Laičtí katecheté v církvi

Doc. dr. Rudolf Smahel

Laičtí katecheté v církvi

Milí přátelé!
Mám dnes hovořit o problematice zapojení laických katechetů do naší místní církve. V tomto smyslu bych chtěl citovat čl. 3 posynodálního apoštolského listu papeže Jana Pavla II. Christifideles laici, který shrnuje výsledky biskupské synody na toto téma. Cituji:
„Prvořadým smyslem této synody a jejím nejvzácnějším plodem, který si sama přála, je, aby laikové v této významné a dramatické hodině přechodu ke třetímu tisíciletí pozorně naslouchali Kristovu volání k práci na jeho vinici a přijali odhodlaně, moudře a uvědoměle svou účast na poslání církve. Nové církevní, společenské, hospodářské, politické a kulturní skutečnosti dnes vyžadují s mimořádnou intenzitou aktivitu laiků. Nikdy nelze schvalovat nečinnost, dnes je to však vina ještě větší. Nikomu není dovoleno zůstat nečinným.“
Tato slova jsou pro nás vodítkem i výzvou, abychom sestry a bratry laiky skutečně do spolupráce zvali a zapojovali. S každým úkolem, který dostanou, jim mám být dána i odpovídající odpovědnost. Je skutečností, že laici jsou v mnoha farnostech bráni ke spolupráci jen jako nouzové řešení, že se vytváří jakýsi syndrom „oni a my“. Oni – laici, my – kněží a naopak. Je třeba nejen teoreticky přijmout myšlenky II. vatikánského koncilu, ale je také srdcem šířit. Jsme přece jeden Boží lid. Kdo je to vlastně laik? Cituji 9. čl. listu ChL: „Slovem laik – říká konstituce Lumen gentium – rozumíme zde všechny věřící, kteří nejsou členy stavu duchovního nebo řeholního uznaného v církvi, to je věřící, kteří křtem zapojení do Krista a učinění Božím lidem, účastní se svým vlastním způsobem na kněžském, učitelském a královském úřadu Kristově, a tak svým podílem uskutečňují v církvi a ve světě poslání, které je vlastní celému křesťanskému lidu.
Už Pius XII. řekl: „Věřící, a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života církve, jejich prostřednictvím je církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k církvi, ale že jsou církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou církev.“
Cituji dále úryvek čl. 14 výše zmíněného listu:
„Účast laiků na trojím úřadě Krista, kněze, proroka a krále má svůj kořen v pomazání křtu a dochází rozvoje v biřmování, v eucharistii je živena a zdokonalována. Tato účast je jednotlivým věřícím darována, jen pokud tvoří jediné tělo Páně. Neboť Ježíš zahrnuje církev svými dar, jen pokud je jeho tělem a nevěstou. Proto mají jednotlivci účast na trojím Kristově úřadu jen jako členové církve, jak to jasně učí svatý Petr, když pokřtěné definuje jako rod vyvolený, královské kněžství, národ svatý, lid náležející Bohu (srv. 1 Petr 2,9). Protože účast laiků na trojím úřadě Kristově se odvozuje od společenství s církví, musí ji věřící žit a uskutečňovat ve společenství a pro rozvoj tohoto společenství. Sv. Augustin o tom říká: „Tak jako se všichni na základě mystického pomazání (chrisma) nazývají křesťany (christiani), tak nazýváme všechny kněžími, protože jsou údy jediného kněze.“ Věřící mají tedy být upřímně zváni ke spolupráci a má být objasňována jejich důstojnost. V tomto smyslu cituji závěr čl. 17 listu ChL: „Důstojnost křesťana, z níž vyplývá rovnost všech členů církve, zaručuje a podporuje ducha společenství a bratrství a je zároveň tajemstvím a zdrojem síly apoštolské a misijní dynamiky laiků. Tato důstojnost je náročná, je to důstojnost dělníků, které Pán povolal, aby pracovali na jeho vinici. V koncilním textu o tom čteme: „Všichni laici mají přeslavnou povinnost spolupracovat, aby božský plán spásy stále více pronikal ke všem lidem v každé době a všude ve světě.“
Z rozhovorů s laickými katechety a dálkovými studenty TF v Olomouci v oboru křesťanská výchova vyplývá, že v mnoha farnostech našich diecézí není dostatek upřímné touhy po společenství a spolupráci kněze s laiky. Chybí také vzájemná úcta a vděčnost. Mnohde chybí lidská blízkost mezi knězem a věřícími a farní rodina prakticky nepulzuje a nežije. Je třeba se zastavit a prožít větu: „Patříme k sobě!“ A toto nemá být jen teorií, ale prožitkem skutečného společenství, kde jsou si všichni lidsky blízko.
Na závěr této úvahy bych chtěl navrhnout k realizaci několik bodů:
1. Věnovat se více koncilním dokumentům a všem dalším dokumentům Jana Pavla II. a přijmout ducha II. vatikánského koncilu.
2. Věnovat větší péči laickým katechetům v jejich dalším vzdělávání a jejich trvalé formaci.
3. Na základě prožívaného společenství motivovat další spolupracovníky pro dílo Boží. Zvát aktivní věřící ke spolupráci v oblasti katechizace a evangelizace.
4. Zamyslet se nad významem služby trvalých jáhnů a schopné muže pro tuto službu vyhledávat a umožnit jim studium i potřebnou formaci.
5. Otázka pro nás pro všechny: O co nám jde v naší církvi? Jde o pouhé zajištění nedělních bohoslužeb a poskytnutí svátostí stylem pracovníka rychlé záchranné služby nebo o hluboké prožité společenství jednoho Božího lidu, kde každý má své místo i odpovídající službu?

Zaslat reakci na tento text.