Instrumentum Laboris all

§ 19
a) Církev se zabývá nejen sama sebou, nýbrž především naslouchá, aby potom mohla mluvit; neukazuje na sebe kvůli sobě samé, nýbrž odkazuje k Bohu. Konstituce o Božím zjevení Dei Verbum hledí s pastoračním optimismem na schopnost porozumět Božímu zjevení i na možnost usmíření mezi Bohem a člověkem mocí slova. Z hlediska úplnosti biblického poselství je ovšem nezbytné pamatovat rovněž na jádro zvěsti o ospravedlnění hříšníka.
b) Bůh jako osoba se obrací v Ježíši Kristu k člověku jako k osobě. Božím tajemstvím není nikdo jiný než Kristus, tedy osoba. Z toho vyrůstá dialogický charakter zjevení. Boží dialog se vždy odehrává v přítomném čase. Ježíšovo oslovení „už vás nenazývám služebníky, ... [ale] přáteli“ (Jan 15,15) zaznívá zde a nyní. Jeho slovo zaznívá z dálky dvou tisíc let, ale hlásá-li se dnes v církvi evangelium, hlásá ho Kristus. On nás chce povzbudit k odpovědi.
c) Kristus je ukončením zjevení ve smyslu neustále trvajícího počátku, který je přítomen v každé chvíli dějin a přichází se zaslíbením budoucnosti, „plností celého zjevení“ . Člověk má neustále směřovat k vtělenému Božímu slovu. Žádná doba a nikdo z lidí nemůže překonat to, co se událo v Kristu, každá doba a každý člověk je pozván ztotožnit se s touto událostí.

§ 20
a) Podstatu zjevení nelze vystihnout jen rozumově odůvodněnou naukou. Zjevení se týká osoby Ježíše Krista. Ve zjevení jde o vztah mezi lidským „já“ a Božím „Ty“. Cílem komunikace mezi oběma není větší informovanost člověka, ale jeho sjednocení s Bohem a proměna, způsobená vztahem k Bohu.
b) Člověk je dialogickou bytostí, která se nasloucháním Božímu slovu setkává s Bohem a ve společenství se Slovem přijímá skutečnost, která je od tohoto Slova neoddělitelná: společenství se samotným Bohem.
c) Vzhledem ke Kristu jsme těmi, kdo obdrželi svěřený poklad, který máme přijmout, střežit a předávat. Co máme svého, co bychom nedostali?
d) Vzhledem ke své vlastní spáse mají věřící svou citlivost k Božímu zjevení rozvíjet aktivním způsobem, například uchováváním víry a svědectvím o ní, stále hlubším pronikáním do víry a utvářením života podle ní, jak se s tím dnes setkáváme v mnoha církevních hnutích.

§ 21
Sněm povzbuzuje laiky k tomu, aby v sobě rozvíjeli charismata pro službu slova ve prospěch církve, především ve vlastních rodinách a v úkolech, které jim budou svěřeny, včetně biblického apoštolátu. Ze strany církevní autority se očekává větší odvaha rozlišovat vhodná charismata pro službu slova a jejich uplatnění na všech rovinách života církve.

7. Liturgie v životě církve

§ 22
Liturgické slavení církve je vždy připomínkou Kristova velikonočního tajemství (anamnezí), jejímž cílem je posvěcení člověka a oslava Boha. Bohoslužba se uskutečňuje v Duchu a v pravdě a nachází vnější formu v liturgickém slavení. Liturgie spojuje liturgické slavení (lex orandi), víru (lex credendi) a život (lex vivendi); pravou podstatu církve je třeba chápat v těchto jejích základních projevech: liturgie (leiturgia), svědectví (martyria) a služba (diakonia), kde se liturgie má k ostatním projevům života církve jako pramen a vrchol.

§ 23
Cílem obnovené liturgie je poukázat na důležitost liturgického slavení a vyzvat věřící k aktivnější a zodpovědnější účasti na bohoslužbách. V liturgickém slavení a v eucharistii, jejím vrcholu, se odhaluje ve své plnosti skutečnost církve, Kristova těla. Pro věřícího je církev skutečností, která se v první řadě žije, druhotně je pak předmětem teologické reflexe. Život církve se nemůže omezit jen na liturgii, ta je přesto mimořádně důležitá pro evangelizaci, kérygma, pastoraci, spiritualitu a charitu.

§ 24
a) Poselství II. vatikánského koncilu se pro mnohé stalo podnětem a počátkem liturgické reformy. Ani dnes nemůžeme považovat koncilní liturgickou reformu za ukončenou. Zůstává nám přinejmenším úkol stále znovu čerpat z bohatství pokoncilní liturgie sílu, která se šíří z Krista a naplňuje údy jeho těla, to je církve. Duch liturgické reformy nemůže místní církev opustit jenom proto, že se na některých místech setkala s nepochopením nebo někdy zmatenou interpretací.
b) Skrze liturgické slavení se stává přítomným a činným Kristovo tajemství uprostřed shromážděné církve. Především ve shromáždění věřících je Kristus při slavení liturgie mnohotvárně přítomen. Liturgie není soukromým úkonem, ale projevem života církve. Liturgie je činem „celého Krista“, hlavy i těla, proto Krista nemůžeme plně vnímat bez návaznosti na církev, na její projevy a hierarchickou strukturu. V liturgii je Kristus niterně spojen se svou snoubenkou, pro kterou se obětuje, tudíž liturgie je dílem Kristova kněžství.

§ 25
I místní církev je nutné chápat jako „kněžské společenství“; to se projevuje v bohatství různých, hierarchicky rozdělených liturgických služeb, kdy každý koná jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci. Zde se služebné i všeobecné kněžství vzájemně doplňují a podmiňují. Zkušenost a reflexe liturgické obnovy po koncilu prohloubily prožívání všeobecného kněžství věřících. Vnitřní povaha liturgie vyžaduje nejen jejich víru a obrácení, ale i odpovídající účast. Liturgické slavení je určitým modelem křesťanského života, který nachází v liturgii své vyvrcholení v poznání, vnitřní dispozici a osobní zbožnosti věřících.

§ 26
Slova a znamení do liturgie nezastupitelně patří. Musí být vnitřně pravdivá a prožívaná v atmosféře víry. Pak víra nachází v liturgickém slavení své dovršení. Důležitost výrazových prostředků, slov a znamení pramení z teologického obsahu, který zjevují, a proto musí být pochopitelné a srozumitelné. Křesťanské slavení není něčím druhořadým. Představuje křesťanskou víru ne jako formu vědění, ale jako způsob bytí. V liturgii je položen důraz na tuto existenciální skutečnost, ne na mnohotvárnou, někdy jednostrannou podobu křesťanského aktivismu.

§ 27
a) Liturgie je úzce spojena s životem církevního společenství. Zde věřící nacházejí především místo Božího odpuštění, vzájemného usmíření a stále se očišťující nárok vzájemné nelíčené lásky. Liturgie je prvním domovem a školou lásky, skutečným projevem spirituality společenství, „která je především pohledem srdce upřeným na tajemství Trojice, která přebývá v nás a jejíž zář je třeba vnímat i na tváři bratří, kteří jsou nám po boku… Znamená také schopnost vnímat bratra ve víře v hluboké jednotě mystického těla, tedy jako někoho, ‚kdo ke mně patří‘, abych s ním dokázal sdílet i jeho radosti i jeho bolesti, abych dokázal vytušit jeho přání a staral se o to, čeho je mu zapotřebí.“ Je viditelným projevem plného společenství víry, modlitby a života společenství katolické církve. Kde není jednoty a společenství, není ani plodného slavení liturgie, především eucharistie. Společenství zjevuje liturgii jako Kristovo tělo, což se projevuje jak v rozdělení služeb, tak i v podílu na duchovních dobrech. Rozdělení liturgických služeb má vést ke vědomí zodpovědnosti všech za liturgické slavení a k hlubší, opravdovější a aktivnější účasti.
b) Pro dobré pochopení slavení křesťanského tajemství je nutná liturgická formace. Nestačí zevrubná znalost obřadů a orientace v liturgických knihách, je nezbytné poznání teologického obsahu slavených událostí. Je třeba prezentovat liturgii jako místo, kde se uskutečňuje dílo našeho vykoupení. Obsahem liturgického slavení je aktualizace Kristova velikonočního tajemství, které posvěcuje člověka a jehož účinky mají věřící niterně prožívat. Účast na liturgii a přijímání svátostí není jen požadavkem církevní autority, ale v první řadě nutnou podmínkou života z víry a zárukou pro budoucnost: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,16) a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,54).

§ 28
Důležitým bodem stále zůstává trvalá liturgická formace studentů teologických fakult, především kandidátů kněžství. Další vzdělávání kněží, jáhnů a laiků může navázat na bohaté domácí tradice liturgické výchovy, vzdělání, posvátného zpěvu a sakrálního umění. Formace je nutná k pochopení nezbytnosti plné, vědomé a aktivní účasti na bohoslužbě, ke které jsou všichni věřící povoláni a zavázáni. Úkolem liturgické formace je, aby kněží i laici pronikli do smyslu obřadů a liturgických textů, a tak byla vnímána plnost jejich teologického obsahu a bylo dosaženo krásy a důstojnosti liturgického slavení, spojeného s životem věřících.

8. Služba biskupů jako zápas o spravedlnost Boží, úsilí o realizaci důstojnosti lidské osoby a nasazení se za lidštější svět

§ 29
Služba biskupů je dána vztahem k Bohu, vztahem k celé církvi a vztahem ke svěřené diecézi. Ježíš Kristus, který byl poslán Otcem, vyslal apoštoly a chtěl, aby jejich nástupci sloužili v jeho církvi jako pastýři; svěcením se jim tak dostává účasti na jeho úřadu. Společně pak s Petrovým nástupcem, viditelnou hlavou celé církve, tvoří sbor, který řídí dům živého Boha, sbor, jenž jedině se souhlasem římského biskupa může vykonávat nejvyšší a plnou pravomoc nad celou církví. Biskupové, kteří stojí v čele partikulárních církví, vykonávají svou učitelskou, kněžskou a pastýřskou službu pro spásu duší na základě vlastní moci a kanonického poslání.

§ 30
Vědomí místní církve má být formováno základní koncilní pravdou: biskup jako nástupce apoštolů přijímá od Pána poslání svědčit o něm; biskup je členem kolegia, které slouží celé církvi, a konečně je biskup pověřen řídit místní církev, reprezentovat ji a být významným poutem její jednoty s církví světovou. Nese v sobě radosti a naděje, smutek a úzkosti lidí, zvláště trpících. Dbá o prospěch konkrétních projevů důstojnosti lidské osoby, spravedlnosti a solidarity. Podporuje spravedlivé, transparentní a efektivní řízení v církvi. Spojuje svoji diecézi s univerzální církví i ve vytváření konkrétních podmínek lidštějšího světa.

§ 31
a) Úsilí o spravedlnost je důležitým sjednocujícím motivem poslání biskupa. Představuje Krista, který přišel především k chudým. Biskupové otevírají srdce svých věřících k tradičním i novým způsobům křesťanské lásky a k pastorační práci v sociální oblasti. Odstraňování každé diskriminace, založené na národnosti, rase, náboženství, pohlaví, sociálním postavení nebo etnické příslušnosti, a spravedlivější rozdělování bohatství jsou součástí diakonické služby biskupů.
b) Pod jejich vedením by se měla církev odvážit viditelněji podpořit „kulturu života“: etické hodnoty (respektování lidského života od jeho počátku až do jeho přirozeného konce, navrhovat realistická a morálně přijatelná řešení místo umělého potratu a euthanasie, klonování atd.), solidaritu v sociální oblasti (nezaměstnanost, chudoba) a odpovědnost za jasné křesťanské odpovědi na globální zla ve světě (válka a terorismus, násilí, užívání drog, AIDS, odpovědnost za přírodní prostředí a bezuzdné využívání přírodního bohatství).

§ 32
a) Naše místní církev je připravena naslouchat slovům biskupů, zakotvených v Boží moudrosti a rozlišujících službu určenou skutečnými potřebami konkrétního okolí od služby uskutečňované zavedenými zvyklostmi. Citlivostí k řešení konkrétních potřeb všech lidí může právě místní církev žijící z evangelia a ze vztahu k Bohu přispět k vlastnímu křesťanskému poslání: Božímu pohledu na člověka jako Bohem stvořeného a pozvaného zmrtvýchvstalým Kristem k věčnému životu.
b) „Biskup má povinnost vést“. Biskup vede i tím, že se v duchu principu subsidiarity kriticky se svými spolupracovníky zamýšlí nad stávajícími církevními strukturami i metodami práce v církvi, včetně rozhodování a poskytování informací.
c) „Biskupové mají pečlivě chránit svou svobodu a nezávislost vůči jakékoliv světské moci“, a to politické, hospodářské a mediální. V síle partnerského přátelství se svými poradními orgány však nepřestávají hledat partnery k dialogu na úrovních regionálních i na úrovni národní o nastolení spravedlnosti a zabezpečení takového řádu, který umožní prožívat lidsky důstojný život všem lidem.

9. Communio – všeobecná jednota církve a vnitřní jednota církve

§ 33
a) Pojetí církve jako communia má svůj základ ve vyznání víry: Credo … in sanctorum communionem. Tento článek víry znamená primárně „společenství na svatých věcech“ – tedy eucharistie s významem účasti na životě a poslání Krista, Slova Otce, který skrze toto Slovo na počátku vše stvořil, vykoupil a stále obnovuje. Společné slavení eucharistie není možné bez společného pouta víry, úplného svátostného života a hierarchické služby. Jako důsledek prvního pojetí je communio sanctorum chápáno i jako specifické společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi, kteří s anděly a Pannou Marií oslavují Boha. Ti všichni jsou navzájem propojeni. I zde na zemi má tato horizontální jednota svůj základ v jednotě Trojice, na jejímž životě se díky Kristu účastní.
b) Církev je počátkem obnovy jednoty lidského rodu, jež byla dána stvořením ve Slově a porušena (nikoli zničena) prvotním hříchem. Církev „cítí, že je opravdu těsně spjata s lidstvem a jeho dějinami.“ Obnova celého lidského rodu začíná vtělením Božího Slova a uskutečňuje se v církvi, která je společenstvím účastnícím se na Božím Slově v duchu zaslíbení „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), a dále je společenstvím, v němž se uskutečňuje spása. Spása zde neznamená jen „záchranu vlastního já“, ale rozvinutí všech psycho-fyzických schopností ve službě Božímu slovu a lidstvu. Jde o rozvoj člověka v jeho lidství do plné podoby s Bohem v lásce. Takto je církev vnitřně intenzivně jednotná ve své vertikále – svém vztahu ke Kristu. Nový Boží lid je shromažďován a vytvářen svou jednotou, Kristem. Tuto vnitřní jednotu pomáhá vytvářet službou slova a svátostmi hierarchický řád v církvi, v němž je papež s biskupy viditelným znamením extenzivní jednoty církve.
c) Díky vnitřní intenzivní účasti na Kristově životě a poslání vzniká všeobecná extenzivní jednota církve. V ní je umožněna široká pluralita přístupů ke Kristu i pluralita různých poslání Kristem do světa. Tato mnohotvárnost přístupů a poslání nemůže rušit základní jednotu danou účastí na Kristově poslání. Rozdílné přístupy vedou k téže účasti na životě Boží Trojice. Co dává podíl na životě Božím, je pouze z našeho lidského pohledu někdy neslučitelné, ale v Bohu tvoří jednotu. Díky ní nemusí být mnohost negativní, ale často pozitivní.
d) Růst vnitřní jednoty s Kristem (být s ním) je spojen s vnější vzájemnou jednotou mezi lidmi, přičemž tato jednota horizontální nemůže být monotematická, nýbrž mnohotvárná Vnitřním sjednocujícím principem má být láska, vzájemná úcta a věrnost. Na základě jednoty s Kristem a vzájemné jednoty mezi lidmi je možné, aby každý úd církve dostal, přijal a rozvinul své vlastní a nezastupitelné poslání ve světě, kde vykonává svou práci. Podobně má každý poslání hlásat evangelium a toto poslání je vnitřním důsledkem jednoty s Kristem.

§ 34
a) Boží lid se skrze rozjímání Božího slova a účastí na svátostech podílí na Kristově všezahrnujícím poslání. Do této účasti jsou zahrnuty všechny vlohy, schopnosti a zvyky různých národů a jsou takto očišťovány, posilovány a povznášeny. Církev v naší vlasti je volána k uvědomění si své účasti na životě všeobecné církve, aby věřící v naší vlasti na jedné straně opustili svůj komunistickým útlakem podmíněný provinční pohled na církev a učili se vnímat mnohotvárnou pozitivní pluralitu církve, jež je ve světě. Na druhé straně si však musíme být vědomi svého vlastního a nenahraditelného příspěvku do celku církve, který je dán vlastními dějinami místní církve.
b) Uskutečňování spásy v místní církvi je charakterizováno u jednotlivých věřících tím, že svobodně nechávají pronikat kvasem evangelia své myšlení a touhy i všechny své činnosti ve světě práce a kultury. Takto se vše, co je lidské a Otcem stvořené, stává účastným díla vykoupení skrze člověka. Díky vertikální jednotě s Kristem si každý může a má uvědomovat svou hlubokou niternou spřízněnost se všemi lidmi, a to jak s věřícími, tak i s nevěřícími, neboť každý byl stvořen skrze Slovo Otce, s nímž je věřící svou vírou a svátostmi hlouběji spojen. Vzniká tak nová jednota, která se má projevovat i vzájemnou vnější účastí na životě druhého, podobně jako se vnitřní účast na životě druhého zakládá na jednotě Těla Kristova.
c) Věřící se díky této hluboké pravdě stávají nositeli poslání získávat Kristu učedníky, a to především svým životem – zaujímáním vnitřních postojů, ale i výslovným hlásáním Krista jako zdroje naděje a pramene lásky.

§ 35
a) Vnější a vnitřní jednota církve je jedním ze základních faktorů, které mohou pomoci celé společnosti. Vnitřní jednota s Kristem, vtěleným Slovem, vede k tomu, že se církev nechce a ani nemůže vyčlenit ze života společnosti. „Boží lid a lidstvo, jehož je Boží lid součástí, si navzájem prokazují služby, takže se poslání církve prokáže jako náboženské a právě tím i svrchovaně lidské.“ Církev se uskutečňuje ve svých členech jako svátost spásy tím, že přijímá, že se očišťuje od egoismu, rozvíjí a zdokonaluje vše, o co lidé usilují jako o pravdivé, dobré a krásné. Církev také svým životem vybízí společnost ke svobodnému a uvědomělému jednání a k odpovědnosti za slabé a trpící.
b) Díky své vnější jednotě a osobité historické zkušenosti může církev u nás napomáhat k překonávání nacionalismu. Tím, že si je místní církev vědoma svého vlastního přínosu, pomáhá společnosti překonávat její komplex méněcennosti vůči ostatním národům.

§ 36
a) Církev jako communio na základě společenství s Kristem v Trojici je především vedena k tomu, aby vytvářela v místní církvi rozmanitou bohatost jednotlivých společenství, v nichž mají lidé možnost v bratrské lásce konfrontovat a utvářet svůj život Božím slovem.
b) Kněží i věřící laici ať usilují o život v malých společenstvích, v nichž mohou lidé nalézat prostředí vzájemné důvěry, kde mohou být takovými, jací skutečně jsou – i se svými chybami, slabostmi a hříchy. V těchto společenstvích mohou uvažovat o svém životě ve světle Božího slova a učení církve a vnímat svůj život jako cestu v růstu ke Kristu.
c) Sněm chce ukázat na některé přetrvávající teologické extrémy minulosti v mentalitě a praxi dnešních katolických věřících:
- vše lidské, rozum, vůle a touhy, musí ustoupit zcela do pozadí před Boží vůlí, či jí být zničeno a jí obětováno (monofyzitismus a monotheletismus),
- všichni v církvi musí být ihned ve všem dokonalí, nestrpí se žádná odchylka; uspokojující je pouze dokonalost již na zemi (millenaristické tendence),
- silné moralizování, kdy Kristus je jen dobrým příkladem, veškerá námaha se děje ze strany člověka, odmítání růstu v lásce (pelagianismus),
- nestrpí se žádný odlišný názor, byť správný, a vnitřní postoj se stává ideologií (zúžený monoteismus),
- vnímání a cítění se chápe jako výraz autenticity křesťanského života, proto se všichni musí tvářit radostně a spokojeně (mesallianismus),
- neurotická snaha o „zasloužení spásy“ pro sebe či druhé vede k fyzickému a psychickému zhroucení a obviňování Boha (semipelagianismus),
- člověk bez víry či v těžkém hříchu nemůže udělat ve světě vůbec nic dobrého a úvahy o víře a o Bohu nejsou vítané (jansenismus a některé tendence v protestantské tradici).
d) Sněm si je vědom toho, že církevní společenství nevděčí za svůj vznik lidskému přičinění a že jeho rozvoj je spojen s nadějí, že Bůh sám dokoná své dílo, které má v něm svůj počátek. Poněvadž je církev dnes velmi různorodá ve své činnosti a práci, bude muset tím více hledat prostředky, které slouží vzájemné jednotě. Smýšlení s církví je založeno na dobrých a solidních ctnostech, duchovním životě, upřímné horlivosti o spásu duší a vůbec na vnitřních hodnotách a postojích. Přesto však je potřebné k vytvoření jednoty v církvi užívat všech osvědčených i nových prostředků komunikace v církvi založených na principu synodality a subsidiarity. Skutečná jednota církve nebude možná bez ducha upřímné poslušnosti, umožňující vytvořit syntézu potřebných církevních struktur a osobních vnitřních a spirituálních postojů.

„Co máme dělat?“

Sněm předkládá celému Božímu lidu výsledky své rozpravy, vytyčující základní pastorační orientaci a postoje do příštích let. Předkládá je s nadějí, že se stanou významným impulzem pro následné diecézní synody a pro vytváření pastoračních plánů jednotlivých částí celé místní církve. Předložená vize, načrtnutá počáteční analýza a stanovení základních úkolů a priorit je konkrétní pomocí sněmu místní církvi. Posláním sněmu je „shromáždit“ na sněmu vše, co zde církev koná, to, jak nad svými postoji a rozhodnutími nepřestává rozvažovat, a opět s novou silou Ducha odpovědět na „znamení času“. Tuto iniciaci české katolické církve prostřednictvím sněmu můžeme krátce charakterizovat zásadou: shromažďovat (ecclesia) a vysílat (missio) Boží lid.

10. Preevangelizace, evangelizace, uvedení do křesťanského života a předávání víry

§ 37
Křesťan je ten, v němž přebývá Duch Svatý a jenž postupně roste v transparenci této božské osoby. „Kdo přijal evangelium, stává se nakonec i sám jeho hlasatelem. V tom spočívá důkaz pravdivosti, jakýsi zkušební kámen evangelizace. Je totiž nemyslitelné, že by někdo přijal Boží slovo a uvěřil v Boží království, aniž by se současně nestal též jeho svědkem a hlasatelem.“ Život z víry je chápán jako postupné pronikání Ducha Svatého do všeho, co tvoří lidskou osobu. Duch Svatý proniká lidského ducha, duši, tělo i celé okolí člověka. Toto postupné pronikání Ducha do všeho, co je lidskou osobou, je v tradici ukázáno dvěma skutečnostmi: světlem a láskou. Člověk novým způsobem poznává, a to ve světle Ducha. O Duchu v člověku se mluví jako o lásce. Nejvyšším darem Ducha je ten, na nějž ukazuje apoštol Pavel: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Duch Svatý garantuje tedy skutečnou přítomnost osobní lásky Boha Otce v lidské osobě. A tato přítomnost je zdrojem nové evangelizace.

§ 38
a) Akcenty života církve je třeba přesunout na vytváření podmínek pro novou evangelizaci a znovu zaměřit pozornost křesťanů na evangelizaci. Nový elán pro křesťanský život je základem pro evangelizaci, která je posláním každého křesťana. Evangelizace se tak stává stěžejním bodem veškeré pastorační činnosti. K plnému životu církve nestačí výhradně sociální činnost, ale misionářské nasazení. Zde mají své místo křesťanská sdružení laiků a hnutí, i zkušenosti získané v době neveřejného působení církve.
b) Když mluvíme o „nové evangelizaci“, mluvíme o novém zápalu, který vyrůstá z našeho spojení s Bohem. Evangelizovat může každý, kdo objevil, že ho má Bůh rád. Tento způsob vychází z přijetí druhého člověka, ze společenství, které takto vzniká. Lze tak poznat zevnitř jeho kulturu, jazyk, postoje; vychází se tedy z jeho dispozice naslouchat tomu, co učí církev. Nová evangelizace se dotýká všech, protože všechny Kristus miluje.
c) Evangelizace druhých začíná evangelizací vlastní. Bez osobní svatosti není evangelizace možná. Lásku nelze jen ohlašovat, je ji třeba přinášet i tím, že se druzí setkají s obětí a darováním se.

§ 39
a) Nepochopitelné zaslepení dnešního člověka vůči poselství evangelia a odklon lidstva od směřování ke spáse je spojeno se samou podstatou zla ve světě. V atmosféře posttotalitního a v jistém smyslu i neototalitního fungování naší společnosti je stále silněji pociťována potřeba evangelizace. Církev si uvědomuje, že v praxi se příliš dlouho udržoval vyčkávací postoj a že přímá evangelizační aktivita většiny věřících téměř není rozvinuta, a to především v oblasti vydávání osobního svědectví a kérygmatu. Dialog při evangelizaci začíná navázáním dialogu vnějšího a pokračuje jeho zvnitřněním, založeným na schopnosti hluboce vepsané do lidského bytí, a rozpomínáním se.
b) Vnitřní svědectví, které Bůh vložil při stvoření do nitra evangelizovaného člověka, se musí setkat s vnějším svědectvím evangelizátorů tak, aby vnější pomoc poskytovaná tomuto rozpomínání nevnášela do nitra člověka nic cizorodého, ale uskutečňovala pouze to, co je orientaci lidského bytí vlastní, jeho vnitřní otevřenost pro pravdu, vztahy a naději.

§ 40
Teologická interpretace evangelizačního dialogu odkrývá tři velké okruhy, které lidé ze světa touží poznat a které mají napomáhat vytvářet podmínky, aby mohla přeskočit jiskra radostné zvěsti:
a) Otázka pravdy: Nabízí se zde mnoho styčných bodů s různými vědními disciplínami (historie, filosofie, teologie – téma víry je však třeba prezentovat s taktem). Pravda je bytostné povahy, zmocňuje se toho, koho se zmocnil Kristus. K bytostné pravdě lze například dojít prostřednictvím běžných životních otázek: Co je pravda? a Kdo je pravdou? Takové tázání vytváří předpoklady pro novou evangelizaci.
b) Otázka mezilidských vztahů: Jde o problémy soužití lidí, sociální a zdravotní témata, otázky života a smrti, utrpení a bolesti, krize v manželství, rozvodů atd. V mezilidských vztazích se více než kdekoliv jinde může zvěstovat: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8); ten, který je Bohem živých, je živoucím vztahem. Člověk dneška je zaměřen na jevy (vnímá deprese, pociťuje zoufalství atd.). Proto je při nové evangelizaci vhodné postupovat od partikulárních nabídek (jak objevit správný styl života, jak pečovat o tělesné zdraví, apod.) ke komplexnějším otázkám (jak dát životu smysl, jak učinit někoho šťastným atd.).
c) Otázka naděje: Nová evangelizace je spojena se schopností odpovídat na touhu lidí najít východisko z jejich tíživé situace v každodenním životě (malomyslnost, zoufalství, sebevraždy, stresy, nervozita atd.). Křesťanství má velkou přednost v tom, že člověka může uspokojit absolutně, protože Kristus je definitivní, konečnou nadějí, ne falešnou útěchou.

§ 41
Diecézní synody mohou rozpracovat konkrétní evangelizační záměry v podmínkách a možnostech příslušné diecéze a ve spolupráci s ostatními diecézemi. Především bude třeba:
a) Stanovit strategii pro pozitivní nabídky duchovního bohatství církve (přímluvná modlitba, žehnání, duchovní rozhovor, naslouchání, slovo života atd.).
b) Vytvořit evangelizační plány diecézí a zahrnout do nich příspěvky všech nositelů evangelizace (hnutí, komunit, center, institucí atd.). Je třeba dbát na to, aby tento záměr odpovídal nejen na konkrétní podoby úzkosti, strachu a bídy, ale i radosti.
c) Promyslet a dát novou strukturu současným pastoračním nabídkám tak, aby obsahovaly evangelizační prvky.
d) Navrhnout způsoby, jak lépe začlenit mládež do projektů a činnosti místní církve.
e) Zapracovat formační charakter evangelizace do pastoračních plánů diecézí a cíleně ho rozvíjet v katechezi, výuce i ostatních činnostech církve.
f) Rozpracovat konkrétní motivy k evangelizaci.
g) Evangelizaci spojovat se samotným zájmem o teologii a kulturní impulzy.

§ 42
Sněm předkládá místní církvi potřebu teologického zakotvení evangelizace a formace všech, kteří zvěstují Boží slovo (rozpracování teologie nové evangelizace, rozvoj evangelizačního a misijního rozměru spirituality pokřtěných, projekty formace k evangelizaci jáhnů, kněží i všech laiků, kteří obdrželi specifická charismata k evangelizaci).

11. Katecheze, křesťanská výchova, církevní školy a vzdělávání věřících

§ 43
a) Autentická katecheze je činnost církevní povahy, chápaná i realizovaná jako jedna ze složek evangelizačního procesu, a sice ta, která následuje po přijetí kérygmatu či po první evangelizaci, i když dnes přejímá některé jeho prvky.
b) Katecheze je celistvá a systematická formace za účelem výchovy víry dětí, mládeže i dospělých ke křesťanské zralosti, vnitřně a úzce spojená s liturgií a odpovědnou činností církve a křesťanů ve světě. Od katecheze můžeme odlišit jiné formy služby slova, například výuku náboženství ve škole, kázání, duchovní cvičení atd. Jednotlivé prvky jsou vzájemně propojené a vzájemně se doplňují.

§ 44
a) Neustále přetrvává tendence neodlišovat katechezi od výuky náboženství. V praxi se to projevuje pokračováním pokusů o katechezi dětí pouhou výukou předmětu „Římskokatolické náboženství“ v prostředí státních i církevních škol, což je nedostačující. Společnost je silně sekularizovaná a prostředí státních škol se navíc vyznačuje nezřídka postkomunistickou mentalitou. Pokusy uskutečnit úplnou katechezi dětí a mládeže a provést je téměř všemi etapami evangelizačního procesu navzdory neúměrně krátkému časovému období nejsou příliš úspěšné. Velmi málo času je věnováno systematické první evangelizaci. Samotná katecheze je omezena na pouhou přípravu na první přijetí svátosti smíření a eucharistie, což je nedostačující.
b) Výsledkem této disproporce, navíc s malou nebo žádnou podporou těchto pokusů o katechezi ze strany rodičů a kmotrů, je přetrvávající krize křesťanské iniciace. První sv. přijímání či biřmování se nestává začátkem, ale paradoxně spíše koncem svátostného života.

§ 45
a) Katecheze má zcela pastorační ráz, jejím výsadním místem je farní společenství, které nemůže nahradit nic jiného, ani výuka ve škole nebo katecheze spojené s udílením svátostí. Nedostatečný akcent na křesťanskou iniciaci a z ní vyrůstající pozdější problémy v oblasti katecheze nemůže řešit jen katecheta. Proměna katecheze je spojena se změnou stylu a metod pastorace. Katecheze bude účinná až tehdy, jestliže jí bude předcházet a provázet ji zkušenost společenství, žijícího z víry. Jejím cílem je, aby člověk dokázal trvale žít podle evangelia. Z tohoto hlediska se stává prioritou trvalá a systematická katecheze dospělých, zejména rodičů a kmotrů.
b) Je třeba reflektovat absenci systematické katecheze ve farnostech, přehodnotit dosavadní způsob katecheze všech skupin věřících a zavést systematickou katechezi jako jednu ze základních složek farní pastorace.

§ 46
Křesťanská výchova je činnost církve s výraznou katechetickou dimenzí. Je zaměřená především na mládež a uskutečňuje se přednostně v prostředí věřící rodiny a katolické školy ve spolupráci s dalšími institucemi a mládežnickými hnutími, jako je například společenství farnosti či společenství mladých; místní církev o mládež pečuje prostřednictvím Sekce pro mládež České biskupské konference atd.

§ 47
a) Mnozí z pokřtěných rodičů nejsou následkem nedostatečné výchovy z dětství a chybějící katecheze dospělých schopni křesťanské výchovy svých dětí. Křesťanská výchova chápaná důsledně jako proces charakteristický svědectvím radostně či alespoň ochotně prožívaného života z víry a trpělivým dialogem – sdílení zkušeností života z víry – v mnoha rodinách místní církve vyhasíná nebo dokonce vůbec ani nezačala. Katolickou církví nově zřízené církevní školy jen velmi těžce hledají své vlastní poslání v procesu křesťanské výchovy a jejich činnost z tohoto hlediska vyžaduje důslednou a věcnou analýzu. Nestačí pouze základní organizační či finanční zabezpečení škol, ale je třeba řešit především otázky formace vyučujících a vlastní problémy křesťanské výchovy studentů. Chybí systematická duchovní formace pedagogů i ostatních laických zaměstnanců, občasná duchovní cvičení ji nenahradí.
b) Zvláště naléhavá je systematická duchovní péče o pastorační asistenty a asistentky, katechety a katechetky; mnohdy chybí osobní duchovní doprovázení a formace těchto lidí. Růst v křesťanské zralosti a odložení naivních přístupů vůči dnešní mládeži je prvořadým požadavkem všech, kdo se na její výchově podílejí. Skutečný kvalifikační a profesní růst všech, kdo pracují při výchově mládeže, může být spojen jen s intenzivním vytvářením sítě externích odborných spolupracovníků a jejich dalším vzděláváním a integrální formací.

§ 48
Pro diecézní synody mohou být podnětem k jednání tato doporučení:
a) Systematicky reflektovat dosavadní sítě církevních škol z hlediska kvality křesťanské výchovy a výchovného stylu stávajících škol.
b) Přijmout jasná kritéria pro zřizování nových církevních škol z hlediska kvality výchovy.
c) Na každé škole ustanovit kaplana a formulovat jeho pozici vůči vedení školy, pedagogickému sboru, studentům i zaměstnancům.

§ 49
Pro místní církve:
a) Sněm vidí potřebu přehodnotit koncepci církevních škol v České republice na základě potřeb jednotlivých regionů a personálních a programových garancí jednotlivých typů škol.
b) Formace vychovatelů a učitelů potřebuje duchovní službu kněží.

§ 50
a) Obnova a rozvoj vzdělávání dospělých v církvi je jednou z nejvíce zasažených oblastí. Nezastupitelnou roli v procesu vzdělávání dospělých hrají katolické teologické fakulty přípravou těch, kteří budou v této oblasti pracovat. Důležitá je podpora všech diecézních a řeholních vzdělávacích institucí a apoštolských děl, která se vzděláváním dospělých z různých hledisek zabývají.
b) Biblická studia zůstávají stále východiskem a základem katecheze, vzdělávání dospělých a studia teologie. Poznání Písma je nutnou součástí trvalého a systematického vzdělávání všech věřících. Sněm proto vyzývá k formaci nových odborníků všech biblických vědeckých disciplín. Ve smyslu prohlubování víry je třeba ještě více podporovat vzdělávací instituce církve v oblasti biblických studií. S tím je spojen požadavek dostatečné znalosti Písma svatého všech těch, kteří působí v pastoraci, především kněží, jáhnů a katechetů.
c) Obnova a rozvoj potřebného vzdělávaní dospělých v církvi jsou spojeny s velkodušným uvolněním vhodných kněží pro práci na teologických fakultách a s podporou formovaných laiků ve vzdělávacích a formačních institucích při uplatnění jejich dosaženého teologického vzdělání.
d) Je potřebné posílat vhodné osoby do zahraničí k postgraduálnímu studiu základních teologických disciplín i potřebných specializací na základě koordinace mezi diecézemi a skutečnými budoucími potřebami místní církve tak, aby se česká církev stala samostatnou ve vzdělávání a formaci těch, kteří budou pracovat v oblasti křesťanské výchovy. Zkušenost univerzální církve je pro nás důležitá.

12. Obnova liturgie v pastorační činnosti místní církve

§ 51
a) Každá svátost je tajemným setkáním Boha a člověka, které přináší posvěcení. Jedná se o dialog a smlouvu, svátost je současně slovem, které zvěstuje, a činem, který uskutečňuje to, co bylo zvěstováno; volání a odpověď, poslání a zodpovědnost. Dialog mezi člověkem a Bohem se při liturgii neomezuje na vnější slovní výměnu, Boží slovo není bez účinku: činí to, co říká, a uskutečňuje to, co hlásá.
b) Kristus, vtělené Slovo, stále žije a působí ve své církvi skrze znamení, která věřící ve víře přijímají a v liturgii aktualizují; nazýváme je svátosti. Slova, skutky a gesta našeho Pána se staly základem pro dnešní chápání liturgie jako rituálu; církev v nich nachází záruku a jistotu spásy.
c) Mimo rozdělení služeb je pro bohoslužebné slavení důležité, aby nechalo mluvit svá znamení a zvláště symboly, které se užívají. Slovo a znamení musejí umět zjevovat tajemství, které se slaví, a spásonosný význam toho, co právě při liturgii probíhá. Bohoslužba se stává vnitřně nepravdivou, jestliže chybí proporcionalita mezi slovem, gestem a symbolem. Liturgická reforma předpokládá pochopení Božího záměru aktualizovat a udílet spásu skrze svátosti, obyčejné věci a každodenní činnost. Proto církev, vedená duchem Kristovým, projevuje snahu, aby byly do liturgie začleněny prvky jednotlivých kultur. Liturgické slavení je dialogem s místní kulturou, zvyky a tradicí daného regionu.
d) Je nutné si uvědomit, že čím budou znamení a gesta pravdivější, tím jistěji a účinněji budou zjevovat svůj pravý význam. Otupělost vůči znamením je v liturgii vyvažována vysvětlujícím slovem, což však nenahrazuje emotivní a afektivní zaujetí člověka, které představuje symbol. Křesťanské svátosti proto žijí ze svého základního gesta – znamení – a v něm.

§ 52
a) Středem liturgického života je nedělní slavení eucharistie, které se stává jedním ze základních „poznávacích znamení“ křesťana. Neděle je dnem církve, dnem církevního společenství, dnem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem; je dnem Božího slova a dnem eucharistie; proto se věřící scházejí, aby jimi byli živeni. Neděle je dnem víry, památky, očekávání, modlitby, dnem odpočinku a kultu, je určujícím znamením příslušnosti k církvi. Křesťané nemohou žít, aniž by slavili den Páně. Neslaví-li křesťanské společenství nedělní bohoslužbu, jedná se o vážné ohrožení existence a životaschopnosti tohoto společenství.
b) Kristovo tajemství je příliš obsáhlé a bohaté, život věřících příliš pestrý a různorodý, proto se jednotlivé aspekty Kristova mystéria pojí s rytmem lidského života v rámci liturgického roku. Liturgický rok ve svém členění poukazuje i na liturgickou modlitbu, která posvěcuje jednotlivé hodiny dne, lidskou činnost a život. Vědomí adventu, postní doby a posvátného času Velikonoc se však pozvolna vytrácí. Často si i věřící uvědomují dobu adventní, postní a velikonoční jen tehdy, jsou-li v kostele. Na jejich všední život posvátné doby nemají velký vliv. Je třeba zvážit, jak spojit prožívání liturgických dob s kající praxí věřících. Při výběru textů podle liturgického kalendáře je vhodné v této době zdůraznit české světce, křesťanské evropské tradice i univerzálnost církve.

§ 53
Liturgie nezahrnuje jen samotnou mši, ale i slavení ostatních svátostí a svátostin a liturgickou modlitbu církve; přesto je eucharistie středem každého farního, řeholního a křesťanského společenství.

§ 54
Důležitost eucharistie pro život z víry je evidentní, je však nutné zvážit nejen objektivní potřebu daného počtu nedělních mší, ale i osobní dispozici věřících. Velkým přínosem liturgické reformy je, že značné množství věřících během mše svaté přistupuje k přijímání, avšak je nutno neopomíjet osobní dispozici, jež je nutná pro niterné setkání s Kristem. Je třeba s povděkem hodnotit různé možnosti podávání eucharistii našim věřícím, současně však je důležité neopomíjet důležitost tradiční i nové podoby eucharistické úcty (výstav Nejsvětější svátosti, adorace, noční bdění, eucharistický průvod, klanění apod.).

§ 55
a) Významným plodem liturgické reformy je obnovení společného udílení svátostí křesťanské iniciace dospělým, kterému předchází doba přípravy a osobního zrání – katechumenát. Důležitost doby přípravy na přijetí iniciačních svátostí, ale nejen jich, má vést k všeobecně zodpovědnému přístupu, jež je patrný z katechezí a jednotlivých obřadů zasvěcení. Benevolentní a povrchní přístup ke svátostem, ospravedlňovaný občas ze strany kněží obrazem Dobrého pastýře, není k duchovnímu prospěchu jak osobnímu, tak i církevnímu. Na druhé straně je třeba ocenit všechny ty, kteří se pokouší řešit problémy v přípravách na svátosti v hlubší duchovní rovině, vedoucí k osobnímu setkání s živým Bohem.
b) Svátosti, zvláště pak křest a svátost smíření, nejsou jen soukromou záležitostí, ale slavností farní rodiny. Pro správné slavení svátosti smíření je třeba neustálá formace k vnitřnímu obrácení, formace svědomí, správné pojetí lidské svobody a citlivost pro lidskou slabost a hříšnost. Zpovědníci by měli respektovat citlivost kajícníka při volbě způsobu vykonání svaté zpovědi. Je třeba poukázat na značné odcizení v pojetí hříchu a na zodpovědnost člověka vůči morálnímu zlu dnešní doby.
c) Svátost nemocných je třeba propojit s péčí o staré a nemocné lidi; praxe udílení této svátosti se má intenzivně propojit s celkovou péčí o člověka (zdravotní, duchovní i rodinnou). Nemocný a starý člověk je pro církev darem a mnohdy i příkladem svědectví víry pro celé společenství; je tedy nutno postavit se proti některým postojům, které vnímají tuto skupinu jako neužitečnou a bezcennou. Sněm povzbuzuje všechny kněze, aby věřící vybídli k vyhledávání těchto lidí a péči o staré, opuštěné a nemocné; se zvláštní láskou ať se kněží věnují umírajícím.

§ 56
Denní modlitba církve je veřejnou modlitbou a významným zdrojem zbožnosti. Z vnitřní povahy se jedná o modlitbu konanou ve společenství, což je výzvou i pro mnohá farní společenství. V některých farnostech, kde jsou laici aktivní, se denní modlitba církve praktikuje. Je třeba vyjádřit obdiv mnoha řeholním komunitám, kde má tato modlitba své nezastupitelné místo a často i slavnostní ráz.

§ 57
a) Formy lidové zbožnosti, modlitba růžence, Anděl Páně a křížová cesta, jsou samozřejmostí pro ty, kteří prošli dobrou náboženskou přípravou. Na mnoha místech jsou velmi oblíbené. Na jiných místech kněží podcenili lidovou zbožnost natolik, až některé projevy lidové zbožnosti zanikly. Přesto je mariánská úcta pro mnohé vhodnou cestou k obnově vztahu ke Kristu a dnes velmi charakterizuje lidový náboženský život.
b) Poutní místa, hlavně mariánská, jsou významnými duchovními centry. Poutě jsou stále na mnoha místech ve velké oblibě, zúčastňuje se jich veliké množství lidí, aniž by byla potřeba zvláštní propagace. Poutní bohoslužby navštěvují i ti, kteří se jinak ve farnosti aktivně náboženského života neúčastní. Na poutních místech věřící očekávají kvalitní duchovní službu, krásnou liturgii, dobré kázání a povzbuzení ve víře. To vše dává možnost hlubokého osobního náboženského zážitku. Tento požadavek klade vysoké nároky na kompetenci a pastorační citlivost kněží na poutních místech. Nezastupitelná je služba zpovědníků a příležitost ke svátosti smíření, vyhledávaná hlavně těmi, kteří nechodí k této svátosti pravidelně, nebo chtějí nově začít.
c) Odpustky je třeba vhodně vysvětlovat především jako skutečnost duchovního života i proto, že je zatíženo tendenčními výklady. Věřící se jenom občas setkávají s jejich dostatečným výkladem. Jubilejní rok byl příležitostí k lepšímu pochopení významu odpustků.
d) Kostely nově postavené po II. vatikánském koncilu jsou v naší zemi důležitým pastoračním počinem. Pozorujeme zde, že se zde zvyšuje počet účastníků na bohoslužbách. Nové kostely se často stávají centrem nové apoštolské horlivosti. Budoucí stavby se musí důsledně řídit zásadami sakrální architektury a dobrou pastorační rozvahou, zahrnující výhled na mnoho desetiletí do budoucna.

§ 58
Sněm předkládá diecézním synodám a místní církvi následující náměty:
a) Pastorační pokyny pro kněze, který spravuje více farností.
b) Pastorační směrnice pro zavádění bohoslužeb bez přítomnosti kněze.
c) Metodické pokyny pro udílení svátostí.
d) Zvážit vhodnost vzdělávacího a formačního plánu všech, kdo se podílejí na důstojném slavení liturgie, a to na diecézní úrovni.

13. Služby křesťanské lásky, charita a sociální apoštolát

§ 59
Účinná pomoc lidem v nouzi byla vždy považována za jeden z nejdůležitějších úkolů křesťanského společenství. Ani v naší zemi není mezi věřícími málo těch, kdo se angažují ve prospěch nemocných, zdravotně postižených, starých a opuštěných spoluobčanů. Křesťanská dobročinnost má specifické rysy, protože pramení z víry v milujícího Boha a představuje odpověď na radikální etickou výzvu Ježíše Krista, který přišel, „aby lidé měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Každý trpící člověk v hloubi duše touží po lásce. Skutky tělesného i duchovního milosrdenství by se minuly cílem, kdyby nebyly zaměřeny k celé lidské osobě a motivovány opravdovou solidaritou, jež přináší naději i v nejtěžších situacích. V tomto smyslu se charitativní služby a sociální apoštolát církve stávají bytostným svědectvím o Boží dobrotě a lásce.

§ 60
Křesťané mají u nás příležitost pracovat v různých národních i mezinárodních dobročinných organizacích, občanských sdruženích i mnoha církevních institucích (Konference sv. Vincence, Maltézská pomoc, mnohá zařízení řeholí a kongregací). Největším nestátním poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb v České republice je Sdružení Česká katolická charita, jejíž aktivity zahrnují různé formy pomoci strádajícím lidem, bez ohledu na jejich náboženské vyznání či národnost. Téměř čtyři tisíce stálých zaměstnanců a několik tisíc dobrovolných spolupracovníků působí ve více než šesti stech charitních zařízeních (domy pro tělesně a mentálně postižené, hospice, domovy pokojného stáří, azylová zařízení pro bezdomovce, domovy pro matky v tísni, poradny pro drogově závislé, střediska domácí ošetřovatelské a pečovatelské služby, střediska pro vězně a migranty). Sdružení Česká katolická charita je samostatnou právnickou osobou podle Kodexu kanonického práva; organizačně sdružuje osm (arci)diecézních charit, devátým subjektem jsou domovy duchovních a řeholnic. Každá (arci)diecézní charita má vytvořenu síť oblastních, městských a farních charit, které spolupracují s místní samosprávou, se státními zdravotnickými a sociálními zařízeními i s nestátními poskytovateli humanitárních služeb. Zvláště v poslední době se Sdružení Česká katolická charita významnou měrou podílí též na humanitárních akcích v zahraničí. Velká péče je věnována duchovní a odborné formaci zaměstnanců i dobrovolných spolupracovníků Charity.

§ 61
Konkrétní aplikace sociální nauky církve směřuje k tomu, aby všichni sociálně potřební lidé měli zabezpečeny nezbytné prostředky k důstojnému životu. V současné době u nás převažují aktivity na mikrosociální úrovni; věřící podle svých možností přispívají finančně i pracovní výpomocí. Postupně se realizují některé sociálně ekonomické programy, např. zaměstnávání zdravotně postižených lidí a provozování chráněných dílen.

§ 62
Diakonická složka života církve je právem považována za podstatnou část jejího poslání jak vůči potřebným členům církve, tak vůči okolnímu světu. Nelze ji považovat za pouhou „zájmovou činnost“ nebo za církevní obdobu státem organizované sociální péče. Je projevem života církve, praktickým uskutečněním lásky k bližním, která pomáhá z křesťanských motivů potřebným, ať už jsou nebo nejsou křesťany. Může být organizována na místní nebo vyšší úrovni, koná se ovšem také neorganizovaně „od člověka k člověku“. Jako projev lásky a výraz autenticity křesťanské víry je sama o sobě určitým druhem apoštolátu, nemůže být však chápána jako účelově používaný nástroj pro získávání potřebných a na pomoci závislých lidí pro víru.

§ 63
Sněm předkládá diecézním synodám a místní církvi k reflexi tyto body:
a) Nerovnoměrné rozložení farních charit na území republiky i v rámci některých diecézí, a tím i rozdílnou kvalitu možných služeb. Zřízení a udržování specializovaných charitních zařízení (domy pokojného stáří, azylové domy, domy pro osamělé matky, hospice apod.) je třeba personálně, legislativně i finančně dobře zajistit.
b) Na celostátní úrovni je třeba řešit otázky legislativní a organizační na úrovni kontaktu s ministerstvy a otázky vzdělání jak odborného, tak i teologického či spirituálního východiska pro charitní a sociální práce. Důležitý je i rozvoj dobrovolnické pomoci.
c) V pastoračních plánech diecézí je třeba zařadit diakonii jako neodmyslitelnou součást pastorace a integrovat práci charit do života farností, nedílnou součástí pastorace je vstup křesťanských institucí i jednotlivých křesťanů do celé sociální sféry v duchu zásady kooperace církve a státu, a to především nabídkou „oduševňování“ či „zlidšťování“ sociální práce na úrovni obcí a krajů (peníze jsou důležité, ale nejsou všechno).

14. Diecéze – vikariát/děkanát – farnost

§ 64
a) Život církve se odehrává v přirozených spádových oblastech. Diecéze, vikariát/děkanát a farnost jsou základními organizačními jednotkami místní církve. Přesto se život církve a pastorace neodehrává pouze v nich. Pro konkrétní pastorační plány musíme mít na mysli tři hlediska:
- zohlednit struktury dané Kodexem kanonického práva,
- zajistit co nejspolehlivější a nejúčinnější správní činnost,
- naplňovat oprávněné potřeby lidí, kteří v nich žijí.
b) Organizační struktura diecéze slouží k efektivnější pastoraci, komunikaci a řízení. Všechny struktury církve jsou konkrétním výrazem společenství věřících, oživované Duchem Svatým, a z tohoto hlediska nemohou být samoúčelné. Proto je třeba pravidelně podrobit důkladné rozvaze personální a věcnou funkčnost všech diecézních struktur, a to i vzhledem ke změnám struktury státní správy.

§ 65
Diecéze neboli partikulární církev je částí Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem. Je církevní právnickou osobou. V diecézi je přítomna jedna, svatá, katolická církev Kristova. I když není celou univerzální církví, ale jen její částí, je v ní plnost poslání i darů Kristovy církve. K tomu má její pastýř – biskup – také vlastní a bezprostřední moc, kterou jeho úřad vyžaduje. Diecéze se dělí na farnosti (územní či osobní) jakožto základní buňky života církve. Aby místní církev lépe dosáhla svého úkolu, potřebuje i speciální pastorační instituty. Sdružování partikulárních církví do provincií má za cíl podporu pastorační činnosti a solidarity (využívání zdrojů) v daném prostoru.

§ 66
Vikariáty/děkanáty někde tvoří přirozené celky a na jejich úrovni je užitečné konat určité pastorační akce, jinde jsou v podstatě útvarem umělým, křesťané se v jejich hranicích k žádné činnosti nesdružují, případně k tomu nemají ani vhodné dopravní možnosti. Vikariát/děkanát se může stát místem solidarity farností a sdílení darů. Úloha vikáře/děkana spočívá v koordinaci pastoračního úsilí a v animaci kněžského společenství. V mimořádných a nepředvídaných situacích dočasně řídí farnosti, kde farář onemocní nebo zemře. Pracovní porady vikářů/děkanů s biskupem ať jsou pravidelné a jsou výrazem bratrského duchovního rozlišování.

§ 67
a) Farnost jakožto základní buňka církve je určité a natrvalo zřízené společenství křesťanů s vlastním pastýřem – farářem, zpravidla na určitém území. Toto společenství má být „znamením Boží přítomnosti ve světě“ a má se vyvíjet v místní církvi, diecézi. Zvláštní pozornost zde patří rodině. Farnost je v diecézi základní, i když ne jedinou pastorační jednotkou; dovnitř i navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyria – leiturgia – diakonia – koinonia). Je schopna komplexního a samostatného života, a to duchovně, organizačně, kulturně a ekonomicky. Farníci jsou nositeli charismat; jejich sdílením se farnost dokáže přiměřeně starat o život víry svých členů: hlásáním Božího slova, slavením svátostí, katechezí dospělých i dětí, schopností starat se o duchovně, hmotně a fyzicky slabé členy společenství a je jim schopna nabízet adekvátní péči. Farnost ale také musí určitým způsobem misijně vyzařovat do společnosti (evangelizace). Plní rovněž roli jednoho z nositelů kultury a společenských hodnot v místě a uchovává kulturní dědictví po předcích. Koná (nikoliv jako jediná v obci) diakonickou funkci, a to nejen pro sebe.
b) V uplynulém desetiletí proběhla restrukturalizace diecézí, byly ustaveny dvě nové diecéze (plzeňská a ostravsko-opavská). Ale jen v nepatrné míře proběhla restrukturalizace farností, která by odpovídala dnešní demografické situaci. Mnohé vylidňující se venkovské farnosti dnes pro malý počet obyvatel a ještě menší počet věřících netvoří společenství osob, které by bylo schopno role farnosti naplňovat. Na druhé straně jsou některé městské farnosti neúměrně veliké; nová sídliště případně nemají ani kostel, ani faru.
c) Ve větších městech je pociťována určitá umělost teritoriálního principu farností: lidé se k životu ve farních a filiálních kostelech sdružují většinou podle zcela jiných hledisek, než je teritoriální ohraničení farnosti. Ne zcela přesně, ale mnohdy velmi důrazně se potom tvrdí, že teritoriální farnosti už nemají budoucnost, ta má patřit farnostem personálním. Pro většinu oblastí venkova a malých měst však toto tvrzení neplatí.

§ 68
a) Diecézní synody se musí zabývat otázkami spolehlivého, účinného a ekonomicky dobře promyšleného chodu činnosti biskupských úřadů (kurií) a pomoci tím farnostem s klesajícím počtem kněží. Nové vnímání a z něho plynoucí požadavek restrukturalizace a obnovy farností musí zohlednit dnešní demografickou i náboženskou situaci. Otevřenou otázkou jsou způsoby pastorace a života menších celků, než jsou skutečné farnosti, a jejich církevně-právního postavení a s tím související otázka péče o hmotný majetek církve. Tato péče je kněžími často považována za neúměrnou a nevhodnou zátěž, kterou však nelze zcela jednoduše převést na laiky. Podstatné jsou i otázky rozvoje takových farností, které mají předpoklady k určitému pastoračnímu i misijnímu „vyzařování“ – jsou pro své okolí jakýmsi neformálním duchovním střediskem. A konečně specifické problémy farností ve velkých městech, a to jak v jejich středu, kde obyvatel ubývá a farní kostely jsou spíš jakýmisi „duchovními servisními středisky“, tak na sídlištích, která mají specifické problémy vzhledem k velké koncentraci obyvatel, jejich typické věkové skladbě a většinou chybějící nebo nedostatečné občanské vybavenosti.
b) Sněm doporučuje místní církvi vypracovat partikulární normy, které by vikářům/děkanům umožnily efektivněji koordinovat činnost ve vikariátu a případně dočasně řídit farnost v nepředvídatelné situaci a vytvářet vikariátní/děkanátní pastorační aktivity, případně je soustředit do center (zvláště v diaspoře).

15. Pastorace mládeže

§ 69
Základní charakteristika dospívání a mládí spočívá v rozhodování se a v životní volbě. V této době dozrávají definitivní rozhodnutí, která ovlivňují celý život. Pastorace mládeže může pomoci mladým lidem nalézt autentické křesťanské povolání a přijmout do svého hledání i evangelní motivy. Vede je k přijetí a ocenění darů, které dostali, a nabídce sebe sama k zodpovědné službě v církvi a ve společnosti z hlediska Božího království.

§ 70
a) Situace mládeže se u nás od roku 1989 zásadně změnila, a to především v oblasti demografické (prodloužení mládí odkladem sňatku přibližně do 30 let, vznik samostatné vrstvy dospělé mládeže), sociální (delší studium, větší sociální rozdíly, nezaměstnanost, cestování do zahraničí, rozšíření negativních jevů), kulturní (pluralismus, individualismus, subjektivismus, nepsané „ideologie“ a relativismus) a náboženské (ateismus, touha po spiritualitě, necírkevní náboženskost, nekřesťanská náboženství). Známé sociální trendy jsou pro církev velkou pastorační výzvou.
b) V pluralitě různých koncepcí pastorace mládeže po roce 1989 lze rozlišit několik tendencí s těmito převažujícími charakteristikami:
- Evangelizační a charismatická (přímou evangelizací získávat nové křesťany z řad nevěřících, nepraktikujících a hledajících).
- Církevní, založená na společenství (dobrou katechizací a prací ve skupině vytvořit živé společenství církve především z řad věřících katolíků).
- Nábožensko-výchovná (výchovou a nepřímou evangelizací dosáhnout integrální formace osobnosti z řad věřících i nevěřících, sociálně slabších i rizikových skupin).
- Spirituálně-osobnostní (osobním duchovním doprovázením dosáhnout křesťanské zralosti a přijmout osobní povolání).
c) Přes značné pastorační úsilí většina české mládeže nereaguje na evangelizační nabídky církve. Pouze omezená část mladých lidí je oslovena pastoračními aktivitami církve. Tvoří ji především mladí lidé v církvi plně socializovaní a k ní loajální, ti, kdo své místo v církvi teprve začínají nacházet (konvertité, hledající), ti, kdo využívají služeb církve bez ohledu na vlastní náboženské přesvědčení (návštěvníci středisek mládeže, žáci církevních škol), nebo kritičtí mladí křesťané (mají výhrady proti praxi nebo nauce církve – z nich někteří v ní zůstávají a chtějí napomoci k její změně, jiní z ní odcházejí).
d) Mladí lidé jsou však nároční a kontakt s nimi je mnohdy nesnadný. Kladou na hlasatele evangelia velké nároky časové a morální. Získat si jejich důvěru znamená být opravdovým svědkem víry a mít přímou účast na jejich zápasech. Jejich kritičnost a zvídavost přináší nejednu obtíž. U mladých se ale setkáváme s velkou touhou po vztazích, po hluboké spiritualitě a po autenticitě prožívání víry.
e) To, co mladí od církve očekávají, ne vždy nacházejí. Mnohá farní společenství nejsou schopna přitahovat mladé lidi a mladým připadá, že kněží na ně nemají čas. Mladí lidé často nerozumějí tomu, co jim sdělujeme. Řada mladých lidí nedokáže prožívat svou svobodu a často žije v rozporu se svým svědomím, protože i přes dobrou vůli nedokáže vždy žít podle přikázání. Setkáváme se nezřídka i s tím, že v zájmu přiblížení se mládeži se hlasatelé evangelia při jeho hlásání uchylují k opomíjení mravních zákonů a jejich hlásání evangelia se stává nepravdivým. Častým problémem je i virtuální svět, ve kterém mladí žijí. Zdrojem těžkostí je konečně i způsob jejich vyjadřování a prožívání víry. Nemalé potíže přináší i mentalita globální kultury mládeže.

§ 71
a) Aby církev byla schopna reagovat na potřeby mladých lidí, musí dát odpověď duchovní (hledat autentickou spiritualitu a nelpět na překonaných formách), dialogickou (vést dialog s jinými), diakonickou (rozvíjet svou službu nejchudším a nejpotřebnějším) a otevřenou (může nabídnout domov, aniž by uspíšila proces konverze).
b) Pro pastoraci mládeže je prvořadé vymezit, jak chápe církev lidskou a křesťanskou zralost tím, že spojí cíle evangelizační, výchovné a diakonické. Při práci s mládeží je nezbytné mít důvěru ke kritickému myšlení a vytváření vlastního systému hodnot mladých lidí. Je třeba stále hledat způsoby komunikace nejen s mládeží dospívající, ale také dospělou. Prostředí dialogu, v němž bude možné otevřeně komunikovat i s těmi mladými lidmi, kteří mají výhrady vůči nauce či praxi církve, je nutným předpokladem pro rozšíření okruhu mládeže, s kterou chce být církev v kontaktu. S tím souvisí i hledání účinnějších metod pro práci s rizikovou mládeží, jejíž počet narůstá. Katecheze nemohou být byrokratické a musejí vycházet z potřeb mladých.
c) Sekce pro mládež České biskupské konference hraje důležitou koordinační funkci při pastoraci mládeže, koncepce její práce se snaží vycházet z bohatosti rozdílných oprávněných přístupů k pastoraci mládeže (farní společenství mládeže, diecézní centra mládeže, salesiánská centra pro práci s mládeží, jednotlivá vysokoškolská katolická hnutí, osobitá práce jednotlivých řeholních rodin atd.) a dobře rozlišovat specifika pastorace.
d) Je třeba zajistit kvalitní management a financování pastorace mládeže na všech úrovních řízení, růst vzdělání v oboru pastorální teologie mládeže, a to jak na teologických fakultách, tak na školeních kněží a pastoračních pracovníků, a aktualizovat studijně-formační službu Sekce pro mládež České biskupské konference ve spolupráci s odborníky na teologických fakultách a ostatních institutech.
e) Přínosné bude rozvinutí a využití služby dobrovolníků a prohloubená účast na světových dnech mládeže v diecézním, celostátním i světovém rozměru.
f) Pastorace vysokoškoláků v univerzitních městech si žádá větší specifické podpory diecézí. Pro výběr kněze pro tuto práci je třeba rozlišovat, který kněz má schopnost pracovat se studenty, především schopnost osobního vedení a duchovního rozlišování a citlivost ke kultuře.

16. Manželství a rodina

§ 72
a) Pastorace rodin má specifický evangelizační potenciál. Rodina je „domácí církví“ (ecclesia domestica), kde rodiče slovem i příkladem hlásají svým dětem víru a kde vyrůstají vlastní povolání. Je místem osobní i společné modlitby, školou odříkání a oběti, zdrojem činorodé lásky. Zde se otvírá smysl Písma. Uprostřed rodiny se všichni učí smyslu oběti. Rodina je první a nejdůležitější školou křesťanského života a ryzího lidství, podobně jako v životě Svaté Rodiny – Josefa, Marie a Ježíše. Katolická církev i většinová společnost považují za nejlepší takový model manželství a rodiny, který usiluje o rozvíjení kvality vztahu mezi manželi, žádá stabilitu tohoto vztahu a chce vytvořit optimální prostředí pro výchovu dětí. Důvody katolické církve pro takovýto model rodiny jsou zásadně odlišné, spolupráce s většinovou společností je však možná. Fakticky je však stále ve větší míře praktikován partnerský model liberální, který netrvá na základních atributech manželství (nerozlučitelnost, věrnost a otevřenost k plodnosti).
b) Hlavní příčiny tohoto trendu jsou dvě: nedostatečná podpora ze strany státu, občanské společnosti i církve, kterou mladí lidé potřebují, a protirodinné tlaky, které současná společnost vytváří.
c) Z toho vyplývají dva hlavní cíle pro pastoraci rodin:
- Účinně prokazovat, že katolický model manželství a rodiny je i v současné době uskutečnitelný, funkční a přínosný. Pro realizaci tohoto cíle je nutné nové poznatky teologie i profánních věd uvádět do praxe způsobem, který je srozumitelný pro věřící i nevěřící.
- Hledat prostředky, jak redukovat tlaky, které současná společnost proti rodině nechtěně i záměrně vyvíjí. Za hlavní problémové okruhy těchto tendencí považujeme nárok na rovnoprávný partnerský dialog a nové pojetí poslušnosti a autority. Setkáváme se dnes s novým konceptem výchovy. V pastoraci proto musíme usilovat o nalezení společného jazyka církve a většinové společnosti. Je to možné, protože demografický propad a labilita vztahů přinášejí kromě morálních a sociálních rovněž velké ekonomické problémy.

§ 73
a) Podle všech sociologických výzkumů si více jak 80 % mladých svobodných lidí přeje celoživotní naplněné partnerství a rodinu s dětmi. Děti jsou dnes vychovávány k co nejúspěšnějšímu rozvoji svých individuálních schopností. Tento přístup nechce vychovávat egoisty, ale individuálně plně rozvinuté osobnosti. Rozvinutá individualita však způsobuje obtíže v pozdějším uzavírání vztahu.
b) Většinová společnost se proto veřejnému manželskému slibu stále více vyhýbá. Rychle se rozvíjející praxe mladých lidí žít s partnerem bez sňatku je prakticky všemi považována za způsob ověřování kvality budoucího trvalého vztahu, téměř všem uzavřeným sňatkům civilním a mnoha katolickým sňatkům nesezdané soužití předchází. Sňatek je uzavírán při plánování početí dítěte nebo krátce po jeho narození; tento okamžik je všeobecně stále odkládán do vyššího věku. Katolický model řešení je podstatně obtížnější, pro některé zdánlivě neuskutečnitelný, protože předpokládá pochopení odpovědnosti, smyslu oběti, krásu povolání k čistotě před manželstvím a vnitřní jednotu tělesného a duchovního v člověku tím, že sexualita je zapojena do vztahu osoby k osobě ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy v manželství.
c) Další charakteristikou současné a budoucí společnosti je nárok na vysokou profesionální angažovanost osob v produktivním věku. Nejlépe jsou odměňováni lidé rezignující na rodinné závazky. Další významnou charakteristikou současné doby je vpád informačních technologií do rodiny (především televize, internet), které okupují prostor dříve určený k upevňování vztahů.
d) Očekávání kvality vztahu jsou u mladých lidí vysoká, převládá však mínění, že úspěch záleží více na dobré volbě než na schopnosti a ochotě vztah budovat. Většina rozvádějících se manželství cítí spíše zklamání z neúspěchu než pocit osvobození se.
e) Novinkou je i záměrný protirodinný tlak některých feministických a homosexuálních organizací. Ve většině rozvinutých států vznikly strategie, jak těmto tlakům čelit. Církev se musí pečlivě zorientovat v těchto zkušenostech a podílet se jak na vytváření a ovlivňování státní rodinné politiky, tak na bezprostřední nabídce akcí, které rodiny potřebují.

§ 74
Prostředky pastorace rodin by měly vždy vycházet z nabídky prožitku, že pokus mladého člověka o vybudování dobrého a trvalého vztahu a dobré rodiny má naději na úspěch. Takovýto zážitek nejsnadněji vznikne při příležitosti setkávání rodin, eventuelně při setkávání kombinovaném se vzděláváním. Proto je třeba rozvíjet všechny příležitosti k setkávání rodin, které jsou spojena s nabídkou dobrých programů.

§ 75
a) Katolická církev v tomto směru vyvíjí značné úsilí. Česká biskupská konference zřídila Národní centrum pro rodinu, jehož úkolem je prezentovat hlas církve v otázkách manželství a rodiny na celospolečenském a odborném fóru a tím přispět k posílení prorodinného klimatu ve společnosti.
b) Ve většině diecézí existují Centra pro rodinu, obsazená dvěma i více profesionály, která se snaží, často za spolupráce desítek dobrovolníků, nabídku v oblasti pastorace rodin realizovat. Pro rodiny se angažují i zhruba dvě desítky českých skupin různých světových komunit a hnutí, rozsah jejich nabídky je však zatím malý. Diecézní centra pro rodinu připravují svůj program podle plánů, vycházejících z pastoračního plánu diecéze.

§ 76
a) Úspěch pastorace rodin bude spočívat v tom, že se mladí lidé budou na manželství zodpovědněji a dlouhodoběji připravovat, že budou od počátku budovat vztah založený na rovnoprávném dialogu, že najdou způsoby, jak vztah rozvíjet a prohlubovat, a že budou stále připraveni nutně přicházející problémy řešit, nikoli považovat za výsledek špatné volby, tedy že pochopí i smysl oběti. Zcela nově je třeba mladým lidem zprostředkovat i pochopení nutnosti autority v rodině, která však již není výsledkem předem dané a společensky vymáhané role, ale projevem lásky a výsledkem dobré, stále obnovované domluvy.
b) Křesťanským rodinám v obtížných situacích se snaží pomáhat řada institucí, v některých diecézích existují manželské a rodinné poradny, poradny pro přirozené plánování rodičovství, nabídka doprovázení rodin, aktivity na ochranu nenarozeného života, možnosti azylových pobytů pro oběti domácího násilí a další.
c) V katolické církvi v České republice působí několik hnutí, která se věnují ochraně života a pomoci matkám v těžkostech. Jedná se o dobrovolné laické asociace pro ochranu nenarozeného života, které chtějí snižovat alespoň zčásti počet potratů v naší zemi.
d) Ačkoliv se absolutní počet potratů v naší zemi snižuje, je tolerance celé společnosti vůči nim veliká a citlivost pro jejich následky poměrně nízká. Iniciativy, které chtějí potratům bránit, se v naší církvi projevují třemi způsoby: vzděláváním a osvětou, pomocí nastávajícím matkám v tísni a snahou o změnu legislativy. Sněm žádá kněze o jasnou a vlídnou komunikaci s ženami, které podstoupily potrat a přicházejí pro radu či hledají cestu ke smíření.

§ 77
Antikoncepce je i v naší zemi diskutovaným problémem, používání antikoncepčních prostředků se v posledním desetiletí znatelně rozšířilo. V naší církvi se tomuto trendu čelí výukou a výchovou k přirozenému plánování rodičovství se snahou podávat tyto informace na solidní odborné úrovni, neodděleně od integrální duchovní formace a křesťanské výchovy. Nemálo věřících pociťuje zjednodušující přístup, prezentaci přirozeného plánovaní rodičovství a nedostatek dostatečně variabilních pedagogických přístupů, zohledňujících různá osobní východiska manželů, což některé manžele může vést až k odmítání přirozeného plánování rodičovství vůbec. Rozhovorům a vzdělávání ohledně přirozeného plánování rodičovství musí u kněze předcházet citlivé pochopení nesnází a dostatečná, odborně podložená znalost intimních otázek života manželů.

§ 78
V naší zemi vzrůstá podíl manželství, která jsou trvale neplodná (přibližně 10 %). V pastorační práci naší církve nebyla tato skutečnost, znamenající pro řadu lidí velké trápení, zatím téměř nijak reflektována. Přijetí dětí do pěstounské péče nebo osvojení je přijatelnou pomocí jen pro některé bezdětné páry. Pomoc asistovanou reprodukcí je relativně dostupná, řada křesťanů ji přijme i přes její morální nepřípustnost. Argumentace pro odmítnutí asistované reprodukce je pak neplodným párům těžko pochopitelná a přijatelná. Obecně je v české církvi zatím malá znalost morální stránky těchto medicínou nabízených řešení. V této oblasti je potřeba ještě hlubší a širší informovanost jak u kléru, tak u věřících.

§ 79
a) Rozvody se vyskytují v nezanedbatelné míře i mezi katolíky platně církevně sezdanými. Pro ženy, které se dostaly po rozvodu do obtížné situace pro své osamění, případně osaměly s dětmi, existují zatím jen v některých diecézích speciální programy (např. „Osamělé maminky“), které jsou velmi užitečné. Problémem často bývá přijetí těchto osamělých žen nebo neúplných rodin společenstvím farnosti. Opakují se stížnosti na postoje, které jsou v rozporu s doporučeními Familiaris consortio. Křesťané někdy zaměňují odpor k rozvodu s odporem k rozvedeným. Církev se zatím nijak neujímá těch mužů, kteří jsou soudy po rozvodu zkracováni ve svých rodičovských právech, protože soudy zpravidla paušálně ve výchově favorizují matky. Někteří otcové by zde pomoc církve uvítali.
b) Rozvedení a znovu (civilně) sezdaní katolíci nejsou ve farnostech výjimkou. Na základě pouhého odhadu se můžeme domnívat, že ještě více jich žije mimo společenství farnosti, z něhož se cítili být po rozvodu a novém sňatku vyloučeni. Pomoc lidem v této situaci, kdy nemohou přistupovat ke svátostem, ale nepřestávají být údy církve, probíhá třemi způsoby. Církevní soudy mnohdy zkoumají platnost jejich manželství. Práce pražského i olomouckého soudu se v posledních létech zrychlila a rozvinula, takže lhůty projednávaných kauz se zkrátily. Problémem je řešení v třetí instanci v Římě, které mnohdy trvá řadu let; cesty k jeho urychlení nejsou známy. Některé diecéze pořádají setkání pro rozvedené, kteří zde mohou obdržet odborné právní i pastorační informace a zažívají zájem církve o sebe a svou situaci. Třetím způsobem pomoci je rozšiřování znalosti stanoviska dokumentu Familiaris consortio, který ukládá jak pastýřům, tak ostatním křesťanům, aby se nejen o rozvedené a osamělé, ale i o rozvedené a znovu sezdané starali a dávali jim zažívat jejich přináležitost do církve. Orientovanost pastýřů i širší církevní veřejnosti v problematice rozvedených je zatím většinou nízká, což mnohdy znamená, že se rozvedeným nedostane adekvátní pomoci, a tak se odcizují církvi.
c) Jako účinná prevence proti rozpadu manželství se osvědčuje především dobré fungování a soustavný duchovní život všech členů rodiny, v níž budoucí manžel nebo manželka vyrůstá, prorodinné prvky výchovy v rodině, škole i křesťanských společenstvích, solidní příprava na manželství a možnost kvalifikovaného poradenství v církvi v období známosti. Krize v manželství pomáhá překonávat společenství manželů, církví zřizované manželské poradny a v neposlední řadě dobře organizované programy pro manžele, jako jsou Manželská setkání, program Kána apod. Podpora těchto programů se jeví jako účinnější prostředek pro dobrou funkci manželství a rodiny než pouhé moralizující odsuzování rozvodů.

§ 80
a) Trvalý zdravotní handicap rodinného příslušníka, zejména dítěte, je pro rodinu velkou zátěží. Některé rodiny ji snášejí řadu let velmi statečně, aniž by byla v církvi tato jejich činnost nějak vyzdvihována. V celé společnosti zřejmě ještě stále přetrvává část mentality, vychované za minulého režimu, že handicapovaní mají být „uklizeni“ z očí veřejnosti. Bylo by zřejmě žádoucí, kdybychom byli schopni rozvinout větší morální, duchovní i praktickou (finanční, personální) pomoc takovýmto rodinám a větší snahu o integraci handicapovaných do společnosti.
b) Péče o seniory v rodině, která jim umožňuje prožívat závěr života, případně nemoc a nemohoucnost, doma a ne v ústavu, je mnohdy limitována bytovou i finanční situací jejich potomků. Soužití tří generací je ve městech, zejména v bytech v panelové zástavbě, velmi obtížné nebo i nemožné. I na venkově se stává méně běžným. Duchovní i společenská podpora seniorů v obtížných situacích a rodinných příslušníků, kteří se o ně starají, je v naší církvi zatím spíš úkolem mnohými ještě nereflektovaným než zažitou skutečností.
c) Mezigenerační dialog má svá typická úskalí. Ta jsou v posledních desetiletích mimo jiné ještě zostřována rychlým rozvojem techniky, zejména informačních technologií, který způsobuje, že se starší generace do jisté míry neorientuje ve světě, který je pro mladší ročníky samozřejmý. Kromě toho ve společnosti, která vytěsňuje ze svého zorného pole smrt a rozvíjí kult mládí, není člověk ve svém stáří atraktivní a není zpravidla ceněn pro svou lidskou zralost. Mezigenerační dialog není ani v církvi snadný a samozřejmý a je zřejmě třeba hledat cesty k jeho podpoře.

§ 81
Sněm doporučuje následným diecézním synodám projednat následující podněty:
a) Pastoraci manželů a rodin jako nedílnou součástí pastoračních plánů diecézí, které obsahují:
- konkrétní pastorační aktivity ve prospěch manželů a rodin,
- plán duchovních cvičení a obnov pro manžele,
- plán vzdělávacích kurzů pro snoubence, manžele a rodiče,
- kritéria pro udělení nebo odnětí kanonické mise pro různé programy přípravy na manželství,
- vymezení činnosti diecézního centra pro rodinu a způsoby jeho kontaktů na farnosti,
- určení rámce a podmínek činnosti pro diecézní poradnu pro přirozené plánování rodičovství,
- kritéria pro vypracovávání zpráv o stavu pastorace rodin v diecézi,
- metody koordinace organické spolupráce všech institucí, programů, řeholních komunit i institutů zasvěceného života, které se podílejí na pastoraci rodin.
b) Sněm doporučuje ustanovení vikáře pro pastoraci rodin v diecézi.
c) Sněm doporučuje prodiskutovat a zvážit pojetí dalšího vzdělávání kněží v oblasti pastorace rodin.
d) Sněm doporučuje rozvinout různé formy pastorace manželů a rodin (rodinná společenství, pastorace rodin ve farnosti, pastorace rodin ve zvláštních životních situacích).
e) Sněm doporučuje místní církvi vytvořit takové výzkumné, vzdělávací a výchovné programy, kterými bude moci vstoupit na potřebné odborné úrovni do diskuse při tvorbě státní rodinné politiky a formulovat způsoby, jakými by církev mohla účinně ovlivnit prorodinné klima ve společnosti, a vypracovat osnovu a metodiku různých forem přípravy na manželství.

17. Pastorace nemocných a seniorů

§ 82
a) Pozornost církve vůči nemocným a seniorům je církvi vlastní. Pastorace nemocných a seniorů zdánlivě není z lidského hlediska efektivní, ale právem zde může církev ověřit účinnost naděje, kterou přináší. Smyslem pastorace nemocných a seniorů je vnášení křesťanského pohledu na nemoc a stáří, lidská a křesťanská pomoc v péči o zdraví a v boji s nemocí a umožnění aktivního a smysluplného prožití stáří. Nikdy však nesmí jít o činnost odůvodněnou pouze nedostatkem jiných pastoračních aktivit, ale o vědomě vyčleněný díl energie, který by jinak byl věnován evangelizaci a pastoraci zdravých.
b) Pastorace nemocných a seniorů je organickou součástí farní pastorace, nezřídka vyrůstá i z mimořádných charismat uzdravování nebo z prostého přijetí zvláštních milostí Ducha Svatého, které uschopňují jednotlivé členy církve i některá společenství křesťanů více prospívat potřebným a nemocným. Pastorační vize je nesmí opomenout coby podstatnou součást pastoračního úsilí církve. Slabí musí být součástí společenství silných, aby toto nebylo samo slabé. Pastorace seniorů a nemocných není přitom totéž. Senioři jsou často sami nejaktivnějšími členy farních společenství.
c) Všichni křesťané jsou sněmem povzbuzováni k tomu, aby ve své nemoci či obtíži stáří byli ochotni doplňovat to, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa, a očekávali svou trpělivostí osvobození tvorstva od všeho zlého a podporováni světlem víry chápali hlouběji tajemství bolesti a statečně je snášeli i jako pokání za hříchy světa.
d) Naši nemocní a věkem pokročilí bratři a sestry v Kristu jsou nám živým svědectvím, abychom nezapomínali na věci podstatné a vyšší a na osobní spojení každého z nás s Kristovým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Jejich pohled na to, co potřebují a jak věci vidí, musí citelněji zaznít i v praktickém plánování pastorační činnosti.

§ 83
a) Pastorace seniorů ve farnostech probíhá velmi často v režii jich samotných, bohužel někdy izolovaně od ostatních. Všichni kněží, především však faráři, jsou proto vyzváni, aby horlivě navštěvovali nemocné a přinášeli jim přátelské slovo, vyjadřovali účinně účast na bolesti, osamocení a utrpení všech nemocných, následně i nemocným udělovali svátosti a viatikum, a to i tehdy, vyžaduje-li to od nich mimořádné osobní nasazení. Při nedostatku kněží jsou proto věřící vybízeni, aby se stali pomocníky kněží při návštěvách nemocných a pravidelném roznášení svatého přijímání.
b) Církvi se podařilo vybudovat silnou strukturu zařízení České katolické charity, kde je třeba prohloubit duchovní rozměr její činnost. Počáteční nadšení pro církevní zdravotnictví střídá dnes realismus: církev není schopná zajistit ekonomicky náročné fungování zařízení s akutní péčí. Na druhé straně roste poptávka stárnoucí společnosti po zařízeních s geriatrickou a paliativní péčí a s duchovní službou. Několik církevních hospiců a domů pokojného stáří je vynikající církevní vizitkou, která však stojí velké oběti. Ve státních nemocnicích dnes církev realizuje na mnoha místech svou pastorační službu obětavě i proto, že vedení nemocnic je k této službě církve nakloněno.
c) Ve farnostech je třeba vytvořit mezigenerační společenství. Ve společenství mladých a rodin má zaznít i hlas seniorů a opačně.

§ 84
Sněm vybízí následné diecézní synody i celou místní církev, aby zvážila, jak nejlépe vyjít vstříc stárnoucí české populaci. Je třeba připravit kněze a jáhny pro speciální práci v nemocnicích a formovat značné množství pastoračních pomocníků s časově nenáročnými úkoly pro službu nemocným ve farnostech i nemocnicích. Tato služba nemocným a seniorům potřebuje promyšlený systém supervize spojený s duchovním doprovázením.

18. Pastorační péče v méně obvyklých situacích

§ 85
Život Ježíše Krista byl bytostně spojen s životem chudých: nenarodil se v paláci a živil se prací vlastních rukou. Jeho veřejná činnost byla spojena s životem bezdomovce ( „lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil“ ; Mt 8,20), uzdravoval nemocné, osvobozoval posedlé ďáblem. Sám se stal vězněm, nechal se spoutat, odsoudit k smrti, byl ukřižován. Poslední dialog na kříži vedl se zločincem a jemu dal příslib ráje. I fyzicky mu ve chvíli umírání byli nejblíže lotr po pravici a levici.

§ 86
Pastorační péče v armádě a pastorace ve věznicích je ekumenická; byla podepsána smlouva mezi Vládou České republiky, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví. Pastorační péče je považována za vhodně uspořádanou a rozvíjející se. Není známo, že by někdo kvalifikovaně požadoval její změnu. Jako vhodné se ukazuje z katolické strany zařazování jáhnů do této služby. S přibývajícími zkušenostmi vzniká požadavek hlubší teologicko-pastorační reflexe této činnosti, která by měla být rozvinuta. V této souvislosti se také ukazuje naléhavost teologické reflexe otázky války, míru a vojenské činnosti a její popularizace v širších kruzích obyvatel. Je to úkol zejména pro teologická pracoviště.

§ 87
a) Od roku 1989 byly věznice České republiky navštěvovány jednotlivými křesťany i duchovními různých křesťanských církví spontánně. V roce 1994 vzniklo dobrovolné sdružení křesťanů pod názvem Vězeňská duchovenská péče (VDP), které sdružuje dobrovolníky a pastorační pracovníky. Základ tvoří křesťané, duchovní i laici, kteří byli vedením svých církví pověřeni duchovenskou službou ve věznicích České republiky (více než sto aktivně působících jednotlivců, z nichž přibližně jedna čtvrtina jsou katolíci). VDP vyvíjí činnost na základě spolupráce a vzájemné tolerance církví a náboženských společností v ekumenickém duchu a udržuje těsné vztahy s Ekumenickou radou církví v České republice a Českou biskupskou konferencí.
b) Později se vytvořila Vězeňská duchovenská služba (VDS), sdružující profesionální pracovníky duchovní služby ve věznicích (29 kaplanů dvanácti křesťanských církví, kteří pracují ve věznicích na základě pracovních smluv především na částečné pracovní úvazky, z nichž tvoří necelou třetinu katolíci - 3 kněží, 2 jáhni a 1 katecheta).
c) Intenzitu působení VDP je třeba dále rozvíjet zejména angažováním formovaných laiků. Služba kněze je v této oblasti potřebná jen v menším počtu případů. Zatím i zde chybí teologicko-pastorační reflexe a odborné zpracování otázek této pastorační činnosti.

§ 88
Pastorace Rómů je potřebná v podstatě ve všech diecézích, realizuje se však jen na několika málo místech. Souvisí to zřejmě i s xenofobními a rasistickými tendencemi v naší společnosti, které jsou poměrně silné, a to i mezi věřícími křesťany, a se slabým kritickým hlasem církve v této oblasti. K tomu přistupuje praktická neznalost kultury Rómů, ale také jiné chápání etiky, rozdílná mentalita a naše malá schopnost nalézat k nim cestu prostřednictvím vhodně připravených pracovníků. Tlak proti xenofobii a rasismu by měl mít svou oporu i na celonárodní úrovni. Rozvoj pastorace Rómů je řešitelný primárně na úrovni diecéze. Vyžaduje jak ochotu a podmínky ke specifickému stylu práce, tak charisma.

§ 89
Sněm předkládá diecézním synodám k rozlišení následující podněty:
a) V diecézích, kde žijí tradiční národnostní polské a německé menšiny, zapracovat do pastoračních plánů systematickou pastoraci v jejich mateřském jazyce.
b) Ve všech diecézích, na jejichž teritoriu se nachází věznice, zvážit vytvoření pracovní skupiny angažovaných křesťanů, kteří by se systematicky zabývali pastorační službou v méně obvyklých situacích. Jejich úkolem bude připravit podklady pro pastorační plány diecézí.
c) Sněm předkládá k vážné reflexi místní církvi
- potřebu systematicky se zabývat přípravou kněží a jáhnů, kteří by se profesionálně věnovali pastorační službě ve věznicích, armádě, práci s Rómy, Vietnamci, ostatními menšinami a cizinci;
- potřebu systematicky studovat a zabývat se problémy velkých sociálních skupin lidí, kteří trpí nespravedlností a nelidskými pracovními podmínkami, např. dělníci, zemědělci, zaměstnanci a především pracovníci obchodních řetězců, kteří kvůli svému zaměstnání nemohou žít lidsky důstojný a běžný křesťanský život.

19. Povolání, formace a služba laiků, sdružení křesťanů, církevní hnutí

§ 90
a) Laik je křesťanem, který žije ve světě a jehož existence a křesťanská zodpovědnost jsou určeny jeho přirozeným začleněním do života a dramatu světa. Žije ve světě jako křesťan a jedná ve světě křesťansky. Jeho křesťanská zkušenost je odvozena ze situace ve světě, kde žije. Jeho křesťanský vliv působí prostřednictvím vztahů, které ve světě udržuje. Žije-li vzorně své křesťanství slovem, svědectvím, vzájemnou úctou, povzbuzením a napomenutím, jedná jako Ježíšův učedník a přitom nepřestává žít jako křesťan na svém místě a duchovně vedle těch, pro které je apoštolem. Vlastním posláním každého věřícího laika je vlastní posvěcení a spása duše.
b) Laici „přijímají aktivní, vědomou a odpovědnou roli v poslání církve v tomto velikém dějinném okamžiku.“ V živé církvi Boží jsme všichni pozváni k tomu, aby v nás rostla připravenost spolupracovat, naslouchat a učit se od druhých, sdílet naše duchovní a apoštolské dědictví.
c) „Znamením času“ se stává schopnost celé církve pomoci laikům v jejich apoštolském poslání, která se vyjadřuje mnoha různými způsoby; ať už vykonávají poslání z výslovného pověření církve, nebo se nasazují v síle svého křtu způsobem neformálním či implicitním. Tak se tam, kde žijí, modlí se a pracují, stávají platnými členy církve především svým zápasem o víru, životem svatosti, úsilím o spravedlnost a péčí o chudé.

§ 91
a) Jedním ze stěžejních úkolů současné církve je odpovědět na potřebu formace laiků. Aby mohli vykonávat svou službu co nejlépe, mají právo na přiměřené vzdělání a formaci podle svého osobního povolání a vlastních darů tak, aby mohli co nejvíce čerpat z bohatství a zkušeností celé církve. Náležitou formaci pak potřebují i kněží a Bohu zasvěcené osoby, aby nejen vnímali společnou důstojnost s laiky, darovanou celé církvi Kristem, ale rovněž vnímali a dovedli ocenit jejich zvláštní povolání.
b) Překonat mentalitu nezdravého rozdělení kněží a laiků upřímným partnerstvím, svěřováním různých služeb laikům a budováním apoštolské sítě laiků, řeholníků a kněží. Těmito praktickými kroky zvýrazní svoji vzájemnost uprostřed jediného Božího lidu. Ta je utvořena dobrými lidskými vztahy, lepší komunikací a schopností osobně a duchovně podporovat jednotlivé věřící v jejich duchovní i apoštolské horlivosti.
c) Při přejímání služeb, apoštolských děl a úkolů laiky je velmi prospěšné, je-li věnována mimořádná pozornost výběru těch, kteří se na pastorační činnosti církve mají podílet, když je jim poskytnuta odpovídající a přiměřená formace, jsou přesně určena práva, odpovědnost, trvání a způsob hodnocení jejich činnosti, mají-li intenzivní podíl na duchovním apoštolském rozlišování a předem zřetelně vymezeny normy, určující běžný pastorační provoz, včetně jasných a průhledných finančních toků a přiměřené odměny.
d) Těm, kteří více a intenzivněji pracují v pastoraci, je třeba poskytnout důkladnější duchovní pomoc, především osobním doprovázením a praxí zdravého duchovního vedení.

§ 92
a) Naléhavá potřeba zlepšení postavení žen je opravdovým znamením našich dnů. Učení církve podporuje roli ženy v rodině, ale podtrhuje nezbytnost jejího nového postavení v církvi a důstojnějšího postavení ve veřejném životě. Původním Božím plánem bylo, aby muž a žena žili v milujícím vztahu úcty, vzájemnosti a rovnosti. Učení církve je však nutné přenést do každodenní praxe církve.
b) Nespravedlivé zacházení se ženami a jejich znevýhodnění představuje celou řadu křivd, které se musíme učit nově vnímat. Kritické a odvážné protesty samotných žen, které usilují o nápravu svého nerovného postavení vzhledem k mužům, stejně tak jako dědictví systematické diskriminace a samotný pocit křivdy mnohých žen, si žádají vážné promyšlení lidské, duchovní i teologické. Svět vnímaný očima žen je však obohacující a nemůže chybět ani v běžné pastorační praxi církve. Genius ženy má v církvi své místo a je omylem se domnívat, že ho žena může uskutečnit požadavkem svého svěcení. Organický proces změn postavení ženy v církvi je totiž nesen zásadou stejné důstojnosti muže a ženy při zachování jejich rozdílnosti. Tradice vzájemného partnerství ve službě Boží je hlubokou zkušeností naší místní církve, jak ji představují vynikajícím způsobem naše národní světice sv. Ludmila, sv. Anežka Česká a sv. Zdislavě.
c) Sněm děkuje všem ženám – především křesťanským matkám, babičkám, věrným a obětavým řeholnicím i všem ostatním – za jejich příspěvek ke zlidštění a zduchovnění našeho světa. Jsou strážkyněmi krásy, lidské paměti a priority vztahů nad všemi ostatními hodnotami. Jsme vděčni za jejich tvůrčí plodnost a veškeré projevy duchovního mateřství.

§ 93
Církevní hnutí, která vznikala zejména po II. vatikánském koncilu, začala v naší zemi rozvíjet svou činnost neveřejně od druhé poloviny 60. let (např. Dílo Mariino – Fokoláre, Hnutí Světlo – Život, tzv. Oázy, Neokatechumenátní cesta, Charismatická obnova). Některá další se objevila až v období svobody (např. Mariánské kněžské hnutí, Fatimský apoštolát, Komunita Sant'Egidio, Cursillo, La vie montagne, Mariánská legie, Společenství křesťanského života, Mariánské družiny). Mají se stát svědectvím spolupráce s pastýři a společně s diecézními iniciativami mají přinášet bohatství duchovního života a misionářského nadšení v srdci církve. V nich se křesťané společně snaží o dokonalejší život, veřejnou bohoslužbu nebo šíření křesťanské nauky, případně o jinou formu apoštolátu, jako je evangelizace, snaha o zbožnost, charitativní činnost a oživování světského řádu křesťanským duchem.

§ 94
Sněm vybízí místní církev k vážnému studiu a reflexi vztahů kněží a laiků a postavení žen ve společenství církve a následné diecézní synody k hledání konkrétních podob systematické formace laiků, podílejících se na pastoraci v duchu zásady „kdo více dává, ten více potřebuje“.

20. Zasvěcený život v místní církvi – povolání, formace, služba, spolupráce

§ 95
a) Sněm si je vědom toho, že život místní církve bez různých forem zasvěceného života je neúplný, protože patří k podstatě života církve. Přijetí evangelních rad je živým znamením velikosti a krásy Trojice. A dále, „život proměňovaný evangelijními radami se stává prorockým a tichým svědectvím, avšak současně i výmluvným protestem proti nelidskému světu. Přispívá k rozvoji lidské osoby a probouzí novou fantazii lásky.“
b) Charismata zasvěceného života velmi pomáhají při vytváření vztahů bratrské lásky v naší církvi. Instituty zasvěceného života s sebou přinášejí jedinečnou osobitost posvěcení i způsobu apoštolátu, které se v našich podmínkách po pádu komunistické totality postupně upevňují, a tak tvoří objektivní elementy tradice. Proto kompetentní představení v naší církvi pečují o to, aby instituty vzrůstaly a rozvíjely se ve shodě se záměrem zakladatelů a podle svých vlastních správních tradic. Proto podle práva střeží v těchto institutech autonomii, v jejímž rámci mohou udržovat vlastní disciplínu a zachovávat neporušeně své duchovní i apoštolské dědictví.
c) Kněží – řeholníci i řeholní bratři se snaží zachovávat své vlastní charisma. Řeholníci neměli možnost žít v řádně ustaveném řeholním společenství, a proto někteří po obnově řeholního života zůstali z rozhodnutí svých řeholních představených na farách.
d) Řeholnice se musely v době nesvobody vlivem kruté a nelidské perzekuce nedobrovolně vzdát své vlastní činnosti. Svobodné rozvíjení svých charismat vyměnily za tiché svědectví věrnosti svého odevzdání se Kristu uprostřed hysterické a zlovolné komunistické zvůle a posměšné propagandy. Mnohdy nemilosrdně vyhnané ze svých domovů byly nuceny přeorientovat se na jiná povolání. Násilně byly zbaveny možnosti pracovat především ve školství a při výchově, staly se obětí plánovaného lidského ponižování a postupné likvidace rafinovaně plánované totalitním komunistickým režimem pod vedením nenávistí zaslepeného stranického aparátu. Nyní se snaží vrátit svým komunitám to poslání, které jim náleží. Je to však spojeno s obtížemi. Další obtíží je věková struktura komunit, způsobená dlouhodobou nemožností přijímat řeholní dorost. V některých komunitách jsou jen sestry vysokého věku a sestry mladé a chybí střední generace.

§ 96
Povolání k řeholnímu životu není mnoho. Tato skutečnost patří k bolestem každé řeholní rodiny a projevuje se i v životě diecézí. Po nabytí svobody došlo k obnově některých řeholních institutů, na jiných místech se jejich počet zmenšil. Právem je problém viděn také v tom, že se vytratilo povědomí o existenci a smyslu řeholního života, a to ve společnosti i v církvi. Co se skutečně komunistickému režimu podařilo, bylo přerušení kontinuity zkušenosti běžného řeholního a komunitního života. Pro řadu řeholních komunit bylo obtížné po roce 1990 obnovit život tak, aby zužitkovaly pozitivní zkušenosti ze své neveřejné existence a nevracely se do období, kdy jejich veřejná existence byla ztížena. O to více jsme vděční Boží prozřetelnosti za pozoruhodný rozkvět kontemplativního života, který je Božím darem v duchu zaslíbení, že krev mučedníků je semenem nových křesťanských povolání.

§ 97
a) Místní církev podporuje rozvoj institutů zasvěceného života. Jejich současným úkolem je přizpůsobovat potřebám doby své tradiční ideály a zároveň uchovat věrnost charismatu svých zakladatelů. Osoby zasvěceného života zase přispívají plnému životu církve u nás na prvém místě modlitbou a kontemplací, na druhém místě svou prací ve spolupráci s biskupy a přitom zachovávají své vlastní charisma. Jejich poslání se soustřeďuje především do oblasti evangelizace, katecheze, vzdělávání, charity, formace, duchovního vedení i života farností. V porevoluční době se biskupové starají také o zasvěcené panny.
b) Jedním z prostředků k naplnění dokumentu Mutuae Relationes je účast předsedů Konferencí vyšších řeholních představených ženských a mužských řádů na plenárních zasedáních České biskupské konference, kde předkládají svá stanoviska k projednávaným záležitostem.
c) Ve většině diecézí se biskupové jednou za rok setkávají s řeholními společnostmi ze své diecéze, a chtějí tak rovněž zdůraznit jejich význam. Bylo by dobré, kdyby byl v každé diecézi jmenován biskupský vikář pro zasvěcený život a pravidelně reflektovat vzájemnou spolupráci a intenzitu komunikace mezi Českou biskupskou konferencí a Konferencemi vyšších řeholních představených.