Církev v české společnosti
Sněmovní kroužek Katolické sekce Českého esperantského svazu předkládá Plenárnímu sněmu katolické církve v České republice tento materiál nejen jako výsledek své práce v kroužku, ale zároveň a především diecézním biskupům jako příspěvek k řešení otázek náboženského a církevního života jak z pohledu národního, tak také z globálního. Vychází se v něm ze závažných problémů současnosti s nastíněním určité vize církve 21. století. Vzhledem k tomu, že naše organizace je zároveň součástí celosvětové Mezinárodní jednoty katolických esperantistů, zabývali jsme se některými otázkami z pohledu univerzální církve.
Předkládaný materiál dělíme na šest hlavních okruhů:
Naším vroucím přáním je, aby Plenární sněm přijal naše příspěvky jako podnětnou látku k zamyšlení a vážně se zabýval těmito tématy. Nečiníme si nárok na to, že jedině náš názor je správný, chceme jen hledat Boží vůli a nechat se vést Duchem sv. Pevně věříme, že právě On to bude, kdo povede všechna sněmovní jednání. I. Charakteristika současného stavu české společnosti a postavení církve v ní I.1. Nová éra demokracie v naší zemi od listopadu roku 1989 přinesl mnoho změn a nutí nás proto k realistickému pohledu na skutečnost, jaká nastala. Historický vývoj zejména za posledních dvě stě padesát let v našem teritoriu zkomplikoval vztahy mezi státem a církví, období poslední totality odcizilo převážnou část obyvatelstva náboženství jako takovému. Navíc většinová mentalita není zejména katolické církvi nakloněna. Naproti tomu církev má svobodu, jakou snad nikdy v historii neměla, avšak je svázána ekonomicky. I.2. Nynější česká společnost má tedy sekulární charakter. Není však správné tvrdit, že je převážně ateistická. Značná část obyvatel se nám jeví jako nábožensky lhostejná, avšak přesvědčených ateistů není tak mnoho. Nemalé procento z nich hledá vědomě nebo třeba i jen podvědomě určité jistoty a duchovní zakotvení. Konzumní způsob života, chvat, honba za hmotnými statky, úspěchem a dočasnými dobry neuspokojuje citlivější lidi, takže začínají toužit po trvalejších hodnotách. Otázkou je, do jaké míry a kde mohou najít naplnění těchto tužeb. Rozpad rodin, problematická výchova dětí, špatné působení sdělovacích prostředků a další negativní vlivy nejsou dostatečně kompenzovány pozitivní nabídkou duchovních hodnot. Pokud je jednotlivec sám cílevědomě nevyhledává, zpravidla se s nimi nesetkává. V tomto ohledu mají největší úspěch různé sekty a nové duchovní směry, které projevují zájem o každého konkrétního člověka. Ty ho oslovují osobně, zatímco tradiční církve většinou setrvávají na starém modelu poskytování svátostné služby věřícím jako v době, kdy v této zemi byla převážná část obyvatel křesťanská. I.3. Obě totalitní období, kterými naše země ve 20. století prošla, zanechaly ve společnosti stopy, které nemají jen negativní, ale i pozitivní rysy. Vidíme však, že dosud není souhrnně a fundovaně, a to nejen spirituálně, ale ani faktograficky zpracováno z křesťanského pohledu ani jedno z těchto historicky mimořádně závažných období našich dějin. Přímí pamětníci už postupně vymírají a tak bude stále obtížnější tyto epochy podchytit. Přitom jsou to složité dějiny psané často krví novodobých mučedníků pro víru. Doba pronásledování má stěžejní význam pro formování další etapy křesťanské civilizace. Z ní je třeba čerpat také sílu pro nové zápasy o pravdu a tedy i proto musí být zachována pro poučení příštích generací. I.4. Minulé dramatické století obohatilo naši zemi řadou dosud nekanonizovaných světců. České nebe je zaplněno novými mučedníky. Považujeme za velmi potřebné systematicky zmapovat a zhodnotit i po této stránce minulá těžká období. Při výběru kandidátů se často zapomíná na laiky, svědky víry, osobnosti velkého formátu, z nichž mnozí prošli peklem kriminálů (např. básník Jan Zahradníček). Na tomto poli máme ještě velké dluhy. I.5. Svými zásadovými postoji vůči komunistické totalitní moci si získala naše církev zejména v listopadu roku 1989 velký kredit. K tomu hodně přispělo i předešlé utrpení lidí pronásledovaných pro víru. Tuto vážnost jsme pak především naší vlastní vinou začali do jisté míry ztrácet, poněvadž jsme jako společenství nedokázali nabídnout veřejnosti hodnoty víry tak, jak to tehdy očekávala. I.6. Při hodnocení doby vlády komunistů se však nemůžeme vyhnout posouzení selhání a kolaborace těch, byť jen nemnohých, kteří stáli v jistém smyslu na straně utlačovatelů. To platí i o dost složité úloze a působení tzv. mírového hnutí duchovenstva. I toto je třeba objektivně a otevřeně pojmenovat. Z chyb je třeba vždy vyvodit závěry a poučení pro příští časy. I.7. II. Vatikánský koncil otevřel katolickou církev svým „aggiornamentem“ současné době, ovšem vlivem okolností se v naší vlasti dosud nenaplnily jeho myšlenky v plném rozsahu. Je mimo vší pochybnost, že tento sněm se stal velkým znamením moderní doby a byl řízen Duchem sv., proto není možno zpochybňovat jeho přínos. Naše česká církev potřebuje čerpat z jeho duchovních podnětů a vyvarovat se zároveň spekulací a nesprávných interpretací, jak se to bohužel někdy dělo a stále děje nejen v jiných zemích, ale v jednotlivých případech i u nás. Špatné pochopení nebo dokonce zneužití záměrů koncilu některými jednotlivci nebo skupinami nijak nesmí snížit naše úsilí o realizaci onoho „aggiornamenta“ v tom nejlepším slova smyslu. I.8. Svatý otec Jan Pavel II. vyhlásil potřebu nové evangelizace. Toto je pro nás závazná výzva, které i my musíme dát konkrétní náplň. Zatím máme pocit, že se u nás spíše mluví a píší články do specializovaných katolických periodik, než aby se zahájilo systematické evangelizování v duchu dnešní doby. Setkáváme se často s určitou bezradností, improvizací a odsunováním zásadních řešení na různých úrovních. Hlasy zdola, zejména z řad laiků, nejsou často slyšeny. I.9. Česká církev prochází v dnešní době náročným obdobím. Stále na ni působí zátěž historie vnímaná zejména sekularizovanou okolní společností spíše negativně. K tomu přispívá i nedostatečné objektivní zhodnocení některých důležitých starších období našich národních dějin (kromě doby Jana Husa zejména éry husitských bouří, epochy pobělohorské a doby josefínské), což vedlo a bohužel stále ještě vede k různým nedorozuměním, šíření polopravd a někdy i nepřátelských postojů vůči katolíkům. Také četné politické a duchovní zmatky 2O. století a komunistická propaganda bohatě přispěly k rozšíření různých předsudků. I.10. Vnějšími pozorovateli je naše česká katolická církev často vnímána jako relikt minulosti, jako zvláštní sdružení lidí, kteří jsou odtrženi od praktického života, nebo jako instituce, která funguje podle pro ně nesrozumitelných pravidel. I.11. Běžně se setkáváme s neustálým konstatováním, jaké máme potíže (zejména zděděné z totalitního režimu), jak jsou duchovní přetíženi, že je nedostatek kněžských a řeholních povolání, že nejsou síly na různé společenské nebo sociální aktivity apod. Méně nebo vůbec ne však se seriozní analýzou tohoto stavu a hledání účinných řešení takových krizových stavů. Máme zato, že naší české církvi chybí jasná vize a koncepční přístupy. I.12. Obec věřících není dosud dostatečně seznámena s dokumenty II. Vaticana, takže často ani neví, co od ní církev očekává. Koncilní pojem „boží lid“, který zahrnuje všechny pokřtěné členy církve není u nás vlastně ani příliš znám, natož aby byl hmatatelně přítomen v církevním společenství. I.13. Zapojení laiků je většinou nedostatečné. Ekonomické a pastorační rady fungují jen v ojedinělých případech. V praxi je ovšem spoluúčast laiků na chodu farností, církevních institucí a zařízení naprosto nezbytná a na její kvalitě velmi záleží. Schopnosti a kapacity „božího lidu“ jsou zatím v globálu jen málo využity. Vzdělanostní struktura věřících je podstatně jiná, než byla ještě v nedávné minulosti, takže zde jsou skryty pro církev velké rezervy. Bohužel jsou mnohde znatelné obavy kléru z toho, že by aktivity a vliv laiků mohly vést k oslabení jejich postavení, k deformování pastorace apod., což ovšem odporuje duchu pokoncilního oživení. Vesměs jde o přehnaný strach, živený také tím, že chybí přesnější pravidla, jaké pole působnosti má být komu vyhrazeno. Argumentování tím, že v určitém případě spolupráce selhala nebo že ten neb onen laik udělal něco špatně, není přece důvodem k odmítání kooperativních modelů. I.14. Chybou je někdy praktikovaný styl zaujímat jakési obranné postoje uzavíráním se do určitého ghetta, jistý izolacionismus, který je do určité míry pokračováním stylu, který nám byl vnucen totalitním režimem. Častým jevem zejména ve farnostech je omezení se jen na „svátostný servis“, tj. zjednodušeně řečeno sloužení mší sv. (někdy v téměř prázdném kostele), udílení svátostí těm, kteří o to požádají a pohřbívání. Někteří kněží se dokonce ani nestýkají se svým okolím a tím působí zcela opačně, než co od nich vyžaduje jejich pastorační a misijní poslání. Podobná tendence je patrná i u mnohých řeholních komunit, jejichž posláním je také působit navenek. I.15. Současná společnost očekává i od církve otevřenost a dialog. Dnešní lidé jsou často duchovně vyprahlí a sami si neumí vyřešit svoje problémy. To je nejvíce patrné u mládeže. Církev není ustanovena k tomu, aby se starala výhradně o svůj vlastní ovčinec. Mnohým konzervativním věřícím takový stav vyhovuje, avšak Ježíš dal svým učedníkům daleko širší poslání. V tom nám ukázal směr právě poslední koncil, když vyzval církev k onomu „zdnešnění“. I.16. II. Vatikánský koncil otevřel brány také ekumenismu. Na tomto poli se nesporně udělaly první kroky, které jistě mají svůj velký význam. Značný pokrok je patrný v oblasti teologické, fungují kontakty na úrovni hierarchie. Chybí nám však větší sblížení samotných věřících, týden společných modliteb jednou za rok nestačí. I.17. Velkým problémem a břemenem jsou ovšem i starosti o hmotné statky, které k životu patří a bez nichž nemůže putovat po této zemi ani církev Kristova. Stav budov, které obhospodařuje, je často žalostný. Tradiční formy majetkové správy reprezentované právní subjektivitou farností při nedostatku prostředků neúměrně zatěžují kněze a jáhny, řeholní komunity jsou vesměs rovněž obtíženy takovými břemeny. Navíc velkou závažnost má i skutečnost, že česká církev spravuje památkové kulturní hodnoty nedozírné ceny, které jsou nesporně bohatstvím i celého národa v kontextu globálního dosahu. Poněvadž naše politická reprezentace nemá už dlouhodobě vůli řešit otázky odpovídajícího ekonomického zajištění církví, je nutno hledat cesty, jak alespoň zmírnit tento smutný stav. I.18. Téměř na okraji zájmu v naší současné církvi je umění. Udržování a ochrana obrovského kulturního bohatství, které církev spravuje, jsou hlavně díky postojům světských představitelů spíše považovány za přítěž., navíc dochází ve varovném rozsahu k vykrádání kostelů a pro nedostatek prostředků i k neustálému chátrání církevních uměleckých památek. Tento vážný problém stále není uspokojivě řešen zejména proto, že dané ekonomické podmínky omezují prostor pro jeho uspokojivé řešení. I zde je však naléhavá nutnost udělat v mezích možností co nejvíc. I.19. Nezaslouženě malá pozornost se věnuje bohužel i rozvoji moderního církevního výtvarného umění a sakrální architektuře. II. Vize křesťanského života ve třetím tisíciletí II.1. Má-li církev splnit odkaz Ježíše Krista a získat pro křesťanskou víru všechny lidi dobré vůle, pak se musí vrátit ke svým kořenům a oprostit se od veškerého balastu, který se nahromadil během staletí. Za základ musí položit důsledně učení našeho Spasitele a jeho apoštolů, evangelium se musí stát alfou a omegou všeho konání lidu božího, církev musí nutně obnovit opravdovost ducha doby prvních křesťanů. Správně pochopený II. Vatikánský koncil je nesporně tou branou, kterou k tomu Duch sv. otevřel. Připomeňme si slova papeže Jana XXIII. o vpuštění čerstvého vzduchu do otevřených oken církve. II.2. K nastoupení nové cesty je ovšem třeba zásadní změny smýšlení, k tomu je nutno mít k dispozici nejen teologii nové doby, ale i promyšlenou strategii nové evangelizace i všech dalších směrů působení církve, bez nichž by bylo duchovní snažení málo účinné. Musíme přijmout také fakt, že tzv. postmoderní společnost a podmínky nového 21.století se diametrálně liší od těch minulých, jimž katolická církev přizpůsobila svůj systém. Setrvávání na mnohých zastaralých a dnes už nefunkčních schématech se obrací nakonec proti pastoračnímu a evangelizačnímu úsilí, je mnohdy silnou brzdou na cestě vpřed. Také příliš tuhý institucionální charakter katolické církve, kterou zejména křesťané jiných denominací vnímají jako byrokraticky svázaný aparát, je nutno provzdušnit především duchovně.
II.3. Obnovená církev 3. tisíciletí musí podle našeho názoru nutně mít několik základních rysů: II.4. Všechny uvedené úkoly ovšem musí mít zcela konkrétní podobu, kterou by se právě měl zabývat plenární sněm. Snad se zdá, že předkládáme příliš mnoho požadavků, které není možno splnit. Nepopíráme, že tato vize je velmi náročná a že ji lze naplnit jen dlouhodobým úsilím. Jsme však přesvědčeni, že Boží cesty nejsou snadné, spoléhat se jen na lidské síly by bylo pošetilé. Realizace takového plánu vyžaduje promyšlenou strategii a cílevědomé postupné naplňování. III. Návrh organizační struktury české církve III.1. Římskokatolická církev v České republice si zachovává až dosud v podstatě organizační strukturu, kterou jí zanechalo období Rakouska – Uherska. Zejména farní správa je uspořádána podle výnosů císaře Josefa II. starých přes dvě stě let, které snad měly logiku ve své době, ale rozhodně neodpovídají, demografickému a náboženskému stavu země na začátku 21. století. Důležitou územní změnou bylo sice uvedení hranic diecézí do souladu s hranicemi státními a dále nezbytné zřízení nových diecézí plzeňské a ostravsko-opavské v minulém století, avšak takto zatím zásadní církevně-územní reformy skončily. III.2. Výzkumné srovnávací studie zcela jasně zařazují nyní náš stát mezi země s nejnižší religiozitou nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku. Toto je velmi varující hodnocení, na něž nemůžeme reagovat jinak, než že uděláme s boží pomocí všechno pro to, aby se tento stav změnil. Takové úsilí ovšem vyžaduje promyšlenou strategii. Statistická zjištění prokazují, že v české církevní provincii jsou z náboženského hlediska nejkvalitnějším regionem východní Čechy, v moravské pak jižní část Moravy. Tomu by ovšem měly odpovídat i intenzivnější formy pastorace právě v těchto duchovně plodnějších teritoriích. III.3. Pro posouzení potřeb evangelizace považujeme za rozhodující počet obyvatel v dané diecézi. a obdobně počet pokřtěných katolických křesťanů v oblasti pastorace. Tím je vlastně dána i váha odpovědnosti příslušného biskupa za svěřené duše. Hlavní město Praha, které má přes milion obyvatel, vyžaduje už jen samo o sobě specificky zaměřený systém evangelizace a pastorace, obdobně historické hlavní město Moravy Brno hraje v tomto směru také významnou úlohu. Zvláštní přístup vyžadují oblasti poznamenané poválečným odsunem původního obyvatelstva a také významné průmyslové aglomerace. III.4. Velké úkoly, které v novém tisíciletí před církví stojí, zejména nová evangelizace a moderní způsoby pastorace, vyžadují i zásadní změny v organizační struktuře české církve. Ta musí odpovídat jejímu poslání, potřebuje tedy plnou funkčnost. I ve srovnání s okolními středoevropskými státy máme nepružný územní systém, naše diecéze jsou příliš rozsáhlé, počet farností je neúměrně vysoký, pastorační i administrativní zvládání takových celků v daných složitých podmínkách je obtížné. Porovnáním s okolními středoevropskými zeměmi (především se Slovenskem, Polskem a Maďarskem), které prošly obdobím totality stejně jako my, je zřejmé, že stejně tak, jak tam už provedli určité nutné reformy, potřebujeme i my zintenzívnit církevní správu jak kvalitativně, tak i územně. III.5. Nejvýraznější reformu vyžaduje farní systém. Především však je nutno provést důkladnou analýzu současného stavu z hlediska územního, demografického, pastoračního, včetně posouzení stavebně technického stavu budov a jejich umělecko-historické hodnoty. Kromě toho je třeba zpracovat novou koncepci organizační struktury diecézí. Na základě těchto podkladů by se teprve mělo přistoupit k návrhu nového uspořádání farní správy. Vzhledem k náročnosti takového úkolu je nezbytné, aby se příprav reorganizace zúčastnil tým odborníků v jednotlivých profesích. III.6. V tomto směru nastíníme v dalším návrh modelu, jak by podle našeho názoru mohl fungovat v podmínkách dnešní doby. III.A. Diecéze III.A.1. Každá diecéze se sídelním biskupem v čele by měla být organizačně i územně uspořádána tak, aby mohla plnit všestranně všechny funkce, které od ní právem očekávají nejen věřící, ale i mnozí další lidé. Dosavadní praxe je taková, že se biskupství podobá mnohem více úřadu než ohnisku katolického duchovního života regionu. Při zavedeném systému rozsáhlých diecézí jsou biskupové i ostatní zaměstnanci často zavaleni administrativními povinnostmi a mnohdy rozhodují ve věcech, pro něž ani nemají potřebnou kvalifikaci. Věřící svého biskupa často ani neznají, natož aby se s ním mohli někdy osobně setkat. Opačně on nemůže ani pořádně znát sobě svěřené území pro jeho rozlehlost a různorodost. Nemá ani dost času na to, aby se věnoval svým kněžím, jáhnům, katechetům, laickým spolupracovníkům atd. A to jsou zde ještě statisíce a někdy i miliony duší, které patří do jeho ovčince. III.A.2. Počet farností, věřících i ostatních obyvatel ve většině našich diecézí je nesporně značně vysoký vzhledem k problémům, které se nahromadily a stále narůstají. Zřízení dvou nových římskokatolických diecézí v devadesátých letech (plzeňské a ostravsko-opavské) znamenalo sice částečné zlepšení dosavadní situace obou našich arcidiecézí, od nichž se území oddělilo, ale ani tak za konečný stav odpovídající dnešním potřebám současné uspořádání není možno považovat. III.A.3. Jako nutnou změnu vidíme výraznější oddělení – alespoň v možné míře – duchovní a administrativní činnosti biskupství. Navrhujeme, aby každá diecéze měla kromě sídelního biskupa a generálního vikáře také biskupského vikáře pro pastoraci. Tento vikář by se měl starat výhradně o duchovní záležitosti na celém svěřeném území a měl by mít jako bezprostřední zástupce biskupa rozhodující vliv na pastoraci a novou evangelizaci. Jeho pracovním terénem by byly především farnosti, společenství věřících, skupiny náležející k církevním hnutím, školy a další místa, kde by toho bylo třeba. III.A.4. Považujeme za žádoucí, aby i kněží v obou vrcholných vikářských funkcích měli pokud možno biskupské svěcení. V tom případě by bylo možno vytvořit i v rámci jediné diecéze malé kolegium biskupů. III.A.5. Ukazuje se, že je velmi potřebné, aby se mohl sídelní biskup plně věnovat řízení diecéze a především zásadní koncepční, pastorační a evangelizační činnosti. Není únosné, aby se stále rozptyloval drobnými akcemi, jako je svěcení oltářů, křížů apod. Potřebný prostor musí mít také pro úkoly, kterými ho pověřuje biskupská konference. Pokud je biskupovi svěřena nějaká náročná služba v univerzální církvi, která vyžaduje značné nasazení, měl by po dobu jejího trvání jeho povinnosti v diecézi plnit ustanovený administrátor s plnými pravomocemi. III.A.6. Praxe ukazuje, že je nutné oddělit důsledně hospodářskou a technickou činnost církve od jejího hlavního poslání, tedy od pastorace a evangelizace. Navrhujeme ve všech diecézích založit útvar hospodářské správy. To však znamená zásadní změnu i pokud jde o právní subjektivitu. Ta by měla přejít z farností na biskupství. Předpokládá to však vyřešit otázky souladu s kanonickým právem.
III.A.7. Na základě výše uvedených poznatků a naznačených řešení předkládáme Plenárnímu sněmu návrh na nové uspořádání diecézí v České republice.
Církevní provincii moravskou rozdělit také na dvě:
O d ů v o d n ě n í: III.A.8. Výhledově však považujeme za žádoucí uvažovat ještě se zřízením dalších diecézí tak, aby ve všech případech byla splněna vize vytvoření skutečných místních církví s biskupem uprostřed na teritoriu přiměřené velikosti a s počtem duší, kterým je možno poskytnout žádoucí duchovní péči. III.B. Děkanáty (vikariáty) III.B.1. Dosud se člení diecéze v Čechách na vikariáty, v brněnské diecézi dále pak ještě na děkanáty a v dalších moravských diecézích jen na děkanáty. Tuto nejednotnost by bylo třeba nahradit jednotným systémem platným na celém území státu a upravit velikost i ohraničení těchto středních správních celků jednak s ohledem na veřejné administrativní uspořádání a jednak na potřeby pastorace, aby tvořily skutečně funkční obvody. Jejich rozsah by měl být zpravidla menší než dnešních vikariátů tak, aby odpovídal přirozeným územním celkům, centra duchovní správy by měla být především v sídlech nově zřízených tzv. pověřených úřadů. III.B.2. Doporučujeme zavést pouze název děkanát, jak je to běžné také v sousedních zemích a konečně i s ohledem na to, že označení „děkan“ zřetelně odlišuje jeho nositele od biskupských vikářů. Čestný titul děkana, který už dnes stejně ztratil význam, by se pak musel zrušit. III.C. Farnosti a pastorační centra III.C.1. Charakteristika farnosti v tom smyslu, jak nám ji zanechala v podstatě josefínská reforma, naprosto už neodpovídá potřebám současné doby. Farnost by sice měla i nadále zůstat základní církevně-správní jednotkou, avšak především jako životaschopná buňka duchovního života. Rozsah a rozmístění sídel farností by měly být přizpůsobeny současné i předpokládané urbanistické a demografické struktuře území.
III.C.2. Poněvadž ani v blízké budoucnosti není možno počítat s dostatkem kněží, navrhujeme farnosti po jejich nezbytném zredukování na venkově a doplnění zejména ve velkých městech rozdělit na tři kategorie: III.C.3. Navrhujeme doplnit systém farností zejména ve větších městech o pastorační centra vybavená komplexněji k duchovní a preevangelizační činnosti. Jednalo by se o areály umožňující všestranné aktivity - včetně sportovních - ještě v širším rozsahu, než v centrech střediskových farností (poučné jsou v tom směru saleziánské oratoře) ve spojení s církevní mateřskou, případně i základní školou aj. Tato pastorační centra by často doplňovala chybějící zařízení i pro okolní staré farnosti, kde pro to většinou nejsou podmínky. III.C.4. V každém sídle biskupství nebo jeho blízkém okolí by měl být zřízen diecézní dům jako nejvýznamnější středisko pro pořádání větších akcí - shromáždění, konferencí, seminářů - s ubytováním a stravováním, kaplí, knihovnou, čítárnou, učebnami, klubovnami atd. Takový objekt je však třeba využívat i komerčně (restaurace, hotelové pokoje, prodejna...).
III.C.5. V rámci církevních provincií je třeba postupně budovat i síť specializovaných center pro trvalý i občasný pobyt s určitým zaměřením : III.C.6. Realizace takovéhoto uspořádání církevní správy a doplňujících zařízení vyžaduje ovšem vypracování dlouhodobé koncepce a postupné vytváření potřebných podmínek. V každém případě by musel být přechod ze stávajícího systému na nový řešen citlivě s ohledem na vžité zvyklosti.
III.C.7. Navržená struktura předpokládá také nové pojetí postavení kněze, jáhna a laiků v církevním společenství a všeho, co s tím souvisí. To vyžaduje především následující opatření: IV. Vzdělávací, komunikační a personální podmínky A. Duchovní formace a vzdělávání IV.A.1. Velký důraz bychom chtěli klást na soustavnou duchovní formaci všech kategorií božího lidu a zejména na přípravu k povolání. Nastíníme proto i náš názor na vzdělávací systém. IV.A.2. Pokládáme za velmi důležité zpracování koncepce křesťanské vzdělávací soustavy, která by se postupně, byť i velmi dlouhodobě, uváděla v život. Jednalo by se o síť mateřských a základních škol, gymnázií a středních odborných škol až po vysoké. Zakládání církevních škol nemůže být ponecháno jen na iniciativě jednotlivců nebo společenství, ale musí dostat systémový charakter. IV.A.3. Do soustavy vzdělávání je nutno zařadit i přípravu spolupracovníků v duchovní správě a přidružených zařízeních s členěním podle profesního zaměření (viz kapitola III.C.). 1. Laici IV.A.1.1. Soustavná duchovní formace od nejútlejšího věku v rodině (k tomu ať pomáhají pastorační asistenti, jáhni i kněží), důležité je zde poskytování dobré literatury a poradenství. Vyučování náboženství přitažlivou formou ve školách i na farách (především ve formě kroužků), různé akce pro děti, zařazení dětí do společenství rodin s dětmi, možnosti pobytu v pastoračně-rekreačních střediscích atd. IV.A.1.2. Promyšlené vedení ministrantů i ministrantek, mimořádnou pozornost věnovat dospívající mládeži způsobem pro ni přijatelným (organizování setkání, sportovních a turistických akcí, zábav atd. - příkladně takto působí saleziáni). IV.A.1.3. Formace dospělých se nemůže omezit jen na bohoslužby a kázání, i ti potřebují společenství, které je jim třeba umožnit především ve farnosti. Je velmi potřebné, aby se farníci scházeli a naučili se žít křesťanskou spiritualitu společně. Podle místní situace je možné tuto formu života naplňovat různě, avšak vždy se stejným cílem: žít evangelium, společně se modlit a dále se nábožensky vzdělávat. K tomu je třeba vytvořit podmínky, aby měli možnost se scházet, nejlépe na faře. Především neděle a svátky by se měly stát dny setkávání a společných akcí věřících. I během týdne by se měli občas scházet k prohloubení svých vědomostí (studium bible, katechismus, encykliky, zprávy ze života církve, misií aj. ), ale i k hovorům o běžných problémech, společnému oslavení význačných jubileí... IV.A.1.4. Zvláštní duchovní péči potřebují manželské páry i skupiny dospělých jednotlivců – pro svobodné, rozvedené, ovdovělé, nemocné, staré – je třeba vytvořit odpovídající základny i v širším rámci než jen ve farnosti. IV.A.1.5. Zároveň s rozvíjením kvasu ve farním rozměru je třeba podpořit aktivně i práci kvalitních hnutí v církvi, modlitebních kroužků apod. zájmem a povzbuzením ze strany duchovních a hierarchie. IV.A.1.6. Za velmi potřebnou považujeme i nabídku nejrůznějších forem doplňujících aktivit i mimo vlastní farnost. Kromě těch tradičních (poutě, exercicie...) kupříkladu návštěvy jiných společenství, pomoc málo živým farnostem, společné nedělní výlety, dovolené, tábory atd. (možností je mnoho, závisí na podmínkách a zájmu, nabízí se i využití neobydlených far). IV.A.1.7. Kromě duchovních programů je dobré občas uspořádat vhodné akce pro širší okruh lidí, kteří se nezapojují do křesťanských aktivit – např. přednášky o výchově dětí, na zdravotnická témata, besídky a nadílky pro děti, sportovní utkání apod. Toto všechno může velmi přispět k vytvoření vazeb jak mezi věřícími, tak i směrem k ostatním, kteří stojí opodál. 2. Kandidáti zasvěceného života IV.A.2.1. Těm, kdo se rozhodují pro duchovní povolání, je třeba umožnit po poskytnutí všech nezbytných informací pobyt v komunitách, které mají k jejich vedení potřebné charisma. Tito kandidáti by měli napřed dobře poznat styl řeholního života, a to ve více společenstvích, muži by se měli podrobně seznámit i s působením a životem kněží ve farní správě. Bylo by vhodné, aby tato přípravná fáze trvala alespoň jeden rok a poskytla skutečný obraz toho, co obnáší duchovní povolání. Pouhá teoretická příprava v konviktu nestačí. IV.A.2.2. Dále bychom chtěli zdůraznit vyhledávání osvědčených praktikujících mužů k jáhenské službě a těm pak poskytnout kvalitní přípravu, po níž by se mohli rozhodnout pro tuto cestu. Jáhnů je stále velmi málo, takže při trvalém nedostatku kněží jich potřebujeme co nejvíc. IV.A.2.3. Nově by bylo třeba vypracovat vzdělávací systém pro kandidátky sekulárního institutu farních sester, aby se tak mohly co nejlépe připravit pro mnohostrannou práci ve farnostech. IV.A.2.4. Formaci budoucích kněží na teologických fakultách a v seminářích by bylo třeba zaměřit více prakticky, aby byli lépe připraveni na život ve společnosti. K tomu je třeba i studium psychologie, základů psychiatrie, komunikace s lidmi, hlubší poznání rodinného života včetně sexuologie a problematiky výchovy dětí, důležitá je v současnosti i znalost bioetiky. 3. Kněží IV.A.3.1. S prudkým vývojem ve společnosti je naprosto nezbytné, aby se kněží soustavně vzdělávali, a to nejen soukromým studiem, ale i dále na teologických fakultách. Měl by se vypracovat systém povinného celoživotního vzdělávání (postgraduálního studia) včetně zkoušek. B. Sdělovací prostředky IV.B.1. Vidíme jako znamení doby povolání k tomu, aby se křesťani aktivně účastnili působení ve sdělovacích prostředcích a přinesli tímto způsobem společnosti kladné hodnoty. IV.B.2. Pro práci v médiích je nutno vychovat především talentované a duchovně zralé laiky, jednotlivě i duchovní a řeholníky. K tomu jim je třeba poskytnout odpovídající vzdělání a přípravu. IV.B.3. Za důležité považujeme také vznik českého periodika (alespoň týdeníku), který by byl veden v křesťanském duchu a byl zdrojem objektivních a pravdivých informací ze života společnosti, politiky atd. IV.B.4. Pro pastorační a evangelizační činnost plně využívat také internet. C. Odstranění jazykových bariér v církvi IV.C.1. Naše organizace, která má mezinárodní charakter, usiluje o šíření radostné zvěsti – evangelia po celé zemi, a to bez jazykových bariér. Neutrální jazyk esperanto je naším jediným dorozumívacím prostředkem ve styku se sestrami a bratry z jiných národů, s nimiž se snažíme žít v plné jednotě. Máme bohaté ekumenické kontakty a jsme otevřeni spolupráci se všemi esperantisty ve světě. Stoletá tradice prokázala dostatečně užitečnost této činnosti v rámci církve i v okruhu uživatelů mezinárodního jazyka. IV.C.2. Katolickému esperantskému hnutí žehnali všichni papežové 20. století , Vatikánský rozhlas vysílá v esperantu pravidelné pořady, Svatý otec Jan Pavel II. jím zdraví věřící v poselství Urbi et Orbi. Tento mezinárodní jazyk je církví oficielně uznán jako liturgický. IV.C.3. Nabízíme různým křesťanským společenstvím, misiím a řeholím esperanto ke komunikaci při mezinárodních stycích. IV.C.4. S použitím esperanta navrhujeme navazovat družební styky s farnostmi a komunitami v zahraničí a tohoto snadného dorozumívacího prostředku využít i při různých mezinárodních setkáních, seminářích, konferencích apod. IV.C.5. Doporučujeme, aby se výuka esperanta zavedla jako nepovinný předmět na církevních středních školách a na teologických učilištích, případně, aby se zakládaly studentské esperantské kroužky. IV.C.6. Pokládáme za užitečné vydávání informačních materiálů a popisů v církevně významných místech, která navštěvují cizinci, také v esperantu. IV.C.7. Uvítali bychom zavedení pravidelných rubrik v našem katolickém periodickém tisku a v Radiu Proglas s informacemi o dění v esperantském hnutí apod. IV.C.8. Považujeme za perspektivní řešení, aby se tento snadný neutrální jazyk stal praktickým pojítkem všech křesťanů. Univerzální církev je povolána k budování jednoty a tedy potřebuje i společný jazyk. Dosavadní komplikace v komunikaci na vyšších úrovních i mezi věřícími s různou národní příslušností jasně ukazují na nutnost odstranění jazykových bariér a zde se právě nabízí tento osvědčený prostředek, který není zatím ničím překonán. Svou energii musíme napínat především na duchovní obohacování a vnášení světla víry do světa a ne na složité překonávání jazykového Babylonu. IV.C.9. Čeští katoličtí esperantisté jsou připraveni k poskytnutí písemných jazykových kurzů , k překládání textů a další spolupráci se všemi, kdo chtějí využít možností nejvhodnějšího dorozumívacího jazyka – esperanta. D. Personální otázky IV.D.1. Model svaté církve musí klást vysoké nároky na své členy a pochopitelně největší na ty, které povolává na přední místa. To se týká nejen osob zasvěcených, ale všech, tedy stejně i laických. V zásadě bychom si přáli, aby všechny nové zásady směřovaly k výběru těch nejkvalitnějších osob povolaných do všech funkcí, které se v organismu církve vyskytují. IV.D.2. Pro vykonávání veškerých činností je nutná kromě živé víry odborná způsobilost, potřebné lidské vlastnosti, pro řízení také organizační schopnosti. Každý člověk, který má zastávat v církevní struktuře nějaké místo, by měl prokázat patřičnou kvalifikaci. Všichni by měli povinně projít psychologickými testy. Bedlivě je třeba dbát na to, aby se do této struktury nezařazovali lidé psychicky nemocní nebo labilní, nevyrovnané osobnosti. IV.D.3. Odpovídající nároky je samozřejmě třeba klást na muže povolané ke kněžství. Také kandidáti na biskupský post by měli prokázat kromě požadavků stanovených Kodexem, že mají organizační a řídicí schopnosti a že mají potřebné osobnostní kvality pro jednání s lidmi. Je pochopitelné, že jen zřídka se sejdou u jednoho jedince všechny takové vlastnosti v dostatečné míře. Proto máme zato, že tyto mezery je možno vyplnit týmovou spoluprací na všech úrovních, jak o tom pojednáváme v příslušných odstavcích. IV.D.4. K výběru kandidátů na biskupy chceme sněmu sdělit také náš pohled. Považujeme za vhodné, aby návrhy na kandidáty biskupské služby vycházely ze tří zdrojů: od biskupů, kněží dané diecéze a laiků prostřednictvím jejich diecézní rady. Přáli bychom si, aby byli tito kandidáti předem připraveni na vykonávání svého pastýřského poslání a vzhledem k danému chválení Svatým stolcem vždy, kdy je třeba obsadit biskupský stolec, jmenováni a uvedeni do úřadu bez prodlení. Věk a zdravotní stav jmenovaných biskupů by měl být přiměřený perspektivě jejich působení. IV.D.5. S ohledem na obvyklou dobu studia teologie a naléhavé potřeby personálního zajištění pastorace navrhujeme snížit požadovaný věk ke svěcení trvalých jáhnů na 30 let. IV.D.6. Považujeme za nutné učinit všechna potřebná opatření k tomu, aby se laičtí absolventi teologických fakult uplatnili především ve službách církve nebo v jiné duchovně důležité činnosti a neodcházeli jinam. Určitě je třeba, aby byli připraveni případně k dobrovolné službě v pastorační sféře. V. Péče o hmotné statky V.1. Katolická církev v České republice se dostala v současné době do těžké situace, pokud jde o starost o hmotné statky. Okolnosti tohoto stavu jsou známy, chceme se proto zaměřit jen na hledání východisek. V.2. Prvním a základním předpokladem pro jakékoliv řešení musí být podrobná pasportizace a inventarizace všech stávajících církevních majetkových fondů a to jak nemovitých, tak i movitých. Zpracování přehledů je nutné nejen pro získání prostého soupisu položek, ale i k možnosti ocenění jejich hodnoty ekonomické, umělecké apod. Nedílnou součástí seznamů však musí být i posouzení stavu budov a movitých předmětů a stanovení nároků na jejich rekonstrukci, údržbu, restaurování aj. V.3. Za nutnou zásadní změnu ve správě církevního majetku považujeme odejmutí tohoto břemene duchovním osobám, které by se měly plně věnovat pouze svému hlavnímu poslání. Jeho správou by měli být pověřeni odborně fundovaní laičtí pracovníci. Předpokládá to však doplnění kodexu církevního práva, aby bylo možno právní subjektivitu přenést z farností na biskupství. Takové řešení opět mluví pro zmenšení územního rozsahu diecézí. V.4. Konkrétními hospodářskými a technickými záležitostmi by měla být pověřena správní složka, tj. hospodářská správa (dále HS) podřízená diecéznímu biskupovi. V jednotlivých děkanátech by pak potřebnou činnost vykonávali techničtí administrátoři jako součást této správy. HS by měla mít ovšem i svůj stavební dvůr se základním vybavením a provádět běžnou údržbu budov. Právě drobná údržba je velmi ožehavý problém, poněvadž jejím zanedbáváním vznikají často obrovské škody. V.5. Do běžných prací prováděných při opravách církevních budov a jejich okolí je třeba systematicky zapojovat i farníky, avšak vždy pod odborným vedením. Společná práce přispívá i k větší sounáležitosti zejména u mužů, takže tím se také spoluvytváří farní společenství. V.6. Důležitý problém vidíme také v ekonomické sféře. Vzhledem k neochotě politické reprezentace našeho státu vyřešit rozumně financování církví a náboženských společností považujeme za nutné najít zatímní model, který by odpovídal situaci. V.7. Výtěžky sbírek ve farnostech by se měly dělit na část ponechávanou pro její běžné potřeby a část by se měla odevzdávat biskupství do společné diecézní pokladny (nejchudším farnostem by se měly výtěžky nechat celé). Farníkům je třeba pravidelně předkládat zprávu, na co se konkrétně vynakládají peníze, kterými přispěli. V.8. Úhrady oprav památkově chráněných budov, tj. především kostelů a far musíme z největší části požadovat od státu, krajů a obcí. Běžnou údržbu si musí farnosti zajišťovat samy pokud možno svými silami s tím, že by v nutných případech získávaly finanční příspěvek od biskupství. Přehledný systém je třeba mimo jiné vnést i do pronájmu nedostatečně využívaných budov, zejména pak hospodářských, případně i pozemků, hlavně při venkovských farách. V.9. Přijetím navržených řešení by se docílilo oddělení duchovní správy od péče o majetek, zajistila by se větší technická odbornost, umožnila by se účinnější a soustavnější údržba. Jednotné spravování většího celku umožní vhodnější hospodaření s finančními prostředky na principu solidarity a také ulehčí operativní nakládání s nemovitým i movitým majetkem. V.10. Větší pozornost je nutno věnovat i péči o církevní umění, které má nedozírnou kulturní hodnotu. Památky architektury, sochařství, malířství a uměleckých řemesel vyžadují kvalifikovanou péči, kterou jim mohou poskytnout jedině příslušní odborníci. Je třeba skončit často s diletantskými zásahy ze strany jejich dosavadních správců. I v tomto směru musí fungovat na úrovni diecézí odborné složky. V.11. Je třeba v součinnosti se všemi příslušnými veřejnými i odbornými složkami uvést v život účinnější systém ochrany objektů před zloději a mít kvalitní evidenci umělecko-historických předmětů s možností bezpečné identifikace v případě krádeže. Každá diecéze by měla mít dobře zabezpečené muzeum církevního umění a depozitáře, kam by bylo třeba soustředit také originály soch a obrazů, které z nějakého důvodu není možno ponechat na svém původním místě. To se týká rovněž nepoužívaných bohoslužebných rouch a jiných historicky cenných předmětů, které jsou často nevhodně odloženy a ohroženy. I ty je třeba včas zachránit a ošetřit, mnohdy i vystavit. V.12. Výstavba nových kostelů, kaplí, pastoračních center i tvorba nového církevního umění musí být řádně koordinovány, aby byly zaručeny výsledky odpovídající jejich významu. Realizace z konce 20. století svědčí o velmi rozdílné kvalitě projektů a o častém prosazení různých neprofesionálních názorů na umělecké řešení pokoncilních sakrálních staveb. Tvorbu nových výtvarných děl a obdobně i hudebních a literárních s pravým duchovním nábojem je třeba účinně podporovat. VI. Cesty univerzální církve VI.1. K naplnění odkazu II. Vatikánského koncilu považujeme za nutné, aby se všichni věřící seznámili s jeho učením, a to v rámci systematického vzdělávání především ve farnostech a dalších uskupeních. Duch koncilu a správná interpretace nových cest v církvi mají být výchozím bodem pro obnovu církve, jejího „nového jara“ i pro obrodu lidské společnosti ve 21. stol. To také má být základem nové evangelizace v intencích papeže Jana Pavla II. VI.2. Především je třeba uvést plně do života obraz církve jako putujícího božího lidu, který by vyšel ze vzoru prvních křesťanských obcí s aplikací na dnešní dobu. V něm musí mít své jasně definované postavení také křesťané-laici v plném společenství s biskupy a kněžími. Patřičně vzdělaní a formovaní věřící mohou prokázat církvi neocenitelné služby, bez jejich plné spoluúčasti není myslitelné naplnění perspektivy obnovení křesťanského života naší společnosti, které je však třeba chápat i v širším ekumenickém duchu. Do zápasu o novou zemi musíme jít v lásce nejen s ostatními křesťany, ale i se všemi lidmi dobré vůle. Jde také o to, že musíme usilovat o budoucí podobu života společnosti v tomto století na vyšší kvalitativní úrovni, než tomu bylo v dobách, kdy se naše vlast považovala za křesťanskou. K tomu samozřejmě patří i přiznání chyb a lítost nad hříchy nejen našimi, ale i těch, kteří zde byli před námi. VI.3. Vidíme nutnost, abychom se my všichni a tedy i současná církev opírali více o evangelium a modlitbu se vším, co s hlubším duchovním životem souvisí. Musíme se naučit žít z víry, a to v každém okamžiku. Pouhá účast na mši sv. v neděli z nás ještě skutečné křesťany neudělá. V dnešní sekularizované společnosti není únosné, aby duchovní poskytovali podle už překonaného modelu laikům pouze „svátostný servis“ a jinak ti aby byli odkázáni pouze na individuální cestu zbožnosti. Praxe ukazuje, že většina jedinců takto ve víře zvlažní anebo zchladne úplně. Člověk dnešní doby má svoje specifické problémy, které mnohdy potřebuje sdělit, hledá oporu a radu. K tomu je potřebný dialog. Církev proto nutně musí fungovat jako společenství bratří a sester, kde každý najde porozumění. Zde má úloha duchovních i laiků své nezastupitelné místo. VI.4. Považujeme za velmi potřebné provést řadu opatření k tomu, aby církev třetího tisíciletí co nejvíce odpovídala vzoru prvotního církevního společenství, jak je známe z evangelií a listů apoštolů. Je naprosto nutné, aby se konečně oprostila od vnějšího feudálního nánosu, který do jisté míry stále ještě přetrvává. Pochopitelně je potřeba navázat na všechny dobré tradice, ať už vznikly v kterémkoliv století a obohatit je o nové prvky, které jsou v souladu s charismatickým posláním církve. VI.5. Očekáváme, že Plenární sněm katolické církve v České republice bude řešit zcela konkrétní úkoly a že ukáže cesty, jak naplnit poslání naší místní církve v tomto tak významném historickém období. K tomu i my chceme přispět svými návrhy. Katoličtí esperantisté budou provázet modlitbami jednání sněmu a vyprošovat jeho účastníkům vedení Duchem svatým.
Sněmovní kroužek Katolické sekce Českého esperantského svazu byl ustaven s celostátní působností, takže nebyl zařazen do diecézních struktur. Jako věřící členi české církve jsme se v něm zabývali především otázkami a problémy domácími. Vycházeli jsme z rozboru současné situace a hledali řešení. Vzhledem k rozsáhlým mezinárodním aktivitám naší organizace cítíme však potřebu a povinnost zmínit se také o některých věcech z pohledu globálního a přijít s potřebnými návrhy především na úseku naší činnosti. Ze všeho nejvíc nám jde o nastínění určité vize církve 21. století. |
