listopadu 89 za prioritu boj proti potratům a propagaci přirozeného plánování rodičovství. Byl to požadavek doby a tato činnost jistě přinesla sice skromné, ale přece jen dobré ovoce. A je zajímavé, že tyto aktivity "na ochranu nenarozeného života" jsou také prvními aktivitami, k nimž se spojují katolíci ostatních "postkomunistických zemí", jak o tom také svědčí příspěvky pro letošní pražský kongres evropských katolických lékařů. Otázkou ovšem je, jak to vnímala a dosud vnímá nevěřící společnost - často jsem měla dojem z rozhovorů s nevěřícími novináři, že to chápou jako jakési "katolické specifikum" - a zda to bylo nejpalčivějším tématem pro evangelizaci v dnešním světě, kde se zabíjí život již narozený, kde se umírá hlady, kde bují zločin, kde vyrůstá bezprizorní mládež bez lásky, kde se ztrácí smysl života a kde se svědomí a odpovědnost staly pro mnohé nepochopitelnými pojmy. Odpovědné reprodukční chování je až důsledkem chápání skutečných životních hodnot a odpovědného postoje k životu, musí vyrůstat z určitého pevného základu. Chce-li se církev u nás dnes "zviditelnit", má k tomu nejlepší šanci, chopí li se těchto témat evangelizace. Svět plný nenávisti, nacionalismu, rasismu, konzumní a spotřebitelské mentality od nás čeká, že mu budeme svědky Boží lásky, že budeme prosazovat spravedlnost a že budeme všem hlásat radostnou zvěst. Jistě se to mnohde děje, ale mívám dojem, že to v naší společnosti bývají často svíce skryté pod kbelíkem. |
