Pojednání o jáhenství bych chtěl zakončit alespoň krátkou úvahu o úloze jáhna v liturgii. Proč? Liturgie je základem i výsledkem života církve. Tento význam liturgie zajímavě popsal kardinál Josef Ratzinger. Příběh emauzských učedníků v Lukášově evangeliu (Lk 24,3-35) vykládá jako ukázku setkání církve a Zmrtvýchvstalého. Základní kostrou příběhu je cesta, po které jdou učedníci. Setkají se na ni se vzkříšeným Ježíšem, ale nejsou schopni ho poznat. Potom následuje rozhovor o Písmu, který je vlastně úvodem do dějin spásy a který skončí v Emauzích. Učedníci pozvou Ježíše, kterého stále nepoznali, ke stolu. A ve chvíli, kdy neznámý poutník láme chléb, učedníci v něm poznají Krista, tedy vzkříšeného Ježíše. Hned potom jim Ježíš zmizí, ale oni jsou plni síly, poruší židovské předpisy o sobotě a jdou oznámit jeho zmrtvýchvstání zpět do Jeruzaléma. Podle J. Ratzigera je dnes pro nás liturgie místem pro setkání církve a Krista, protože při liturgii, která má stejnou skladbu jako příběh emauzských učedníků, kdy po četbě a výkladu Písma přichází eucharistická hostina, se křesťané při přijímání těla a krve Kristovy setkají se zmrtvýchvstalým Kristem. V liturgii se odráží celá pravda o naší spáse, liturgií na spásu odpovídáme setkáním se zmrtvýchvstalým Kristem. Proto se v liturgii musí odrážet a odráží i každodenní život církve, která je lidem Božím putujícím k Bohu:
„(...) každá mše je určitým způsobem událostí emauzskou, která pokračuje: Tak, jako Ježíšovi společníci objevili Vzkříšeného a tím samým přispěli k „utvoření“ církve, tak je také každé eucharistické společenství voláno ke stejnému objevu, ke stejné odpovědnosti.“
Nějakým způsobem se tedy i v liturgii má projevit i diakonický charakter služebného kněžství jáhna, jako se v ní velmi dobře projevuje vůdčí, pastýřský nebo obětní charakter služebného kněžství biskupa nebo kněze-presbytera. Liturgie však nesmí zůstat jedinou realizací jáhnovy služby. Došlo by tak totiž k odtržení liturgie a zbytku pastorace, což by bylo u jáhna zvlášť problematické. Následující úvaha se zaměřuje pouze na slavení eucharistie. To proto, že jde o nejdůležitější liturgické slavení, a současně o nejvhodnější příklad.
V západním ritu, který vychází z původního ritu římské církevní obce, jsou při slavení eucharistie vyhrazeny jáhnům následující úkoly: četba evangelia, výzva k pozdravení pokoje, a propuštění věřících na konci bohoslužby. Pokud je slavena liturgie zvlášť slavnostním způsobem patří k úkolům jáhnů také předání kadidelnice celebrantovi, okouření Božího lidu, okouření eucharistie při slovech ustanovení a na závěr bohoslužby výzva k přijetí požehnání. Zvláštním a významným úkolem jáhnů je služba u oltáře a podávání přijímání. Nejde zde o to, že jáhen smí u oltáře dělat něco navíc než asistující laici, ale jde o vlastní jáhenskou službu. Jáhen jako služebník slouží u oltáře a rozdává věřícím svátostného Krista. S tím souvisí tradiční úkolem jáhna, kterým je podávání krve Kristovu. Vzhledem k tomu, že při slavení většiny bohoslužeb se podává pouze tělo Kristovo, nebo pokud se podává pod obojí, je větší počet podávajících včetně pověřených laiků, koná jáhen tuto službu především při podávání těla Kristova.
Následující text o službě jáhnů při liturgii je rozdělen na dvě části. První je zamyšlením nad čtyřmi základními službami jáhna (evangelium, podávání a dvě výzvy). V druhé části budou nastíněny některé směry, kterými by mohly úvahy o úloze jáhnů v liturgii jít. Nejprve je však třeba vyjasnit jakou úlohu má v liturgii jáhen obecně.
Z průzkumu provedeného mezi jáhny vyplývá, že ne vždy celebrující kněz umožní jáhnovi vykonat byť jen jeho čtyři základní služby. Nemám zde na mysli případy, které se nezřídka stávají, kdy celebrant zapomene a řekne některou z výzev místo jáhna. Některým z jáhnů totiž bylo například zabráněno v přednášení evangelijní perikopy. Obecná úloha jáhna při liturgii je odvozena od svátosti svěcení. Liturgii slaví celá církev a její členové při ní mají různé úlohy: četba z Písma, přinášení darů. Svěcení služebníci církve potom mají úkoly specifické. Především je třeba zdůraznit, že ani biskup ani kněz nejsou svěceni primárně pro liturgii. Tento názor chápe a redukuje služebné kněžství jen jako moc nad svátostmi. Z toho také mj. vyplývá, že jáhni v tomto modelu nemají příliš místa. Liturgie je odpovědí Božího lidu na spásné jednání Boha v dějinách. Biskupové, kněží a jáhni v ní mají specifické úlohy, které vyplývají z jejich svěcení. Biskup je svěcen k vedení církve jak místní tak všeobecné ve společenství s ostatními biskupy a biskupem římským. Kněží-presbyteři jsou svěcení především k vedení dílčích společenství křesťanů, tedy aby mohli zastupovat biskupa ve farnostech jako faráři. Jáhnové jsou svěceni ke službě, to bylo rozvedeno v první kapitole v komentáři k LG 29. Tito služebníci slaví liturgii a svátosti na základě tohoto svěcení, ne naopak. Tedy biskup řídí církev ne proto, že smí udělovat svátost svěcení, ale právě proto, že řídí církev, uděluje svátost svěcení. Proto také není možné, aby smyslem služby jáhna při liturgii bylo pouze zvýraznění její slavnostnosti, jak se často děje.
To má pro úlohu jáhenství v liturgii důležité důsledky. V tomto modelu je pochopitelné, že jáhen neuděluje svátosti. Jak poznamenal jeden z jáhnů v průzkumu, jáhenství je jiný způsob přinášení Krista do světa. Jáhni jsou svěceni ke službě a tomu musí logicky odpovídat i jejich místo v liturgii.
|
