Vztahy mezi křesťany a komunikace

Ve svém příspěvku se chci dotknout tří okruhů, jimiž se má plenární sněm katolické církve zabývat. Jde o vztah naší církve ke světu kolem nás, ke křesťanům jiných denominací, ale také o vzájemný vztah nás křesťanů katolíků k sobě navzájem. Zdá se mi, že tyto tři okruhy otázek spojuje jeden společný jmenovatel: problém s komunikací. Všichni asi dobře víme, že II. vatikánský koncil v konstituci Gaudium et spes učinil ve vztahu k nekřesťanům ve světě kolem nás radikální krok a oslovil je jako ty, s nimiž máme mnohé společné. Proto s nimi jako křesťané katolíci nejen můžeme, ale máme spolupracovat všude, kde je to možné. Především jim však máme v láskyplném duchu sloužit svědectvím o své křesťanské naději.
Ještě více otevřel koncil své srdce našim bratřím a sestrám z jiných křesťanských denominací. Pochopil totiž – veden Duchem svatým – že přes mnohé nesrovnalosti, které mezi námi panují, je daleko více toho, co nás spojuje – především Kristus. A s tímto předpokladem a s otevřeností na obou stranách se během let teologických diskusí dokonce prokázalo, že mnohé tyto nesrovnalosti jsou dány jen odlišnou teologickou terminologií a dlouhým životem bez vzájemných kontaktů v přesvědčení o heretičnosti těch druhých. K tomuto zjištění však vlastně došly jen (takříkajíc) „špičky“ katolické církve, které se ekumenismem bezprostředně zabývají – ostatní části katolické církve zhusta ony dřívější teze o hereticích odsouzených k zatracení tradují z generace na generaci s věrností hodnou lepší věci.
Tento problém uzavřenosti vůči „těm venku“ se logicky odráží v samotné KC, kde boj – dá-li se říci – „otevřeného“ a „uzavřeného“ modelu probíhá v jistém smyslu nejsveřepěji. Mohu se totiž snadno vyhnout kontaktům s jinými církvemi, mohu velice redukovat své kontakty s lidmi „ze světa“, ale jen těžko se ubráním komunikaci s lidmi z katolické církve, pokud jsem v ní jen trochu aktivní a pokud mi na ní záleží.
Existuje ovšem způsob, jak i tento kontakt omezit: uzavřít se s katolíky podobných názorů do systému ghett a komunikaci s těmi, kdo nepatří k nám, případně – ještě hůř – zastávají právě ty názory, které odmítáme, zcela přerušit. Následujícím krokem je pak logicky to, že je pasujeme na nepřátele, kteří zlovolně ohrožují Církev a vlastně tak mohou za všechny problém, které v Církvi jsou. Katolická církev se pak přes svou deklarovanou jednotu stává místem mnoha církví a církviček, které spolu nejen „nemluví“, ale dokonce se navzájem démonizují. Volání II. vatikánského koncilu po legitimní „jednotě v různosti“ se pak stává doslova hlasem volajícího na poušti, protože k této jednotě nejenže není vůle, nejenže se nevnímá jako obohacení, ale dokonce se chápe jako nebezpečí. Dialog či diskuse se snahou vysvětlit a přesvědčit, a případně se dokonce nechat druhým názorem obohatit – což lze i v případě, že ho nemohu plně přijmout – se stát výjimkou. Domnívám se, že za tímto naším jednáním stojí strach – strach, že by se nám mohly rozhoupat naše jistoty, že by se nám mohlo rozhoupat naše rozdělení světa i církve na ty „dobré“ a „špatné“. Zdá se mi ale, že příliš vystupňovaný strach protiřečí duchu evangelia a svědčí o naší malověrnosti. Všichni víme alespoň teoreticky, že „láska zahání bázeň“. Neznamená to tedy snad, že v našich diskusích – dají-li se tak vůbec ony ošklivé konflikty, ke kterým někdy dochází, nazvat – nevnímáme toho druhého jako bližního? Neznamená to snad, že jsme zhusta zaměřeni spíše na literu věcí než na jejich ducha, a nemíjíme se tak s oním Duchem, který by právě mohl tuto lásku v našem srdci rozžehnout? Neplatí někdy i na nás – ve vztahu ke světu, k druhým křesťanům i nám samým – tvrdá Ježíšova slova o farizejích a zákonících?
Plenární sněm by se mohl stát místem, kde snad budou mít katolíci různých názorových proudů možnost pocvičit se v kultivované diskusi, učit se hledat spíš to, co je spojuje, než co je rozděluje, a nacházet společná řešení. Proto je velkým úkolem pro nás všechny už nyní pracovat – jak svými činy, tak svými modlitbami – na atmosféře důvěry, bez níž se celý sněm stane pouhou úřední záležitostí či horším diskusním fórem.
Kéž se tedy skrze tento sněm obnoví naše česká a moravská církev. Kéž nám k tomu na přímluvu Panny Marie, Matky církve, žehná Bůh.

Vlasta Lišková

Zaslat reakci na tento text.