ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
Církev jako svátost spásy a společenství 
Církev jako společenství Božího lidu 
Ekumenismus 
Laici v církvi 
Kněžstvo 
Svatost, řehole, duchovní hnutí 
2001 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Lumen Gentium a česká církev

Seznam témat:

Vztah mezi univerzální a partikulární církví - Pospíšil.
Eklezioloqie společenství - Pospíšil.
Kristoloqie a ekleziologie - Wolf.
Církev jako univerzální svátost jednoty, aspekt smíření - Pospíšil.
Lumen gentium a CIC - Polášek.
Mariánská dimenze české církve - Karfíková

Vztah mezi univerzální a partikulární církví
Hlubší vědomí příslušnosti k určité partikulární církvi - neznamená umenšování katolické jednoty. Katolické společenství není uniformitou, ale jednotou v legitimní odlišnosti. Tato pluralita kultur, jazyků, národů, zkušeností, forem zbožnosti představuje velké bohatství a její zanedbávání může znamenat vážné ochuzování univerzální církve pojímané v tomto případě jako souhrn všech věřících spojených s římským biskupem. V době totalitního útlaku se zcela pochopitelně věřící v bývalém Československu upínali převážně k vazbě na římské centrum. Nyní je třeba tento jistě velmi kladný rys českých katolíků doplnit o prohloubenou reflexi nad vlastní identitou našich partikulárních církví. Vzhledem k tomu, že plenární sněm se bude zabývat právě specifickou problematikou katolické církve žijící v Čechách a na Moravě, lze mít zato, že právě tematika vztahu UC a PC představuje jakési bazilární eklesiologické pozadí celého sněmu. Pro základní pochopení dané problematiky je třeba připomenout následující klíčový text LG:
Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. Jednotliví biskupové jsou pak viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých partikulárních církvích (Ecclesiis particularibus) utvářených k obrazu univerzální církve (ad imaginem Ecclesiae universalis), v nichž a z nichž (in quibus et ex quibus) existuje jediná katolická církev.“
Jak je vidět, teologie partikulární církve je velmi úzce spjata s hlubším vědomím o tom, jaké místo mají a jakou úlohu hrají v církvi biskupové. Dále je třeba si uvědomit, že tematika jednoty v rozlišnosti,která je jakoby zlatou nití vetkanou do koncilních dokumentů, přivolává eklesiologické otázky typu: Společenství, církev - svátost, tolerance, inkulturace, a tak dále.
Pokud by platilo pouze, že jediná katolická církev je "v“ partikulárních církvích, vedlo by to k tomu, že univerzální církev by byla pouze federací svébytných partikulárních církví, jak to vidíme například u východních s Římem nesjednocených autokefálních církví. Pokud by platilo pouze ono "z“, pak by partikulární církev neměla vlastně téměř žádnou míru svébytnosti. Navíc je třeba si uvědomit, že univerzální církev předchází jednotlivé partikulární církve, které právě od ní mají svoji "eklesialitu".
Nyní si položme několik zásadních otázek spojených s nastíněnou tématikou:
Čím může česká církev a její jednotlivé diecéze přispět jediné církvi Kristově? Dokázali jsme dostatečně zhodnotit a v praxi zúročit naši zkušenost z let totalitního útlaku a pronásledování? Neztrácíme jako společenství věřících příliš snadno vlastni identitu nekritickým přebíráním vnějších vzorů? Uvažujeme o tom, jakou specifickou úlohu v dějinách církve má sehrávat naše česká a moravská církev, naše jednotlivé diecéze? Jaká je naše specifická situace a také úloha co se týče ekumenismu (reformační církve i východní církve)? Uvědomujeme si bohatství specifické zbožnosti našich předků? Známe světce, kteří výrazně spoluvytvářeli charakter našich partikulárních církví? Máme ujasněná specifika spirituality kněze té které diecéze? Vždyť se jedná o podstatný údaj pro kněžskou formaci.

Seznam základní literatury, řazeno podle důležitosti:
1) Dokumenty II. vatikánského koncilu (Praha 1995).
2) KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY: List katolickým biskupům o některých aspektech církve pojímané jako společenství (ze dne 28. 5.1992) Srov.: Communionis notio, in: EV 13, n. 1774 - 1807.
3) Katechismus katolické církve (Praha 1995) n. 832 - 835.
4) Kodex kanonického práva (Praha 1994).

Literatura k možnému prohloubení dané tematiky, řazeno podle důležitosti:
1) SYNODUS EPISCOPORUM: Exeunte coetu secundo (relatio finalis ze dne 7. 12. 1985) in: EV 9, n. 1779 - 1818.
2) MEZINÁRODNI TEOLOGICKÁ KOMISE (CTI): In hac relatione (vybraná témata z eklesiologie) (ze dne 7.10. 1985), in: EV 9, n. 1668 - 1765).
3) PAPEŽSKÁ BIBLICKÁ KOMISE (PCB): Umité et díversité dans l'Eglise (ze dne 11. - 15. 4.) in: EV 1~, n. 544 - 643.
4) H. LEGRAND - J. MANZANARES - A. GARCIA Y GARCÍA (ed.): Chiese locali e cattolicita - Atti del colloquio internazionale di Salamanca 2. - 7. 4. 1991 (italský překlad: Boloqna 1992).
5) P. RODRIGUEZ (ed.): Ecclesiologia 30 attos después de "Lumen Gentium" (Madrid 1994).
6) R. LATOURELLE (ed.): Vaticano II: Bilancio e Prospettíve venticinque anni dopo (1962 - 1987) I - II (Assisi 1988).
7) G. PHILIPS: L'Éqlise et son mvstére (Paris 1967) - komentář k LG, dnes uznávaný jako klasický.
8) V. BOUBLÍK: Boží lid (Kostelní Vydří 1997).
9) O. H. PESCH:Druhý vatikánský koncil 1962 - 1965 (Praha 1996).
10) M. SCHMAUS: Církev (Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda - Řím 1977).

Církev jako společenství (communio)
I když v koncilních dokumentech se setkáme se slovem "společenství" (communio) relativně zřídka, je třeba říci, že církev viděná jako společenství představuje jakýsi společný základ koncilní nauky o církvi. Jestliže uvážíme, že jedním z privilegovaných projevů církve jakožto společenství jsou právě synody a sněmy , pak je nabíledni, "že je třeba mezi probíraná témata zařadit i otázku společenství. Z řečeného vyplývá, že s tajemstvím společenství je spjato i téma dialogu. Další otázky velmi úzce spjaté s tajemstvím společenství jsou bezesporu: církev jako svátost jednoty, vztah mezi univerzální a partikulární církvi, hierarchické uspořádání společenství a zdaleka ne v poslední řadě i diachronní dimenze společenství s předešlými generacemi křesťanů.
Církevní společenství je možno definovat jako tajuplnou jednotu v rozmanitosti, jejímž pravzorem je Boží jedinost v rozličnosti tří osob. Stejně jako jednota je tedy i církevní společenství především darem, a jeho první rozměr je vertikální, i tedy vztah mezi jednotlivým člověkem a Nejsvětější Trojicí; druhým, horizontálním rozměrem, který na prvním zcela závisí, jsou pak vztahy k bratřím a sestrám v Kristu. Vždyť Hospodin nás v Kristu usmířil se sebou samým (srov. 2 Kor 5, 18n.) a následně i navzájem mezi námi (srov. např. Kol 1, 20).
Jedna ze základních chyb v pojímání společenství spočívá v tom, že se opomíjí jeho základní vertikální dimenze a že společenství je viděno pouze jako souhrn mezilidských vztahů. To, že společenství je skutečným darem, s sebou nese, že je pro nás také úkolem. Církev se má prostřednictvím našeho jednání stávat jakoby ikonou Nejsvětější Trojice. Věrné, zřetelné a jasné vyjádření tohoto daru v našem životě a počínání je tím nejúčinnějším apoštolátem (srov. Jn 13, 35).
Společenství ovšem není pouze sdílením duchovních dober. Projevuje se i ve sdílení dober časných a hmotných. Církevní společenství je od počátku hierarchicky uspořádáno, přičemž představenství je zásadně službou. K tomuto základnímu uspořádání patří nejen služba Petra, apoštolů a jejich nástupců, ale i rozličná povolání a charismata. Pojem společenství jako jednoty v mnohosti nelze oddělovat od církve pojímané jako Kristovo tajemné tělo. Církevní společenství musí být otevřené, jak na to ukazuje důraz, který klade koncil na ekumenismus, dialog s mimokřesťanskými náboženstvími i se všemi lidmi dobré vůle.
Prožíváme církev opravdu jako živé společenství, anebo je pro nás pouze institucí? Jsme pro tento svět skutečnou svátostí trojiční lásky vylité na lidstvo v Kristu a Duchu? Umíme vést dialog, umíme přijímat druhé v jejich odlišnosti s plným respektem, a to jak uvnitř církve, tak mimo ni? Vnímáme jáhenství, presbyterát, episkopát a celou řadu charismat a povolání jako služby pro spásu každého člověka? Je naše konkrétní společenství otevřené duchovním i hmotným potřebám bratří a sester?

Vztah ekleziologie a kristologie podle Lumen Gentium
4.1.biblické obrazy:
4.1.1.Kristus-dveře a pastýř ovčince
4.1.2.Kristus-hospodář svého pole, své vinice
4.1.3.Kristus-zák1adni kámen Boži stavby.
4.1.4. Kristus-ženich své snoubenky
4.1.5.Kristus-h1ava svého Těla

4.2.systematicky:
4.2.1.Kristus před Církví (preexistence)
4.2.2.Kristus nad Církví (KYRIOS, jediný přirozený Syn Boži, danielovský Syn člověka)
4.2.3.Kristus reálně př1tomný v Církvi:
4.2.3.1.všeobecně ve spo1ečenství Církve
4.2.3.2.dynamicky ve svátostech Církve
4.2.3.3.podstatně v Eucharistii
4.2.4.Kristus pro Církev:
4.2.4.1. její Učitel
4.2.4.2. její Pastýř
4.2.4.3. její Velekněz
4.2.5.Kristus mimo Církev?
4.2.5.1. Univerzalita spásy
4.2.5.2.kosmický Kristus?
4.2.5.3.pluralita revelace?

4.3.aktuální nauková křehkost:
4.3.1.obecně (mlhavost teologických výpovědí, vpád subjektivizmu, dogmatický relativizmus)
4.3.2.speciálně (Kristus jako ideální člověk, jako politický osvoboditel, kenoze jako zánik Kristova božství, nové formy nestorianizmu, adopcianizmu, agnoetizmu, spory o historičnost Kristova sestoupení do pekel, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení)

4.4.Dokumenty a literatura:
Lumen Gentium 1-8; Katechismus kat. Církve 748-796; Deklarace Kongr. pro nauku víry Mysterium Filii Dei (21.2.1972); Dokument Mezinár.teol.komise Iam Bis de Christologia (31.5.1986); J.H.Nico1as OP:Synthese dogmatique (Fribourg Suisse,1991),272-466, 498-555,631-687

Církev jako univerzální svátost jednoty, aspekt smíření.
Když koncilní otcové označují církev svátostí vnitrního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva, souhrnně tím říkají velmi mnoho o tajemství církve a také o jejím poslání. Zamyslíme-li se nad pojmem svátost, pak tato posvátná realita obsahuje jednak velký Boží dar (milost), jednak úkon člověka (vnější znamení); svátost je tedy dar, který je zároveň úkolem. Proto je také jednota, o níž se hovoří, velkým Božím darem a zároveň výzvou a úkolem pro všechny křesťany. Pojem svátost je třeba chápat v jeho plné šíři, tedy nejen jako vnější znamení, ale jako dar milosti spolu s vnějším znamením (res et sacramentum).
Jestliže v předchozím období učitelský úřad církve ve vztahu k s Římem nesjednoceným křesťanům, k mimokřesťanským náboženstvím a ke světu poukazoval přednostně na to, co nás rozděluje, pak v dokumentech Druhého vatikánského koncilu se sice nezamlčují rozdíly, ale staví se na tom, co je pozitivní a co nás spojuje. Teologové hovoří o takzvané eklesiologii soustředných kruhů: Sjednocujícím středem je Kristův kříž a eucharistie. Nejblíže tomuto středu je katolická církev, jak o tom svědčí následující slavný text.
„Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“
Na jedné straně tedy katolická církev představuje nejdokonalejší vyjádření Kristovy církve, na druhé straně však i u odloučených bratří a sester existuje mnohé, co pochází přímo od Krista, takže i oni, i když zatím ještě ne zcela dokonale, patří ke Kristově církvi. Je tedy nabíledni, že pojetí církve jako svátosti jednoty celého lidského rodu je teoretickým podkladem témat jako ekumenismus, dialog s mimokřesťanskými náboženstvími, dialog se světem.
Vzhledem k tomu, že vnitrním principem jednoty církve je působení Ducha svatého, pak pojetí církve jako svátosti jednoty se musí projevit i v pneumatologii Druhého vatikánského koncilu: Duch svatý, Duch dokonalé jednoty, působí i mimo viditelné hranice katolické církve v odloučených bratřích, ba i mimo hranice křesťanstva; toto jeho působení je však vždy zaměřeno k uskutečnění dokonalé jednoty Kristovy církve. Dar jednoty, o němž jsme hovořili na počátku, je tedy v posledním důsledku Osoba - láska, Osoba - dar, Duch svatý.
Jaký úkol ale pro nás vyplývá z tohoto nevýslovného Daru? Jestliže si uvědomíme, že božská láska, vylitá do našich srdcí, sjednocuje, pak to, co rozděluje, je hřích. Protipohybem vůči existujícímu rozdělení je vzájemné odpuštění a smíření. Proto Jan Pavel II. parafrázuje učení Druhého vatikánského koncilu o církvi - svátosti jednoty následovně:
„A tak lze úkol církve, jistě velmi obsáhlý a složitý, velice těsně však spojený s Kristovým posláním, stručně shrnout v povinnosti, která je pro ni nejpřednější, smířit člověka s Bohem, se samotným člověkem, s bratry, s veškerým tvorstvem, a to trvale, protože, jak jsem řekl jinde, «církev je svou podstatou vždy smiřující»."
Je-li církev svou vlastní podstatou smiřující, sjednocující navzdory rozdělení hříchem, pak je možno říci, že církev je vlastně svátostí všeobecného smíření. Navíc vztahy, které jsou v citaci vyjmenovány, naznačují, že v pozadí stojí kříž: Bůh "nad námi", bratři a sestry "vedle nás", stvoření "pod námi".
Naším úkolem je tedy odpustit a také prosit za odpuštění, protože zdaleka ne všechno v dějinách katolické církve a v jejích postojích bylo v souladu s evangeliem. Tento pohyb musí začít ve vlastním společenství, ve vzájemném odpuštění a usmíření, jen pak se stáváme skutečně viditelným znamením toho, co je nám Bohem darováno, "svátostí“ již tajemně přítomného a v určitém ohledu ještě ne zcela realizovaného Božího království.
Dokážeme odpustit, prosit za odpuštění, usilovat o smíření mezi námi, s ostatními křesťany, s vyznavači mimokřesťanských náboženství, se všemi lidmi dobré vůle? Co by v tomto směru měli dělat jáhni, presbyteři a biskupové naší církve? Dokážeme vést dialog a přijmout druhého i s jeho odlišnostmi? Jsme si v dialogu vědomi vlastní katolické identity; známe ji dobře? Umíme si vážit toho pozitivního u odloučených bratří i u ostatních lidí? Jsme si vědomi toho, že usilovat o jednotu znamená bojovat především s vlastním hříchem; že to znamená nést na svých bedrech kříž?

Lumen gentium a CIC
a) Koncilní dogmatická konstituce o církvi
Koncily byly svolávány, aby řešily vzniklé problémy věroučné, morální a kázeňské a od vrcholného středověku se projevují na nich i snahy ekumenické, především ve vztahu k pravoslavné církvi. Toto bylo úkolem i II. vat. koncilu. Je důležité nacházet tento aspekt i v konstituci o církvi. Nejenom nacházet, ale říci si, zda se to projevilo v životě církve a ve vztazích k ostatním křesťanským církvím.
Nazývá se dogmatická, ale přece nejsou v ní dogmata v úzkém slova smyslu jako i definované články víry závazné pro víru všech členů církve. Jaký vztah k tomu, co je dogmatické, zaujímá kodex? Pokud by se jednalo o články víry, tedy dogmata v pravém slova smyslu, platil by kán. 750: "Vírou božskou a katolickou je nutno věřit všechno, co je obsaženo psaném nebo v tradici sděleném slově Božím, jediném pokladu víry, který byl svěřen církvi, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním výrokem učitelského úřadu církve (magisteria), nebo jejím řádným a univerzálním učitelským úřadem, což se projevuje společným semknutím se věřících pod vedením posvátného učitelského úřadu. Všichni jsou povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu".
II. vatikánský koncil však podává nauku o víře a mravech, jak ji vyhlašuje papež a biskupové při vykonávání své autentické učitelské služby. K čemu taková nauka učitelského úřadu církve zavazuje věřící, zvláště ta nauka, která se nazývá dogmatická? Kodex na to odpovídá: "Poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry, se vyžaduje u nauky, kterou papež nebo sbor biskupů vyhlašují v oblasti víry nebo mravů, když vykonávají věrohodný učitelský úřad (magisterium), i když nemají v úmyslu nauku vyhlásit s konečnou platností. Křesťané ať se starají o to, aby se vyvarovali toho, co se s ní neshoduje" (kán. 752). Tato skutečnost by měla být lépe vysvětlována. Děje se to?
V tomto duchu je třeba přijat učení II. vatikánského koncilu. Dokumenty mají být dále studovány a uváděny do života, zvláště na akademické půdě. Škodlivé pro církev je však hlásat neověřené názory, které nejsou vždy v souladu s učením církve, prostým věřícím. Od dob Jana Husa učení o církvi doznalo velkých pokroků. Proto není překvapením, že koncil věnovat této nauce dva nejobsáhlejší dokumenty: konstituce O církví a O církvi v dnešní světě.
Konstituce o církvi je nazvaná podle prvních slov této konstituce "Lumen gentium". V naší republice se v minulosti o církvi téměř nekázalo. Důvodem byla asi skutečnost, že většina křesťanů u nás jsou katolíci, kteří neměli pochybnosti, že jsou v té Kristem založené církvi. Pokud se o církvi kázalo, pak jen podle definice sv. Roberta Bellarmina, to znamená jen o církví pozemské, bojující. Kdo odbíral dříve kazatelskou literaturu z NDR, poznával, že v této zemi, kde bylo procento katolíků nízké, bylo třeba často zdůrazňovat, že jen římskokatolická církev je ta pravá. Káže se nyní častěji o ostatních aspektech církve? S jakým výsledkem?
Po skončení II. vatikánského koncilu čeká církev další práce:
a) seznámit věřící i nevěřící s texty koncilních dokumentů;
b) pro uvádění rozhodnutí koncilu do praxe podle pastoračních potřeb a podle toho, jak se jednotlivá rozhodnutí budou v praxi osvědčovat, bylo nutno vydávat "prováděcí nařízení" neboli rozličné druhy dalších pokoncilních dokumentů.
Na základě kodexu z r. 1917, koncilních a pokoncilních dokumentů a podle toho, jak v nich obsažené zásady osvědčily v praxi, byly vydány dva kodexy:
a) Kodex kanonického práva pro "latinskou církev" z r. 1983 (CIC);
b) Kodex kánonů východních církví z r. 1990 (CCEO). V těchto kodexech je zpracováno to, co je aktuální ze sbírek církevního práva z předchozího kodexu z r. 1917 a částečně zpracovaného a mezi léty 1949 - 1957 kodifikovaného práva východních církví, a dále koncilní a pokoncilní dokumenty s ohledem na rozvoj církve po koncilu.
Z koncilních dokumentů čerpali tvůrci nových kodexů v nauce o církvi snad ze všech koncilních dokumentů, neboť jejich obsah má vždy nějaký vztah k problematice církve. Přirozeně nauku o církvi nejvíce čerpali z konstitucí O církvi v dnešním světě (Gaudium et spes) a O církvi (Lumen gentium), které se touto problematikou přímo zabývají. Není však bez zajímavosti, že koncil nedokázal vytvořit nějakou závaznou definici církve. Svědčí to jistě o velké složitosti problému. Může být vytvořeno velké množství definic církve, ať obecně nebo i na základě textů kodexu, ale stěží taková, která by vyjádřila vše důležité, co je možno o církvi říci. Při studiu kodexu můžeme se ujistit, že problematika církve se nachází ve všech 7 knihách kodexu. O kodexu můžeme stejně jako o koncilních dokumentech prohlásit, že obsahuje učení církve, které zavazuje pod poslušností rozum a vůli věřících.

Obsah Lumen:
n.1 :LG v 1 - 2; 8,1
a) O povaze církve (ad intra): je svátostí, viditelná (jako nástroj sjednocení s Bohem a lidstvem) s bohatým obsahem vnitřním
b) a vztazích církvi k jiným společenstvím (ad extra) O struktuře církve, která byla dána Bohem, byly základní myšlenky z LG převzaty do Schématu Fundamentálního práva církve, které však nebylo nakonec zařazeno jako součást nového kodexu.
Zvláště myšlenka, že v církvi jsou duchovní a laici (LG 18;32; 43 – 44 = Schema 27 § 1-2 a CIC Kán. 207 § 1- 2 a dále celá 1. část 2. knihy kán. 208 - 367). Podle LG 18,1 jsou duchovní ustanoveni ke službě všem věřícím a jejich práva a povinnosti nacházíme v CIC kán. 273 - 289.
Církev se skládá z partikulárních církví (LG 23=Schema kán. 2 § 1; kán. 368 a CIC kán. 13 § 1 - 3; 368 - 374).
O vztahu k jiným lidským společenstvím mluví více koncil. dokumentů, mimo jiné LG 38 a Schema kán. 84,1. O uznání autonomie státu ve věcech časných LG 36 ve vztahu ke Schema kán. 85 § 2. V CIC se nenachází souhrnné vyjádření vztahu mezi státem a církví, ale na více místech kodex mluví o nezadatelných právech daných Bohem na hlásání evangelia a na život podle Božích přikázání a také o tom, že církev jako celosvětová společnost má své právní postavení ve světě (srov. CIC kán. 3 - 5).
V kán. 204 a 205 nacházíme myšlenky z LG č.l; 8,1; 9,1; 10,2; 11,1; 12,1; 14,2 a 31,1.
I když ve všech knihách kodexu nacházíme texty z Lumen gentium nebo alespoň vliv textu z Lumen gentium na znění kánonů, pak zvláště 2. kapitola konstituce má stejný název jako 2.kniha kodexu, konkrétně "Lid Boží" a co do obsahu oba dokumenty mají mnoho společného.
O ustanovení primátu Římského biskupa mluví LG 18,2 a CIC kán. 331. O moci sboru biskupů v čele s papežem pak LG 22,2 a CIC kán. 330; 336 - 337.

Některé myšlenky:
Již ne: církev, hierarchie, lid - ale :Kristus působící dále v celém Lidu Božím.
Ježíš, stejně jako církev, je sám svátostí neboli znamením niterného spojení s Bohem (LG 1).
Vysvěcení kněží nevykonávají sami trojnásobný úřad, ale pomáhají věřícím, aby také tito spolu s kleriky jej mohli vykonávat (k tomu ustanovovány další služby a rady v církvi. Kněží mají "laikům svěřovat zodpovědné úřady a poskytnout jim prostor a svobodu ke konání" (LG 18 - 19).
Všichni věřící se spolupodílí na trojnásobném úřadě Kristově: učitelském, pastýřském a kněžském (srov. LG 31),
Na úřadě učitelském: Každý svým způsobem - klerici i laici - hlásat slovo Boží slovem i životem. Podíl na tomto prorocké úřadě žádá hluboké poznání zjevené pravdy (LG 35).
Na úřadě pastýřském: Služba pastýřská za úkol láskou přispívat k výstavě těla Kristova - církve a ke službě potřebným ve světě. Je to úkol kleriků i laiků (LG 36)
Celý lid Boží slaví bohoslužbu, není jen přítomen na bohoslužbě kněze. Aby svou kněžskou službu mohl lid lépe konat, byl zaveden jazyk lidu, jednoduchý obřad, obrácení k lidu a vymezení služeb přítomných (srv. LG 34)
Křtem a biřmováním je v základním stupni zařazen křesťan do hierarchie církve. Laici jsou především povoláni k tomu, aby byli "svědky a živoucími nástroji" ve světě. (LG 33). "Laikům je vlastní světské povolání a zde jsou nositeli Božího povolání" (LG 31 ).

Prameny a literatura:
a) Kodex kanonického práva, latinsko-české vydání, Zvon Praha 1994
b) Codex canonum ecclesiarum orientalium, Typis polygiotis Vaticanis, 1990
c) Druhý vatikánský sněm. Dokumenty, Křesťanská akademie Řím 1983
d) Leges Ecclesiae post Codicem iuris canonici editae, Vol VII, Roma 1994
e) Vladimír Boublík: Boží lid, Křesťanská akademie Řím 1967
f) Edward Sztafrowski: Podrocznik prawa kanonicznego, tom. 1 - 4, Warszawa 1986
g) Michael Schmaus: Cirkev, Slovenský ústav sv.Cyrila a Metoda Řím 1977

Doporučená literatura:
Komentáře ke konstituci Lumen Gentium
Komentáře k CIC a CCEO

Marie, zárodek a předobraz církve
(Lumen gentium 52-69)

Věroučná konstituce o církvi II. vatikánského koncilu Lumen gentium (z 21. listopadu 1964) se ve své poslední, tj. 8. kapitole (LG - 52-69) obrací k postavě Ježíšovy matky. Sama tato skutečnost - začlenění mariologické kapitoly do eklesiologického dokumentu - má určitý teologický význam. Otvírá se tak staronová perspektiva v pohledu na Ježíšovu Matku, totiž její sounáležitost s putujícím Božím lidem. místo co by se jednostranně zdůrazňovala Mariina výjimečnost a její výsady (koncil se, jak známo, záměrně vyhýbá tomu, aby potvrdil ekumenicky kontroverzní titul "spoluvykupitelka").
Celá osmá kapitola LG se dělí do pěti částí.
1. Úvod (LG 52-54) připomíná tajemství vtělení, které církev zjevuje a jehož je pokračováním. V jediném těle jsme spojeni s Kristem a jeho svatými, také s jeho matkou (LG 52). Marie je nejen mimořádným a jedinečným údem těla církve, ale i jejím prototypem a předobrazem (typus et exemplar spectatissimum) ve víře a lásce a rovněž matkou údů církve, jako byla matkou její Hlavy (LG 53). Pro tuto sounáležitost Marie s církví chce koncil o Ježíšově matce pojednat v rámci své konstituce věnované církvi (LG 54).
2. Úloha Panny Marie v ekonomii spásy (LG 55-59). Starý zákon ukazuje k Mesiášově matce jen v mlhavé předtuše (Gn 3,15; Iz 7,14: Mi 5,2) (LG 55). Teprve Nový zákon vypráví o naplnění dávných slibů. Tak jako žena Eva přispěla ke smrti lidského rodu, má žena Marie svobodně přispět k životu. Tato Adamova dcera byla však pro svůj úkol zvláště omilostněna (Lk 1,28), její role v dějinách spásy je cele Boží dar (LG 56). Z Lukášova evangelia známe příběhy Ježíšova narození, jak je Marii předpověděl anděl, její návštěvu u Alžběty, obětování prvorozeného v chrámě, ztracení dvanáctiletého Ježíše (Lk 1-2) (LG 57). Podle Jana stojí Ježíšova matka na začátku jeho vystoupení i pod jeho křížem (J 2,1-11; 19,26n). I ona kráčí cestou víry (in peregrinatione fidei processit), učí se rozumět Království svého syna, v němž matkou. bratry a sestrami jsou ti, "kdo slyší Boží slovo a zachovávají je (Mk 3,35parr) (LG 58). Spolu s Ježíšovými učedníky, jeho bratry i dalšími ženami prosí Marie po Ježíšově odchodu k Otci o Ducha, který má přijít (Sk 1,14). Věříme, že po ukončení běhu svého pozemského života, byla konečně Ježíšova matka přijata do nebeské slávy, kde má podíl na vítězství svého syna nad hříchem a smrtí (LG 59).
3. Marie a církev (LG 60-65). Jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi je Kristus (l Tim 2,5n) (LG 60). Ježíšova matka, vyvolená samým Bohem od věčnosti k svému poslání, provázela Ježíšovo dílo jako jeho výjimečná a velkorysá společnice (singularis prae aliis generosa socia) a pokorná služebnice Páně (LG 61). Také po svém oslavení podporuje dílo spásy svou přímluvou, aniž by samozřejmě stála naroveň svému synu, jedinému prostředníkovi (LG 62). Jako panenská matka je Marie spíše prototypem církve ve víře a lásce (LG 63), neboť také církev je matka, rodící z Ducha svatého Boží děti k věčnému životu, a zároveň zůstává neporušenou pannou, nevěstou Kristovou (LG 64). V Ježíšově matce již církev dospěla k dokonalosti a oslavení, věřící, kteří dosud žijí na této zemi naopak o dokonalost a svatost teprve usilují a ve svém konání a snažení mají Marii před očima jako vzor (LG 65).
4. O úctě k Marii v církvi (LG 66-67). Od nejstarších dob prokazují křesťané Ježíšově matce úctu jako Bohorodici a utíkají se pod její ochranu (srov. starobylou modlitbu .Pod ochranu tvou se utíkáme), tato úcta (cultus) se však bytostně liší (essentialiter differtur) od úcty adorace (a cultu adorationis), kterou prokazujeme výlučně trojjedinému Bohu (LG 66). Koncil doporučuje s tímto omezením mariánskou úctu, zároveň však varuje jak před falešným přeháněním (falsa superlatione), tak i před přílišnou úzkoprsostí (nimia mentis angustia). Veškerá mariánská úcta nás má vést ke Kristu. Bedlivě se máme ve slovech i skutcích varovat všeho, .co by odloučené bratry nebo kohokoli jiného mohl uvést v omyl ohledně skutečné nauky církve o Marii" (LG 67).
5. Maria jako znamení naděje a útěchy pro putující Boží lid (LG 68-69). Marie vzatá do slávy je obrazem a počátkem církve, která má být završena v budoucím věku (imago et initium est ecclesiae in futuro saeculo consummandae), proto je putujícímu Božímu lidu v mezidobí před příchodem Páně znamením naděje a útěchy (signum certae spei et solatii) (LG 68). Koncil si velmi váží úcty, kterou Bohorodici prokazují odloučení bratři, zvláště z východních církví, a věří, že matka Boží i matka lidí se u svého Syna za nás stále přimlouvá, dokud všechny lidské národy, ať křesťanské či ty, které svého Spasitele dosud neznají k slávě svaté a nedílné Trojice (LG 69)
Touto eschatologickou vizí Božího lidu, shromážděného ze všech národů, ať křesťanských či nikoli, k slávě jediného i trojího Boha, uzavírá koncil své pojednání o Marii, protypu církve, i celou konstituci o církvi.

* * *

Pokoncilní teologie dále zdůrazňuje postavu židovské dívky Marie jako sestry ve víře i jako symbol naděje pro celé lidstvo. Nové motivy přináší teologie osvobození, která si s velkou citlivostí všímá Marie jako chudé ženy (srov. její porod v chlévě), solidarizující se s chudými a stojící na jejich straně jako ochránkyně. Ženská teologie vidí v pozemské Ježíšově matce jakousi ženskou tvář Boha, zdůrazňuje také Mariinu odvahu a samostatnost (srov. Mariina cesta k Alžbětě), i důležitost ženy Marie pro dílo vykoupení.

Náměty a otázky:
Nakolik tento pozměněný koncilní a pokoncilní obraz Ježíšovy matky zdomácněl v české a moravské církvi?
Nachází úcta k Ježíšově matce v české a moravské zbožnosti pravou míru mezi nevhodným přeháněním a úzkoprsostí? Varuje se všeho, co by odloučené bratry nebo kohokoli jiného mohl uvést v omyl ohledně skutečné nauky církve o Marii?
Co lze z významné role Ježíšovy matky v dějinách spásy vyvodit pro postavení ženy v církvi?

Výběr české literatury k tématu:
BALTHASAR, Hans Urs von, Maria, Praha, Scriptum 1993.
BEINERT, Wolfgang, Impulsy mariologie pro teologickou antropologii, v: Ježíš Kristus osvoboditel, Teologický sborník 1995, č. 4, 73-80.
BEINERT, Wolfgang, Slovník katolické dogmatiky, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1994, hesla k tématu Mariologie", viz přehled hesel, str. 6.
BEINERT, Wolfgang, Význam mariánských dogmat pro teologii a duchovní život, v: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Praha, Křesťanská akademie 1993, 79-91.
FRIES, Heinrich, Maria -- překážka nebo naděje ekumeny, v: Teologické texty 1994, č. 2.
KATECHISMUS KATOLICKÉ Církve, Praha, Zvon 1995, 132-137 a 251-254.
KESSLER, Colette, .Hle, 'alma počne. (Iz 7,14), v: Nostra aetate. Teologický sborník 1995, č. 3, 27-29.
LÉON-DUFOUR, Xavier, Slovník biblické teologie, Řím, Velehrad - Křesťanská akademie 1991, heslo Maria.
RAHNER, Hugo, Maria a církev, Velehrad, Refugium 1996.
SCHNACKENBlTRG, Rudolf, Magnificat -- uvedení do zdravé mariánské úcty, v: Teologické texty 1993, č. 2 a 3.
THURIAN, Max, Maria, matka Pána, obraz církve, Brno, Petrov 1991.




Zaslat reakci na tento text.