§ 29
Služba biskupů je dána vztahem k Bohu, vztahem k celé církvi a vztahem ke svěřené diecézi. Ježíš Kristus, který byl poslán Otcem, vyslal apoštoly a chtěl, aby jejich nástupci sloužili v jeho církvi jako pastýři; svěcením se jim tak dostává účasti na jeho úřadu. Společně pak s Petrovým nástupcem, viditelnou hlavou celé církve, tvoří sbor, který řídí dům živého Boha, sbor, jenž jedině se souhlasem římského biskupa může vykonávat nejvyšší a plnou pravomoc nad celou církví. Biskupové, kteří stojí v čele partikulárních církví, vykonávají svou učitelskou, kněžskou a pastýřskou službu pro spásu duší na základě vlastní moci a kanonického poslání.
§ 30
Vědomí místní církve má být formováno základní koncilní pravdou: biskup jako nástupce apoštolů přijímá od Pána poslání svědčit o něm; biskup je členem kolegia, které slouží celé církvi, a konečně je biskup pověřen řídit místní církev, reprezentovat ji a být významným poutem její jednoty s církví světovou. Nese v sobě radosti a naděje, smutek a úzkosti lidí, zvláště trpících. Dbá o prospěch konkrétních projevů důstojnosti lidské osoby, spravedlnosti a solidarity. Podporuje spravedlivé, transparentní a efektivní řízení v církvi. Spojuje svoji diecézi s univerzální církví i ve vytváření konkrétních podmínek lidštějšího světa.
§ 31
a) Úsilí o spravedlnost je důležitým sjednocujícím motivem poslání biskupa. Představuje Krista, který přišel především k chudým. Biskupové otevírají srdce svých věřících k tradičním i novým způsobům křesťanské lásky a k pastorační práci v sociální oblasti. Odstraňování každé diskriminace, založené na národnosti, rase, náboženství, pohlaví, sociálním postavení nebo etnické příslušnosti, a spravedlivější rozdělování bohatství jsou součástí diakonické služby biskupů.
b) Pod jejich vedením by se měla církev odvážit viditelněji podpořit „kulturu života“: etické hodnoty (respektování lidského života od jeho počátku až do jeho přirozeného konce, navrhovat realistická a morálně přijatelná řešení místo umělého potratu a euthanasie, klonování atd.), solidaritu v sociální oblasti (nezaměstnanost, chudoba) a odpovědnost za jasné křesťanské odpovědi na globální zla ve světě (válka a terorismus, násilí, užívání drog, AIDS, odpovědnost za přírodní prostředí a bezuzdné využívání přírodního bohatství).
§ 32
a) Naše místní církev je připravena naslouchat slovům biskupů, zakotvených v Boží moudrosti a rozlišujících službu určenou skutečnými potřebami konkrétního okolí od služby uskutečňované zavedenými zvyklostmi. Citlivostí k řešení konkrétních potřeb všech lidí může právě místní církev žijící z evangelia a ze vztahu k Bohu přispět k vlastnímu křesťanskému poslání: Božímu pohledu na člověka jako Bohem stvořeného a pozvaného zmrtvýchvstalým Kristem k věčnému životu.
b) „Biskup má povinnost vést“. Biskup vede i tím, že se v duchu principu subsidiarity kriticky se svými spolupracovníky zamýšlí nad stávajícími církevními strukturami i metodami práce v církvi, včetně rozhodování a poskytování informací.
c) „Biskupové mají pečlivě chránit svou svobodu a nezávislost vůči jakékoliv světské moci“, a to politické, hospodářské a mediální. V síle partnerského přátelství se svými poradními orgány však nepřestávají hledat partnery k dialogu na úrovních regionálních i na úrovni národní o nastolení spravedlnosti a zabezpečení takového řádu, který umožní prožívat lidsky důstojný život všem lidem.
|
