V průzkumu mezi jáhny, který byl z větší části prezentován v druhé kapitole, měli jáhni možnost vyjádřit své návrhy na změny jednak ve svém konkrétním případě, jednak i v případě diecéze, provincie nebo celé církve. Vedle otázky svátosti nemocných, která zde bude popsána samostatně, poukazovali jáhni na řadu dalších problémů, které je podle nich třeba řešit.
Zcela jistě je na prvním místě problematika sboru jáhnů. Jáhni ve všech diecézích cítí absenci pevnějšího společenství ve své službě. Přáli by si proto, aby se mohli setkávat, jak k dalšímu vzdělávání tak i k modlitbě. Tato setkání by měla mít jinou povahu než setkání jáhnů z obou provincií na každoročním školení a exerciciích. Měla by mezi jáhny v diecézi a s jejich biskupem vytvářet communio. Vzhledem ke zkušenostem s jáhenskými kroužky jak na Moravě tak i v zahraničí by se tato setkání mohla uskutečňovat ve více společenstvích. To by mnoha jáhnům více vyhovovalo, protože, zvláště pro jáhny s civilním zaměstnáním, je náročné dojíždět často na setkání v diecézním městě. V této souvislosti by také mohlo být jáhnům, kteří to kvůli situaci své rodiny potřebují, propláceno cestovné.
Dalším velkým přáním jáhnů je, aby dostali od církve podporu a prostor pro diakonickou práci, evangelizaci, speciální pastoraci ap. Tedy aby nebyli ustanovováni, a tím i chápáni, jako náhradníci za chybějící faráře. Chápání jáhnů jako náhrady za chybějící kněze je třeba podle jednoho z jáhnů doslova „vymýtit“. Přístup k jáhnům, který je chápe jen jako provizorní stav v církvi, je poměrně hodně frustruje, přáli by si proto, aby byl jáhen normální a nepostradatelnou součástí církve; aby, zvláště ve chvílích, kdy nejsou z již zmíněných důvodů dobře přijímáni, byli podporováni svým biskupem. Proto někteří z jáhnů vnímají jako nedostatek, že na českých biskupstvích není ustanoven reprezentant jáhnů takovým způsobem, jakým je na Moravě vedoucí oddělení pro trvalé jáhny, který by v diecézi koordinoval práci jáhnů a staral se o formační a vzdělávací program. Podobně postrádají i svého zástupce při ČBK. Vedle tohoto zástupce jáhnů také v českých diecézích chybí podle jáhnů spirituálové, kteří by se věnovali především jáhnům s civilním zaměstnáním a formaci kandidátů stálého jáhenství. Pro lepší chápání jáhenství by bylo dobré připravovat na práci se stálým jáhnem nejen stávající kněze, ale také kandidáty kněžství. Jeden ze stálých jáhnů viděl jako dobrou zkušenost, že s ním byl ve farnosti kandidát kněžství na jáhenské praxi, který tak měl dobrou možnost poznat práci stálých jáhnů. Otázkou tedy je, zda by nebylo přínosem, kdyby se jáhenská praxe budoucích kněží odehrávala za asistence stálých jáhnů v diakonické pastoraci.
K jáhenské službě patří také dva další problémy, které by si jáhni přáli vyřešit. Prvním z nich je vztah církve k jáhnovu manželství a rodině. Manželky a děti často pociťují, že například farář, ale i kurie, na jáhna kladou nároky, které ho jako manžela a otce rodiny neúměrně zatěžují. Jednoduše řešeno, jáhen musí být k dispozici i své rodině, i pro ni je jáhnem, nebo spíš především pro svou manželku a své děti je jáhnem. Svátost manželství a svátost svěcení se nesmí dostat do konfliktu, ve kterém by rodina a manželství utrpěly. Jak v dobrém poznamenávají někteří jáhni, nejprve slíbili poslušnost manželce a až potom biskupovi.
Další palčivou otázkou je zajištění hmotné stránky rodiny jáhna. Nejde zde o jáhnovo pohodlí, ale o kvalitu života jeho dětí a ženy. Jáhni v důchodovém věku proto tento problém nepociťují, jáhnové v pastorační službě, kteří mají nedospělé děti, mají s hmotným zabezpečením rodiny někdy i doslova existenciální potíže. Podobné problémy mají i někteří z jáhnů s civilním povoláním, kteří často od své diecéze nejsou placeni vůbec. Proto by jáhni byli rádi, kdyby církev přijala hmotnou zodpovědnost za jejich rodiny, ne jen za jáhna. Ve vyhrocených situacích biskupové vždy nějak zasáhnou, ale celá otázka by zřejmě měla být řešena systémově.
Uvedené skutečnosti ale nemají vyznít jako zoufalý nářek nebo kritika. Jáhnové vykonávají svou službu s láskou a vždy při odpovědi na to, co by si přáli zlepšit, říkali, že to jsou návrhy, otazníky, prosby, přání, úvahy, ale že to rozhodně není nadávání!
|
