Rozbor myšlenkové orientace v naší vlasti

Nezdá se Vám, že věk počítačů a internetu nás prosí o „revoluci hlav“?

Předmluva
Máme k dispozici jen omezený počet slov. Proto nemůžeme vystihnout lidské myšlení. Tím méně život. - Proto vzniká tolik sporů, jak bylo myšleno to, či ono.
Jediná myšlenka vystihne celý svazek knih. Začneme-li však psát, seznáme, že na ni nestačí celé knihovny.
My, kteří jsme zažili doby, kdy v českých ulicích byly rázem namontovány amplióny, aby jejich hluk přehlušilo řvaní Hitlera o tisícileté Říši, a brzy potom vystřídány poučováním o materialistickém řádu na věčné časy, prožili jsme sami na sobě, co to je, ztratí-li se ze společenského života člověk. Kdo to neprožil, může se mu zdát, že vývoj jde samočinně kupředu, i když mu nedáme směr opravdu lidským, realistickým rozumem.
Historie nám zachovala překrásný snímek: V dnešním Iráku v obchodním přístavu Chaldejském Uru bydlela rodina Heberova. V prostředí námořnického života, obchodování s otroky a bílým masem je člověk v nebezpečí, že sám ztratí své lidství. Jak vysvětlit sousedům, že již nejde o společnost, nýbrž o zahnívání.
Odstěhovali se do Hararu, kde hledali soukromí. Ale zemědělský ranč přinesl přemíru starostí o pozemky a dobytek.
Vnuka volalo srdce, aby hledal naplnění života v širé stepi „těsně“ pod miliardami hvězd. Smysl pro spravedlnost mu daroval spojenectví s „králi“, kteří bojovali proti „zvrhlým královstvím“. Jeho život se zjednodušil. Učarovala mu krása nebe a vesmíru, ale především objevil sám v sobě vše převyšující nádheru svého nitra. Objevil kolem sebe posly dobra a lásky, v lidských tělech, děkoval za život a zpíval chvály s hvězdami. Po příkladu stepi se stal středem pohostinnosti. Již nehledal jen zemi, ale především zaslíbení, poněvadž život se mu jevil jako účast na věčné hostině. Co víc si mohl přát, nežli příslib Izáka a v budoucnu vzešlého národa, který neztratí jeho věčnou a zároveň věcnou orientaci.
Není třeba, aby naše Evropa 3. tisíciletí hledala cestu do pouště. Počítače i internet mohou být pro nás hvězdami zjednodušení života, a tím posly otevírající našemu duchovnímu zraku nádheru našeho nitra, jeho pravdivosti, dobra a naděje. Naděje, že nejsme stepními zvířátky, natož divokými šelmami, ale že náš lidský rozum, naše moc vůle, naše touha po lásce nás předurčuje. abychom nejen stavěli technickou civilizaci hmoty, ale především to podstatné: reálnou a lidskou civilizaci lásky. Zeptejme se počítačů, že sobectví a hmotařství se nevyplácí. Vložte do počítače správné údaje, jak lidský život probíhá, a on Vám odpoví, kým člověk je, co je jeho podstatou, a co jsme si k němu „přilepili“ pro svou zaslepenost, či dokonce ze zlé vůle.

Úvod
Arcibiskup kardinál Lehmann, předseda Německé biskupské konference si občas povzdechne, jak západní Evropa potřebuje vědět o zkušenostech z východu, aby si celá Evropa uvědomila, co se vlastně v minulosti stalo. ČR je sice spíše ve středu, ale prožili jsme si sovětský komunismus ubožeji nežli samotné Rusko.
Ptáme se sami sebe, proč myšlenka zmaterializovaného člověka našla u nás tolik obdivovatelů?
Důvodů, proč se český člověk nechal tak hluboce zotročit „ideálem“ živočišného člověka, bylo jistě více. Jsme jen malý, přehledný národ, s přesnou administrativní evidencí obyvatel a zvláště školství. Nic nemohlo uniknout zkušenému GPU a vrcholovým komunistům. Stačilo na národ pustit hrůzu, popravy, vězení, informační lži, že jde o zrádce národa. Z hrůzy a strachu se podrobily státní i hospodářské úřady, všechny školy a učitelé, rodiče prodali ateistickému státu své děti, aby se z nich nestali zametači ulic, nebo „zrádci“ pokroku. Okradení zemědělci se stali námezdními dělníky, elita národa šla do tuhého, neproniknutelného vězení, rovněž kněží a řeholníci, nebo alespoň byli odtrženi od lidu, biskupové týráni. Široce proorganizovaná výuka marxismu v obci i zaměstnáni byla s přehnanou českou „důkladností“ kontrolována. Zbytky svědomí byly potlačeny po r. 1968, kdy lid pod neuvěřitelným nátlakem volil raději šaškování místo hrdinství. Tím bylo dovršeno zničení nitra člověka, přetvářka tváří v tvář i poslední generaci. Lidé si přestali vážit sami sebe a styděli si to přiznat. Psychóza strachu dokonala své dílo, ztratily se ideály.
Přesto se musíme zeptat, proč až na malé ostrůvky hrdinů, to šlo našim zotročovatelům tak snadno? Úlohu sehrál i dřívější rok 1918, kdy jsme svou nenávist k Vídni přenesli i na Řím. Šlo jistě o složitou situaci, ale zneužili ji především již tehdejší ateisté. Vlna zpovrchnění člověka totiž proběhla již dávno předtím (po r. 1738) celou Evropou, ale své nadšené obdivovatele, kteří snili o pohanském státu, s novou silou dolehla na naše vznikající ČSR.

Rozklad evropského myšlení před 265 lety - David Hume - r. 1738
Je neuvěřitelné, že dosud se nenašel nikdo, kdo by fundovaně a kriticky zhodnotil intelektuální katastrofu, která se tehdy stala.
Ta vyhnala člověka z evropského myšlení, a následně stála Evropu tolik nenávisti a krve.
Jak se mohlo stát, že nikdo z universit a „vědeckého“ světa nebil na poplach, že Humeův „vědecký“ požadavek na novou psychologii, totiž ověřování pravdy pomocí smyslů, znamená myšlenkový kolaps.
„Vědecká“ veřejnost to prostě přijala, ačkoliv musela postřehnout, že jde o okradení lidského rozumu o právo vypovídat sám o sobě a o lidském nitru. Zůstal mu jen svět mrtvé a živočišné hmoty. Ztratila se svobodná vůle, objektivní láska, a to nejen z veřejného života, ale byly z člověka „vyoperovány“ samotné zdroje jeho lidskosti, všechny neživočišné zdroje jeho snažení a lásky. Jakousi vylhanou hypnózou a propagandou byl z člověka vyříznut samotný lidský duch. Zůstal zmanipulovatelný živočich. Rozum byl nahrazen fantazií bez odpovědnosti: Kant, Hegel, Nietzche, Marx, Hitler, Lenin, zkorumpovaní „vědci“, „intelektuálové“, vysokoškolští profesoři, učitelé, politikové, „kulturní“ pracovníci, celé školství, vyprázdněné veřejné mínění, rozvody, vzpoury, války, koncentráky, mučení, plynové komory, věznice, ničení bez konce. Bída, rozvaliny, zubožení lidu občas mnohé vyburcovaly. Začínalo se znova, ale opět jen v oblasti hmoty. Až na malé tiché ostrůvky Evropa ztratila člověka s jeho lidskou duší. Ztratila se i otázka, kým člověk je, ztratil se stesk po opravdovém člověku. Mohlo se stát ještě něco horšího.
Můžeme Evropě vysvětlit, jak oklestila své poznání i život člověka?
Zůstaly jen malé ostrůvky. Ale i ty žijí pod tlakem masové psychózy a povrchnosti. Rozbor udělat umíme, ale my sami musíme plněji prožít, co nabízíme, zhluboka a klidně nadechovat realitu svého vlastního nitra, realitu svého lidského ducha.
Jak tedy za této situace vysvětlit stručně a přijatelně postup lidského poznání na jeho cestě za dosažením pravdivého obrazu světa?
Lidský rozum proniká do struktury hmoty a jejich zákonů tímtéž světlem, jako do své vlastní struktury a svých zákonů. V prvním případě však zpracovává jen informace našich pěti smyslů, v druhém případě vnímá sám sebe přímým nazíráním, svou vlastní sebereflexí. Lidský rozum je totiž pro naše smyslové orgány neviditelný.
Jsme sice schopni pomocí svých smyslů zachytit některé paralelní změny (které v těle probíhají souběžně s našim myšlením), biofyziologické, elektrochemické změny v těle (napětí v mozku či srdci), ale o samotné cestě našeho rozumu za pravdou nevědí smysly vůbec nic. Ony totiž dostaly jen dar „fotografovat“ či dělat „otisky“ hmotné skutečnosti, ale nemají dar o svých vjemech myslit a uvažovat.
Na monitorech sice mohou sledovat zástupná data, ale jen lidský rozum rozumí, co obrazy znamenají. Smysly prostě nemají orgán, aby se dozvěděly, co se v našem nitru děje. (To demonstruje hrůznost psychologie, která chce být kontrolována smysly.
Náš lidský rozum je tedy našim jediným informátorem o jeho vlastních životních proudech a zákonech, o jeho touze a cestě za pravdou.
Můžeme si všimnout, co je schopen vyprávět o našem těle i o sobě samotném. Tělo se živí potravou, kyslíkem atd., ale trávicí kyseliny neproudí tělem volně, nýbrž jsou produktem orgánu - žaludku, který je používá ke své práci. Podobně naše rozumové světlo „nevisí“ v naší bytosti volně, nýbrž vychází z naši schopnosti, mohutnosti, našeho duchovního orgánu (smyslům neviditelného). Ten je reálným zdrojem našeho myšlení a Jeho cesty za uchopením pravdy. Je podstatnou součástí naší bytosti. Jako žaludek postupuje podle svých fyziologických zákonů v souladu se svým tělem, tak naše rozumové poznání postupuje podle svých zákonů hledání a nalézání pravdivého obrazu. Zákon hledání pravdy nevychází z našeho živočišného těla, z jeho biofyziologického rozpoložení, dispozice, naopak se podřizuje ve svých živočišných proudech a jejich příčinnosti, dispozičnímu zákonu zdroje našeho poznání (našeho rozumu). (To zvláště vyniká, když pravda je v rozporu s našim živočišným pohodlím, nebo příjemností).
Jako žaludek je realitou v nás, tak i zdroj našeho rozumu je plnohodnotnou realitou v naší bytosti.
Jako však nežijeme jen z práce našeho žaludku, ale potřebujeme i kyslík z plic a sluneční energii na povrchu svého těla, tak není v nás osamocen jen zdroj rozumu, nýbrž tvoří organickou životní i pracovní jednotu ducha i za druhé se zdrojem svobodné vůle, která se živí dobrými skutky (ve službě světového života), a za třetí se zdrojem objektivní lásky v nás, (která koresponduje s obecným světovým řádem lásky.) Naše „já“, naše živá bytost je tedy zdrojem života našeho těla i našeho ducha. Každý zdroj má v sobě své vlastní zákony, zákony ducha mají v rámci své činnosti dispoziční právo a jsou v této věci nadřazeny biofyziologickým zákonům těla.
Středem naší bytosti, kterou se lišíme od ostatních živočichů, je tedy celý trojzdroj naši lidskosti. Trojzdroj proto, že všechny tyto tři „sestřičky“ tvoří jedno společenství, na sobě podstatně závislé, kde existuje jen vyvážená spolupráce, což vylučuje upřednostňování jedné proti druhé. Rozum spoléhá na ukázněnost vůle, vůle má dostatečnou zkušenost s pravdomluvností rozumu, osvobozeného od omylů, a láska je obrazně proměňuje v zamilovanost do pravdy v prvním případě, a v zamilovanost do dobra v případě vůle.
Jestliže jsme došli k dostatečně ucelenému poznání o svém lidství a své cestě životem, můžeme vykročit za další realitou, která je přístupná našemu rozumu.
1. První realitou byl vesmír a naše hmotné tělo
2. Druhou je trojzdroj naší životní pouti za pravdou, dobrem a láskou.
3. Třetí je pro nás mimořádná tím, že v sobě obsahuje původ všeho i nás samotných. Zatím jsme se pohybovali ve světě konečných, omezených realit, objevovali jsme objektivnost zákonů, kterými se vše řídí.
Zvláště důležitý ve vývoji světa je zákon příčinnosti, kterému je podrobeno všechno konečné. Každá konečná realita je výsledkem dostatečné příčiny, která není její součástí, která je mimo ní a předchází ji. Z toho plyne:
1) To, co platí o každé z nich, platí také o jejich konečném počtu, počet je vždy konkrétní, určitý, konečný.
2. Jejich součet je tedy otevřen první příčině - která v sobě samé obsahuje svůj důvod i svou příčinu.
3. Podstatou této Příčiny musí být její Nekonečno.
4. Z toho vyplývá, že není hmotná. (podstatnou vlastnosti hmoty je její omezenost v prostoru, času, vlastnostech a konkrétním počtu - v našem vesmíru je jí tak málo - v poměru jednoho smítka v celé hale Hlavního nádraží v Praze)
5. Dotyk našeho rozumu s Nekonečnou Realitou spočívá tedy v objektivnosti přírodního zákona příčinnosti.
Jako nás udivoval každý objev nové reality (zvláště v dětství to vždy byla ohromná radost), tak s dvojnásobným úžasem se setkáváme s reálným Nekonečnem. (zdůrazněme si s reálným, protože je jediné. Matematické nekonečno totiž neexistuje - vytvořili jsme si ho jen v naší hlavě jako pomůcku pro výpočty. Realita však s ním nemá nic společného, realita se mu nepodrobuje). Lidí i hmotných částic je jen omezené, konečné množství. Náš konečný svět obsahuje tolik krásných obrazů, ale i složitostí, takže si vybíráme jen malou část z toho, co je poznatelné.
Jsme-li příliš zaujati hmotou, může nám realita vlastního ducha připadat jako něco méně skutečného. Zde totiž záleží na tom, zda jsme si zachovali zdravý smysl pro krásu – zda vidíme člověka jako bytost nádhernou a nedotknutelnou, i v případě, že navenek právě vypadá k nepoznání. Vzdor tomu je určen k nádheře. První Příčina všeho, Bytost Nekonečná, dobře ví, jak ji lze opravit. Vždyť právě Ona je samotným Zdrojem vší Krásy a Úžasu. My tušíme jen slabý odlesk skutečnosti.
V Ní je skryt samotný smysl lidského života. Lze si za takové situace říci, že máme dost starostí s konečným světem, že o víc nestojíme? Jak nesmyslný člověk by to z nás promluvil! Vždyť bychom tím zahodili svou šanci, po které tajně vzdycháme, bez níž nemůžeme žít. Jsme v nové pozici, která slibuje Život. Což nás vychovali ke zbabělosti, místo k odvaze? Děsíme se toho, co nás přitahuje?

I když jsem zrníčko na Sahaře, musím si ujasnit své místo v neznámém nekonečném moři. Nesmím ztratit smysl pro svoji maličkost, ale zůstat realistou. Omezená kapacita mého rozumu mne ovšem drtí. Ale což, kdybych změnil svůj život. Vševědoucnost Nekonečná přece proniká všechno. Ví také, jak potřebuji, aby Ona sama mně něco sdělila o sobě.
Což kdybych zapátral v historii, zda v ní nejsou nějakým způsobem již mé otázky zodpovězeny? Jak se ale vyznat v té spoustě dat a osobností, která z nich byla absolutně pravdomluvná? ve svízelných okolnostech, i ve smrti?
Trochu konkrétní historie: Žil na světě jen jediný člověk, který neudělal nic zlého. Jinak byl jako každý jiný. Měl mnoho přátel i nepřátel. Ale byl jediný, který v těch nejnebezpečnějších a nejskromnějších situacích se bez vytáček veřejně přiznal, že je tím vyslancem Tvůrce, kterého očekávala 1 800 let podrobná historie Abrahamova národa. Byl jediným člověkem na světě, který se nechal odsoudit pro celoživotní pravdomluvnost jakožto náhradu za hříšnost celého lidstva. V bezpříkladné skromnosti Mu šlo především o výkřik a výzvu, že lze i v tomto komplikovaném světě žít pro dobro, pro službu životu všech. Zemřel, ale žije ve vynikajících osobnostech, jako třebas Matka Tereza. Žije, žije, poněvadž žije ve 3 % našich českých rodin. Každý, kdo chce, se může přesvědčit, že máme rodiny mladých lidí, kteří pochopili, co znamená zamilovaný slib manželské věrnosti, když se obnovuje každý den. Denně společně poznávají, kolik toho ještě musí na sobě změnit, aby jejich nelíčená láska mohla růst do rozměrů, o kterých nemají ani tušení ti, kteří chtějí žít pohodlně. Denně se zamilovaně odprošují před Tím, a v Tom, který zemřel na kříži, aby Jeho učedníci mohli šťastně a svatě žít. Svou věrnost pak vtiskují i darovaným dětem. Věrnost v lásce je nejjednodušší cesta, jak obnovit společnost, aby se stala upřímně lidská. - Kupodivu, jediný člověk, Ježíš Kristus, se odvážil říci, že Jeho Otec chce být dobrým Otcem všech: lidí, a dovolil lidem, aby k Němu volali: Otče náš ... Mnoho neuvěřitelných skutečností nám o Něm sdělil, na které světlo a kapacita našeho lidského nestačí. Není žádná hanba, ale naopak odvaha, když náš rozum si přizná své hranice (když to je jen jedna šestimiliardina všech rozumů na světě) a dá své ano samotné Vševědoucnosti. Zvláště, když je tomu tak, že žádné z těchto sdělení lidskému rozumu neodporuje, ale dovídáme se samé radostné skutečnosti, kterých bychom se nikdy nenadáli a žádat neodvážili. Zvláštní a překvapující je na tom to, že vše, co nám Syn Boží na svém Otci zjevil, také zkonkretizoval: kdo vidí Jeho, vidí i Otce: To všechno bohatě stačí, aby naši otcové rodin, se proměnili ze slabých lidí v opory a štěstí dětí i jejich matek. Mateřské objetí na klíně matčině zvěstuje dětem nejen bytostné prolnutí obou bytostí, které tak intimním způsobem patří k sobě, ale navždy v nich zůstane pojem i zkušenost, že milující se rodinu prolíná v lásce samotná Bytost Tvůrce a Otce. Toto bezpečí života i za „vichřice“ v sobě obsahuje jistotu, že dobrý Otec má všechno pevně ve svých rukou. Jak šťastní jsou lidé, kteří se řídí trojzdrojem svého rozumu, svobodné vůle i lásky, a jsou takto zakotveni ve vševědoucnosti, všemohoucnosti a milosrdné lásce našeho Otce, a v radostné a reálné víře, že Kristus nikdy nelhal.
Mnoho je napsáno, jak mohou důstojně žít ti, kteří patří do šťastných 3 % naší společnosti. Co však lze udělat pro 97 % těch mladých lidí, které každým rokem do života chrlí naše školy, a kterým nikdo za celou dobu studia nedokázal sdělit, kým vlastně jsou. Je strašné, že naše rozvinuté školství, vysoké školy, university, se nepřiznají, že bezmála 300 let klamou národ, a po nich to opakují masmedia, kulturní pracovníci, i někteří, většina politiků. To nejhorší je, že je z jejich polospánku nevyburcuje pohled na jejich odchovance, kteří v domnění, že bezradnost je normální, propadají drogám a všelijakým pověrám, jak se dá život zneužít. Děvčata, na pohled krásná, která by mohla byt šťastnými matkami nadějných dětí, prodávají své tělo bohatým pobudům, a někdy i nezkušeným snoubencům a manželům, kteří nevědí, v čem spočívá věrnost. Nikdo z „inteligence“ se necítí zodpovědný za 50 % pověr rozvodů, za ponižující „sirotčince“ dětí žijících rodičů. K tomu připočtěme ty děti, které ve vlastní rodině nemají rodiče, kteří jim rozumí, ale jen živitele a herce, kteří je svádějí na cestu starého člověka.
Národ je společenstvím lidí, kteří se milují, a „táhnou za jeden provaz“. Nemůžeme říci, že by se naše vláda nestarala o nezaměstnané. Většina z nich se ocitla na dlažbě bez vlastní viny. Jistě si zaslouží veřejného uznání a úcty všech za své břemeno. Úcty a vstřícnosti k pomoci. Jen se zahleďme do tváře těch, kdo na ulicích v zimě, větru, dešti, se starají, aby se alespoň trochu snížil počet trpících.
Mnoho je kolemjdoucích, kteří si nevšimnou, že jde většinou o lidi velké životní zkušenosti, i zkoušené vůle. Zasluhují si povzbuzení, přátelství.
Avšak málokdo uváží, jak velice je náš národ potřebuje. Mnoho mladých se již zapojilo iniciativně do „volontariátu“ DIV, kde za „polévku“ pomáhají těm, kde mohou. 3 % skutečných rodin s dětmi jsou nadějí národa. Tyto ostrůvky potřebují zázemí a pomoci těch, kteří stojí o životní zkušenosti, o rady, o společenství. Potřebují propojení, aby si navzájem ověřovaly nové cesty a nepodlehly pokušení těch, kteří se bezohledně honí za penězi.
Drazí naši nezaměstnaní, sjednoťte se a zkuste udržet krok s odvahou mladých. Většině podnikatelů asi nelze pomoci. Štvou se za ziskem a nemají čas ani na sebe, ani na rodinu. Jejich duševní zdraví je podlomeno. Nevylučujeme je ze svého politování, uvázali si chomout, který jim krátí život a dětem připravují podobný osud.
Jsou tu však ti, kteří si dosud nevšimli, co Evropě po staletí chybí. Nedovedou se zorientovat sami, a prostřednictvím „školské výrobny“ zaplavují národ nedokončenými lidmi. Jedou zastaralým směrem jako kolejová vozidla. Ano, bývalá „inteligence“, universitní a vysokoškolští pracovníci, zaběhaní politici, kulturní pracovníci a ti, kteří postaru ovlivňují veřejné mínění.
Drazí nezaměstnaní, kteří máte hlubší zkušenosti se společností. Sjednoťte se, a ukažte profesionálům, jak je třeba jít novými cestami.
Mladí z volontariátu Vám ukáží skutečné problémy, které společnost srážejí. Máte přece své vlastní veliké zkušenosti. Nezaměstnanost není přece nutnost, lze změnit životní styl. Není pravda, že majetek se musí hromadit v rukou jedněch, a druzí byli stále chudší. Celá Evropa se musí dozvědět, kdo z ní vyoperoval člověka a jeho rozum.
Národ Vás postavil na poslední místo, před dobrovolnými drogaři a prodejnými lidmi. Odvažte se odměnit se národu jinak. Ukažte politikům, poslancům, učitelům, informačním prostředkům, že lze náš národ a Evropu vrátit vnitřnímu člověku, který ví, odkud přišel a kam jde!
Není to utopie, je to šance! Budete-li odvážní, a vědět, o co jde, všichni se dají na Vaši stranu. Dost jste se natrápili a zažili ústrků. Nebojte se! Nebojí-li se mladí, čím spíše je řada na vás, zkušených a zkoušených životem. Úkolům rozumí jen ti, kdo trpí!
I Vy jste nadějí Evropy! Nejen mladí! Možná, že mnohým málo říká evropská kulturní historie, která proměnila Evropu pred Humeovskou katastrofou. Otec Evropy, Benedikt v mládí opustil smetánku na vysokých školách, šel mezi lid a proměnil práci i modlitbu. Obě dvě pak společně proměnily člověka, jeho tělo i ducha, poněvadž byly vedeny láskou a chválami. Proto nový evropský člověk vynikal trojzdrojem svého vyššího lidství i praktičností v pozemských potřebách.
Ale nepochybujme, křesťanské kořeny nejsou hluboko. Uprostřed nás 3 % mladých rodin žijí toutéž tvrdou, ale radostnou řeholí sv. Benedikta.Ve dne v noci svou chutí do života i radostnými chvalozpěvy, dobrovolně vstoupily na cestu řeholní služby dětem. Pod jejich ochranou roste celá rodina v modlitbě i práci. Rodiče většinou zdědili svou chuť a odvahu od svých rodičů, na nichž prožili těžká léta pronásledování a vězení, kdy fašismus a komunismus si vzal za úkol vymýtit z nitra lidi poslední zbytky samostatného myšlení, ukázněnosti a lásky ke Stvořiteli. Děti jsou na své rodiče hrdy, a chtějí své děti opět vychovat v prostém a pokorném hrdinství. Díky za 3 % hrdinství.
Druhou benediktinskou řeholí, (možná je noviciátem) jsou volontéři. Pracují, dělají spojky a učí se, jak Evropu vytáhnout z dříve zmíněné katastrofy.
Třetí řeholí obnovy evropského myšlení se můžete stát Vy, zneuznaní a vyobcováni ze svého zaměstnání. Zde máte své pozvání, pokud jste nezatrpkli. A pokud ano, nenechte se dolomit, všichni zvaní jsou plně vítaní. Potřebuje Vás zubožený národ.
Přiznejte se k rozumu člověka, který je dosud ve vězení. Staňte se tou pokojnou armádou, která ho dokáže po 265 letech rehabilitovat, a dosadí ho na místa, která si zaslouží.
Krakovští bezdomovci a nezaměstnaní zaslali Janu Pavlu II. děkovný dopis, že se jich zastal. Ale za Vaši odvahu Vám určitě přijde papež poděkovat. A přijde Vám poděkovat i naše vláda. Možná, že i evropský parlament.
Odvahu! Odvahu! Odvahu! A důvěru, že patříte mezi nás!
Důvěru ve své bohaté zkušenosti! Přihlaste se !
Děkujeme! Není Vás málo! Máte větší šanci, než si myslíte!

Vláda chce vládnout dobře. Ví však, že jen oslavovat vznik samostatnosti státu je málo. Samostatným se musí stát lid. Bez toho nezmůže nic ani nejlepší vláda. Vy, nezaměstnaní, jste tím samostatným lidem, který dokáže odolat přežilému stylu života.
Co se Anežka česká „navtloukla“ do hlavy svému synovci Přemyslu Otakaru II., aby zanechal své nezdravé ctižádosti, omezil výdaje hradu a spíše myslil na chudé dole v Praze. Neposlechl, myslil, že jde o slávu národa, padl na Moravském poli. Praha zatím umírala hlady a morem, ani Anežčin klášter nestačil chudé uživit. Na koho myslili historici, když z Přemysla udělali zlatého krále. Samostatná byla tehdy jen naše Anežka, dnes se musíme stát samostatnými všichni.
Zlato není všechno! Jistě, bylo by třeba, postavit ohromnou národní fabriku na blahobyt. Ale tím vůbec nevyřešíme důstojnost lidského bytí, kterou sice všichni nosíme v sobě, ale Ona nás vůbec neburcuje, že nemůžeme nechat lidi v kanálech, mladou generaci drogám, nezkušené ženy zneužívání, a 50 % sirotků žijících „rodičů“, necháme ukrást rodiny, která potřebují, aby pochopily radostný úkol. Nenecháme-li se vyburcovat, nové Evropy nebude; zas jen ta stará! K čemu ale pak je Charta lidských práva povinností OSN, kterou i náš stát podepsal? A až ji podepsal, pak se sluší, aby ji nebral jako cár papíru,. ale také plnil. A věděl, že prvním právem člověka je vědět kým je, odkud přišel a kam jde?
Povinností státu je, nenechat svůj národ ve zmatku. Lidstvo se nedělí na věřící a nevěřící. Všichni věří; jedni sobě, druzí rozumu, třetí výmyslům minulosti, ti čtvrtí pravdomluvnosti lidského rozumu, ale také historii. Nejde nám o nic, než o zmíněnou rehabilitaci rozumu.
Aby se předešlo zmateným útokům, je třeba zopakovat:
Lidský rozum, jestliže ho neodkopneme, stačí na to, aby každého člověka informoval, že duch a tělo, všechno je stvořeno První Nekonečnou Příčinou, která je Tvůrčí. Kdo nevěří lidskému rozumu, je to jeho škoda. Ale kdo v současné společnosti brání druhým, aby si uvědomili a žili svou vnitřní důstojností, proviňuje se proti Chartě. Je povinností ostatních, aby byl označen jako provinilec proti společnosti. Především v zájmu mladých a nezkušených.
Mohou být sice zmateni již ze školy, když se jim nevysvětlí dostatečně, pro matematické nekonečno se jeví jako útěk od nás do neznáma. Je to tím, že jde o výmysl pro naši hlavu. Jen Tvůrčí Realita je opravdu nekonečná, nekončí tam, kde začíná naše bytost, nýbrž proniká i naše já. Nemá hranice.
Mladé lidi nepodezíráme ze zlé vůle, i když jim historie myšlenkových proudů zůstává utajena a špatně vysvětlena. Je třeba jim trpělivě vysvětlit zásady správného myšlení, jak vlastně lidský rozum proniká k realitě První Příčiny. Ale dostat na základě historických pramenů do bližšího vztahu k Bohu jako dobrému Otci každého člověka, to v jistém smyslu předpokládá, že sám v dětství ve své rodině prožil, jak byl vnitřně formován uvážlivou a rozvážnou láskou svého otce, který svým chováním vtiskl celé rodině posvátný ráz. Někdy stačí, když takového otce poznal v některé z rodin, které žily na blízku. To v něm vzbudilo alespoň touhu po takovém otci. Katastrofou pro vytvoření správného vztahu k životu může být, když mladému člověku se spojila představa o otci s člověkem svárů, násilí, hrozeb, nespravedlnosti a sobectví. Jak se pak může dostat k pochopení Kristova poselství o Dobrém Otci? Jak v něm bez veliké vnitřní námahy může spatřit zvěst o radosti, přátelství a lásce?
Cestu k Bohu jako Tvůrci, Stvořiteli, tu dokáže nalézt každý rozum, je-li trpělivě veden k logickému myšlení. Umět myslit znamená vědět, že jsem jen tvorem. Jde jen o to, nalézt celé života.
Ale nalézt ve světě řád Lásky, to může být pro někoho celoživotní prodírání se k pravdě. Nikdy nevíme, kolik životních zranění v sobě nosí, kolik bolesti, a sám třeba o nich neví, v čem spočívají. Zde kolem nitra takového člověka musíme procházet „po špičkách“, nikdy nevíme, co je třeba dříve pofoukat, co dříve uzdravit. Nevíme, jak těžce se třeba potýká sám se sebou, jak těžce postupně v sobě teprve rozlišuje mezi dobrem a zlem", mezi nepřátelstvím a láskou. Proto je tak nutné, aby cestu k rozumu ukazovala společnost jasně a nesmlouvavě, samozřejmě obezřetně.
Ale cesta k Lásce nám zůstává tajemstvím. Tu můžeme šířit jen v sobě, někdy i kolem sebe, ale pro druhé??
Tu nezbývá, nežli se naučit k ní zvát, jako k hostině, jako na svatbu!

Drahé děti 3. tisíciletí!
Snažil jsem se zprůhlednit nedostatky i možnosti naší kultury. Jednak, abych nastínil cesty, které se před ní otevírají, pro nás, kteří v ní žijeme, ale také pro ostatní lidské kultury. Je to zvlášť důležité v době, kdy jednotlivé kultury zkoumají, dialogem a srovnávací metodou, jaké mají přednosti, a co opomenuly.
Dějiny ukazují, že zastaraly všechny jednostranné systémy - voluntarismus, racionalismus, existencionalismus, fenomenalismus.
Novým řešením.musí být člověk, tak, jak ho dokážeme poznat v současnosti. Celý člověk s reálným zdrojem objektivního rozumu, svobodné vůle i činné lásky, která vše prozařuje, občerstvuje a rozohňuje k ochotě, pospolitosti a dialogem posunout lidské dějiny blíže ke spravedlnosti a vzájemnému porozumění. Myslil jsem na krvavé střety primitivních sporů v Africe, které využívají světové zločinecké organizace k drancování obou bojujících stran.
Oběma platí dodávanými zbraněmi. Myslil jsem na plantáže komunistů v Kolumbii a jinde, odkud drogy proudí do „prý civilizovaného“ světa. Za to se nakupují zbraně, aby „hloupé“ lidstvo se dále a intenzivně vyvražďovalo. Myslil jsem na podnikatele, kteří bohatnou, poněvadž organizují přelévání zkumavek se spermaty a vajíčky.
Myslil jsem na národy, které dějiny oklamaly v tom smyslu, že svého lidského ducha či duši pokládají za monolit. - Proto jsem chtěl vyzdvihnout poznání, že nejen žijeme ve světě trojrozměrné hmoty, (gravitace, rychlost, odstředivá síla nejsou čtvrtým rozměrem), ale také vše, čím se člověk liší od živočichů, prameni ze zmíněného zdroje lidského ducha. Dosvědčují to tisíce příkladů z dějin i osobního života člověka.
Právě v proorganizované vnitřní jednotě našeho lidského trojzdroje spočívá nadějné řešení všech lidských sporů. Všechny omyly jsou jednoznačně důsledkem opomenutí i této odlišné trojitosti, a zároveň naprosté jednoty.- Jednota spočívá v tom, že vůle člověka není vpravdě lidská bez odevzdání se objektivnímu rozumu a lásce. Rozum člověka není lidský, jestliže se zcela neodevzdá ukázněné vůli a reálné lásce. Stejně láska nevede k životu, jestliže se zcela nesvěří vpravdě lidskému rozumu a vůli. Jejich jednota je tato: Zamilovanost do rozumu a vůle, nebo jink: plný oheň lásky k pravdě a dobru.
Že nejde o teorii, může si každý vyzkoušet na sobě: Jak vypadal můj den? 1) Kdo mi ho naplánoval? prospěch všech lidí? nebo mé tajné sobectví?
2) Povzbuzovala má vůle pracující rozum aby promyslil, a vybral tu možnost plánu, který nejvíce odpovídá důstojnosti člověka ? Provedla to má vůle přesně, bez škemrání, že tělu se právě nechce?
3) Byl při tom můj rozum i vůle zapáleny láskou k lidem? Láskou, která mne sjednocuje s objektivním řádem lásky ve světě?
Toto je náznak zpytováni svědomí, jak se mé činnosti zúčastnil rovnoměrně celý trojzdroj mého ducha? My jsme si ho nepřípustně zjednodušili na pouhou dodatečnou úvahu jen svého rozumu, co jsme udělali dobře, a co špatně. Opravdu, v naší „kultuře“, jsme si svědomí „zjednodušili“ k nepoznání.
Navíc, abychom vše obrátili vzhůru nohama, jsme sami před sebou zamlčeli: vševědoucnost, která nás naplánovala, všemohoucnost, která nás stvořila, a všelásku, pro kterou se všechno stvoření stalo skutkem. I my kloudné věci napřed plánujeme, pak „tvoříme“ - a z lásky.
Třetí tisíciletí počítačů a internetu se nesmí spokojit se starým, povrchním způsobem myšlení starého člověka.
Ale chce to trochu chuti do života. Chuti být člověkem!
Je i na nás, aby vidění prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka o budoucí „revoluci hlav“ se stalo prorockým viděním pro celý svět.

Zaslat reakci na tento text.