Pojem biskupské konference a církevního regionu neboli oblasti spolu úzce souvisí. Území, kterému přísluší biskupská konference, se může stát církevním regionem. Vznik ideje biskupských konferencí proto úzce souvisel se vznikem regionů. II. vatikánský koncil doporučuje biskupským konferencím jejich zřizování (CHD 40,3°). Církevní region má (CHD 23, 24, 39)
1. zahrnovat takové složení Božího lidu, aby to přispívalo k lepšímu pastoračnímu působení, neboť tak může být lépe postaráno o potřeby apoštolátu podle sociálních a místních okolností. Proto má zahrnovat takové demografické seskupení obyvatelstva, které by tvořilo jeho organickou jednotu se státními úřady i sociálními institucemi (CHD 23,1), tzn. respektovat státní hranice a všechny psychologické, hospodářské, zeměpisné a historické zvláštní osobní i místní okolnosti (CHD 23,1). V našem případě se jedná o území a obyvatelstvo České republiky;
2. snadněji a plodněji rozvíjet vztahy mezi biskupy navzájem, k metropolitům i ostatním biskupům téhož národa a rovněž biskupů k světským úřadům (CHD 39);
3. sloučit církevní provincie tam, kde je to prospěšné (CHD 39), a tak vytvořit souvislou oblast (CHD 23,1). Tím se v našem případě míní česká a moravská provincie;
4. zahrnovat takový počet obyvatel, aby se v něm mohl řádně řídit a koordinovat veškerý apoštolát, aby jeho řízení poskytovalo biskupům a duchovenstvu dostatečně velké a vhodné pole působnosti a aby se v něm mohly užitečně rozvinout všechny síly v církevní službě (CHD 23,2);
5. lépe vykonávat službu spásy, a proto v něm má být dostatečně početné a kvalifikované duchovenstvo, aby bylo řádně postaráno o duchovní potřeby Božího lidu (CHD 23,3).
6. mít příslušné církevní úřady, instituce a podniky, které jsou zkušeností ověřeny jako nutné pro jeho správné vedení a pro apoštolát. Prostředky pro vydržování regionálních zaměstnanců a institucí mají být zajištěny, či se dá rozumně očekávat, že se získají odjinud (CHD 23,3);
7. se územně krýt s duchovní správou jiných obřadů, aby se dosáhlo jednotné a koordinované pastorace (CHD 23,3), v našem případě s právně samostatným exarchátem byzantsko-slovanského obřadu;
8. se postarat o věřící jiného mateřského jazyka na příslušné hierarchické úrovni (CHD 23,3), v našem případě zejména německého, polského a slovenského.
Příkladem pro zřízení církevních regionů je Itálie. Už v roce 1889 žádali italští biskupové zřízení církevních regionů podle obnovených tradičních území na místě zaniklého papežského státu. Tyto regiony mají dodnes v Itálii svou samosprávu. Papež Lev XIII. ve své v odpovědi nazval italské regionální skupiny biskupů biskupskými konferencemi. Protože se však Apoštolský stolec po neblahých zkušenostech s dobovými nacionalismy vyhnul v kodexu z roku 1917 pojmu region či národ, který by mohl být s ním ztotožňován, žádosti biskupů bylo vyhověno nejdříve jen částečně zřízením tzv. pastorálních regionů . Pojem region se dostává do kodexu až v roce 1983 (srov. kán 433§1 CIC). Návrh jeho územní a právní definice je tam přenechána příslušným biskupským konferencím. Právě v Itálii schválil Apoštolský stolec v roce 1995 16 církevních regionů jako právnické osoby. Je dlužno poznamenat, že idea regionu zaplňuje v hierarchii západní církve po staletí opomíjenou ideu patriarchátů . Je otázkou dalšího studia této otázky, rozhodnutí našich biskupů a schválení Apoštolského stolce, zda zřídit jako církevní region také katolickou církev v České republice .
|
