ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Instrumentum Laboris all

Sekretariát Plenárního sněmu




Preambule


1. Slavnostní vyznání chvály a díků účastníků Plenárního sněmu Katolické církve v ČR

§ 1
a) Na počátku prvního zasedání Plenárního sněmu Katolické církve v ČR (dále jen sněmu) vzdáváme my, účastníci sněmu, na posvátném Velehradě úctu, chválu a díky přetajemné Boží Prozřetelnosti, která nás zde shromáždila ke slávě Otce, Syna i Ducha Svatého, k dobru celého Božího lidu a k vydání svědectví ve světě o tom, že „Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2,11b). Podobáme se tak prvotní církvi, která „předčítala, ‚co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista‘ (srov. Lk 24,27), slavila eucharistii, v níž ‚představuje jeho vítězství a triumf nad smrtí‘, a zároveň vzdávala díky ‚Bohu za jeho nevýslovný dar‘ (2 Kor 9,15)‚ k chvále jeho božské velebnosti‘ (Ef 1,12), v síle Ducha Svatého.“ Na samém počátku sněmu proto očisťme svá srdce, aby se na nás velká Boží přislíbení naplnila a při slavení sněmu bylo zjevné, jak z nás Bůh tvoří živé společenství církve.
b) Sněmem otevíráme novou kapitolu v dějinách spásy našeho národa s důvěrou, že se opět setkáme s Ním, Zmrtvýchvstalým, a přijmeme Slovo, které jediné je pramenem života Božích dětí. Sněm nás tak učí přijímat jako dar znovuodhalení podstatného: Boží oslovení a stálé doprovázení, osobní a nikdy neutuchající vztah Nejsvětější Trojice ke každému z nás, Boží lásku, která nás utváří k vlastnímu obrazu a podobě, a tím přivádí k věčné spáse. Vždyť zde na Velehradě dal Bůh našim předkům v požehnaném díle sv. Cyrila a Metoděje dar rozumět v mateřském jazyce Božím tajemstvím a úradkům jeho moudrosti.
c) Proto vzýváme Přesvatou Bohorodičku a Matku jednoty, Pannu Marii, aby nám u svého Syna vyprosila milost „trochy křesťanské snahy druhé těšit, trochy láskyplného povzbuzení, nějakého duchovního společenství a trochy srdečné účasti“ (Flp 2,1) tím, že budeme mít „v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Voláme slovy: „Pod tvou ochranu se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Neodmítej naše prosby, když potřebujeme tvou pomoc, ale vysvoboď nás vždycky z každého nebezpečí, Panno slavná a požehnaná“ .

§ 2
a) Vděčně si uvědomujeme, že sněm rozvíjí „nadpřirozený smysl pro víru celého lidu, když ,od biskupů až po poslední věřící laiky‘ dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů“. „Aby vykonával ve světě svůj prorocký úkol, musí Boží lid ustavičně rozněcovat a ‚oživovat život víry‘ zvláště stále hlubšími úvahami – pod vedením Ducha Svatého – o pravdách víry a snahou obhájit jejich rozumnost vůči těm, kdo se ptají po rozumových důvodech.“
b) S pocitem vděčnosti si uvědomujeme, že nás Boží Prozřetelnost vede a my můžeme hlouběji pochopit přítomnou událost sněmu jako „znamení časů“ (Mt 16,3), opravdověji přijmout pravdu Boží a lépe ji předložit české církvi i všem lidem dobré vůle. To je nedílnou součástí sněmovní práce teologů, kteří hledají „důvody víry“ a porozumění víře, otevírají celému Božímu lidu „nadpřirozený smysl víry“ a přispívají k tomu, aby se víra stala sdělitelnou všem, kteří dar spásy hledají a nalézají.
c) „Kolegiálním duchem“ naši biskupové naplňují nejlépe výkon svého učitelského úřadu a svěřený úkol uchovávat, vykládat a šířit Boží slovo, jehož jsou služebníky, aby Boží církev byla chráněna od zmatků a mohla vyznávat pravou víru bez omylů, „poněvadž s posloupností přijali bezpečné charisma pravdy.“



2. Sněm jako událost obdarování a nového porozumění

§ 3
a) První zasedání sněmu nás přivádí především k tématu nového postoje k církvi a jejímu místu ve společnosti, ke zkušenosti, kterou učinila v moderních dějinách, především v době nacismu a komunistické perzekuce, a zvláště silně pod vlivem II. vatikánského koncilu. V duchu koncilu se proto ptáme: Jaké je poslání místní církve v České republice? A odpovídáme: Jsme tu, abychom rozpoznali „znamení času“.
b) Věříme, že navazujeme na pozoruhodnou tradici všech těch, kteří se ptali před námi, když usilovali o přijetí koncilu v obdivuhodném díle liturgické reformy (od roku 1965) a o obnovenou komunikaci při novém nasazení v Díle koncilové obnovy v krátké době Pražského jara 1968. Navazujeme na program Desetiletí duchovní obnovy národa, na mnoho dalších veřejných i neveřejných aktivit vynikajících jednotlivců, společenství a skupin v disentu, laiků, kněží, řeholnic a řeholníků, které vyústily v dar svobody po roce 1989, kdy byl pád komunistického režimu pro věřící zpečetěn památnou první návštěvou papeže Jana Pavla II. na Velehradě.
c) Dnes k nám opět zaznívají stále platná papežova slova, kterými nás na Velehradě oslovil: „Vaše pouť za svobodou musí pokračovat. Choďte jako synové světla. Svoboda pouze vnější, bez vnitřního osvobození, plodí chaos. Stůjte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus. Spojení vnější a vnitřní svobody má budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy. Toto spojení zakládá Kristus, kámen úhelný“. Tato slova jsou naším živým dědictvím.
d) Sněm je vhodnou příležitostí k tomu, aby katolická církev v České republice, spolu s bratry a sestrami v Kristu a se svými vzácnými hosty, důkladně zpytovala svědomí ve světle Ducha, aby dále prožila okamžik pravdy v setkání s Kristem naplněném sjednocující silou a konečně zakusila okamžik naděje tak, že se nám pravda stane silou osvobozující. Boží pravda je plná života, nemůžeme ji „zapomenout“, není stravována časem a neumírá, pravda je to, co „říká Duch církevním obcím“ (Zj 3,13 par). Tím se účastníci sněmu spojují s ostatními křesťany na celém světě, kteří prožili Jubilejní rok oslavy dvou tisíc let tajemství Kristova vtělení. Sněm je výrazem putování dějinami s Bohem, které ústí do smíření, a stává se znamením naděje pro ty, kdo hledí na Krista a na jeho církev.

§ 4
b) Dnes již mnohem lépe víme, jak radikální musí být naše proměna, abychom poznali, co znamená „umět ‚vytvořit prostor’ bratru tím, že poneseme břemena jeden druhého a budeme čelit sobeckému pokušení, které na nás neustále útočí a vyvolává soupeření, kariérismus, nedůvěru a žárlivost.“ Jedině společná modlitba a hluboké duchovní úsilí nás mohou přivést k tomu, že ideál „učinit církev domovem a školou společenství“ se nestane prázdnou iluzí.
a) Přípravná fáze sněmu ukázala (přes všechny oprávněné kritiky a nedostatky práce ve sněmovních kroužcích), že duch koncilu katolickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku neopustil. Všem účastníkům přípravného sněmovního procesu, zvláště sněmovním kroužkům, vyslovujeme uznání a vděčnost. Učíme se, dorůstáme teprve do plnosti poznání pravdy. Celou námahu, nedostatky, vítězství a prohry můžeme shrnout těmito slovy: Vyšli jsme na tuto cestu společně a nechceme putovat jinak. Kráčíme společně k tomu, „co říká Duch církevním obcím“ (Zj 2,7).

§ 5
a) Předložené Instrumentum laboris s názvem Nenechme si vzít budoucnost! sněmu předkládá k rozpravě a rozhodování tři velké okruhy otázek:
- stručný nástin duchovní četby českých dějin v kapitole první: Duchovní četba dějin, § 6-10,
- stručné teologické a eklesiologické východisko pro budoucí směřování katolické církve v České republice, vyjádřené jako požadavek proměny a formace našeho vědomí procesem koncilní iniciace v kapitole druhé: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa,“ § 11-36,
- zásady pro budoucí směřování pastorace katolické církve v českých zemích v kapitole třetí: „Co máme dělat,“ § 37-147.
b) Sněm chce dát první částí rozpravy nové podněty ke společné duchovní četbě českých dějin a současnosti, dále chce přispět k zahojení ran minulosti a ke smíření znesvářených, vzájemným odpuštěním hříchů minulosti, a dát tím podněty k proměně přítomnosti. Úsilí o hlubší pochopení minulosti, kterou mnozí z nás uchovávají živě v paměti, totiž otevírá nové horizonty budoucnosti.
c) Hlavním posláním sněmu je obnova života všech římskokatolických diecézí a řeckokatolického exarchátu. Zde přítomní účastníci sněmu usilují o srozumitelné vyjádření uskutečnění závěrů II. vatikánského koncilu v našich podmínkách, a tím o rozvinutí všeho toho, co se v těžkých dobách nesvobody nemohlo zcela realizovat. Druhou částí rozpravy je proto téma koncilní iniciace nás samých, kteří tvoříme místní církev v České republice.
d) Celým sněmem zní na základě zkušeností ze sněmovních kroužků: Dialog nemůže být nikdy ukončen. Nedostatek diskuse bude vždy ochuzením. Proto v třetí části sněmovní rozpravy otevřeme otázky vize našich cílů, založených na rozboru tendencí, na co nejpřesnějším popisu současného stavu a na systematické reflexi fungování a směřování jednotlivých oblastí pastorace a působení katolické církve v České republice. Pokusíme se zároveň upřesnit hlavní úkoly pro následné diecézní synody a celou místní církev. V mnoha případech se překrývají. Jsme vděční za to, že celá rozprava rovněž vyjadřuje to, jak poznáváme, přijímáme a uskutečňujeme společnou odpovědnost za církev a svět. Veškerá obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání.



Duchovní četba dějin


3. Paměť a smíření – duchovní četba českých dějin – praktické prostředky smíření

§ 6
a) Jubilejní rok a počátek nového milénia jsme prožili v prosbách za odpuštění a v úsilí o pochopení křesťanství, které proniká dějinami. Sněm reflektuje současnou dobu jako závěr jedné dějinné epochy církve a otevření nové. Dosavadní práce na historických analýzách, prosby za odpuštění dějinných událostí, při kterých se mnozí katoličtí křesťané připravili o důvěru a věrohodnost, a opakované vyslovování lítosti nad bolestnými vzpomínkami, kterými jsou protkány naše české dějiny, jsou dílčími kroky nutnými k „očišťování paměti“. „Toto ‚očištění paměti‘ zpevnilo naše kroky na cestě k budoucnosti a prohloubilo naši pokoru i bdělost při uskutečňování evangelia.“
b) Sněm v nové souvislosti připomíná známou pravdu: Církev prochází staletími a během své pozemské pouti v ní zůstává dobré zrno neoddělitelně promícháno s plevelem, svatost stojí vedle nevěry a hříchu. Právě proto, že takové vzpomínky na pohoršení z minulosti bývají překážkou pro účinnější hlásání evangelia lidem dnešní doby, má duchovní četba českých dějin napomoci nahlédnout církev jako tajemství setkání svatosti a lidské slabosti, která neustále potřebuje sílu vykoupení. Napříč dějinami, prostorem i časem tak vynikne jednota svatosti, potřeby pokání a reformy i neutuchající činnosti pro spásu duší ke slávě Boží. Můžeme si opět položit otázku, zda bolestné zkoušky a dosud nezacelené rány uplynulých let, jakož i jizvy, které tu zbyly z minulých staletí, nevolají po změně mentality a po obnově vztahů? Vždyť ti, kdo věří v Krista, a nakonec všichni spoluobčané mohou ve společných dějinách a v české duchovní tradici nalézt mnohé prvky, které nás spíše spojují, než by zdánlivě rozdělovaly. Není nakonec na začátku třetího tisíciletí snaha o hlubší jednotu skrze četbu českých národních tradic přímo výzvou našim dějinám?
c) Naše neuzavřená diskuse nad smyslem českých dějin v sobě obsahuje soud historický i soud teologický. Výklad dějin má nutnou objektivní náplň a nemůže sloužit pouze přítomným zájmům. Proto je třeba vycházet z výsledků historického bádání, např. z rekonstrukce historického prostředí, způsobů myšlení, podmínek a životního stylu, v nichž lze minulost pochopit jako výzvu k proměně současnosti. Dále je třeba výklad dějin chápat jako komunikaci mezi minulostí a přítomností, jako pouto, kterým jsme svázáni s dějinami. Aby však byl výklad dějin úplný, potřebuje teologický a duchovní rozměr, který vnáší plnost pochopení. Tím více je nám proto zapotřebí světla, které prozařuje lidský rozum, a jedině tak správně a celistvě poznává. Teprve ve světle Boží moudrosti lze nahlédnout skutečný obsah a význam našich dějin. Dokážeme tak vnímání českých duchovních tradic očistit od předsudků a porozumíme tomu, co se od nás očekává nyní, dokážeme se nově otevřít budoucnosti. Duchovní četba dějin, a tedy i českých dějin, nás učí především schopnosti rozlišovat.
d) Sněm nemůže podat závazný výklad českých dějin a nechce nahradit práci odborníků, kteří při interpretaci historických skutečností využívají specifických metod současné historiografie. Sněm však oprávněně upozorňuje na nutnost duchovního výkladu dějin. Církev, vědoma si zásadní jednoty putování dějinami, se tváří v tvář historické skutečnosti ptá především na vztah minulosti a přítomnosti. Pravda, která vysvítá z dějin, je pro církev mnohem více než pouze novou, více či méně příznivou historickou interpretací. Je „nově zářícím“ poznáním, moudrostí, budící v člověku úctu, přesahující čas a pokolení. Je živou pamětí člověka. Dějiny jsou v pohledu církve zápasem člověka o spásu duše, v němž se setkává s Boží věrností a milosrdenstvím. Úplná pravda o dějinách je pravdou o svobodné Boží lásce k člověku – hříšníkovi.

§ 7
a) Různorodost christianizace českých zemí (misionáři přicházející ze Západu, sv. Cyril a Metoděj, aj.), postupná evangelizace a hlubší proniknutí křesťanství do české společnosti, předhusitské reformní hnutí, tragické husitské války, rekatolizace, josefínská reforma, otázky vyvolané katolickou modernou a bolestnou zkušeností českého schizmatu po první světové válce, poškození církevní správy v době neblahých historických zkušeností s německou okupací, poválečnými událostmi a ničivou nelidskou komunistickou zvůlí a bezprávím, to vše tvoří dramatický rámec našich historických zkušeností. Jejich společným jmenovatelem, linoucím se českými dějinami, je osudný protiklad i harmonický soulad světské a duchovní moci, jednota i rozpornost „trůnu a oltáře“.
b) Pozitivní i historická zkušenost musí být střežena jako živé dědictví českých duchovních tradic, ale ani negativní nesmí být zapomenuta. Musíme přiznat, že často nejsme dobrými strážci bohatého dědictví předků. Znalost českých duchovních tradic se nezřídka omezuje na několik jmen, přestože měla katolická církev ve střední Evropě a v českých zemích vždycky velkou úlohu ve vytváření evropských dějin. Sněm se nemůže této otázce vyhnout především proto, že je třeba připomenout hlubokou a nesmazatelnou inkulturaci křesťanství do české společnosti. Na prvním místě je zde tradice cyrilometodějská. Její význam pochopil už při jejím vzniku papež Hadrián II., když dal naší církvi zvláštní liturgická privilegia. Tradice svatováclavská a svatovojtěšská v sobě spojuje národní svébytnost i vstup do tehdy se tvořící Evropy. Tradice mariánská a eucharistická znamenala v předhusitském středověku proniknutí katolictví do duše národa. Tradice husitská, jejíž pravý náboženský smysl je nám ještě zastřen polemickými diskusemi, si zaslouží, abychom se nad ní vážně zamysleli jako nad závažným okamžikem křesťanských dějin českého národa. Inspirovat bychom se mohli spirituální věrohodností a hloubkou víry českých bratří, včetně jejich zkušeností z doby exilu. Tradice barokní, která je po náboženské stránce jednou z nejbohatších v Evropě, nás může i dnes poučit o významu lidové zbožnosti. První zkušenosti s náboženskou snášenlivostí po vydání tolerančního patentu, celé národní obrození spojené se sociální otázkou, růst nových forem náboženského života a zbožnosti, exerciční hnutí v periodě mezi dvěma světovými válkami, to vše vytváří tradici moderního katolictví v naší zemi. A povzbuzením má zůstat především ještě plně nepoznaná a nedoceněná tradice mučednického vyznání víry v době nacistické okupace a komunistické totality.

§ 8
a) Církev se na území českých zemí díky působení prvních křesťanských misionářů rozvíjela pod přímým vlivem západního křesťanství a v latinském ritu, stejně tak jako pod přímým i nepřímým vlivem křesťanství východního. Tato dvojznačnost je pro českou církev charakteristická a stále inspirující (cyrilometodějská tradice, slovanská liturgie, kontakty husitů s Byzancí, tradice velehradských unionistických sjezdů spojených se jménem arcibiskupa A. C. Stojana, řeckokatolická církev a pravoslaví v českých zemích).
b) V 10. až 12. století probíhal zápas mezi křesťanskou vírou a pohanstvím. Postupná christianizace, soustřeďující se na elity národa, tj. na panovníka a šlechtu, často zůstávala na povrchu, jak to zakusil např. sv. Vojtěch. Zvláště u nižších vrstev poměrně dlouho přežívala silná setrvačnost k pohanství (staré „víře“). Nedostatečná christianizace vedla, jak obdobně ukázaly i pozdější epochy (zvláště dramaticky v 19. a 20. stol.), k odpadům a zesvětštění společnosti.
c) Ve 13. a 14. století se církev stala určující duchovní a ideovou silou. Vliv kléru byl značný. Od poloviny 14. století však postupně sílil problém věrohodnosti církve a narůstal rozpor mezi slovem a životem u nositelů úřadu a služebníků oltáře, především u těch, kteří byli spjati s vlastnictvím velkého majetku. Tento fenomén odcizení církve od společnosti má své historické analogie (např. klerikalismus) až do dnešní doby.
d) Počátkem 15. století prožívala celá česká společnost hlubokou krizi, která na pozadí krize římskokatolické církve ničivě dopadla i na českou církev. Náboženské vzepětí v době husitské bylo nezřídka doprovázeno motivy politickými a mocenskými, ničivými dekadentními tendencemi a mnohdy náboženským fanatismem. Dosud jednotná církev se rozštěpila. Husovská tradice dodnes čeká na zásadní katolickou interpretaci, která by zařadila husitství i následný vývoj katolíků, husitů, utrakvistů a českých bratří do společných náboženských dějin. Práce husovské komise již přinesla mnohé užitečné plody.
e) Konfesně rozpolcenou českou společnost od poloviny 15. století až do první čtvrtiny 17. století dramaticky zasahovaly důsledky západního schizmatu. V zemi dominovali nekatolíci se svými vazbami na různá protestantská centra v zahraničí. Po dlouhé etapě náboženských válek v Evropě a domácích konfliktů byl v České konfesi nalezen model koexistence, který však neměl dlouhého trvání. Katolická menšina prožívala od druhé poloviny 16. století dynamickou obnovu související s postupným zaváděním reforem Tridentského koncilu, obnovou pražského arcibiskupství, uskutečňováním katolické reformy, příchodem jezuitů, činností ostatních řádů, zvláště piaristů a kapucínů, a řadou dalších kroků.
f) V 17. a 18. století se česká společnost stala alespoň zdánlivě opět jednolitě katolickou. Dodnes zůstává otázkou, za jakou cenu se tak stalo a zda převládl moment katolické reformy či pouhé rekatolizace. Zkoumá se míra násilí a donucení, na straně druhé pak množství autenticky přijatých konverzí ke katolictví. Skutečností zůstává, že katolictví se na dlouhou dobu stalo přirozenou podobou názoru na svět a charakteristickým životním stylem širokých vrstev. Barokní kultura, otevřená románským vlivům, přirozeně zakořenila v českém prostředí a uchovala českou národní svébytnost. Na straně druhé je třeba bolestně přiznat perzekuci nekatolíků a tradici českého náboženského exilu v čele s J. A. Komenským. Práce na historickém a teologickém zhodnocení tohoto období, jak se o to pokouší komise pro studium protestantské a katolické reformace, si sněm váží a podporuje ji.
g) Od konce 18. století se církev pohybovala mezi měnícím se politickým systémem doznívajícího středověku a modernizací. Učila se jednat a naplňovat své poslání v novém státním systému a kulturním prostředí (absolutismus a osvícenství), snažila se začlenit plody náboženského vzepětí baroka a nacházet modernější systematické způsoby pastorace, které by zahrnovaly všechny vrstvy obyvatelstva. Významnými nositeli národního obrození, obnovy jazyka a české kultury byli kněží. Po roce 1848 a zvláště pak po roce 1867 však docházelo k viditelnému rozštěpení mezí církví a elitami národa a monarchie se stala nekonfesním státem. Hierarchie a klérus byly dále hlouběji vtahovány do administrativního systému postupně upadající rakousko-uherské monarchie, vytvářelo se jinak pojaté spojenectví trůnu a oltáře, provázející českou církev od okamžiku, kdy byla svatovítská rotunda postavena na území přemyslovského hradiště. Uvnitř církve v druhé polovině 19. století docházelo stále častěji k napětí mezi tendencí uchovat stávající starý řád a mezi tendencí k modernizaci. Vyhraněné postoje se nezřídka střetávaly a daly vzniknout krajnostem a diferencujícím se proudům, které u části kněžstva vyústily v aktivní účast v katolické moderně. 19. století je rovněž stoletím nebývalého rozvoje a rozšíření ženských řeholí, ale i dramatické ztráty dělnictva. Dynamicky se rozvíjely především sociální a charitativní služby církve jako aktuální odpověď na důsledky industrializace a urbanizace a politický katolicismus se stal přirozenou součástí demokratických tendencí ve společnosti.
h) S koncem první světové války se církev ocitla ve zcela nové situaci. Uvnitř církve zesílil vliv Jednoty katolického duchovenstva, modernistické tendence i odpor proti prorakousko-uherským postojům, zejména vysokého katolického kléru. V demokratické Československé republice se rozhodující politickou a hospodářskou silou stala silně protikatolicky naladěná společenská vrstva inspirovaná obnovenou, nezřídka tendenčně interpretovanou husitskou tradicí (výročí Husovy smrti v roce 1915). Do života církve navíc neblaze zasáhl kulturní boj a vznik Církve československé. Averze vůči katolictví se promítala i do vztahu československého státu a Svatého stolce. Po letech napětí došlo v roce 1928 k podepsání Modu vivendi a od konce 20. let se mezi státem a církví ustálily vztahy respektu a spolupráce. Výrazná většina obyvatel Československa se hlásila ke katolické církvi, ale i do jejích řad zasáhl sílící nacionalismus. České prostředí bylo silně ovlivněno početnou německou menšinou a nikoliv nevýznamnou židovskou komunitou (2,5 %), takže někteří hovoří o „trojí duši země české“. Ve 30. letech prožívala katolická církev dynamický růst (nárůst povolání, konverze mezi umělci a intelektuály, kvalitní vzdělání, aktivizace laiků, nové duchovní a intelektuální impulzy, vyzrání nových výrazných osobností apod.).
i) V době nacistické okupace (1938/39 – 1945) byli katolíci přijímáni celou společností jako přirozená součást národa. Představovali respektovanou sílu utvrzující mravní a národní vědomí, podíleli se na domácím či zahraničním odboji a prožívali stejnou zkušenost perzekuce jako ostatní obyvatelé Čech a Moravy. Stali se svědky víry v koncentračních táborech a v totálním nasazení, byli i popravováni, zvláště velmi často kněží, diecézní i řeholní – Češi i mnozí sudetští Němci; z jejich řad vyšli novodobí mučedníci. I mezi českými katolíky nacházíme ty, kteří se ujímali pronásledovaných českých Židů. Mezi katolíky německé národnosti nastalo silné štěpení; někteří neodolali nacionálnímu vábení a kolaborovali s nacismem, ale mnozí zůstali věrní katolickému univerzalismu, a byli tak rovněž vystaveni nacistické perzekuci.
j) V krátkém intermezzu mezi totalitami (1945 – 1948) prožívala naše církev s celou společností dramatické okamžiky českých moderních dějin, atmosféru plnou euforie a radosti, ale záhy poté bolesti a vášní v sociální i národností oblasti, včetně tragické zkušenosti odsunu německého obyvatelstva, v naprosté většině katolíků, který pociťuje církev jako bolestnou ztrátu, zvláště když mnoho oblastí v pohraničí dodnes připomíná duchovní poušť. Hluboká diferenciace uvnitř katolické církve není ještě přesně zmapována. Na druhé straně prožívala církev dynamickou obnovu svých struktur i aktivit, včetně nových prvků v životě církve a věřících (nové pastorační aktivity, jocismus, Sdružení katolické mládeže, katolický skauting, vzdělávání laiků atd.).
k) Komunistická totalita v letech 1948 – 1989 byla dobou zkoušek, kříže i proměn české církve. Systematická perzekuce církve, mající za cíl její plné ovládnutí a zničení, je stále živou zkušeností. Komunistický systém útlaku se projevoval mnoha způsoby, od násilné perzekuce ze strany státu (šikanování, zastrašování, izolace od veřejné sféry, nucené práce, PTP, internace, vězení, mučení a popravy, zničení společenství církve, odstranění biskupů, oddělení kněží a laiků, faktická likvidace řeholního a komunitního života) přes snahu získat církev pro koexistenci až po vtažení části jejích členů do kolaborace s režimem. Laici zůstali pasivním prvkem, církev byla zatlačena do kostelů jako „ghetta“. Církvi byly vnuceny omezené projevy života, oficiálně mohla působit pouze v rámci liturgie, neveřejně s mnoha riziky však žila ve skrytosti, svobodně jen v exilu; paradoxně však největší vnitřní svobody nabyli věřící ve vězení. Církev poškodilo především toto bolestné vnitřní rozdělení a její odtržení od světové církve, tedy mnohaleté znemožnění svobodné výměny myšlenek, impulzů, aktivit a inspirací. Mnozí katolíci se však naučili vážit si autenticity, rozlišovat podstatné od nepodstatného, žít v diaspoře a státem prosazované nepřátelské kultuře ateismu a materialismu, otevřeli se novým hnutím a nesli v sobě potřebu stálé sebereflexe. Řeholníci a řeholnice ve svých veřejných i neoficiálních komunitách, a proti své vůli převážně mimo ně, přežili vlastní „genocidu“, plánovanou komunistickým režimem. Důsledky komunistické éry jsou tragické: dlouhá ateizace způsobila umenšení církve, celé generace bez možnosti náboženské výchovy ztratily vztah k církvi a mnozí necítí potřebu náboženského vzdělávání či výchovy svých dětí.
l) Čas svobody po pádu zrůdného komunistického režimu v roce 1989 se stal časem velkých, někdy nereálných nadějí a hektické činnosti. Dnes v ní vidíme sílu nastřádané touhy odpovědět co nejrychleji na výzvy doby. Výrazněji se začala projevovat polarizace uvnitř církve, včetně obtíží při začlenění struktur podzemní církve a tajně vysvěcených kněží do běžného života církve. Již počátek devadesátých let však ukázal hranice, které v sobě církev nese – směsici živých tradic, množství vzájemných předsudků a obviňování, mnoho neznalostí, pokušení k ideologickým manipulacím a neschopností vyrovnat se s domnělými či skutečnými vinami.

§ 9
a) Pro budoucí směřování církve můžeme vyjít ze skutečnosti, že jsme po tisíciletí žili v okruhu západoevropské vzdělanosti. Naučili jsme se myslet západním způsobem analytického myšlení a hájit pravdu podle abstraktních principů. Ale kdesi hluboko v nás zůstalo srdce slovanské, kterému nestačí pouhý abstraktní princip bez souvislosti s konkrétním životem. Tato typicky česká mentalita nám pomohla přežít uprostřed Evropy mezi většími národy. Dovedli jsme díky ní vzdorovat i množství násilných totalitarismů nebo laciné propagandě. Pozitivně se naše národní mentalita projevuje ve zdravé lidové zbožnosti, a to především mariánské.
b) V české kultuře, v poezii, v literatuře a umění existuje více náboženských motivů, než se na první pohled zdá. Přijetí vlastních dějin a smíření s nimi vede i skrze nalezení nových uměleckých prostředků, které umožňují komunikaci s dějinami. Dnes, kdy se ve světě propaguje teologie umění, bychom měli této stránce věnovat více pozornosti, aby se i mladí umělci, kteří se vyvíjejí, cítili v církvi pochopeni a jako ve svém přirozeném prostředí. Obojí směr čerpání umělecké inspirace, domácí i zahraniční, má svůj význam i pro hlubší porozumění českým dějinám. Teologická reflexe umění napomáhá růstu umělců, kteří vytvářejí symboly smíření.

§ 10
Sněm se duchovně připojuje k Janu Pavlu II., který památného 12. března roku 2000 v basilice svatého Petra s pohledem na ukřižovaného Krista prosil za odpuštění hříchů synů církve. „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,20b-21). Spolu s našimi vlastními vinami vyznáváme i minulé viny katolických věřících v naší vlasti. Jsme s nimi spojeni poutem v jejich slávě i slabosti, aniž bychom mohli vzít na sebe osobní zodpovědnost člověka (jeho svědomí) a chtěli nahradit Boží soud, který zná naše lidská srdce lépe než my sami. Když opakovaně slavnostně prohlašujeme „odpouštíme a žádáme odpuštění“ , je naším úmyslem přispět k očišťování paměti, vážnému vědeckému bádání zbavenému předsudků a naplněnému usmířením. Symbolicky zapalujeme sedm svící jako oběť za naše nevěrnosti: za to, že jsme nebyli věrohodnými svědky víry, za všechny podoby nesnášenlivosti, za hříchy proti jednotě svaté Boží církve, za všechny naše hříchy proti Židům, za provinění proti lásce, úctě a právům národů, kultur a jiných náboženství, za hříchy proti důstojnosti ženy a jediné důstojnosti lidského rodu a za hříchy proti základním právům lidské osoby. Zároveň v Kristu Ježíši odpouštíme všem jejich nenávist, ničení majetku, pustošení kulturního a duchovního bohatství, krádeže a plenění, především však nelidské rozdělení a rozvracení rodin, zlobu učitelů zotročených komunistickou ideologií vůči bezbranným dětem, nevraživost, ponižování a tupení, krutost a mučení, nespravedlivé věznění, včetně prolití krve těch katolických věřících, kteří v českých dějinách věrně vyznávali moc Ježíšova kříže.



„Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa"

Zde na sněmu chceme společně vyznat: Tajemství života a poslání církve vyrůstá jedině z přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista. On žije v jedné, svaté, apoštolské, katolické církvi a přivádí ji k obnově v duchu II. vatikánského koncilu. On je základem veškeré skutečné obnovy. Můžeme vyznat: Pane Ježíši, ty stále utváříš naše vědomí, postoje, poslání a službu. Ty nás činíš svobodnými a dáváš nám důstojnost spolutvůrců Božího království.



4. Koncilní iniciace české katolické církve – tajemství církve a její základní služba

§ 11
Účastníci sněmu vnímají naléhavou potřebu splatit za celou katolickou církev v České republice dluh radikálnější odpovědí na působení Ducha Svatého, který od historicky převratné doby II. vatikánského koncilu nepřestal pokračovat v životodárném díle pokoncilní obnovy. Nás všech se hluboce dotýkají slova Kristova zaslíbení: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Poslání Krista a Ducha Svatého se v církvi naplňuje. Jejich společné působení nás již nyní spojuje s Otcem. Toto mimořádně obnovující působení Ducha Svatého neprožíváme „jen jako obraz minulosti, ale též jako proroctví budoucnosti. Přijatou milost je třeba zhodnotit tím, že ji odhodlaně učiníme předsevzetím a konkrétními postupy jednání.“ Tato zkušenost univerzální církve je i zkušeností naší. Máme podíl na obnovném díle Ducha Svatého a jeho stálé působení mezi námi můžeme prohloubit tehdy, jsme-li shromážděni kolem našich biskupů při naslouchání slovu Božímu, v bratrském společenství a při lámání chleba. Ve všech obnovných proudech, které jsme v poslední době prožili, můžeme rozpoznat, jak „tajemství jediného Božího lidu získává onu specifickou podobu“ , nesoucí rovněž typické rysy české církve. „Toto zakořenění církve v čase a prostoru v sobě odráží samotný princip vtělení“ , o kterém jako místní církev máme uvažovat jako o slově samotného Ducha Svatého, který nás provází od II. vatikánského koncilu až po dny prvního zasedání sněmu. Můžeme vyznat: Je zde „opravdu přítomná a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova.“ A v ní je přítomen Kristus, který ji k sobě přidružuje jako svou milovanou nevěstu.

§ 12
Sněm si je vědom toho, že tvoříme vzájemně propojené společenství věřících, jediný putující Boží lid. Poznáváme, jak se zkušeností dialogu obohacuje naše společná víra, zodpovědnost i oddanost vůči Božím tajemstvím mezi námi. Uvážíme-li na jedné straně naši slabost, chyby, selhání a prohry, na druhé straně pak nepřeberné množství dobré vůle, stále nových iniciativ, síly modlitby a bratrského napomenutí, musíme uznat, že jsme stále zakoušeli mocnou ruku Krista, našeho Bratra a Pána. Když zvážíme, kolik dobra nám bylo dopřáno vykonat a kolikerého odpuštění se nám dostalo, pak chceme Krista ukřižovaného a vzkříšeného na této naší společné cestě koncilní iniciace, prostřednictvím sněmu, účinněji následovat a spojit se v námahách s tím, který je jedinou naší slávou.

§ 13
Koncilní iniciací můžeme nazvat stále nové objevování učení II. vatikánského koncilu a ochotu nechat se jím vést. Cesta obohacování víry vede přes růst vědomí církve. Především celistvé vidění církve, jak je podává věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, je klíčem k přijetí koncilu. V ní můžeme nalézt směřování církve od koncilu k budoucnosti. Jejím nejvlastnějším doplněním je pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Zde se můžeme učit, jak je možné i dnes vydat se na cestu obohacování víry v dějinách. Víra spojená s dialogem nás formuje a uvádí do ducha koncilu.



5. Směřování katolické církve v České republice k plnosti Boží pravdy

§ 14
a) Církev je společenství svolané Božím Slovem. Je společenstvím těch, kteří na něj dávají odpověď osobním následováním Krista. Tak se stávají společenstvím, jež patří Pánu.
b) Církev by sama o sobě neměla krásu ani světlo, protože „Kristus je světlo národů.“ Až dodnes s ní mluví jako se snoubenkou. I dnešní lidi oslovuje jako své přátele, stýká se s nimi a přijímá je do svého společenství. Kristovo světlo může zářit na tváři církve jen tehdy, pokud ona sama neupře svůj zrak na sebe, nýbrž na Kristovu tvář zjevenou v Písmu a přítomnou ve svátostech. Jen tak může na tváři všech zazářit Kristova sláva a církev může svou činností vydávat svědectví o Bohu lidem a světu a může svět, často podrobený hříchu, milovat tak, jako ho miluje Otec.
c) Církev je založena na apoštolech a jejich nástupcích biskupech. Oni v každé době a na každém místě zprostředkovávají setkání s živým Božím slovem v učení a s živým zmrtvýchvstalým Kristem ve svátostech. Věřící tak mohou být spojeni s Kristem a On je stále posílá, kamkoli chce, podobně jako povolal, aby byli s ním, a poté posílal první apoštoly. Univerzální církev se uskutečňuje v jednotlivých partikulárních církvích, jejímiž představiteli jsou diecézní biskupové. Partikulární církev je determinována tajemstvím víry, existuje vždy v určitém čase a prostoru a je shromážděním lidí s různými druhy zájmů. Takto má partikulární církev svou vlastní teologickou tradici na základě místa a času, v nichž vzniká a uskutečňuje se.
d) Církev dále předává vše, co sama je a čemu věří; u věřících všech stavů tak vzrůstá chápání předaného, a především samotného Slova Božího – Krista. On, přítomný v jejím středu, svou snoubenku nepřestává uvádět do stále hlubšího chápání pravdy a učí ji lásce a svému smýšlení. Hlubší chápání pravdy je podmíněno dějinami národa. Církev se totiž vždy uskutečňuje v konkrétních lidských dějinách a v konkrétních místech. Místní církev vzniká tam, kde se partikulární církev spojuje s místní kulturou a dějinami, a na jejich základě hlouběji a vlastním způsobem vnímá Boží slovo a začíná dále tuto kulturu proměňovat. Takto je místní církev jakýmsi důsledkem růstu vtělení Božího Slova, je podmíněna kulturou, geopoliticky a jazykově.
e) Zvláštnost místní církve tkví v tom, že lidé určité kultury přispívají na základě své dějinné podmíněnosti pod vedením Ducha Svatého vlastním a nenahraditelným způsobem k hlubšímu pochopení Božích pravd a tajemství Krista a církve a týmž způsobem rozvíjejí křesťanský způsob života. Takovéto hlubší chápání Božího slova se v místní církvi pro všeobecnou církev stává přínosem. Na druhé straně je jejich kultura a dějinná podmíněnost tímto Božím slovem postupně proměňována a dále rozvíjena, protože Kristus, skrze nějž Otec vše stvořil a pro nějž vše předurčil, aby tak vše nalezlo svou dokonalost v lásce, se stal jednou provždy „dědicem všeho“ (Žid 1,2).
f) Církev u nás na základě svých středoevropských dějin a kultury osobitým způsobem vrůstá pod vedením Ducha Svatého do plnějšího chápání zjevení a je volána k tomu, aby si toto chápání uvědomovala jako své vlastní charisma, jímž může buď přispět do celku, nebo ho zcela ztratit. Je nutné pokračovat ve světle evangelia v posouzení období komunismu i desetiletí demokracie a uchovávat v paměti vyznání toho, co dobrého jsme od Pána dostali, i své nevěry a zrady; jen tak se můžeme vydat dál na cestu za Kristem, přítomným v našem středu.

§ 15
a) Církev u nás prožila ve svých nedávných dějinách, během pronásledování, období, ve kterém byla rovněž uváděna do hlubšího vnímání tajemství Božího zjevení a křesťanského života. Dalším generacím zůstává ještě úkol toto období správně teologicky zhodnotit.
b) Církev u nás je volána k tomu, aby se nebála dotýkat bolavých míst na svém těle, které je tělem Kristovým, jak k tomu vybízel sám zmrtvýchvstalý Kristus – učedníkům ukázal ruce a bok a vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho otevřených ran.

§ 16
To, co církev v naší vlasti prožila, přivádí k naléhavé potřebě pravdivého pohledu na vlastní minulost i přítomnou situaci pod zorným úhlem Božího slova. Církev především vlastní pravdivostí a ochotou sloužit Kristu obohacuje politicko-kulturní situaci země. Tak pomáhá rozvíjet vše, co je v naší kultuře dobré, krásné a pravdivé.

§ 17
Sněm si je vědom toho, že ne vždy církev u nás v plnosti následovala Krista, svého Pána a Snoubence, ale byla a je mu často nevěrná a usiluje nikoli o slávu Jeho, nýbrž o svou vlastní. Vyznáváme své nevěrnosti v následování Krista, aniž bychom obhajovali jen sami sebe. Činíme pokání za to, že se církev začala příliš přizpůsobovat světskému smýšlení, že se zaměřuje na sebe samu a ne na Krista, že nevytváří prostor důvěry, v němž by každý mohl nalézt spočinutí.



6. Mnohotvárná podoba Božího zjevení ve službě spásy a zodpovědnost za Boží slovo

§ 18
a) Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum vyjadřuje dominantní postavení Božího slova, které předchází každé lidské řeči a jakékoli činnosti církve. Na prvním místě tedy církev Božímu slovu naslouchá a hlásá je. Dějiny spásy v Písmu svatém potvrzují, že k zjevení došlo v dějinách, že Boží jednání s člověkem se odehrává v čase. Bůh Stvořitel neustále udržuje vše v bytí, nezůstává mimo stvořený svět. Cílem jeho vztahu k člověku a celému světu je spása.
b) Boží sebedarování lidem pokračuje a vrcholí v Kristu. Na místo slov proroků nastupuje vtělené Slovo. Ježíš Kristus nehovoří už jen o Bohu, ale je Boží výpovědí, je Božím slovem, které se stalo slovem naším. V něm se Bůh úplně vyslovil, Boží dialog s člověkem dosáhl svého cíle.
c) Víra není jen záležitostí rozumu a vůle, je úplnou odevzdaností celého člověka sebedarujícímu se Bohu. Je zároveň Božím darem i aktivitou člověka. Zdokonalování víry je dílem Ducha Svatého, a to tím způsobem, že jeho působení prostupuje stále více veškeré jednání člověka. „Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov,, a to přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti.“ Všichni věřící se podílejí na Kristově prorockém poslání nejdříve tím, že sami zakoušejí sílu Boží pravdy v duchu zásady: „Nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně“ , a následně vydávají svědectví. Tím jsou spoluodpovědní za šíření Božího slova.

§ 19
a) Církev se zabývá nejen sama sebou, nýbrž především naslouchá, aby potom mohla mluvit; neukazuje na sebe kvůli sobě samé, nýbrž odkazuje k Bohu. Konstituce o Božím zjevení Dei Verbum hledí s pastoračním optimismem na schopnost porozumět Božímu zjevení i na možnost usmíření mezi Bohem a člověkem mocí slova. Z hlediska úplnosti biblického poselství je ovšem nezbytné pamatovat rovněž na jádro zvěsti o ospravedlnění hříšníka.
b) Bůh jako osoba se obrací v Ježíši Kristu k člověku jako k osobě. Božím tajemstvím není nikdo jiný než Kristus, tedy osoba. Z toho vyrůstá dialogický charakter zjevení. Boží dialog se vždy odehrává v přítomném čase. Ježíšovo oslovení „už vás nenazývám služebníky, ... [ale] přáteli“ (Jan 15,15) zaznívá zde a nyní. Jeho slovo zaznívá z dálky dvou tisíc let, ale hlásá-li se dnes v církvi evangelium, hlásá ho Kristus. On nás chce povzbudit k odpovědi.
c) Kristus je ukončením zjevení ve smyslu neustále trvajícího počátku, který je přítomen v každé chvíli dějin a přichází se zaslíbením budoucnosti, „plností celého zjevení“ . Člověk má neustále směřovat k vtělenému Božímu slovu. Žádná doba a nikdo z lidí nemůže překonat to, co se událo v Kristu, každá doba a každý člověk je pozván ztotožnit se s touto událostí.

§ 20
a) Podstatu zjevení nelze vystihnout jen rozumově odůvodněnou naukou. Zjevení se týká osoby Ježíše Krista. Ve zjevení jde o vztah mezi lidským „já“ a Božím „Ty“. Cílem komunikace mezi oběma není větší informovanost člověka, ale jeho sjednocení s Bohem a proměna, způsobená vztahem k Bohu.
b) Člověk je dialogickou bytostí, která se nasloucháním Božímu slovu setkává s Bohem a ve společenství se Slovem přijímá skutečnost, která je od tohoto Slova neoddělitelná: společenství se samotným Bohem.
c) Vzhledem ke Kristu jsme těmi, kdo obdrželi svěřený poklad, který máme přijmout, střežit a předávat. Co máme svého, co bychom nedostali?
d) Vzhledem ke své vlastní spáse mají věřící svou citlivost k Božímu zjevení rozvíjet aktivním způsobem, například uchováváním víry a svědectvím o ní, stále hlubším pronikáním do víry a utvářením života podle ní, jak se s tím dnes setkáváme v mnoha církevních hnutích.

§ 21
Sněm povzbuzuje laiky k tomu, aby v sobě rozvíjeli charismata pro službu slova ve prospěch církve, především ve vlastních rodinách a v úkolech, které jim budou svěřeny, včetně biblického apoštolátu. Ze strany církevní autority se očekává větší odvaha rozlišovat vhodná charismata pro službu slova a jejich uplatnění na všech rovinách života církve.



7. Liturgie v životě církve

§ 22
Liturgické slavení církve je vždy připomínkou Kristova velikonočního tajemství (anamnezí), jejímž cílem je posvěcení člověka a oslava Boha. Bohoslužba se uskutečňuje v Duchu a v pravdě a nachází vnější formu v liturgickém slavení. Liturgie spojuje liturgické slavení (lex orandi), víru (lex credendi) a život (lex vivendi); pravou podstatu církve je třeba chápat v těchto jejích základních projevech: liturgie (leiturgia), svědectví (martyria) a služba (diakonia), kde se liturgie má k ostatním projevům života církve jako pramen a vrchol.

§ 23
Cílem obnovené liturgie je poukázat na důležitost liturgického slavení a vyzvat věřící k aktivnější a zodpovědnější účasti na bohoslužbách. V liturgickém slavení a v eucharistii, jejím vrcholu, se odhaluje ve své plnosti skutečnost církve, Kristova těla. Pro věřícího je církev skutečností, která se v první řadě žije, druhotně je pak předmětem teologické reflexe. Život církve se nemůže omezit jen na liturgii, ta je přesto mimořádně důležitá pro evangelizaci, kérygma, pastoraci, spiritualitu a charitu.

§ 24
a) Poselství II. vatikánského koncilu se pro mnohé stalo podnětem a počátkem liturgické reformy. Ani dnes nemůžeme považovat koncilní liturgickou reformu za ukončenou. Zůstává nám přinejmenším úkol stále znovu čerpat z bohatství pokoncilní liturgie sílu, která se šíří z Krista a naplňuje údy jeho těla, to je církve. Duch liturgické reformy nemůže místní církev opustit jenom proto, že se na některých místech setkala s nepochopením nebo někdy zmatenou interpretací.
b) Skrze liturgické slavení se stává přítomným a činným Kristovo tajemství uprostřed shromážděné církve. Především ve shromáždění věřících je Kristus při slavení liturgie mnohotvárně přítomen. Liturgie není soukromým úkonem, ale projevem života církve. Liturgie je činem „celého Krista“, hlavy i těla, proto Krista nemůžeme plně vnímat bez návaznosti na církev, na její projevy a hierarchickou strukturu. V liturgii je Kristus niterně spojen se svou snoubenkou, pro kterou se obětuje, tudíž liturgie je dílem Kristova kněžství.

§ 25
I místní církev je nutné chápat jako „kněžské společenství“; to se projevuje v bohatství různých, hierarchicky rozdělených liturgických služeb, kdy každý koná jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci. Zde se služebné i všeobecné kněžství vzájemně doplňují a podmiňují. Zkušenost a reflexe liturgické obnovy po koncilu prohloubily prožívání všeobecného kněžství věřících. Vnitřní povaha liturgie vyžaduje nejen jejich víru a obrácení, ale i odpovídající účast. Liturgické slavení je určitým modelem křesťanského života, který nachází v liturgii své vyvrcholení v poznání, vnitřní dispozici a osobní zbožnosti věřících.

§ 26
Slova a znamení do liturgie nezastupitelně patří. Musí být vnitřně pravdivá a prožívaná v atmosféře víry. Pak víra nachází v liturgickém slavení své dovršení. Důležitost výrazových prostředků, slov a znamení pramení z teologického obsahu, který zjevují, a proto musí být pochopitelné a srozumitelné. Křesťanské slavení není něčím druhořadým. Představuje křesťanskou víru ne jako formu vědění, ale jako způsob bytí. V liturgii je položen důraz na tuto existenciální skutečnost, ne na mnohotvárnou, někdy jednostrannou podobu křesťanského aktivismu.

§ 27
a) Liturgie je úzce spojena s životem církevního společenství. Zde věřící nacházejí především místo Božího odpuštění, vzájemného usmíření a stále se očišťující nárok vzájemné nelíčené lásky. Liturgie je prvním domovem a školou lásky, skutečným projevem spirituality společenství, „která je především pohledem srdce upřeným na tajemství Trojice, která přebývá v nás a jejíž zář je třeba vnímat i na tváři bratří, kteří jsou nám po boku… Znamená také schopnost vnímat bratra ve víře v hluboké jednotě mystického těla, tedy jako někoho, ‚kdo ke mně patří‘, abych s ním dokázal sdílet i jeho radosti i jeho bolesti, abych dokázal vytušit jeho přání a staral se o to, čeho je mu zapotřebí.“ Je viditelným projevem plného společenství víry, modlitby a života společenství katolické církve. Kde není jednoty a společenství, není ani plodného slavení liturgie, především eucharistie. Společenství zjevuje liturgii jako Kristovo tělo, což se projevuje jak v rozdělení služeb, tak i v podílu na duchovních dobrech. Rozdělení liturgických služeb má vést ke vědomí zodpovědnosti všech za liturgické slavení a k hlubší, opravdovější a aktivnější účasti.
b) Pro dobré pochopení slavení křesťanského tajemství je nutná liturgická formace. Nestačí zevrubná znalost obřadů a orientace v liturgických knihách, je nezbytné poznání teologického obsahu slavených událostí. Je třeba prezentovat liturgii jako místo, kde se uskutečňuje dílo našeho vykoupení. Obsahem liturgického slavení je aktualizace Kristova velikonočního tajemství, které posvěcuje člověka a jehož účinky mají věřící niterně prožívat. Účast na liturgii a přijímání svátostí není jen požadavkem církevní autority, ale v první řadě nutnou podmínkou života z víry a zárukou pro budoucnost: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,16) a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,54).

§ 28
Důležitým bodem stále zůstává trvalá liturgická formace studentů teologických fakult, především kandidátů kněžství. Další vzdělávání kněží, jáhnů a laiků může navázat na bohaté domácí tradice liturgické výchovy, vzdělání, posvátného zpěvu a sakrálního umění. Formace je nutná k pochopení nezbytnosti plné, vědomé a aktivní účasti na bohoslužbě, ke které jsou všichni věřící povoláni a zavázáni. Úkolem liturgické formace je, aby kněží i laici pronikli do smyslu obřadů a liturgických textů, a tak byla vnímána plnost jejich teologického obsahu a bylo dosaženo krásy a důstojnosti liturgického slavení, spojeného s životem věřících.



8. Služba biskupů jako zápas o spravedlnost Boží, úsilí o realizaci důstojnosti lidské osoby a nasazení se za lidštější svět

§ 29
Služba biskupů je dána vztahem k Bohu, vztahem k celé církvi a vztahem ke svěřené diecézi. Ježíš Kristus, který byl poslán Otcem, vyslal apoštoly a chtěl, aby jejich nástupci sloužili v jeho církvi jako pastýři; svěcením se jim tak dostává účasti na jeho úřadu. Společně pak s Petrovým nástupcem, viditelnou hlavou celé církve, tvoří sbor, který řídí dům živého Boha, sbor, jenž jedině se souhlasem římského biskupa může vykonávat nejvyšší a plnou pravomoc nad celou církví. Biskupové, kteří stojí v čele partikulárních církví, vykonávají svou učitelskou, kněžskou a pastýřskou službu pro spásu duší na základě vlastní moci a kanonického poslání.

§ 30
Vědomí místní církve má být formováno základní koncilní pravdou: biskup jako nástupce apoštolů přijímá od Pána poslání svědčit o něm; biskup je členem kolegia, které slouží celé církvi, a konečně je biskup pověřen řídit místní církev, reprezentovat ji a být významným poutem její jednoty s církví světovou. Nese v sobě radosti a naděje, smutek a úzkosti lidí, zvláště trpících. Dbá o prospěch konkrétních projevů důstojnosti lidské osoby, spravedlnosti a solidarity. Podporuje spravedlivé, transparentní a efektivní řízení v církvi. Spojuje svoji diecézi s univerzální církví i ve vytváření konkrétních podmínek lidštějšího světa.

§ 31
a) Úsilí o spravedlnost je důležitým sjednocujícím motivem poslání biskupa. Představuje Krista, který přišel především k chudým. Biskupové otevírají srdce svých věřících k tradičním i novým způsobům křesťanské lásky a k pastorační práci v sociální oblasti. Odstraňování každé diskriminace, založené na národnosti, rase, náboženství, pohlaví, sociálním postavení nebo etnické příslušnosti, a spravedlivější rozdělování bohatství jsou součástí diakonické služby biskupů.
b) Pod jejich vedením by se měla církev odvážit viditelněji podpořit „kulturu života“: etické hodnoty (respektování lidského života od jeho počátku až do jeho přirozeného konce, navrhovat realistická a morálně přijatelná řešení místo umělého potratu a euthanasie, klonování atd.), solidaritu v sociální oblasti (nezaměstnanost, chudoba) a odpovědnost za jasné křesťanské odpovědi na globální zla ve světě (válka a terorismus, násilí, užívání drog, AIDS, odpovědnost za přírodní prostředí a bezuzdné využívání přírodního bohatství).

§ 32
a) Naše místní církev je připravena naslouchat slovům biskupů, zakotvených v Boží moudrosti a rozlišujících službu určenou skutečnými potřebami konkrétního okolí od služby uskutečňované zavedenými zvyklostmi. Citlivostí k řešení konkrétních potřeb všech lidí může právě místní církev žijící z evangelia a ze vztahu k Bohu přispět k vlastnímu křesťanskému poslání: Božímu pohledu na člověka jako Bohem stvořeného a pozvaného zmrtvýchvstalým Kristem k věčnému životu.
b) „Biskup má povinnost vést“. Biskup vede i tím, že se v duchu principu subsidiarity kriticky se svými spolupracovníky zamýšlí nad stávajícími církevními strukturami i metodami práce v církvi, včetně rozhodování a poskytování informací.
c) „Biskupové mají pečlivě chránit svou svobodu a nezávislost vůči jakékoliv světské moci“, a to politické, hospodářské a mediální. V síle partnerského přátelství se svými poradními orgány však nepřestávají hledat partnery k dialogu na úrovních regionálních i na úrovni národní o nastolení spravedlnosti a zabezpečení takového řádu, který umožní prožívat lidsky důstojný život všem lidem.



9. Communio – všeobecná jednota církve a vnitřní jednota církve

§ 33
a) Pojetí církve jako communia má svůj základ ve vyznání víry: Credo … in sanctorum communionem. Tento článek víry znamená primárně „společenství na svatých věcech“ – tedy eucharistie s významem účasti na životě a poslání Krista, Slova Otce, který skrze toto Slovo na počátku vše stvořil, vykoupil a stále obnovuje. Společné slavení eucharistie není možné bez společného pouta víry, úplného svátostného života a hierarchické služby. Jako důsledek prvního pojetí je communio sanctorum chápáno i jako specifické společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi, kteří s anděly a Pannou Marií oslavují Boha. Ti všichni jsou navzájem propojeni. I zde na zemi má tato horizontální jednota svůj základ v jednotě Trojice, na jejímž životě se díky Kristu účastní.
b) Církev je počátkem obnovy jednoty lidského rodu, jež byla dána stvořením ve Slově a porušena (nikoli zničena) prvotním hříchem. Církev „cítí, že je opravdu těsně spjata s lidstvem a jeho dějinami.“ Obnova celého lidského rodu začíná vtělením Božího Slova a uskutečňuje se v církvi, která je společenstvím účastnícím se na Božím Slově v duchu zaslíbení „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), a dále je společenstvím, v němž se uskutečňuje spása. Spása zde neznamená jen „záchranu vlastního já“, ale rozvinutí všech psycho-fyzických schopností ve službě Božímu slovu a lidstvu. Jde o rozvoj člověka v jeho lidství do plné podoby s Bohem v lásce. Takto je církev vnitřně intenzivně jednotná ve své vertikále – svém vztahu ke Kristu. Nový Boží lid je shromažďován a vytvářen svou jednotou, Kristem. Tuto vnitřní jednotu pomáhá vytvářet službou slova a svátostmi hierarchický řád v církvi, v němž je papež s biskupy viditelným znamením extenzivní jednoty církve.
c) Díky vnitřní intenzivní účasti na Kristově životě a poslání vzniká všeobecná extenzivní jednota církve. V ní je umožněna široká pluralita přístupů ke Kristu i pluralita různých poslání Kristem do světa. Tato mnohotvárnost přístupů a poslání nemůže rušit základní jednotu danou účastí na Kristově poslání. Rozdílné přístupy vedou k téže účasti na životě Boží Trojice. Co dává podíl na životě Božím, je pouze z našeho lidského pohledu někdy neslučitelné, ale v Bohu tvoří jednotu. Díky ní nemusí být mnohost negativní, ale často pozitivní.
d) Růst vnitřní jednoty s Kristem (být s ním) je spojen s vnější vzájemnou jednotou mezi lidmi, přičemž tato jednota horizontální nemůže být monotematická, nýbrž mnohotvárná Vnitřním sjednocujícím principem má být láska, vzájemná úcta a věrnost. Na základě jednoty s Kristem a vzájemné jednoty mezi lidmi je možné, aby každý úd církve dostal, přijal a rozvinul své vlastní a nezastupitelné poslání ve světě, kde vykonává svou práci. Podobně má každý poslání hlásat evangelium a toto poslání je vnitřním důsledkem jednoty s Kristem.

§ 34
a) Boží lid se skrze rozjímání Božího slova a účastí na svátostech podílí na Kristově všezahrnujícím poslání. Do této účasti jsou zahrnuty všechny vlohy, schopnosti a zvyky různých národů a jsou takto očišťovány, posilovány a povznášeny. Církev v naší vlasti je volána k uvědomění si své účasti na životě všeobecné církve, aby věřící v naší vlasti na jedné straně opustili svůj komunistickým útlakem podmíněný provinční pohled na církev a učili se vnímat mnohotvárnou pozitivní pluralitu církve, jež je ve světě. Na druhé straně si však musíme být vědomi svého vlastního a nenahraditelného příspěvku do celku církve, který je dán vlastními dějinami místní církve.
b) Uskutečňování spásy v místní církvi je charakterizováno u jednotlivých věřících tím, že svobodně nechávají pronikat kvasem evangelia své myšlení a touhy i všechny své činnosti ve světě práce a kultury. Takto se vše, co je lidské a Otcem stvořené, stává účastným díla vykoupení skrze člověka. Díky vertikální jednotě s Kristem si každý může a má uvědomovat svou hlubokou niternou spřízněnost se všemi lidmi, a to jak s věřícími, tak i s nevěřícími, neboť každý byl stvořen skrze Slovo Otce, s nímž je věřící svou vírou a svátostmi hlouběji spojen. Vzniká tak nová jednota, která se má projevovat i vzájemnou vnější účastí na životě druhého, podobně jako se vnitřní účast na životě druhého zakládá na jednotě Těla Kristova.
c) Věřící se díky této hluboké pravdě stávají nositeli poslání získávat Kristu učedníky, a to především svým životem – zaujímáním vnitřních postojů, ale i výslovným hlásáním Krista jako zdroje naděje a pramene lásky.

§ 35
a) Vnější a vnitřní jednota církve je jedním ze základních faktorů, které mohou pomoci celé společnosti. Vnitřní jednota s Kristem, vtěleným Slovem, vede k tomu, že se církev nechce a ani nemůže vyčlenit ze života společnosti. „Boží lid a lidstvo, jehož je Boží lid součástí, si navzájem prokazují služby, takže se poslání církve prokáže jako náboženské a právě tím i svrchovaně lidské.“ Církev se uskutečňuje ve svých členech jako svátost spásy tím, že přijímá, že se očišťuje od egoismu, rozvíjí a zdokonaluje vše, o co lidé usilují jako o pravdivé, dobré a krásné. Církev také svým životem vybízí společnost ke svobodnému a uvědomělému jednání a k odpovědnosti za slabé a trpící.
b) Díky své vnější jednotě a osobité historické zkušenosti může církev u nás napomáhat k překonávání nacionalismu. Tím, že si je místní církev vědoma svého vlastního přínosu, pomáhá společnosti překonávat její komplex méněcennosti vůči ostatním národům.

§ 36
a) Církev jako communio na základě společenství s Kristem v Trojici je především vedena k tomu, aby vytvářela v místní církvi rozmanitou bohatost jednotlivých společenství, v nichž mají lidé možnost v bratrské lásce konfrontovat a utvářet svůj život Božím slovem.
b) Kněží i věřící laici ať usilují o život v malých společenstvích, v nichž mohou lidé nalézat prostředí vzájemné důvěry, kde mohou být takovými, jací skutečně jsou – i se svými chybami, slabostmi a hříchy. V těchto společenstvích mohou uvažovat o svém životě ve světle Božího slova a učení církve a vnímat svůj život jako cestu v růstu ke Kristu.
c) Sněm chce ukázat na některé přetrvávající teologické extrémy minulosti v mentalitě a praxi dnešních katolických věřících:
- vše lidské, rozum, vůle a touhy, musí ustoupit zcela do pozadí před Boží vůlí, či jí být zničeno a jí obětováno (monofyzitismus a monotheletismus),
- všichni v církvi musí být ihned ve všem dokonalí, nestrpí se žádná odchylka; uspokojující je pouze dokonalost již na zemi (millenaristické tendence),
- silné moralizování, kdy Kristus je jen dobrým příkladem, veškerá námaha se děje ze strany člověka, odmítání růstu v lásce (pelagianismus),
- nestrpí se žádný odlišný názor, byť správný, a vnitřní postoj se stává ideologií (zúžený monoteismus),
- vnímání a cítění se chápe jako výraz autenticity křesťanského života, proto se všichni musí tvářit radostně a spokojeně (mesallianismus),
- neurotická snaha o „zasloužení spásy“ pro sebe či druhé vede k fyzickému a psychickému zhroucení a obviňování Boha (semipelagianismus),
- člověk bez víry či v těžkém hříchu nemůže udělat ve světě vůbec nic dobrého a úvahy o víře a o Bohu nejsou vítané (jansenismus a některé tendence v protestantské tradici).
d) Sněm si je vědom toho, že církevní společenství nevděčí za svůj vznik lidskému přičinění a že jeho rozvoj je spojen s nadějí, že Bůh sám dokoná své dílo, které má v něm svůj počátek. Poněvadž je církev dnes velmi různorodá ve své činnosti a práci, bude muset tím více hledat prostředky, které slouží vzájemné jednotě. Smýšlení s církví je založeno na dobrých a solidních ctnostech, duchovním životě, upřímné horlivosti o spásu duší a vůbec na vnitřních hodnotách a postojích. Přesto však je potřebné k vytvoření jednoty v církvi užívat všech osvědčených i nových prostředků komunikace v církvi založených na principu synodality a subsidiarity. Skutečná jednota církve nebude možná bez ducha upřímné poslušnosti, umožňující vytvořit syntézu potřebných církevních struktur a osobních vnitřních a spirituálních postojů.



„Co máme dělat?“

Sněm předkládá celému Božímu lidu výsledky své rozpravy, vytyčující základní pastorační orientaci a postoje do příštích let. Předkládá je s nadějí, že se stanou významným impulzem pro následné diecézní synody a pro vytváření pastoračních plánů jednotlivých částí celé místní církve. Předložená vize, načrtnutá počáteční analýza a stanovení základních úkolů a priorit je konkrétní pomocí sněmu místní církvi. Posláním sněmu je „shromáždit“ na sněmu vše, co zde církev koná, to, jak nad svými postoji a rozhodnutími nepřestává rozvažovat, a opět s novou silou Ducha odpovědět na „znamení času“. Tuto iniciaci české katolické církve prostřednictvím sněmu můžeme krátce charakterizovat zásadou: shromažďovat (ecclesia) a vysílat (missio) Boží lid.



10. Preevangelizace, evangelizace, uvedení do křesťanského života a předávání víry

§ 37
Křesťan je ten, v němž přebývá Duch Svatý a jenž postupně roste v transparenci této božské osoby. „Kdo přijal evangelium, stává se nakonec i sám jeho hlasatelem. V tom spočívá důkaz pravdivosti, jakýsi zkušební kámen evangelizace. Je totiž nemyslitelné, že by někdo přijal Boží slovo a uvěřil v Boží království, aniž by se současně nestal též jeho svědkem a hlasatelem.“ Život z víry je chápán jako postupné pronikání Ducha Svatého do všeho, co tvoří lidskou osobu. Duch Svatý proniká lidského ducha, duši, tělo i celé okolí člověka. Toto postupné pronikání Ducha do všeho, co je lidskou osobou, je v tradici ukázáno dvěma skutečnostmi: světlem a láskou. Člověk novým způsobem poznává, a to ve světle Ducha. O Duchu v člověku se mluví jako o lásce. Nejvyšším darem Ducha je ten, na nějž ukazuje apoštol Pavel: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Duch Svatý garantuje tedy skutečnou přítomnost osobní lásky Boha Otce v lidské osobě. A tato přítomnost je zdrojem nové evangelizace.

§ 38
a) Akcenty života církve je třeba přesunout na vytváření podmínek pro novou evangelizaci a znovu zaměřit pozornost křesťanů na evangelizaci. Nový elán pro křesťanský život je základem pro evangelizaci, která je posláním každého křesťana. Evangelizace se tak stává stěžejním bodem veškeré pastorační činnosti. K plnému životu církve nestačí výhradně sociální činnost, ale misionářské nasazení. Zde mají své místo křesťanská sdružení laiků a hnutí, i zkušenosti získané v době neveřejného působení církve.
b) Když mluvíme o „nové evangelizaci“, mluvíme o novém zápalu, který vyrůstá z našeho spojení s Bohem. Evangelizovat může každý, kdo objevil, že ho má Bůh rád. Tento způsob vychází z přijetí druhého člověka, ze společenství, které takto vzniká. Lze tak poznat zevnitř jeho kulturu, jazyk, postoje; vychází se tedy z jeho dispozice naslouchat tomu, co učí církev. Nová evangelizace se dotýká všech, protože všechny Kristus miluje.
c) Evangelizace druhých začíná evangelizací vlastní. Bez osobní svatosti není evangelizace možná. Lásku nelze jen ohlašovat, je ji třeba přinášet i tím, že se druzí setkají s obětí a darováním se.

§ 39
a) Nepochopitelné zaslepení dnešního člověka vůči poselství evangelia a odklon lidstva od směřování ke spáse je spojeno se samou podstatou zla ve světě. V atmosféře posttotalitního a v jistém smyslu i neototalitního fungování naší společnosti je stále silněji pociťována potřeba evangelizace. Církev si uvědomuje, že v praxi se příliš dlouho udržoval vyčkávací postoj a že přímá evangelizační aktivita většiny věřících téměř není rozvinuta, a to především v oblasti vydávání osobního svědectví a kérygmatu. Dialog při evangelizaci začíná navázáním dialogu vnějšího a pokračuje jeho zvnitřněním, založeným na schopnosti hluboce vepsané do lidského bytí, a rozpomínáním se.
b) Vnitřní svědectví, které Bůh vložil při stvoření do nitra evangelizovaného člověka, se musí setkat s vnějším svědectvím evangelizátorů tak, aby vnější pomoc poskytovaná tomuto rozpomínání nevnášela do nitra člověka nic cizorodého, ale uskutečňovala pouze to, co je orientaci lidského bytí vlastní, jeho vnitřní otevřenost pro pravdu, vztahy a naději.

§ 40
Teologická interpretace evangelizačního dialogu odkrývá tři velké okruhy, které lidé ze světa touží poznat a které mají napomáhat vytvářet podmínky, aby mohla přeskočit jiskra radostné zvěsti:
a) Otázka pravdy: Nabízí se zde mnoho styčných bodů s různými vědními disciplínami (historie, filosofie, teologie – téma víry je však třeba prezentovat s taktem). Pravda je bytostné povahy, zmocňuje se toho, koho se zmocnil Kristus. K bytostné pravdě lze například dojít prostřednictvím běžných životních otázek: Co je pravda? a Kdo je pravdou? Takové tázání vytváří předpoklady pro novou evangelizaci.
b) Otázka mezilidských vztahů: Jde o problémy soužití lidí, sociální a zdravotní témata, otázky života a smrti, utrpení a bolesti, krize v manželství, rozvodů atd. V mezilidských vztazích se více než kdekoliv jinde může zvěstovat: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8); ten, který je Bohem živých, je živoucím vztahem. Člověk dneška je zaměřen na jevy (vnímá deprese, pociťuje zoufalství atd.). Proto je při nové evangelizaci vhodné postupovat od partikulárních nabídek (jak objevit správný styl života, jak pečovat o tělesné zdraví, apod.) ke komplexnějším otázkám (jak dát životu smysl, jak učinit někoho šťastným atd.).
c) Otázka naděje: Nová evangelizace je spojena se schopností odpovídat na touhu lidí najít východisko z jejich tíživé situace v každodenním životě (malomyslnost, zoufalství, sebevraždy, stresy, nervozita atd.). Křesťanství má velkou přednost v tom, že člověka může uspokojit absolutně, protože Kristus je definitivní, konečnou nadějí, ne falešnou útěchou.

§ 41
Diecézní synody mohou rozpracovat konkrétní evangelizační záměry v podmínkách a možnostech příslušné diecéze a ve spolupráci s ostatními diecézemi. Především bude třeba:
a) Stanovit strategii pro pozitivní nabídky duchovního bohatství církve (přímluvná modlitba, žehnání, duchovní rozhovor, naslouchání, slovo života atd.).
b) Vytvořit evangelizační plány diecézí a zahrnout do nich příspěvky všech nositelů evangelizace (hnutí, komunit, center, institucí atd.). Je třeba dbát na to, aby tento záměr odpovídal nejen na konkrétní podoby úzkosti, strachu a bídy, ale i radosti.
c) Promyslet a dát novou strukturu současným pastoračním nabídkám tak, aby obsahovaly evangelizační prvky.
d) Navrhnout způsoby, jak lépe začlenit mládež do projektů a činnosti místní církve.
e) Zapracovat formační charakter evangelizace do pastoračních plánů diecézí a cíleně ho rozvíjet v katechezi, výuce i ostatních činnostech církve.
f) Rozpracovat konkrétní motivy k evangelizaci.
g) Evangelizaci spojovat se samotným zájmem o teologii a kulturní impulzy.

§ 42
Sněm předkládá místní církvi potřebu teologického zakotvení evangelizace a formace všech, kteří zvěstují Boží slovo (rozpracování teologie nové evangelizace, rozvoj evangelizačního a misijního rozměru spirituality pokřtěných, projekty formace k evangelizaci jáhnů, kněží i všech laiků, kteří obdrželi specifická charismata k evangelizaci).



11. Katecheze, křesťanská výchova, církevní školy a vzdělávání věřících

§ 43
a) Autentická katecheze je činnost církevní povahy, chápaná i realizovaná jako jedna ze složek evangelizačního procesu, a sice ta, která následuje po přijetí kérygmatu či po první evangelizaci, i když dnes přejímá některé jeho prvky.
b) Katecheze je celistvá a systematická formace za účelem výchovy víry dětí, mládeže i dospělých ke křesťanské zralosti, vnitřně a úzce spojená s liturgií a odpovědnou činností církve a křesťanů ve světě. Od katecheze můžeme odlišit jiné formy služby slova, například výuku náboženství ve škole, kázání, duchovní cvičení atd. Jednotlivé prvky jsou vzájemně propojené a vzájemně se doplňují.

§ 44
a) Neustále přetrvává tendence neodlišovat katechezi od výuky náboženství. V praxi se to projevuje pokračováním pokusů o katechezi dětí pouhou výukou předmětu „Římskokatolické náboženství“ v prostředí státních i církevních škol, což je nedostačující. Společnost je silně sekularizovaná a prostředí státních škol se navíc vyznačuje nezřídka postkomunistickou mentalitou. Pokusy uskutečnit úplnou katechezi dětí a mládeže a provést je téměř všemi etapami evangelizačního procesu navzdory neúměrně krátkému časovému období nejsou příliš úspěšné. Velmi málo času je věnováno systematické první evangelizaci. Samotná katecheze je omezena na pouhou přípravu na první přijetí svátosti smíření a eucharistie, což je nedostačující.
b) Výsledkem této disproporce, navíc s malou nebo žádnou podporou těchto pokusů o katechezi ze strany rodičů a kmotrů, je přetrvávající krize křesťanské iniciace. První sv. přijímání či biřmování se nestává začátkem, ale paradoxně spíše koncem svátostného života.

§ 45
a) Katecheze má zcela pastorační ráz, jejím výsadním místem je farní společenství, které nemůže nahradit nic jiného, ani výuka ve škole nebo katecheze spojené s udílením svátostí. Nedostatečný akcent na křesťanskou iniciaci a z ní vyrůstající pozdější problémy v oblasti katecheze nemůže řešit jen katecheta. Proměna katecheze je spojena se změnou stylu a metod pastorace. Katecheze bude účinná až tehdy, jestliže jí bude předcházet a provázet ji zkušenost společenství, žijícího z víry. Jejím cílem je, aby člověk dokázal trvale žít podle evangelia. Z tohoto hlediska se stává prioritou trvalá a systematická katecheze dospělých, zejména rodičů a kmotrů.
b) Je třeba reflektovat absenci systematické katecheze ve farnostech, přehodnotit dosavadní způsob katecheze všech skupin věřících a zavést systematickou katechezi jako jednu ze základních složek farní pastorace.

§ 46
Křesťanská výchova je činnost církve s výraznou katechetickou dimenzí. Je zaměřená především na mládež a uskutečňuje se přednostně v prostředí věřící rodiny a katolické školy ve spolupráci s dalšími institucemi a mládežnickými hnutími, jako je například společenství farnosti či společenství mladých; místní církev o mládež pečuje prostřednictvím Sekce pro mládež České biskupské konference atd.

§ 47
a) Mnozí z pokřtěných rodičů nejsou následkem nedostatečné výchovy z dětství a chybějící katecheze dospělých schopni křesťanské výchovy svých dětí. Křesťanská výchova chápaná důsledně jako proces charakteristický svědectvím radostně či alespoň ochotně prožívaného života z víry a trpělivým dialogem – sdílení zkušeností života z víry – v mnoha rodinách místní církve vyhasíná nebo dokonce vůbec ani nezačala. Katolickou církví nově zřízené církevní školy jen velmi těžce hledají své vlastní poslání v procesu křesťanské výchovy a jejich činnost z tohoto hlediska vyžaduje důslednou a věcnou analýzu. Nestačí pouze základní organizační či finanční zabezpečení škol, ale je třeba řešit především otázky formace vyučujících a vlastní problémy křesťanské výchovy studentů. Chybí systematická duchovní formace pedagogů i ostatních laických zaměstnanců, občasná duchovní cvičení ji nenahradí.
b) Zvláště naléhavá je systematická duchovní péče o pastorační asistenty a asistentky, katechety a katechetky; mnohdy chybí osobní duchovní doprovázení a formace těchto lidí. Růst v křesťanské zralosti a odložení naivních přístupů vůči dnešní mládeži je prvořadým požadavkem všech, kdo se na její výchově podílejí. Skutečný kvalifikační a profesní růst všech, kdo pracují při výchově mládeže, může být spojen jen s intenzivním vytvářením sítě externích odborných spolupracovníků a jejich dalším vzděláváním a integrální formací.

§ 48
Pro diecézní synody mohou být podnětem k jednání tato doporučení:
a) Systematicky reflektovat dosavadní sítě církevních škol z hlediska kvality křesťanské výchovy a výchovného stylu stávajících škol.
b) Přijmout jasná kritéria pro zřizování nových církevních škol z hlediska kvality výchovy.
c) Na každé škole ustanovit kaplana a formulovat jeho pozici vůči vedení školy, pedagogickému sboru, studentům i zaměstnancům.

§ 49
Pro místní církve:
a) Sněm vidí potřebu přehodnotit koncepci církevních škol v České republice na základě potřeb jednotlivých regionů a personálních a programových garancí jednotlivých typů škol.
b) Formace vychovatelů a učitelů potřebuje duchovní službu kněží.

§ 50
a) Obnova a rozvoj vzdělávání dospělých v církvi je jednou z nejvíce zasažených oblastí. Nezastupitelnou roli v procesu vzdělávání dospělých hrají katolické teologické fakulty přípravou těch, kteří budou v této oblasti pracovat. Důležitá je podpora všech diecézních a řeholních vzdělávacích institucí a apoštolských děl, která se vzděláváním dospělých z různých hledisek zabývají.
b) Biblická studia zůstávají stále východiskem a základem katecheze, vzdělávání dospělých a studia teologie. Poznání Písma je nutnou součástí trvalého a systematického vzdělávání všech věřících. Sněm proto vyzývá k formaci nových odborníků všech biblických vědeckých disciplín. Ve smyslu prohlubování víry je třeba ještě více podporovat vzdělávací instituce církve v oblasti biblických studií. S tím je spojen požadavek dostatečné znalosti Písma svatého všech těch, kteří působí v pastoraci, především kněží, jáhnů a katechetů.
c) Obnova a rozvoj potřebného vzdělávaní dospělých v církvi jsou spojeny s velkodušným uvolněním vhodných kněží pro práci na teologických fakultách a s podporou formovaných laiků ve vzdělávacích a formačních institucích při uplatnění jejich dosaženého teologického vzdělání.
d) Je potřebné posílat vhodné osoby do zahraničí k postgraduálnímu studiu základních teologických disciplín i potřebných specializací na základě koordinace mezi diecézemi a skutečnými budoucími potřebami místní církve tak, aby se česká církev stala samostatnou ve vzdělávání a formaci těch, kteří budou pracovat v oblasti křesťanské výchovy. Zkušenost univerzální církve je pro nás důležitá.



12. Obnova liturgie v pastorační činnosti místní církve

§ 51
a) Každá svátost je tajemným setkáním Boha a člověka, které přináší posvěcení. Jedná se o dialog a smlouvu, svátost je současně slovem, které zvěstuje, a činem, který uskutečňuje to, co bylo zvěstováno; volání a odpověď, poslání a zodpovědnost. Dialog mezi člověkem a Bohem se při liturgii neomezuje na vnější slovní výměnu, Boží slovo není bez účinku: činí to, co říká, a uskutečňuje to, co hlásá.
b) Kristus, vtělené Slovo, stále žije a působí ve své církvi skrze znamení, která věřící ve víře přijímají a v liturgii aktualizují; nazýváme je svátosti. Slova, skutky a gesta našeho Pána se staly základem pro dnešní chápání liturgie jako rituálu; církev v nich nachází záruku a jistotu spásy.
c) Mimo rozdělení služeb je pro bohoslužebné slavení důležité, aby nechalo mluvit svá znamení a zvláště symboly, které se užívají. Slovo a znamení musejí umět zjevovat tajemství, které se slaví, a spásonosný význam toho, co právě při liturgii probíhá. Bohoslužba se stává vnitřně nepravdivou, jestliže chybí proporcionalita mezi slovem, gestem a symbolem. Liturgická reforma předpokládá pochopení Božího záměru aktualizovat a udílet spásu skrze svátosti, obyčejné věci a každodenní činnost. Proto církev, vedená duchem Kristovým, projevuje snahu, aby byly do liturgie začleněny prvky jednotlivých kultur. Liturgické slavení je dialogem s místní kulturou, zvyky a tradicí daného regionu.
d) Je nutné si uvědomit, že čím budou znamení a gesta pravdivější, tím jistěji a účinněji budou zjevovat svůj pravý význam. Otupělost vůči znamením je v liturgii vyvažována vysvětlujícím slovem, což však nenahrazuje emotivní a afektivní zaujetí člověka, které představuje symbol. Křesťanské svátosti proto žijí ze svého základního gesta – znamení – a v něm.

§ 52
a) Středem liturgického života je nedělní slavení eucharistie, které se stává jedním ze základních „poznávacích znamení“ křesťana. Neděle je dnem církve, dnem církevního společenství, dnem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem; je dnem Božího slova a dnem eucharistie; proto se věřící scházejí, aby jimi byli živeni. Neděle je dnem víry, památky, očekávání, modlitby, dnem odpočinku a kultu, je určujícím znamením příslušnosti k církvi. Křesťané nemohou žít, aniž by slavili den Páně. Neslaví-li křesťanské společenství nedělní bohoslužbu, jedná se o vážné ohrožení existence a životaschopnosti tohoto společenství.
b) Kristovo tajemství je příliš obsáhlé a bohaté, život věřících příliš pestrý a různorodý, proto se jednotlivé aspekty Kristova mystéria pojí s rytmem lidského života v rámci liturgického roku. Liturgický rok ve svém členění poukazuje i na liturgickou modlitbu, která posvěcuje jednotlivé hodiny dne, lidskou činnost a život. Vědomí adventu, postní doby a posvátného času Velikonoc se však pozvolna vytrácí. Často si i věřící uvědomují dobu adventní, postní a velikonoční jen tehdy, jsou-li v kostele. Na jejich všední život posvátné doby nemají velký vliv. Je třeba zvážit, jak spojit prožívání liturgických dob s kající praxí věřících. Při výběru textů podle liturgického kalendáře je vhodné v této době zdůraznit české světce, křesťanské evropské tradice i univerzálnost církve.

§ 53
Liturgie nezahrnuje jen samotnou mši, ale i slavení ostatních svátostí a svátostin a liturgickou modlitbu církve; přesto je eucharistie středem každého farního, řeholního a křesťanského společenství.

§ 54
Důležitost eucharistie pro život z víry je evidentní, je však nutné zvážit nejen objektivní potřebu daného počtu nedělních mší, ale i osobní dispozici věřících. Velkým přínosem liturgické reformy je, že značné množství věřících během mše svaté přistupuje k přijímání, avšak je nutno neopomíjet osobní dispozici, jež je nutná pro niterné setkání s Kristem. Je třeba s povděkem hodnotit různé možnosti podávání eucharistii našim věřícím, současně však je důležité neopomíjet důležitost tradiční i nové podoby eucharistické úcty (výstav Nejsvětější svátosti, adorace, noční bdění, eucharistický průvod, klanění apod.).

§ 55
a) Významným plodem liturgické reformy je obnovení společného udílení svátostí křesťanské iniciace dospělým, kterému předchází doba přípravy a osobního zrání – katechumenát. Důležitost doby přípravy na přijetí iniciačních svátostí, ale nejen jich, má vést k všeobecně zodpovědnému přístupu, jež je patrný z katechezí a jednotlivých obřadů zasvěcení. Benevolentní a povrchní přístup ke svátostem, ospravedlňovaný občas ze strany kněží obrazem Dobrého pastýře, není k duchovnímu prospěchu jak osobnímu, tak i církevnímu. Na druhé straně je třeba ocenit všechny ty, kteří se pokouší řešit problémy v přípravách na svátosti v hlubší duchovní rovině, vedoucí k osobnímu setkání s živým Bohem.
b) Svátosti, zvláště pak křest a svátost smíření, nejsou jen soukromou záležitostí, ale slavností farní rodiny. Pro správné slavení svátosti smíření je třeba neustálá formace k vnitřnímu obrácení, formace svědomí, správné pojetí lidské svobody a citlivost pro lidskou slabost a hříšnost. Zpovědníci by měli respektovat citlivost kajícníka při volbě způsobu vykonání svaté zpovědi. Je třeba poukázat na značné odcizení v pojetí hříchu a na zodpovědnost člověka vůči morálnímu zlu dnešní doby.
c) Svátost nemocných je třeba propojit s péčí o staré a nemocné lidi; praxe udílení této svátosti se má intenzivně propojit s celkovou péčí o člověka (zdravotní, duchovní i rodinnou). Nemocný a starý člověk je pro církev darem a mnohdy i příkladem svědectví víry pro celé společenství; je tedy nutno postavit se proti některým postojům, které vnímají tuto skupinu jako neužitečnou a bezcennou. Sněm povzbuzuje všechny kněze, aby věřící vybídli k vyhledávání těchto lidí a péči o staré, opuštěné a nemocné; se zvláštní láskou ať se kněží věnují umírajícím.

§ 56
Denní modlitba církve je veřejnou modlitbou a významným zdrojem zbožnosti. Z vnitřní povahy se jedná o modlitbu konanou ve společenství, což je výzvou i pro mnohá farní společenství. V některých farnostech, kde jsou laici aktivní, se denní modlitba církve praktikuje. Je třeba vyjádřit obdiv mnoha řeholním komunitám, kde má tato modlitba své nezastupitelné místo a často i slavnostní ráz.

§ 57
a) Formy lidové zbožnosti, modlitba růžence, Anděl Páně a křížová cesta, jsou samozřejmostí pro ty, kteří prošli dobrou náboženskou přípravou. Na mnoha místech jsou velmi oblíbené. Na jiných místech kněží podcenili lidovou zbožnost natolik, až některé projevy lidové zbožnosti zanikly. Přesto je mariánská úcta pro mnohé vhodnou cestou k obnově vztahu ke Kristu a dnes velmi charakterizuje lidový náboženský život.
b) Poutní místa, hlavně mariánská, jsou významnými duchovními centry. Poutě jsou stále na mnoha místech ve velké oblibě, zúčastňuje se jich veliké množství lidí, aniž by byla potřeba zvláštní propagace. Poutní bohoslužby navštěvují i ti, kteří se jinak ve farnosti aktivně náboženského života neúčastní. Na poutních místech věřící očekávají kvalitní duchovní službu, krásnou liturgii, dobré kázání a povzbuzení ve víře. To vše dává možnost hlubokého osobního náboženského zážitku. Tento požadavek klade vysoké nároky na kompetenci a pastorační citlivost kněží na poutních místech. Nezastupitelná je služba zpovědníků a příležitost ke svátosti smíření, vyhledávaná hlavně těmi, kteří nechodí k této svátosti pravidelně, nebo chtějí nově začít.
c) Odpustky je třeba vhodně vysvětlovat především jako skutečnost duchovního života i proto, že je zatíženo tendenčními výklady. Věřící se jenom občas setkávají s jejich dostatečným výkladem. Jubilejní rok byl příležitostí k lepšímu pochopení významu odpustků.
d) Kostely nově postavené po II. vatikánském koncilu jsou v naší zemi důležitým pastoračním počinem. Pozorujeme zde, že se zde zvyšuje počet účastníků na bohoslužbách. Nové kostely se často stávají centrem nové apoštolské horlivosti. Budoucí stavby se musí důsledně řídit zásadami sakrální architektury a dobrou pastorační rozvahou, zahrnující výhled na mnoho desetiletí do budoucna.

§ 58
Sněm předkládá diecézním synodám a místní církvi následující náměty:
a) Pastorační pokyny pro kněze, který spravuje více farností.
b) Pastorační směrnice pro zavádění bohoslužeb bez přítomnosti kněze.
c) Metodické pokyny pro udílení svátostí.
d) Zvážit vhodnost vzdělávacího a formačního plánu všech, kdo se podílejí na důstojném slavení liturgie, a to na diecézní úrovni.



13. Služby křesťanské lásky, charita a sociální apoštolát

§ 59
Účinná pomoc lidem v nouzi byla vždy považována za jeden z nejdůležitějších úkolů křesťanského společenství. Ani v naší zemi není mezi věřícími málo těch, kdo se angažují ve prospěch nemocných, zdravotně postižených, starých a opuštěných spoluobčanů. Křesťanská dobročinnost má specifické rysy, protože pramení z víry v milujícího Boha a představuje odpověď na radikální etickou výzvu Ježíše Krista, který přišel, „aby lidé měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Každý trpící člověk v hloubi duše touží po lásce. Skutky tělesného i duchovního milosrdenství by se minuly cílem, kdyby nebyly zaměřeny k celé lidské osobě a motivovány opravdovou solidaritou, jež přináší naději i v nejtěžších situacích. V tomto smyslu se charitativní služby a sociální apoštolát církve stávají bytostným svědectvím o Boží dobrotě a lásce.

§ 60
Křesťané mají u nás příležitost pracovat v různých národních i mezinárodních dobročinných organizacích, občanských sdruženích i mnoha církevních institucích (Konference sv. Vincence, Maltézská pomoc, mnohá zařízení řeholí a kongregací). Největším nestátním poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb v České republice je Sdružení Česká katolická charita, jejíž aktivity zahrnují různé formy pomoci strádajícím lidem, bez ohledu na jejich náboženské vyznání či národnost. Téměř čtyři tisíce stálých zaměstnanců a několik tisíc dobrovolných spolupracovníků působí ve více než šesti stech charitních zařízeních (domy pro tělesně a mentálně postižené, hospice, domovy pokojného stáří, azylová zařízení pro bezdomovce, domovy pro matky v tísni, poradny pro drogově závislé, střediska domácí ošetřovatelské a pečovatelské služby, střediska pro vězně a migranty). Sdružení Česká katolická charita je samostatnou právnickou osobou podle Kodexu kanonického práva; organizačně sdružuje osm (arci)diecézních charit, devátým subjektem jsou domovy duchovních a řeholnic. Každá (arci)diecézní charita má vytvořenu síť oblastních, městských a farních charit, které spolupracují s místní samosprávou, se státními zdravotnickými a sociálními zařízeními i s nestátními poskytovateli humanitárních služeb. Zvláště v poslední době se Sdružení Česká katolická charita významnou měrou podílí též na humanitárních akcích v zahraničí. Velká péče je věnována duchovní a odborné formaci zaměstnanců i dobrovolných spolupracovníků Charity.

§ 61
Konkrétní aplikace sociální nauky církve směřuje k tomu, aby všichni sociálně potřební lidé měli zabezpečeny nezbytné prostředky k důstojnému životu. V současné době u nás převažují aktivity na mikrosociální úrovni; věřící podle svých možností přispívají finančně i pracovní výpomocí. Postupně se realizují některé sociálně ekonomické programy, např. zaměstnávání zdravotně postižených lidí a provozování chráněných dílen.

§ 62
Diakonická složka života církve je právem považována za podstatnou část jejího poslání jak vůči potřebným členům církve, tak vůči okolnímu světu. Nelze ji považovat za pouhou „zájmovou činnost“ nebo za církevní obdobu státem organizované sociální péče. Je projevem života církve, praktickým uskutečněním lásky k bližním, která pomáhá z křesťanských motivů potřebným, ať už jsou nebo nejsou křesťany. Může být organizována na místní nebo vyšší úrovni, koná se ovšem také neorganizovaně „od člověka k člověku“. Jako projev lásky a výraz autenticity křesťanské víry je sama o sobě určitým druhem apoštolátu, nemůže být však chápána jako účelově používaný nástroj pro získávání potřebných a na pomoci závislých lidí pro víru.

§ 63
Sněm předkládá diecézním synodám a místní církvi k reflexi tyto body:
a) Nerovnoměrné rozložení farních charit na území republiky i v rámci některých diecézí, a tím i rozdílnou kvalitu možných služeb. Zřízení a udržování specializovaných charitních zařízení (domy pokojného stáří, azylové domy, domy pro osamělé matky, hospice apod.) je třeba personálně, legislativně i finančně dobře zajistit.
b) Na celostátní úrovni je třeba řešit otázky legislativní a organizační na úrovni kontaktu s ministerstvy a otázky vzdělání jak odborného, tak i teologického či spirituálního východiska pro charitní a sociální práce. Důležitý je i rozvoj dobrovolnické pomoci.
c) V pastoračních plánech diecézí je třeba zařadit diakonii jako neodmyslitelnou součást pastorace a integrovat práci charit do života farností, nedílnou součástí pastorace je vstup křesťanských institucí i jednotlivých křesťanů do celé sociální sféry v duchu zásady kooperace církve a státu, a to především nabídkou „oduševňování“ či „zlidšťování“ sociální práce na úrovni obcí a krajů (peníze jsou důležité, ale nejsou všechno).



14. Diecéze – vikariát/děkanát – farnost

§ 64
a) Život církve se odehrává v přirozených spádových oblastech. Diecéze, vikariát/děkanát a farnost jsou základními organizačními jednotkami místní církve. Přesto se život církve a pastorace neodehrává pouze v nich. Pro konkrétní pastorační plány musíme mít na mysli tři hlediska:
- zohlednit struktury dané Kodexem kanonického práva,
- zajistit co nejspolehlivější a nejúčinnější správní činnost,
- naplňovat oprávněné potřeby lidí, kteří v nich žijí.
b) Organizační struktura diecéze slouží k efektivnější pastoraci, komunikaci a řízení. Všechny struktury církve jsou konkrétním výrazem společenství věřících, oživované Duchem Svatým, a z tohoto hlediska nemohou být samoúčelné. Proto je třeba pravidelně podrobit důkladné rozvaze personální a věcnou funkčnost všech diecézních struktur, a to i vzhledem ke změnám struktury státní správy.

§ 65
Diecéze neboli partikulární církev je částí Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem. Je církevní právnickou osobou. V diecézi je přítomna jedna, svatá, katolická církev Kristova. I když není celou univerzální církví, ale jen její částí, je v ní plnost poslání i darů Kristovy církve. K tomu má její pastýř – biskup – také vlastní a bezprostřední moc, kterou jeho úřad vyžaduje. Diecéze se dělí na farnosti (územní či osobní) jakožto základní buňky života církve. Aby místní církev lépe dosáhla svého úkolu, potřebuje i speciální pastorační instituty. Sdružování partikulárních církví do provincií má za cíl podporu pastorační činnosti a solidarity (využívání zdrojů) v daném prostoru.

§ 66
Vikariáty/děkanáty někde tvoří přirozené celky a na jejich úrovni je užitečné konat určité pastorační akce, jinde jsou v podstatě útvarem umělým, křesťané se v jejich hranicích k žádné činnosti nesdružují, případně k tomu nemají ani vhodné dopravní možnosti. Vikariát/děkanát se může stát místem solidarity farností a sdílení darů. Úloha vikáře/děkana spočívá v koordinaci pastoračního úsilí a v animaci kněžského společenství. V mimořádných a nepředvídaných situacích dočasně řídí farnosti, kde farář onemocní nebo zemře. Pracovní porady vikářů/děkanů s biskupem ať jsou pravidelné a jsou výrazem bratrského duchovního rozlišování.

§ 67
a) Farnost jakožto základní buňka církve je určité a natrvalo zřízené společenství křesťanů s vlastním pastýřem – farářem, zpravidla na určitém území. Toto společenství má být „znamením Boží přítomnosti ve světě“ a má se vyvíjet v místní církvi, diecézi. Zvláštní pozornost zde patří rodině. Farnost je v diecézi základní, i když ne jedinou pastorační jednotkou; dovnitř i navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyria – leiturgia – diakonia – koinonia). Je schopna komplexního a samostatného života, a to duchovně, organizačně, kulturně a ekonomicky. Farníci jsou nositeli charismat; jejich sdílením se farnost dokáže přiměřeně starat o život víry svých členů: hlásáním Božího slova, slavením svátostí, katechezí dospělých i dětí, schopností starat se o duchovně, hmotně a fyzicky slabé členy společenství a je jim schopna nabízet adekvátní péči. Farnost ale také musí určitým způsobem misijně vyzařovat do společnosti (evangelizace). Plní rovněž roli jednoho z nositelů kultury a společenských hodnot v místě a uchovává kulturní dědictví po předcích. Koná (nikoliv jako jediná v obci) diakonickou funkci, a to nejen pro sebe.
b) V uplynulém desetiletí proběhla restrukturalizace diecézí, byly ustaveny dvě nové diecéze (plzeňská a ostravsko-opavská). Ale jen v nepatrné míře proběhla restrukturalizace farností, která by odpovídala dnešní demografické situaci. Mnohé vylidňující se venkovské farnosti dnes pro malý počet obyvatel a ještě menší počet věřících netvoří společenství osob, které by bylo schopno role farnosti naplňovat. Na druhé straně jsou některé městské farnosti neúměrně veliké; nová sídliště případně nemají ani kostel, ani faru.
c) Ve větších městech je pociťována určitá umělost teritoriálního principu farností: lidé se k životu ve farních a filiálních kostelech sdružují většinou podle zcela jiných hledisek, než je teritoriální ohraničení farnosti. Ne zcela přesně, ale mnohdy velmi důrazně se potom tvrdí, že teritoriální farnosti už nemají budoucnost, ta má patřit farnostem personálním. Pro většinu oblastí venkova a malých měst však toto tvrzení neplatí.

§ 68
a) Diecézní synody se musí zabývat otázkami spolehlivého, účinného a ekonomicky dobře promyšleného chodu činnosti biskupských úřadů (kurií) a pomoci tím farnostem s klesajícím počtem kněží. Nové vnímání a z něho plynoucí požadavek restrukturalizace a obnovy farností musí zohlednit dnešní demografickou i náboženskou situaci. Otevřenou otázkou jsou způsoby pastorace a života menších celků, než jsou skutečné farnosti, a jejich církevně-právního postavení a s tím související otázka péče o hmotný majetek církve. Tato péče je kněžími často považována za neúměrnou a nevhodnou zátěž, kterou však nelze zcela jednoduše převést na laiky. Podstatné jsou i otázky rozvoje takových farností, které mají předpoklady k určitému pastoračnímu i misijnímu „vyzařování“ – jsou pro své okolí jakýmsi neformálním duchovním střediskem. A konečně specifické problémy farností ve velkých městech, a to jak v jejich středu, kde obyvatel ubývá a farní kostely jsou spíš jakýmisi „duchovními servisními středisky“, tak na sídlištích, která mají specifické problémy vzhledem k velké koncentraci obyvatel, jejich typické věkové skladbě a většinou chybějící nebo nedostatečné občanské vybavenosti.
b) Sněm doporučuje místní církvi vypracovat partikulární normy, které by vikářům/děkanům umožnily efektivněji koordinovat činnost ve vikariátu a případně dočasně řídit farnost v nepředvídatelné situaci a vytvářet vikariátní/děkanátní pastorační aktivity, případně je soustředit do center (zvláště v diaspoře).



15. Pastorace mládeže

§ 69
Základní charakteristika dospívání a mládí spočívá v rozhodování se a v životní volbě. V této době dozrávají definitivní rozhodnutí, která ovlivňují celý život. Pastorace mládeže může pomoci mladým lidem nalézt autentické křesťanské povolání a přijmout do svého hledání i evangelní motivy. Vede je k přijetí a ocenění darů, které dostali, a nabídce sebe sama k zodpovědné službě v církvi a ve společnosti z hlediska Božího království.

§ 70
a) Situace mládeže se u nás od roku 1989 zásadně změnila, a to především v oblasti demografické (prodloužení mládí odkladem sňatku přibližně do 30 let, vznik samostatné vrstvy dospělé mládeže), sociální (delší studium, větší sociální rozdíly, nezaměstnanost, cestování do zahraničí, rozšíření negativních jevů), kulturní (pluralismus, individualismus, subjektivismus, nepsané „ideologie“ a relativismus) a náboženské (ateismus, touha po spiritualitě, necírkevní náboženskost, nekřesťanská náboženství). Známé sociální trendy jsou pro církev velkou pastorační výzvou.
b) V pluralitě různých koncepcí pastorace mládeže po roce 1989 lze rozlišit několik tendencí s těmito převažujícími charakteristikami:
- Evangelizační a charismatická (přímou evangelizací získávat nové křesťany z řad nevěřících, nepraktikujících a hledajících).
- Církevní, založená na společenství (dobrou katechizací a prací ve skupině vytvořit živé společenství církve především z řad věřících katolíků).
- Nábožensko-výchovná (výchovou a nepřímou evangelizací dosáhnout integrální formace osobnosti z řad věřících i nevěřících, sociálně slabších i rizikových skupin).
- Spirituálně-osobnostní (osobním duchovním doprovázením dosáhnout křesťanské zralosti a přijmout osobní povolání).
c) Přes značné pastorační úsilí většina české mládeže nereaguje na evangelizační nabídky církve. Pouze omezená část mladých lidí je oslovena pastoračními aktivitami církve. Tvoří ji především mladí lidé v církvi plně socializovaní a k ní loajální, ti, kdo své místo v církvi teprve začínají nacházet (konvertité, hledající), ti, kdo využívají služeb církve bez ohledu na vlastní náboženské přesvědčení (návštěvníci středisek mládeže, žáci církevních škol), nebo kritičtí mladí křesťané (mají výhrady proti praxi nebo nauce církve – z nich někteří v ní zůstávají a chtějí napomoci k její změně, jiní z ní odcházejí).
d) Mladí lidé jsou však nároční a kontakt s nimi je mnohdy nesnadný. Kladou na hlasatele evangelia velké nároky časové a morální. Získat si jejich důvěru znamená být opravdovým svědkem víry a mít přímou účast na jejich zápasech. Jejich kritičnost a zvídavost přináší nejednu obtíž. U mladých se ale setkáváme s velkou touhou po vztazích, po hluboké spiritualitě a po autenticitě prožívání víry.
e) To, co mladí od církve očekávají, ne vždy nacházejí. Mnohá farní společenství nejsou schopna přitahovat mladé lidi a mladým připadá, že kněží na ně nemají čas. Mladí lidé často nerozumějí tomu, co jim sdělujeme. Řada mladých lidí nedokáže prožívat svou svobodu a často žije v rozporu se svým svědomím, protože i přes dobrou vůli nedokáže vždy žít podle přikázání. Setkáváme se nezřídka i s tím, že v zájmu přiblížení se mládeži se hlasatelé evangelia při jeho hlásání uchylují k opomíjení mravních zákonů a jejich hlásání evangelia se stává nepravdivým. Častým problémem je i virtuální svět, ve kterém mladí žijí. Zdrojem těžkostí je konečně i způsob jejich vyjadřování a prožívání víry. Nemalé potíže přináší i mentalita globální kultury mládeže.

§ 71
a) Aby církev byla schopna reagovat na potřeby mladých lidí, musí dát odpověď duchovní (hledat autentickou spiritualitu a nelpět na překonaných formách), dialogickou (vést dialog s jinými), diakonickou (rozvíjet svou službu nejchudším a nejpotřebnějším) a otevřenou (může nabídnout domov, aniž by uspíšila proces konverze).
b) Pro pastoraci mládeže je prvořadé vymezit, jak chápe církev lidskou a křesťanskou zralost tím, že spojí cíle evangelizační, výchovné a diakonické. Při práci s mládeží je nezbytné mít důvěru ke kritickému myšlení a vytváření vlastního systému hodnot mladých lidí. Je třeba stále hledat způsoby komunikace nejen s mládeží dospívající, ale také dospělou. Prostředí dialogu, v němž bude možné otevřeně komunikovat i s těmi mladými lidmi, kteří mají výhrady vůči nauce či praxi církve, je nutným předpokladem pro rozšíření okruhu mládeže, s kterou chce být církev v kontaktu. S tím souvisí i hledání účinnějších metod pro práci s rizikovou mládeží, jejíž počet narůstá. Katecheze nemohou být byrokratické a musejí vycházet z potřeb mladých.
c) Sekce pro mládež České biskupské konference hraje důležitou koordinační funkci při pastoraci mládeže, koncepce její práce se snaží vycházet z bohatosti rozdílných oprávněných přístupů k pastoraci mládeže (farní společenství mládeže, diecézní centra mládeže, salesiánská centra pro práci s mládeží, jednotlivá vysokoškolská katolická hnutí, osobitá práce jednotlivých řeholních rodin atd.) a dobře rozlišovat specifika pastorace.
d) Je třeba zajistit kvalitní management a financování pastorace mládeže na všech úrovních řízení, růst vzdělání v oboru pastorální teologie mládeže, a to jak na teologických fakultách, tak na školeních kněží a pastoračních pracovníků, a aktualizovat studijně-formační službu Sekce pro mládež České biskupské konference ve spolupráci s odborníky na teologických fakultách a ostatních institutech.
e) Přínosné bude rozvinutí a využití služby dobrovolníků a prohloubená účast na světových dnech mládeže v diecézním, celostátním i světovém rozměru.
f) Pastorace vysokoškoláků v univerzitních městech si žádá větší specifické podpory diecézí. Pro výběr kněze pro tuto práci je třeba rozlišovat, který kněz má schopnost pracovat se studenty, především schopnost osobního vedení a duchovního rozlišování a citlivost ke kultuře.



16. Manželství a rodina

§ 72
a) Pastorace rodin má specifický evangelizační potenciál. Rodina je „domácí církví“ (ecclesia domestica), kde rodiče slovem i příkladem hlásají svým dětem víru a kde vyrůstají vlastní povolání. Je místem osobní i společné modlitby, školou odříkání a oběti, zdrojem činorodé lásky. Zde se otvírá smysl Písma. Uprostřed rodiny se všichni učí smyslu oběti. Rodina je první a nejdůležitější školou křesťanského života a ryzího lidství, podobně jako v životě Svaté Rodiny – Josefa, Marie a Ježíše. Katolická církev i většinová společnost považují za nejlepší takový model manželství a rodiny, který usiluje o rozvíjení kvality vztahu mezi manželi, žádá stabilitu tohoto vztahu a chce vytvořit optimální prostředí pro výchovu dětí. Důvody katolické církve pro takovýto model rodiny jsou zásadně odlišné, spolupráce s většinovou společností je však možná. Fakticky je však stále ve větší míře praktikován partnerský model liberální, který netrvá na základních atributech manželství (nerozlučitelnost, věrnost a otevřenost k plodnosti).
b) Hlavní příčiny tohoto trendu jsou dvě: nedostatečná podpora ze strany státu, občanské společnosti i církve, kterou mladí lidé potřebují, a protirodinné tlaky, které současná společnost vytváří.
c) Z toho vyplývají dva hlavní cíle pro pastoraci rodin:
- Účinně prokazovat, že katolický model manželství a rodiny je i v současné době uskutečnitelný, funkční a přínosný. Pro realizaci tohoto cíle je nutné nové poznatky teologie i profánních věd uvádět do praxe způsobem, který je srozumitelný pro věřící i nevěřící.
- Hledat prostředky, jak redukovat tlaky, které současná společnost proti rodině nechtěně i záměrně vyvíjí. Za hlavní problémové okruhy těchto tendencí považujeme nárok na rovnoprávný partnerský dialog a nové pojetí poslušnosti a autority. Setkáváme se dnes s novým konceptem výchovy. V pastoraci proto musíme usilovat o nalezení společného jazyka církve a většinové společnosti. Je to možné, protože demografický propad a labilita vztahů přinášejí kromě morálních a sociálních rovněž velké ekonomické problémy.

§ 73
a) Podle všech sociologických výzkumů si více jak 80 % mladých svobodných lidí přeje celoživotní naplněné partnerství a rodinu s dětmi. Děti jsou dnes vychovávány k co nejúspěšnějšímu rozvoji svých individuálních schopností. Tento přístup nechce vychovávat egoisty, ale individuálně plně rozvinuté osobnosti. Rozvinutá individualita však způsobuje obtíže v pozdějším uzavírání vztahu.
b) Většinová společnost se proto veřejnému manželskému slibu stále více vyhýbá. Rychle se rozvíjející praxe mladých lidí žít s partnerem bez sňatku je prakticky všemi považována za způsob ověřování kvality budoucího trvalého vztahu, téměř všem uzavřeným sňatkům civilním a mnoha katolickým sňatkům nesezdané soužití předchází. Sňatek je uzavírán při plánování početí dítěte nebo krátce po jeho narození; tento okamžik je všeobecně stále odkládán do vyššího věku. Katolický model řešení je podstatně obtížnější, pro některé zdánlivě neuskutečnitelný, protože předpokládá pochopení odpovědnosti, smyslu oběti, krásu povolání k čistotě před manželstvím a vnitřní jednotu tělesného a duchovního v člověku tím, že sexualita je zapojena do vztahu osoby k osobě ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy v manželství.
c) Další charakteristikou současné a budoucí společnosti je nárok na vysokou profesionální angažovanost osob v produktivním věku. Nejlépe jsou odměňováni lidé rezignující na rodinné závazky. Další významnou charakteristikou současné doby je vpád informačních technologií do rodiny (především televize, internet), které okupují prostor dříve určený k upevňování vztahů.
d) Očekávání kvality vztahu jsou u mladých lidí vysoká, převládá však mínění, že úspěch záleží více na dobré volbě než na schopnosti a ochotě vztah budovat. Většina rozvádějících se manželství cítí spíše zklamání z neúspěchu než pocit osvobození se.
e) Novinkou je i záměrný protirodinný tlak některých feministických a homosexuálních organizací. Ve většině rozvinutých států vznikly strategie, jak těmto tlakům čelit. Církev se musí pečlivě zorientovat v těchto zkušenostech a podílet se jak na vytváření a ovlivňování státní rodinné politiky, tak na bezprostřední nabídce akcí, které rodiny potřebují.

§ 74
Prostředky pastorace rodin by měly vždy vycházet z nabídky prožitku, že pokus mladého člověka o vybudování dobrého a trvalého vztahu a dobré rodiny má naději na úspěch. Takovýto zážitek nejsnadněji vznikne při příležitosti setkávání rodin, eventuelně při setkávání kombinovaném se vzděláváním. Proto je třeba rozvíjet všechny příležitosti k setkávání rodin, které jsou spojena s nabídkou dobrých programů.

§ 75
a) Katolická církev v tomto směru vyvíjí značné úsilí. Česká biskupská konference zřídila Národní centrum pro rodinu, jehož úkolem je prezentovat hlas církve v otázkách manželství a rodiny na celospolečenském a odborném fóru a tím přispět k posílení prorodinného klimatu ve společnosti.
b) Ve většině diecézí existují Centra pro rodinu, obsazená dvěma i více profesionály, která se snaží, často za spolupráce desítek dobrovolníků, nabídku v oblasti pastorace rodin realizovat. Pro rodiny se angažují i zhruba dvě desítky českých skupin různých světových komunit a hnutí, rozsah jejich nabídky je však zatím malý. Diecézní centra pro rodinu připravují svůj program podle plánů, vycházejících z pastoračního plánu diecéze.

§ 76
a) Úspěch pastorace rodin bude spočívat v tom, že se mladí lidé budou na manželství zodpovědněji a dlouhodoběji připravovat, že budou od počátku budovat vztah založený na rovnoprávném dialogu, že najdou způsoby, jak vztah rozvíjet a prohlubovat, a že budou stále připraveni nutně přicházející problémy řešit, nikoli považovat za výsledek špatné volby, tedy že pochopí i smysl oběti. Zcela nově je třeba mladým lidem zprostředkovat i pochopení nutnosti autority v rodině, která však již není výsledkem předem dané a společensky vymáhané role, ale projevem lásky a výsledkem dobré, stále obnovované domluvy.
b) Křesťanským rodinám v obtížných situacích se snaží pomáhat řada institucí, v některých diecézích existují manželské a rodinné poradny, poradny pro přirozené plánování rodičovství, nabídka doprovázení rodin, aktivity na ochranu nenarozeného života, možnosti azylových pobytů pro oběti domácího násilí a další.
c) V katolické církvi v České republice působí několik hnutí, která se věnují ochraně života a pomoci matkám v těžkostech. Jedná se o dobrovolné laické asociace pro ochranu nenarozeného života, které chtějí snižovat alespoň zčásti počet potratů v naší zemi.
d) Ačkoliv se absolutní počet potratů v naší zemi snižuje, je tolerance celé společnosti vůči nim veliká a citlivost pro jejich následky poměrně nízká. Iniciativy, které chtějí potratům bránit, se v naší církvi projevují třemi způsoby: vzděláváním a osvětou, pomocí nastávajícím matkám v tísni a snahou o změnu legislativy. Sněm žádá kněze o jasnou a vlídnou komunikaci s ženami, které podstoupily potrat a přicházejí pro radu či hledají cestu ke smíření.

§ 77
Antikoncepce je i v naší zemi diskutovaným problémem, používání antikoncepčních prostředků se v posledním desetiletí znatelně rozšířilo. V naší církvi se tomuto trendu čelí výukou a výchovou k přirozenému plánování rodičovství se snahou podávat tyto informace na solidní odborné úrovni, neodděleně od integrální duchovní formace a křesťanské výchovy. Nemálo věřících pociťuje zjednodušující přístup, prezentaci přirozeného plánovaní rodičovství a nedostatek dostatečně variabilních pedagogických přístupů, zohledňujících různá osobní východiska manželů, což některé manžele může vést až k odmítání přirozeného plánování rodičovství vůbec. Rozhovorům a vzdělávání ohledně přirozeného plánování rodičovství musí u kněze předcházet citlivé pochopení nesnází a dostatečná, odborně podložená znalost intimních otázek života manželů.

§ 78
V naší zemi vzrůstá podíl manželství, která jsou trvale neplodná (přibližně 10 %). V pastorační práci naší církve nebyla tato skutečnost, znamenající pro řadu lidí velké trápení, zatím téměř nijak reflektována. Přijetí dětí do pěstounské péče nebo osvojení je přijatelnou pomocí jen pro některé bezdětné páry. Pomoc asistovanou reprodukcí je relativně dostupná, řada křesťanů ji přijme i přes její morální nepřípustnost. Argumentace pro odmítnutí asistované reprodukce je pak neplodným párům těžko pochopitelná a přijatelná. Obecně je v české církvi zatím malá znalost morální stránky těchto medicínou nabízených řešení. V této oblasti je potřeba ještě hlubší a širší informovanost jak u kléru, tak u věřících.

§ 79
a) Rozvody se vyskytují v nezanedbatelné míře i mezi katolíky platně církevně sezdanými. Pro ženy, které se dostaly po rozvodu do obtížné situace pro své osamění, případně osaměly s dětmi, existují zatím jen v některých diecézích speciální programy (např. „Osamělé maminky“), které jsou velmi užitečné. Problémem často bývá přijetí těchto osamělých žen nebo neúplných rodin společenstvím farnosti. Opakují se stížnosti na postoje, které jsou v rozporu s doporučeními Familiaris consortio. Křesťané někdy zaměňují odpor k rozvodu s odporem k rozvedeným. Církev se zatím nijak neujímá těch mužů, kteří jsou soudy po rozvodu zkracováni ve svých rodičovských právech, protože soudy zpravidla paušálně ve výchově favorizují matky. Někteří otcové by zde pomoc církve uvítali.
b) Rozvedení a znovu (civilně) sezdaní katolíci nejsou ve farnostech výjimkou. Na základě pouhého odhadu se můžeme domnívat, že ještě více jich žije mimo společenství farnosti, z něhož se cítili být po rozvodu a novém sňatku vyloučeni. Pomoc lidem v této situaci, kdy nemohou přistupovat ke svátostem, ale nepřestávají být údy církve, probíhá třemi způsoby. Církevní soudy mnohdy zkoumají platnost jejich manželství. Práce pražského i olomouckého soudu se v posledních létech zrychlila a rozvinula, takže lhůty projednávaných kauz se zkrátily. Problémem je řešení v třetí instanci v Římě, které mnohdy trvá řadu let; cesty k jeho urychlení nejsou známy. Některé diecéze pořádají setkání pro rozvedené, kteří zde mohou obdržet odborné právní i pastorační informace a zažívají zájem církve o sebe a svou situaci. Třetím způsobem pomoci je rozšiřování znalosti stanoviska dokumentu Familiaris consortio, který ukládá jak pastýřům, tak ostatním křesťanům, aby se nejen o rozvedené a osamělé, ale i o rozvedené a znovu sezdané starali a dávali jim zažívat jejich přináležitost do církve. Orientovanost pastýřů i širší církevní veřejnosti v problematice rozvedených je zatím většinou nízká, což mnohdy znamená, že se rozvedeným nedostane adekvátní pomoci, a tak se odcizují církvi.
c) Jako účinná prevence proti rozpadu manželství se osvědčuje především dobré fungování a soustavný duchovní život všech členů rodiny, v níž budoucí manžel nebo manželka vyrůstá, prorodinné prvky výchovy v rodině, škole i křesťanských společenstvích, solidní příprava na manželství a možnost kvalifikovaného poradenství v církvi v období známosti. Krize v manželství pomáhá překonávat společenství manželů, církví zřizované manželské poradny a v neposlední řadě dobře organizované programy pro manžele, jako jsou Manželská setkání, program Kána apod. Podpora těchto programů se jeví jako účinnější prostředek pro dobrou funkci manželství a rodiny než pouhé moralizující odsuzování rozvodů.

§ 80
a) Trvalý zdravotní handicap rodinného příslušníka, zejména dítěte, je pro rodinu velkou zátěží. Některé rodiny ji snášejí řadu let velmi statečně, aniž by byla v církvi tato jejich činnost nějak vyzdvihována. V celé společnosti zřejmě ještě stále přetrvává část mentality, vychované za minulého režimu, že handicapovaní mají být „uklizeni“ z očí veřejnosti. Bylo by zřejmě žádoucí, kdybychom byli schopni rozvinout větší morální, duchovní i praktickou (finanční, personální) pomoc takovýmto rodinám a větší snahu o integraci handicapovaných do společnosti.
b) Péče o seniory v rodině, která jim umožňuje prožívat závěr života, případně nemoc a nemohoucnost, doma a ne v ústavu, je mnohdy limitována bytovou i finanční situací jejich potomků. Soužití tří generací je ve městech, zejména v bytech v panelové zástavbě, velmi obtížné nebo i nemožné. I na venkově se stává méně běžným. Duchovní i společenská podpora seniorů v obtížných situacích a rodinných příslušníků, kteří se o ně starají, je v naší církvi zatím spíš úkolem mnohými ještě nereflektovaným než zažitou skutečností.
c) Mezigenerační dialog má svá typická úskalí. Ta jsou v posledních desetiletích mimo jiné ještě zostřována rychlým rozvojem techniky, zejména informačních technologií, který způsobuje, že se starší generace do jisté míry neorientuje ve světě, který je pro mladší ročníky samozřejmý. Kromě toho ve společnosti, která vytěsňuje ze svého zorného pole smrt a rozvíjí kult mládí, není člověk ve svém stáří atraktivní a není zpravidla ceněn pro svou lidskou zralost. Mezigenerační dialog není ani v církvi snadný a samozřejmý a je zřejmě třeba hledat cesty k jeho podpoře.

§ 81
Sněm doporučuje následným diecézním synodám projednat následující podněty:
a) Pastoraci manželů a rodin jako nedílnou součástí pastoračních plánů diecézí, které obsahují:
- konkrétní pastorační aktivity ve prospěch manželů a rodin,
- plán duchovních cvičení a obnov pro manžele,
- plán vzdělávacích kurzů pro snoubence, manžele a rodiče,
- kritéria pro udělení nebo odnětí kanonické mise pro různé programy přípravy na manželství,
- vymezení činnosti diecézního centra pro rodinu a způsoby jeho kontaktů na farnosti,
- určení rámce a podmínek činnosti pro diecézní poradnu pro přirozené plánování rodičovství,
- kritéria pro vypracovávání zpráv o stavu pastorace rodin v diecézi,
- metody koordinace organické spolupráce všech institucí, programů, řeholních komunit i institutů zasvěceného života, které se podílejí na pastoraci rodin.
b) Sněm doporučuje ustanovení vikáře pro pastoraci rodin v diecézi.
c) Sněm doporučuje prodiskutovat a zvážit pojetí dalšího vzdělávání kněží v oblasti pastorace rodin.
d) Sněm doporučuje rozvinout různé formy pastorace manželů a rodin (rodinná společenství, pastorace rodin ve farnosti, pastorace rodin ve zvláštních životních situacích).
e) Sněm doporučuje místní církvi vytvořit takové výzkumné, vzdělávací a výchovné programy, kterými bude moci vstoupit na potřebné odborné úrovni do diskuse při tvorbě státní rodinné politiky a formulovat způsoby, jakými by církev mohla účinně ovlivnit prorodinné klima ve společnosti, a vypracovat osnovu a metodiku různých forem přípravy na manželství.



17. Pastorace nemocných a seniorů

§ 82
a) Pozornost církve vůči nemocným a seniorům je církvi vlastní. Pastorace nemocných a seniorů zdánlivě není z lidského hlediska efektivní, ale právem zde může církev ověřit účinnost naděje, kterou přináší. Smyslem pastorace nemocných a seniorů je vnášení křesťanského pohledu na nemoc a stáří, lidská a křesťanská pomoc v péči o zdraví a v boji s nemocí a umožnění aktivního a smysluplného prožití stáří. Nikdy však nesmí jít o činnost odůvodněnou pouze nedostatkem jiných pastoračních aktivit, ale o vědomě vyčleněný díl energie, který by jinak byl věnován evangelizaci a pastoraci zdravých.
b) Pastorace nemocných a seniorů je organickou součástí farní pastorace, nezřídka vyrůstá i z mimořádných charismat uzdravování nebo z prostého přijetí zvláštních milostí Ducha Svatého, které uschopňují jednotlivé členy církve i některá společenství křesťanů více prospívat potřebným a nemocným. Pastorační vize je nesmí opomenout coby podstatnou součást pastoračního úsilí církve. Slabí musí být součástí společenství silných, aby toto nebylo samo slabé. Pastorace seniorů a nemocných není přitom totéž. Senioři jsou často sami nejaktivnějšími členy farních společenství.
c) Všichni křesťané jsou sněmem povzbuzováni k tomu, aby ve své nemoci či obtíži stáří byli ochotni doplňovat to, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa, a očekávali svou trpělivostí osvobození tvorstva od všeho zlého a podporováni světlem víry chápali hlouběji tajemství bolesti a statečně je snášeli i jako pokání za hříchy světa.
d) Naši nemocní a věkem pokročilí bratři a sestry v Kristu jsou nám živým svědectvím, abychom nezapomínali na věci podstatné a vyšší a na osobní spojení každého z nás s Kristovým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Jejich pohled na to, co potřebují a jak věci vidí, musí citelněji zaznít i v praktickém plánování pastorační činnosti.

§ 83
a) Pastorace seniorů ve farnostech probíhá velmi často v režii jich samotných, bohužel někdy izolovaně od ostatních. Všichni kněží, především však faráři, jsou proto vyzváni, aby horlivě navštěvovali nemocné a přinášeli jim přátelské slovo, vyjadřovali účinně účast na bolesti, osamocení a utrpení všech nemocných, následně i nemocným udělovali svátosti a viatikum, a to i tehdy, vyžaduje-li to od nich mimořádné osobní nasazení. Při nedostatku kněží jsou proto věřící vybízeni, aby se stali pomocníky kněží při návštěvách nemocných a pravidelném roznášení svatého přijímání.
b) Církvi se podařilo vybudovat silnou strukturu zařízení České katolické charity, kde je třeba prohloubit duchovní rozměr její činnost. Počáteční nadšení pro církevní zdravotnictví střídá dnes realismus: církev není schopná zajistit ekonomicky náročné fungování zařízení s akutní péčí. Na druhé straně roste poptávka stárnoucí společnosti po zařízeních s geriatrickou a paliativní péčí a s duchovní službou. Několik církevních hospiců a domů pokojného stáří je vynikající církevní vizitkou, která však stojí velké oběti. Ve státních nemocnicích dnes církev realizuje na mnoha místech svou pastorační službu obětavě i proto, že vedení nemocnic je k této službě církve nakloněno.
c) Ve farnostech je třeba vytvořit mezigenerační společenství. Ve společenství mladých a rodin má zaznít i hlas seniorů a opačně.

§ 84
Sněm vybízí následné diecézní synody i celou místní církev, aby zvážila, jak nejlépe vyjít vstříc stárnoucí české populaci. Je třeba připravit kněze a jáhny pro speciální práci v nemocnicích a formovat značné množství pastoračních pomocníků s časově nenáročnými úkoly pro službu nemocným ve farnostech i nemocnicích. Tato služba nemocným a seniorům potřebuje promyšlený systém supervize spojený s duchovním doprovázením.



18. Pastorační péče v méně obvyklých situacích

§ 85
Život Ježíše Krista byl bytostně spojen s životem chudých: nenarodil se v paláci a živil se prací vlastních rukou. Jeho veřejná činnost byla spojena s životem bezdomovce ( „lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil“ ; Mt 8,20), uzdravoval nemocné, osvobozoval posedlé ďáblem. Sám se stal vězněm, nechal se spoutat, odsoudit k smrti, byl ukřižován. Poslední dialog na kříži vedl se zločincem a jemu dal příslib ráje. I fyzicky mu ve chvíli umírání byli nejblíže lotr po pravici a levici.

§ 86
Pastorační péče v armádě a pastorace ve věznicích je ekumenická; byla podepsána smlouva mezi Vládou České republiky, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví. Pastorační péče je považována za vhodně uspořádanou a rozvíjející se. Není známo, že by někdo kvalifikovaně požadoval její změnu. Jako vhodné se ukazuje z katolické strany zařazování jáhnů do této služby. S přibývajícími zkušenostmi vzniká požadavek hlubší teologicko-pastorační reflexe této činnosti, která by měla být rozvinuta. V této souvislosti se také ukazuje naléhavost teologické reflexe otázky války, míru a vojenské činnosti a její popularizace v širších kruzích obyvatel. Je to úkol zejména pro teologická pracoviště.

§ 87
a) Od roku 1989 byly věznice České republiky navštěvovány jednotlivými křesťany i duchovními různých křesťanských církví spontánně. V roce 1994 vzniklo dobrovolné sdružení křesťanů pod názvem Vězeňská duchovenská péče (VDP), které sdružuje dobrovolníky a pastorační pracovníky. Základ tvoří křesťané, duchovní i laici, kteří byli vedením svých církví pověřeni duchovenskou službou ve věznicích České republiky (více než sto aktivně působících jednotlivců, z nichž přibližně jedna čtvrtina jsou katolíci). VDP vyvíjí činnost na základě spolupráce a vzájemné tolerance církví a náboženských společností v ekumenickém duchu a udržuje těsné vztahy s Ekumenickou radou církví v České republice a Českou biskupskou konferencí.
b) Později se vytvořila Vězeňská duchovenská služba (VDS), sdružující profesionální pracovníky duchovní služby ve věznicích (29 kaplanů dvanácti křesťanských církví, kteří pracují ve věznicích na základě pracovních smluv především na částečné pracovní úvazky, z nichž tvoří necelou třetinu katolíci - 3 kněží, 2 jáhni a 1 katecheta).
c) Intenzitu působení VDP je třeba dále rozvíjet zejména angažováním formovaných laiků. Služba kněze je v této oblasti potřebná jen v menším počtu případů. Zatím i zde chybí teologicko-pastorační reflexe a odborné zpracování otázek této pastorační činnosti.

§ 88
Pastorace Rómů je potřebná v podstatě ve všech diecézích, realizuje se však jen na několika málo místech. Souvisí to zřejmě i s xenofobními a rasistickými tendencemi v naší společnosti, které jsou poměrně silné, a to i mezi věřícími křesťany, a se slabým kritickým hlasem církve v této oblasti. K tomu přistupuje praktická neznalost kultury Rómů, ale také jiné chápání etiky, rozdílná mentalita a naše malá schopnost nalézat k nim cestu prostřednictvím vhodně připravených pracovníků. Tlak proti xenofobii a rasismu by měl mít svou oporu i na celonárodní úrovni. Rozvoj pastorace Rómů je řešitelný primárně na úrovni diecéze. Vyžaduje jak ochotu a podmínky ke specifickému stylu práce, tak charisma.

§ 89
Sněm předkládá diecézním synodám k rozlišení následující podněty:
a) V diecézích, kde žijí tradiční národnostní polské a německé menšiny, zapracovat do pastoračních plánů systematickou pastoraci v jejich mateřském jazyce.
b) Ve všech diecézích, na jejichž teritoriu se nachází věznice, zvážit vytvoření pracovní skupiny angažovaných křesťanů, kteří by se systematicky zabývali pastorační službou v méně obvyklých situacích. Jejich úkolem bude připravit podklady pro pastorační plány diecézí.
c) Sněm předkládá k vážné reflexi místní církvi
- potřebu systematicky se zabývat přípravou kněží a jáhnů, kteří by se profesionálně věnovali pastorační službě ve věznicích, armádě, práci s Rómy, Vietnamci, ostatními menšinami a cizinci;
- potřebu systematicky studovat a zabývat se problémy velkých sociálních skupin lidí, kteří trpí nespravedlností a nelidskými pracovními podmínkami, např. dělníci, zemědělci, zaměstnanci a především pracovníci obchodních řetězců, kteří kvůli svému zaměstnání nemohou žít lidsky důstojný a běžný křesťanský život.



19. Povolání, formace a služba laiků, sdružení křesťanů, církevní hnutí

§ 90
a) Laik je křesťanem, který žije ve světě a jehož existence a křesťanská zodpovědnost jsou určeny jeho přirozeným začleněním do života a dramatu světa. Žije ve světě jako křesťan a jedná ve světě křesťansky. Jeho křesťanská zkušenost je odvozena ze situace ve světě, kde žije. Jeho křesťanský vliv působí prostřednictvím vztahů, které ve světě udržuje. Žije-li vzorně své křesťanství slovem, svědectvím, vzájemnou úctou, povzbuzením a napomenutím, jedná jako Ježíšův učedník a přitom nepřestává žít jako křesťan na svém místě a duchovně vedle těch, pro které je apoštolem. Vlastním posláním každého věřícího laika je vlastní posvěcení a spása duše.
b) Laici „přijímají aktivní, vědomou a odpovědnou roli v poslání církve v tomto velikém dějinném okamžiku.“ V živé církvi Boží jsme všichni pozváni k tomu, aby v nás rostla připravenost spolupracovat, naslouchat a učit se od druhých, sdílet naše duchovní a apoštolské dědictví.
c) „Znamením času“ se stává schopnost celé církve pomoci laikům v jejich apoštolském poslání, která se vyjadřuje mnoha různými způsoby; ať už vykonávají poslání z výslovného pověření církve, nebo se nasazují v síle svého křtu způsobem neformálním či implicitním. Tak se tam, kde žijí, modlí se a pracují, stávají platnými členy církve především svým zápasem o víru, životem svatosti, úsilím o spravedlnost a péčí o chudé.

§ 91
a) Jedním ze stěžejních úkolů současné církve je odpovědět na potřebu formace laiků. Aby mohli vykonávat svou službu co nejlépe, mají právo na přiměřené vzdělání a formaci podle svého osobního povolání a vlastních darů tak, aby mohli co nejvíce čerpat z bohatství a zkušeností celé církve. Náležitou formaci pak potřebují i kněží a Bohu zasvěcené osoby, aby nejen vnímali společnou důstojnost s laiky, darovanou celé církvi Kristem, ale rovněž vnímali a dovedli ocenit jejich zvláštní povolání.
b) Překonat mentalitu nezdravého rozdělení kněží a laiků upřímným partnerstvím, svěřováním různých služeb laikům a budováním apoštolské sítě laiků, řeholníků a kněží. Těmito praktickými kroky zvýrazní svoji vzájemnost uprostřed jediného Božího lidu. Ta je utvořena dobrými lidskými vztahy, lepší komunikací a schopností osobně a duchovně podporovat jednotlivé věřící v jejich duchovní i apoštolské horlivosti.
c) Při přejímání služeb, apoštolských děl a úkolů laiky je velmi prospěšné, je-li věnována mimořádná pozornost výběru těch, kteří se na pastorační činnosti církve mají podílet, když je jim poskytnuta odpovídající a přiměřená formace, jsou přesně určena práva, odpovědnost, trvání a způsob hodnocení jejich činnosti, mají-li intenzivní podíl na duchovním apoštolském rozlišování a předem zřetelně vymezeny normy, určující běžný pastorační provoz, včetně jasných a průhledných finančních toků a přiměřené odměny.
d) Těm, kteří více a intenzivněji pracují v pastoraci, je třeba poskytnout důkladnější duchovní pomoc, především osobním doprovázením a praxí zdravého duchovního vedení.

§ 92
a) Naléhavá potřeba zlepšení postavení žen je opravdovým znamením našich dnů. Učení církve podporuje roli ženy v rodině, ale podtrhuje nezbytnost jejího nového postavení v církvi a důstojnějšího postavení ve veřejném životě. Původním Božím plánem bylo, aby muž a žena žili v milujícím vztahu úcty, vzájemnosti a rovnosti. Učení církve je však nutné přenést do každodenní praxe církve.
b) Nespravedlivé zacházení se ženami a jejich znevýhodnění představuje celou řadu křivd, které se musíme učit nově vnímat. Kritické a odvážné protesty samotných žen, které usilují o nápravu svého nerovného postavení vzhledem k mužům, stejně tak jako dědictví systematické diskriminace a samotný pocit křivdy mnohých žen, si žádají vážné promyšlení lidské, duchovní i teologické. Svět vnímaný očima žen je však obohacující a nemůže chybět ani v běžné pastorační praxi církve. Genius ženy má v církvi své místo a je omylem se domnívat, že ho žena může uskutečnit požadavkem svého svěcení. Organický proces změn postavení ženy v církvi je totiž nesen zásadou stejné důstojnosti muže a ženy při zachování jejich rozdílnosti. Tradice vzájemného partnerství ve službě Boží je hlubokou zkušeností naší místní církve, jak ji představují vynikajícím způsobem naše národní světice sv. Ludmila, sv. Anežka Česká a sv. Zdislavě.
c) Sněm děkuje všem ženám – především křesťanským matkám, babičkám, věrným a obětavým řeholnicím i všem ostatním – za jejich příspěvek ke zlidštění a zduchovnění našeho světa. Jsou strážkyněmi krásy, lidské paměti a priority vztahů nad všemi ostatními hodnotami. Jsme vděčni za jejich tvůrčí plodnost a veškeré projevy duchovního mateřství.

§ 93
Církevní hnutí, která vznikala zejména po II. vatikánském koncilu, začala v naší zemi rozvíjet svou činnost neveřejně od druhé poloviny 60. let (např. Dílo Mariino – Fokoláre, Hnutí Světlo – Život, tzv. Oázy, Neokatechumenátní cesta, Charismatická obnova). Některá další se objevila až v období svobody (např. Mariánské kněžské hnutí, Fatimský apoštolát, Komunita Sant'Egidio, Cursillo, La vie montagne, Mariánská legie, Společenství křesťanského života, Mariánské družiny). Mají se stát svědectvím spolupráce s pastýři a společně s diecézními iniciativami mají přinášet bohatství duchovního života a misionářského nadšení v srdci církve. V nich se křesťané společně snaží o dokonalejší život, veřejnou bohoslužbu nebo šíření křesťanské nauky, případně o jinou formu apoštolátu, jako je evangelizace, snaha o zbožnost, charitativní činnost a oživování světského řádu křesťanským duchem.

§ 94
Sněm vybízí místní církev k vážnému studiu a reflexi vztahů kněží a laiků a postavení žen ve společenství církve a následné diecézní synody k hledání konkrétních podob systematické formace laiků, podílejících se na pastoraci v duchu zásady „kdo více dává, ten více potřebuje“.



20. Zasvěcený život v místní církvi – povolání, formace, služba, spolupráce

§ 95
a) Sněm si je vědom toho, že život místní církve bez různých forem zasvěceného života je neúplný, protože patří k podstatě života církve. Přijetí evangelních rad je živým znamením velikosti a krásy Trojice. A dále, „život proměňovaný evangelijními radami se stává prorockým a tichým svědectvím, avšak současně i výmluvným protestem proti nelidskému světu. Přispívá k rozvoji lidské osoby a probouzí novou fantazii lásky.“
b) Charismata zasvěceného života velmi pomáhají při vytváření vztahů bratrské lásky v naší církvi. Instituty zasvěceného života s sebou přinášejí jedinečnou osobitost posvěcení i způsobu apoštolátu, které se v našich podmínkách po pádu komunistické totality postupně upevňují, a tak tvoří objektivní elementy tradice. Proto kompetentní představení v naší církvi pečují o to, aby instituty vzrůstaly a rozvíjely se ve shodě se záměrem zakladatelů a podle svých vlastních správních tradic. Proto podle práva střeží v těchto institutech autonomii, v jejímž rámci mohou udržovat vlastní disciplínu a zachovávat neporušeně své duchovní i apoštolské dědictví.
c) Kněží – řeholníci i řeholní bratři se snaží zachovávat své vlastní charisma. Řeholníci neměli možnost žít v řádně ustaveném řeholním společenství, a proto někteří po obnově řeholního života zůstali z rozhodnutí svých řeholních představených na farách.
d) Řeholnice se musely v době nesvobody vlivem kruté a nelidské perzekuce nedobrovolně vzdát své vlastní činnosti. Svobodné rozvíjení svých charismat vyměnily za tiché svědectví věrnosti svého odevzdání se Kristu uprostřed hysterické a zlovolné komunistické zvůle a posměšné propagandy. Mnohdy nemilosrdně vyhnané ze svých domovů byly nuceny přeorientovat se na jiná povolání. Násilně byly zbaveny možnosti pracovat především ve školství a při výchově, staly se obětí plánovaného lidského ponižování a postupné likvidace rafinovaně plánované totalitním komunistickým režimem pod vedením nenávistí zaslepeného stranického aparátu. Nyní se snaží vrátit svým komunitám to poslání, které jim náleží. Je to však spojeno s obtížemi. Další obtíží je věková struktura komunit, způsobená dlouhodobou nemožností přijímat řeholní dorost. V některých komunitách jsou jen sestry vysokého věku a sestry mladé a chybí střední generace.

§ 96
Povolání k řeholnímu životu není mnoho. Tato skutečnost patří k bolestem každé řeholní rodiny a projevuje se i v životě diecézí. Po nabytí svobody došlo k obnově některých řeholních institutů, na jiných místech se jejich počet zmenšil. Právem je problém viděn také v tom, že se vytratilo povědomí o existenci a smyslu řeholního života, a to ve společnosti i v církvi. Co se skutečně komunistickému režimu podařilo, bylo přerušení kontinuity zkušenosti běžného řeholního a komunitního života. Pro řadu řeholních komunit bylo obtížné po roce 1990 obnovit život tak, aby zužitkovaly pozitivní zkušenosti ze své neveřejné existence a nevracely se do období, kdy jejich veřejná existence byla ztížena. O to více jsme vděční Boží prozřetelnosti za pozoruhodný rozkvět kontemplativního života, který je Božím darem v duchu zaslíbení, že krev mučedníků je semenem nových křesťanských povolání.

§ 97
a) Místní církev podporuje rozvoj institutů zasvěceného života. Jejich současným úkolem je přizpůsobovat potřebám doby své tradiční ideály a zároveň uchovat věrnost charismatu svých zakladatelů. Osoby zasvěceného života zase přispívají plnému životu církve u nás na prvém místě modlitbou a kontemplací, na druhém místě svou prací ve spolupráci s biskupy a přitom zachovávají své vlastní charisma. Jejich poslání se soustřeďuje především do oblasti evangelizace, katecheze, vzdělávání, charity, formace, duchovního vedení i života farností. V porevoluční době se biskupové starají také o zasvěcené panny.
b) Jedním z prostředků k naplnění dokumentu Mutuae Relationes je účast předsedů Konferencí vyšších řeholních představených ženských a mužských řádů na plenárních zasedáních České biskupské konference, kde předkládají svá stanoviska k projednávaným záležitostem.
c) Ve většině diecézí se biskupové jednou za rok setkávají s řeholními společnostmi ze své diecéze, a chtějí tak rovněž zdůraznit jejich význam. Bylo by dobré, kdyby byl v každé diecézi jmenován biskupský vikář pro zasvěcený život a pravidelně reflektovat vzájemnou spolupráci a intenzitu komunikace mezi Českou biskupskou konferencí a Konferencemi vyšších řeholních představených.

§ 98
Řeholnice si na základě rozhovorů ve sněmovních kroužcích uvědomily, že je nezbytné prohloubit vlastní formaci k řeholnímu životu i k nové evangelizaci, aby mohly nabídnout lidem duchovní doprovázení, školy modlitby a pomáhat při vzdělávání věřících. Řeholníci a řeholnice navštěvují i farnosti, kde seznamují věřící se spiritualitou řeholního života, s tím, jak vypadá život v klášteře a co člověku dává. Tak se rovněž snaží získávat nová povolání.

§ 99
Je třeba, aby rovněž ve výchově seminaristů byly podávány dostatečné informace o zasvěceném životě. Mají se seznámit s teologií zasvěceného života, mít hlubší znalosti v rozlišování povolání k zasvěcenému životu a být schopni jako kněží zasvěcené osoby kvalitně duchovně doprovázet.

§ 100
Řeholníci a řeholnice jsou velkou pomocí pro život v křesťanských společenstvích. Řeholním kněžím jsou svěřovány na základě smlouvy farnosti, kde pracují a často obětavě vypomáhají ve prospěch diecézí v duchovní správě, dále konají exercicie, rekolekce, přednášejí, pracují v církevních institucích i mimo ně, ujímají se často velmi specializovaných prací. Řeholnice velmi dobře působí ve farnostech svou péčí o kostely a charitativní a evangelizační službou u těch, kteří to potřebují. Přítomnost ženské řeholní komunity je ve farnostech vnímána jako velké požehnání.

§ 101
Sněm se obrací na diecéze, aby ve svých pastoračních plánech zohlednily nejen naléhavé potřeby pastorace, nýbrž i nutné prostředky vlastního života a poslání řeholníků, řeholnic a Bohu zasvěcených osob, především komunitní život, nutnost dlouhé a důkladné formace a vzdělání, rozvoj jejich charismatu i praktické vztahy diecézí na základě dlouhodobých dohod a smluv s jednotlivými komunitami a vyššími řeholními představenými. Rozvoj řeholního života a života Bohu zasvěcených osob je bohatstvím místní církve. K životu a svatosti církve neoddělitelně patří radikalita a rozmanitost dobrovolně přijímaného povolání k zasvěcenému životu v čistotě, chudobě a poslušnosti v úplném odevzdání se Bohu, službě Božímu království, kontemplaci a rozjímaní, jak je to vlastní jednotlivým řeholním rodinám a ostatním formám zasvěceného a apoštolského života podle charismatu svatých zakladatelů. Místní církev bez těch, kteří se rozhodnou veřejně i ve skrytosti následovat Krista „více zblízka“, více se vyznamenat ve službě pro Boží království a stát se znamením a hlasatelem budoucího světa, nemůže – jak nás učí dějiny církve – v plné šíři uskutečnit své poslání.



21. Život jáhnů a kněží v místní církvi: povolání, formace, vzdělání, trvalá formace, spiritualita diecézního kněze, podmínky jeho života a pastorační služby

§ 102
a) Sněm si je vědom krásy kněžského povolání. Je velkým a nezaslouženým Božím darem celému Božímu lidu. Vždyť „úřad Krista, pastýře a hlavy, vykonávají [kněží] v mezích své moci, a tak shromažďují Boží rodinu jako bratrské společenství, oživované jedním duchem a skrze Krista v Duchu ji vedou k Bohu Otci. Jemu se klanějí uprostřed svého stádce v duchu a v pravdě. Konečně věnují své síly kázání a vyučování; co v zákoně Páně četli a prorozjímali, v to věří, v co uvěřili, tomu učí, a čemu učí, podle toho jednají.“
b) Nároky kladené na kvalitu služby jáhnů, kněží a biskupů a na jejich osobní intelektuální, morální, duchovní a obecně lidskou kvalitu jsou značné a jsou v zásadě shodné s tím, co požadují církevní dokumenty. Někdy se zdá být tento ideál neuskutečnitelný. Trvalá snaha uskutečňovat neuskutečnitelné může vést k frustraci, syndromu vyhoření nebo somatickým onemocněním. O to potřebnější je realistická, spirituálně zdravě zakořeněná představa o dobrém životě kněze v pastorační službě. Ideálem je jeho horlivá apoštolská činnost, které předchází, doprovází a završuje kontemplativní spojení s Bohem, vhodně doprovázení odpočinkem a bratrským společenstvím.
c) Spiritualita diecézního kněze je založena na svatosti ve službě a pro službu. Vědomí, že je služebníkem, tvoří obsah jeho základního úmyslu být tím, co koná. Především má v úmyslu konat to, co koná církev, a to v rovině trvalé osobní vůle, jako pouto, které ho spojuje s Kristem. Středem zbožnosti kněze je eucharistie a svátost smíření. Spojen s Kristem se stává služebníkem ukřižovaného a vzkříšeného Pána tam, kde je poslán, především k chudým a bezmocným. Kristus je svým křížem přítomen v utrpení, které stále vládne ve světě. Kněz není pouze vychovatelem v křesťanské víře, ale i duchovním otcem. Spolu s apoštolem může každý kněz říci: „Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vašim otcem v Kristu Ježíši.“ Vrchol kněžského společenství, které je pro kněze velkým darem, je pak vyjádřen v jejich vzájemné jednotě, vnitřním souhlasu jednoty víry, kterou uchovávají ve svatosti, moudrosti, stálosti, živosti a vytrvalém učení věrně a vytrvale v Kristu. Plodnost pastorační práce kněze je zakotvena v modlitbě (především v Denní modlitbě církve), v čistotě srdce, v živém a přátelském kněžském společenství a v bratrské jednotě s biskupem.

§ 103
a) Sněm ve své snaze ukázat místní církvi krásu a vznešenost kněžského povolání odkazuje na Kristovo evangelium o rozsévači a svou vlastní autoritou chce říci: O rozsévače vzácného zrna, jakým je kněžské povolání, a o kvalitu tohoto zrna není v žádné době třeba se obávat. V různých dobách putování církve spíše dělá starost půda, do které se toto vzácné zrno zasévá, a půda, do které se tato křehká rostlina přesazuje.
b) První půdou důležitou pro tuto setbu je rodina. Křesťané se učí prožívat rodinu znovu v její vážnosti. Protože spojení člověka s tajemstvím Krista je velkorysou obětí, je zapotřebí tento prvek stále oživovat a pěstovat. Tak se může i dnes připravit půda pro větší psychickou, fyzickou a duchovní zralost. Duchovní povolání předpokládá lidskou zralost. Práce na kultivaci křesťanské rodiny je prací na základním zpracování půdy pro povolání.
c) Druhou velice důležitou půdou pro kněžské povolání je místní církev. Nejen seminář, nýbrž celé společenství věřících formuje duchovní povolání. V novém stylu výchovy probíhá přitom značná část let formace právě mimo seminář v pozorné supervizi představených, kdy se bohoslovec zapojuje do pastorace a života církve.
d) Kněžský seminář je místem rozvíjení modlitby začátečníků v modlitbu dospělých. Je místem, kde se zakládá vážněji smysl pro duchovní vedení, více se zvažuje pokorné přijímání různých životů kolem sebe, buduje se tolerance vůči názorům, skutečné smýšlení s církví, hledá se porozumění pro Pána a budoucí kněz se učí houževnatosti a pracovitosti. Dnešní seminář se musí umět vyrovnávat se setkáním tradičního křesťanství s formou života konvertitů, s větší tvůrčí schopností setkávat se s různými typy mladých lidí, se znalostí individuálních potřeb, s růzností psychologických přístupů. Přítomnost biskupů již v procesu formace v semináři je nejlepším počátkem pro budoucí spolupráci mezi kněžími a biskupy.
e) Další půdou a kultivací je v dnešní době teologická fakulta. Tím, že usiluje o vědeckou a intelektuální přípravu kandidátů kněžství, se podílí na jejich výchově. Sněm se přimlouvá za zvyšování náročnosti studia, neboť vysokoškolské teologické vzdělání je jedním ze základních předpokladů i kritérií kněžského poslání v dnešní době. Kněžím se tím do budoucna pomáhá čelit stále větším nárokům věřících i hledajících. Zabrání komplexům u nedostatečně vzdělaných kněží, které se vždy nějak a něčím kompenzují. Nutný je i dobrý příklad vyučujících kněží a ostatních vyučujících.
f) Presbyterium je rovněž půdou pro trvalou formaci kněžského povolání. Sněm si je vědom mnoha nedostatků v této oblasti. Presbyterium je chápáno především jen jako možnost kolegiální výpomoci – aby měl kdo zastoupit, případně pomoci ve zpovědnici apod. Pravá tvář kněžského společenství se projevuje zvláště v zájmu jeden o druhého, v pomoci v duchovním životě, v podpoře v době krize, v samotě. Komunikace mezi kněžími, jejich vzájemný kontakt, modlitba, vzdělávání, dělba práce, společné plánování, to vše tvoří zázemí pro bohatý a radostný kněžský život.
g) Velmi důležitou půdou pro trvalou formaci kněží je srdečnější zájem kněží i laiků o vzájemné propojení Božího lidu a vzájemná pomoc. Souhra mezi kněžími a laiky je nejen apoštolským ziskem pro společenství věřících, ale je i příkladem těm, kteří stojí mimo něj. Je třeba trpělivě toto soužití tvořit a pomáhat mu.

§ 104
Sněm povzbuzuje celou místní církev, aby na základě dosavadních zkušeností opět zvážila kritéria přijetí kandidátů kněžství a požadavky na jednotlivé fáze formace, upřesnila požadavky na míru vzdělanosti dnešních kněží, podobu permanentní formace, zohlednila sociální rozdíly kněží a společné podmínky pro práci kněží z jiných diecézí.

§ 105
a) Sněm vybízí diecézní synody ke změnám organizačního uspořádání života diecéze, a to v závislosti na trendech klesajícího počtu kněží. Snižování počtu kněží v pastoraci nelze řešit pouhým přidáváním dalších farností často přetíženým kněžím.
b) Spiritualita diecézního kněze je nesena pastorační láskou a horlivostí. Bude kombinací osobního zaměření, určitých živých diecézních tradic, především bratrského a přátelského kněžského společenství, a snahy odpovědět na požadavky situace, v níž kněz žije. Pro kvalitu spirituality diecézních kněží je nutný odborný růst exercitátorů a vysoká kritéria pro výběr kněží, kteří dávají duchovní cvičení a rekolekce. Pravidelné roční exercicie jsou bohatým zdrojem jeho kněžské stability.

§ 106
a) Trvalé jáhenství je u nás službou, která se v jednotlivých diecézích rozvíjí neustále, ale značně rozdílně. Pochopení role jáhnů se však v církevní veřejnosti na všech stupních teprve utváří. V církvi se role jáhna zatím z větší části hledá, spíše než by byla nalezena a zažita, a to i po vydání směrnice univerzální církve pro službu a život trvalých jáhnů.
b) Pro identitu jáhenské služby je nejméně vhodná ta situace, kdy jáhen pouze kopíruje v mezích svého svěcení roli kněze. Velmi málo je zatím rozvinuta práce jáhna v charitativní službě, i když je jáhen odborně i svým zasvěcením kvalifikován pro tuto službu církve.
c) Je třeba rozvinout kritéria pro rozpoznání povolání k jáhenské službě a jejich znalost rozšířit do celé církve. Nový jednotný řád jáhenské služby pro celou Českou republiku, včetně kvalifikačních předpokladů, může být pomocí. Pro jáhenskou službu je duchovní a pastorační formace dnes stejně důležitá jako dostatečné teologické vzdělání.
d) Je třeba, aby kněz i farnost přijali i manželku a rodinu jáhna a aby pastorační zatížení jáhnů respektovalo život celé jeho rodiny, včetně potřebného hmotného zabezpečení.



22. Katolické teologické fakulty, vyšší odborné školy, vzdělávací a badatelské instituce

§ 107
Sněm si je vědom důležitosti vzdělání a bádání. Především katolické teologické fakulty, církevní vyšší odborné školy a další vzdělávací a badatelské instituce se ve vědecko-pedagogické činnosti zaměřují jak na oblasti teologie, filosofie a historie, tak na oblasti sociální práce a výchovy, kde je kladen důraz na křesťanské, etické a sociální hodnoty. Jejich činnost pramení z života církve a uskutečňuje se v církvi. Teologické fakulty mají rovněž své místo na univerzitě a vzájemně se obohacují v dialogu a spolupráci s jinými fakultami. Teologické fakulty hrají svou roli i v kultuře a ve společnosti.

§ 108
a) Na začátku devadesátých let 20. století se studium teologie rozvinulo způsobem, který nebylo možné uskutečnit na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Dnes jsou katolické teologické fakulty nedílnou součástí univerzit. V roce 1990 byla obnovena Katolická teologická fakulta na Univerzitě Karlově v Praze a Cyrilometodějská teologická fakulta na Palackého univerzitě v Olomouci se schválením Kongregace pro katolickou výchovu v Římě. V roce 1991 byla otevřena třetí katolická teologická fakulta jako součást nově vznikající Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a to s církevním schválením diecézního biskupa. Zároveň vznikaly vyšší odborné školy, které jsou v českém vzdělávacím systému stejně jako vysoké školy zařazeny do terciární sféry vzdělávání (Caritas – Vyšší odborná škola sociální v Olomouci, Vyšší sociálně pedagogická a teologická škola Jabok v Praze). Spíše ojediněle vznikaly vzdělávací a badatelské instituce univerzitní úrovně (Teologický konvikt v Olomouci, Česká křesťanská akademie, Moravskoslezská křesťanská akademie, Centrální katolická knihovna v Praze, Římská křesťanská akademie, Centrum Aletti, Institut františkánských studií, Dominikánská teologická dílna, Diecézní teologický institut v Hradci Králové, Společnost pro církevní právo, Společnost pro duchovní hudbu, České katolické biblické dílo, aj.). Sněm vidí důležitost jejich různorodých východisek a cílů, doporučuje jejich vzájemnou spolupráci a kooperaci.
b) Všechny tři katolické teologické fakulty připravují posluchače k jáhenské a kněžské službě, a to Praha bohoslovce z českých diecézí a některé řeholníky, Olomouc bohoslovce z moravských diecézí a řeholníky, České Budějovice salesiánské, petrinské a další řeholní bohoslovce. Fakulty se však neomezily na tento specifický úkol, ale postupně si u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy akreditují další studijní programy, které jsou zaměřeny v badatelské i vyučovací činnosti do teologické, filosofické, pastorační, pedagogické, sociální, historicko-kulturní i jiných oblastí. Absolventi jsou tak stále více připravováni nejen pro práci v církvi, ale také pro práci ve společnosti. Jednotlivé fakulty se postupně na univerzitě zapojují do interdisciplinárních a mezifakultních činností tak, aby mohly vhodně připravovat své absolventy v různých studijních programech k praktickému uplatnění i mimo církevní instituce.
c) Církevní vyšší odborné školy jsou většinou zaměřeny na oblast humanitní, sociální, pedagogickou a mediální. Zdůrazňuje se u nich nejen odborná příprava, ale také etická a křesťanská zralost posluchačů.
d) Několik vzdělávacích a badatelských institucí se zaměřuje na specifické teologické oblasti a postupně významně přispívají k prohloubení křesťanství a kultury v naší zemi.

§ 109
Sněm předkládá celé místní církvi a následným diecézním synodám k podrobnějšímu projednání tyto podněty:
a) Jak zapojovat univerzitní bádání a vzdělávání do poslání místní církve.
b) Jak věnovat péči a prostředky přípravě nových odborníků, kteří by splňovali jak lidské a křesťanské, tak také akademické standardy k vědecko-pedagogické činnosti na teologických fakultách a vyšších odborných školách.



23. Církev a svět kultury a sakrální umělecké tvorby

§ 110
a) Sněm chce celé místní církvi předložit slova Jana Pavla II.: „Víra, která se nestala kulturou, nebyla ani plně přijata, ani důkladně promyšlena, ani věrně prožita.“ Kultura je dnes pro místní církev „znamením času“.
b) Kultura je souhrn znaků, významů, pojmů, zvyklostí, obyčejů a způsobů jednání, které člověk vytvořil, aby si mohl s druhými rozumět. Kultura je vitální organismus společnosti. V kultuře rozlišujeme svěřená dobra jako její podstatu a kulturní projevy jako jevy, které do autentické kultury dorůstají.
c) Kulturu vytváří člověk, poněvadž potřebuje komunikovat, sdílet se a žít ve vztazích. Křesťanství je kromě božsko-lidské skutečnosti rovněž fenoménem kultur; je vírou, která se stala kulturou.
d) „Znamením času“ je dnes bezesporu křesťanské pojetí kultury, totiž nalezení Ducha ve všech věcech, kterými lidé komunikují a rozumí si. Velmi dramatickou otázkou zůstává, jak vnímavému člověku dneška pomoci, aby Duch pronikl veškeré jeho jednání, všechno, čím je, co má a co koná, jak vložit Ducha do všeho, co dělá, do vědy, umění, do rodinného života, do vzdělání, do politiky, do služby, do práce, do společenského života i do hospodářství.
e) Díla kultury, která tvoří křesťané, obsahují pět základních dispozic: ducha zvnitřnění, ducha lásky, ducha vnímání věcí neviditelných, ducha živého tvůrčího obsahu (proti formalismu) a ducha zdokonalování (rozlišení, k čemu dorůstat).

§ 111
a) Význam kultury pro křesťanskou zkušenost spočívá ve vzájemném vztahu mezi evangelní zvěstí a kulturou. Kult a kultura spolu souvisejí: uznáváme někoho, koho máme rádi, a ten je předmětem obdivu. Zde není místo pro egoismus, který si chce stačit ve vlastnění hodnot. Mít „rád hodnoty od někoho“ se děje v dialogu. Lidská osoba je bytostí kulturní.
b) Krásu stvoření je možné uchovat jen tehdy, bude-li uchován a rozvíjen vztah Bůh-člověk, člověk-Bůh. Kultura tyto vztahy vyjadřuje navenek. Vztah z druhé strany potřebuje materii a symbol, které směřují k Duchu. Kde je možnost sdělení, tam roste společenství.
c) Kulturní změny nelze analyzovat s matematickou přesností: učí nás vnímat jiné hodnoty, které jsou pro důstojný lidský život nepostradatelné. Ne vše lze přesně změřit, ne vše lze přesně odůvodnit, a to i tehdy, vnímáme-li potřebu řádu a harmonie. Tyto hodnoty nás vychovávají ke vztahu intimity k Bohu, neboť projevy Ducha se neodvíjejí podle našich koncepcí. Učíme se každý den schopnostem nést kulturní hodnoty, které jsou skrytým bohatstvím každého člověka a křesťana.
d) Umělecká tvořivost je založená na schopnosti člověka dát se do služby toho, co k němu přichází jako inspirace od Boha, co člověka pozvedá výš, vyjít z povrchu věcí do hloubky. Umělec začne pronikat k podstatě věcí, k tomu, co o ní říká Bůh, jak se Bůh na ni dívá. Když si zvykne v tomto skutečnějším světě Božího vidění věcí, pak se vrací nazpátek k lidem, aby jim vyjádřil svou zkušenost; to, co prožil a viděl, nese v sobě. Má podíl na tom, co není stvořeno lidskýma rukama. Jeho moudrost je spojena s nestvořenou Moudrostí. Dnes je každý duchovní člověk pozván k tomu, aby byl tvůrčí a sám se stal obrazem a tváří božské skutečnosti, aby božské pronikalo jeho tvář, stal se obrazem Boha. Zvláště citlivě vnímá, že je dnes každý pozván k tomu, aby to, co koná, bylo neseno touto vnitřní inspirací. Proto nemluvíme s uměním nebo kulturou, ale s konkrétním umělcem, člověkem určité kultury.

§ 112
Nesnadnost „kulturu“ definovat má rovněž tu přednost, že odkazuje na pluralismus přístupů k projevům Ducha. Postmoderní kultura nemusí být v dialogu s církví vzdálenější než kultura v dřívějších křesťanských dobách. Nejdříve se v církvi musíme učit vést dialog s umělci, pak následuje teprve dialog s tím, co tvoří. Je vzácným darem, když můžeme zakoušet upřímnou snahu mnoha umělců ptát se církve, co se kulturou vlastně rozumí. Tento vztah je východiskem pro pastorační péči církve o umělce.

§ 113
a) Sněm klade místní církvi ke zvážení potřebu rozlišení trendů, jejich významů, akcentů a potřebu svobody v umění a kultuře. Estetické vnímání k posouzení kulturních trendů je nedostatečné; je zapotřebí estetické cítění spojovat s askezí a očistou srdce.
b) V církvi musí vznikat skutečný lidský prostor pro osobní poznání těch, kdo v oblasti kultury působí. Potřeba nechat promluvit jejich vnímání světa nesmí být umlčena ani nesnadností tohoto rozhovoru, ani okamžitou nemožností dát přiměřenou odpověď.
c) Je třeba věnovat větší pozornost kulturní formaci v semináři ve spolupráci s teologickými fakultami. Autentický duchovní život nutně potřebuje vhodné propojení duchovního života s kulturními impulzy. Cílem seminární formace je i motivovat, vychovat a nabídnout kompetentní a komunikativní kněze pro formaci osob, činných v kulturním životě.
d) Církev nemusí umělce jen poučovat, ale má vydat svědectví, že je schopná přijímat podněty od těch, kdo mají s inspirací osobní zkušenost. Někdy stačí se nad výpověďmi a zkušenostmi osob kulturně činných vážněji zamyslet.
e) Církev se musí učit podporovat formaci umělců a nezapomínat na rodiny umělců v tísni. Nemusíme se bát slyšet od umělců oprávněnou kritiku. V centrálních institucích církve nelze mít jednostranné „kulturní“ preference, ale je nutné učit se nechat zaznít více plurality uměleckého vnímání.



24. Kulturní a umělecké bohatství církve a ochrana církevních památek

§ 114
a) Umělecké památky z oblasti stavitelství, výtvarného umění a hudby patří k těm nejviditelnějším a nejvíce hmatatelným součástem obrazu církve v dnešní době a nacházejí velkou míru přijetí a respektu ve společnosti. Nemůžeme je vnímat staticky jako sumu hodnot, zděděných z minulosti. Stejně důležitý je důraz na dnešek a pohled obrácený k budoucnosti. Důkladná péče znamená rovněž podněcování vzniku nové, soudobé umělecké tvorby jako výrazu dnešního života církve, jejího současného pohledu na svět, hledání nových cest, hledání odpovědí na palčivé otázky dnešního člověka a nových projevů krásy.
b) Jádrem kulturního a uměleckého bohatství je poklad pravdivého poznání, od něhož se odvíjí životní styl, myšlenkové a hodnotové systémy, tvorba etických a právních norem a další oblasti. Nejhlubším inspirujícím zdrojem je Bůh, který v procesu dějin spásy „kultivuje“ člověka, je původcem řádu věcí a touhy po jejich harmonickém uspořádání. Svátostný rozměr lidského života a potřeba žít ze vztahu s Bohem pak nalézá vyjádření v různých kulturních formách. Církev se vyznačuje nesmírným potenciálem schopnosti kulturní hodnoty vytvářet a ovlivňovat jejich vývoj svým poselstvím a životní praxí.

§ 115
V průběhu lidských dějin představovaly sakrální stavby a jejich výzdoba vždy vrchol umělecké tvorby. Církev během věků vytvořila vzácnou pokladnici umění, kterou hodlá chránit a spravovat v současnosti i v budoucnosti s maximální odbornou péčí a ve vzájemné spolupráci správců kulturního bohatství s orgány, které v souladu se zákony vykonávají státní odborný dozor nad památkami.

§ 116
a) Sakrální umění svou podstatou směřuje k vyjádření nekonečné Boží krásy lidským dílem, vzdává úctu a chválu jeho velebnosti a pozvedá lidská srdce k Bohu.
b) Chrámy se vším historickým i uměleckým bohatstvím však slouží především ke shromažďování Božího lidu a ke slavení liturgie. Proto stavba nových i obnova stávajících chrámů musí splňovat tuto základní funkci sakrální stavby a umožňovat činnou účast věřících při slavení bohoslužby v duchu myšlenek a závěrů II. vatikánského koncilu.
c) Při veškeré starostlivosti o zachování křesťanského kulturního dědictví je žádoucí poučit se z dějin a vývoje sakrální architektury, připustit dějinami potvrzenou skutečnost, že sakrální stavba a její prostor nejsou pouze absolutně neměnnými a nedotknutelnými památníky hodnými úcty, a připustit obecnou nutnost jejich přizpůsobení oprávněným funkčním požadavkům liturgie. Nároky života církve, jimž sakrální dílo slouží, jsou skutečností, kterou musí respektovat i orgány památkové péče a novelizované zákony, jimiž se má jejich činnost řídit. Budova chrámu je totiž naplněna životem církve, která je první legitimní instancí v těchto zásadních otázkách.
d) Hledání cest k novému výrazu sakrální tvorby ve spolupráci s architekty, jak se již na více místech projevilo, je povzbuzením pro budoucnost a zaslouží si mimořádného ocenění při vytváření moderního křesťanského stylu života.

§ 117
a) Ochrana církevních památek je specifickou oblastí, která je na jedné straně projevem starostlivosti církve o důstojnou krásu prostor a prostředí, v nichž působí; je jedním z rozměrů její péče o vlastní kulturní a duchovní kořeny. Na druhé straně se památkové dědictví stalo určitou součástí závazků církve vůči společnosti. V přechodném období nápravy škod, způsobených komunistickým režimem, zůstává péče o opravy a údržbu množství zchátralých objektů velmi tíživým břemenem. Je nutné nadále prohlubovat a šířit povědomí o tom, že tato oblast je věcí širokého veřejného zájmu.
b) Od roku 1989 se už mnohé změnilo. Pokrok ve vnímání skutečné hodnoty kulturního a uměleckého dědictví je viditelný a zlepšuje se i spolupráce mezi různými kompetentními subjekty. Velice se osvědčuje organizační a poradenská činnost oddělení pro památkovou péči, která vznikají při jednotlivých biskupstvích.
c) Zásady pro udělování dotace na opravy ze státního rozpočtu se mění a mnohé církevní instituce nemohou z důvodů možností rovnoměrného a včasného financování účelněji plánovat nutné opravy kulturních památek. Především nedostatek peněz se stále jedním z hlavních problémů zásadnějšího obratu k lepšímu při záchraně devastovaných církevních památek a nedozírného vnitřního zadlužení. Vážnou otázkou je, zda by jiný model financování církve mohl přinést zásadní zlepšení.
d) Nedoceněná u nás zatím zůstává role občanské sféry, například občanských iniciativ a sdružení, které by zaměřovaly pozornost na záchranu a opravy některých cenných památek. Prakticky neexistují nadace, které by se systematicky věnovaly obnově církevních památek, nebo zatím jejich působení ještě není příliš viditelné.
e) Jiným problémem jsou ztráty a poškozování uměleckých památek, což je někdy podmíněno určitou přetrvávající nevědomostí; zatím jsou však stále nejzávažnějším fenoménem krádeže. Zde je nezbytné nadále zlepšovat zabezpečení a střežení ohrožených objektů, včetně zpřísnění současného zákonodárství.

§ 118
Nutnost zabývat se v tak velké míře dědictvím minulosti někdy přináší riziko zahleděnosti do těchto hodnot, což může viditelně bránit cestě kupředu. Investice prostředků a sil by měly být vyváženě rozloženy. Zároveň je třeba do hloubky porozumět současnosti, jejím výzvám a potřebám, a najít a vnímat její pozitiva, hledat znamení, která otevírají cestu k budoucnosti. Naléhavým úkolem je formace nových lidí, kteří budou schopni rozvíjet nové, krásné reality života a vytvářet tomu odpovídající kulturní formy, které se už momentem svého vzniku začnou začleňovat do společného pokladu církve a lidstva.

§ 119
a) Sněm předkládá k projednání potřebu místní církve řešit legislativně ze strany státu kritický stav ve financování údržby a oprav fondu církevních památek.
b) Diecézní synody by měly nacházet konkrétní cesty k tomu, jak osobám, které v církvi konají službu v oblasti správy a ochrany církevních památek, přispět k prohlubování odborných vědomostí v oboru a k respektu ke kulturnímu dědictví církve.



25. Ekonomické zabezpečení církve

§ 120
a) Sněm si je vědom, že církev pro své duchovní poslání potřebuje základní hmotné zabezpečení, které nemůže spočívat jen ve štědrosti současných věřících. V péči o bohatý a vzácný odkaz minulých generací potřebuje narovnat ekonomicko-právní vztahy, které v minulosti garantovaly náklady, spojené s provozem a opravami chrámů a institucí.
b) V rámci zákona č. 298/1990 Sb. bylo vráceno nejméně tři sta objektů, další budovy byly vráceny v tzv. malé privatizaci. Sněm chce vyzvednout nemalé úsilí církve, především obětavost řeholních institucí a věřících, kteří se podílejí na rekonstrukci navrácených, často zdevastovaných budov. Sněm vyjadřuje rovněž vděčnost a poděkování křesťanům v západní Evropě, především v Německu (mezi jinými organizaci Kirche in Not, Renovabis a mnohým diecézím), i ze zámoří, kteří pomohli naší místní církvi při rekonstrukci zničeného dědictví. Jejich velkorysost a štědrost nemůže být zapomenuta a je svědectvím odkazujícím nás na prvotní církev. Stejně tak je třeba vyjádřit poděkování za nemalou státní pomoc při rekonstrukci a opravě církevních památek.
c) Stát financuje platy duchovních na základě Zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/1949 Sb. jako povinné náhrady a finanční kompenzace za vyvlastněný majetek církve. Skromně přispívá na provoz biskupství a opravy památkově významných kostelů. Mnohé kostely, fary a kláštery však pro finanční nedostatek dále chátrají a i přes obětavost mnohých věřících a pomoc církve ze zahraničí kriticky chybějí peníze na budování církevních škol a pastoračních zařízení. Katolická církev je církví chudou a chudých.

§ 121
a) V současnosti přetrvává systém ekonomického zabezpečení církve, zavedený komunistickým režimem. Racionální důvody uplatnění principu kooperace státu a církve jsou opomíjeny a stávající nevyjasněná legislativa je zdrojem napětí a škod. Dosavadní politická jednání o postavení církve, navrácení či náhradě doposud nevrácené značné části církevního majetku a novém způsobu hmotného zabezpečení církve zatím nepřinesla plody. Při politických rozhovorech se církev setkává s nedůvěrou, ba dokonce i s nedostatkem politické vůle řešení nalézt. Ne bez důvodu je proto možné se domnívat, že stávající nevyjasněný vztah by mohl být považován za výhodný právě proto, že neumožňuje církvi pracovat s dlouhodobější perspektivou. Zkušenost naopak přesvědčuje o nutnosti změny, má-li být církev skutečně svobodná.
b) Zdá se, že úspěšné změně systému ekonomického zabezpečení církve musí předcházet změna společenského klimatu. Již podepsaná Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem z 29. 7. 2002 čekající na ratifikaci v Parlamentu České republiky, stejně tak jako nejnovější stanoviska České biskupské konference z letošního roku skýtají naději, že dlouhodobě nedůsledně řešené problémy vztahů mezi Českou republikou a katolickou církví v České republice se podaří řešit jednáním a dohodou. Je úkolem všech věřících zapojit se do apoštolátu a budování společenství církve, angažovat se i v politickém životě a spojit své síly, aby církev svůj vliv mohla uplatnit k povznesení duchovní kvality života u nás.
c) Sněm se plně staví za stanovisko ČBK, která se opakovaně v letech 1999-2002 zabývala financováním církve v budoucnosti a dospěla k těmto závěrům:
- navrhuje hradit vnitřní provoz církve a platy kněží, biskupů aj. z vlastních zdrojů;
- neodmítá žádný ze způsobů majetkového vyrovnání: naturální vydání, finanční náhradu, církevní fond, náhradu za kongruu a patronát;
- navrhuje model daňových asignací;
- nemá být dotčeno financování charitativní, sociální činnosti církve a církevního školství státem;
- je třeba zákonem upravit závazný finanční podíl státu na opravách a údržbě církevních památek.
d) Sněm podporuje tzv. kooperační model: tam, kde se setkávají společné zájmy církve a státu a kde jsou rozvíjeny celospolečensky prospěšné činnosti církve, se má stát na nich závazně finančně podílet.
e) Sněm doporučuje vypracovat systematický program formace věřících ke spoluodpovědnosti za financování činnosti církve.



26. Boj za sociální spravedlnost, lidská práva, pokoj a mír ve světě, čistotu životního prostředí a humánní ekologii

§ 122
a) Sněm vnímá lidská práva jako „znamení času“. Je zapotřebí reflektovat období, kdy jedna ideologie byla prosazována na úkor svobod druhých, které přísluší každému člověku bez ohledu na kulturu, rasu a barvu pleti. Je také zapotřebí důsledně oddělovat zúžené vnímání této hodnoty od obecné obrany lidských práv a bděle střežit celistvý charakter této obrany, aby zužující vnímání – skryté či méně skryté – nechtělo zneužívat obrany lidských práv pro prosazování vlastních politických či ekonomických zájmů na úkor druhých. Často se takto projevují fundamentalistické postoje zprava i zleva. I církve musejí analyzovat své dřívější postoje spojené s životem víry, které v některých etapách mohly být mocensky prosazovány.
b) S pokorou musíme hlásat Krista ukřižovaného, který přišel, aby sloužil a zbavoval člověka pout a neúnosných farizejských břemen. Pokoj Kristův musí vyvěrat z jeho ran a jejich uzdravujících účinků. I my křesťané bychom měli být tímto způsobem solí a kvasem světa. Nejde o pokoj, který dává svět, ale pokoj, který otevírá zámky dveří, jejichž petlice jsou ukovány z paralyzujícího strachu. „Pokoj vám,“ říká vzkříšený Kristus.
c) O čistotu životního prostředí má pečovat křesťan, který nepřistupuje ke světu kořistnicky, ale objevuje nádheru stvoření jako sv. František.

§ 123
a) Podrobný rozbor a důkladný komentář k sociálním otázkám v České republice předložil k veřejné diskusi dokument ČBK Pokoj a dobro, shrnující úsilí pověřeného týmu odborníků od roku 1998. Shrnutí otázek a odpovědí z rozsáhlé diskuse bylo publikováno v dokumentu Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro.
b) Žijeme na troskách socialistického experimentu. Rozpadl se, protože vyčerpal své zdroje, ztratil na své přitažlivosti a přestal být inspirací. Navíc ignoroval poselství evangelia. Vidíme, že lidský zápas bez Boha neměl naději na úspěch.
c) Mnozí obyvatelé se dostávají do svízelné životní situace a jsou vytlačováni na okraj společnosti, protože nejsou z nějakého důvodu schopni držet krok s bezohledným nástupem dravého prakticismu, životním stylem založeným na okamžitém úspěchu, reklamě a efektivitě zisku. Zvlášť citelně jsou postihovány méně přizpůsobivé minority (Rómové, Vietnamci, běženci a cizinci), lidé bez ochoty nebo nedostatečné schopnosti se více vzdělávat a také ti, kteří se tomuto trendu nepřizpůsobují a zastávají odlišnou životní filosofii než nastupující generace úspěšných sebevědomých postkomunistických podnikatelů a manažerů. Vůči této mentalitě nejsou imunní ani křesťané, pokud nepřijmou důsledně skutečnost vtělení Syna Božího za svou, tj. pokud se neztotožní s tím, že Syn Boží sestoupil z trůnu slávy, aby se ponížil a stal se člověkem, a tak nám definitivně ukázal, že každý člověk bez rozdílu barvy pleti, náboženství či kultury je tvorem Božím, je jím milován a má být jeho chrámem.
d) Navzdory uvedeným problémům oceňujeme a podporujeme zásadní systémové změny k lepšímu po roce 1989 i systém parlamentní demokracie, zaručující respektování základních lidských práv v naší zemi.

§ 124
a) Sněm předkládá následným diecézním synodám a celé místní církvi k vážné reflexi nutnost pokory církve, pochopení světa jako jediného misijního území a nových forem hlásání evangelia a věnovat zvláštní pozornost lidem duchovně a hmotně vytěsněným na okraj společnosti.
b) Sněm vybízí všechny věřící, aby přijali naléhavost požadavku odporovat dramatickému nárůstu nevraživosti a násilí, angažovat se v oblasti lidských práv, vynikat v lásce k chudým, hlásat smíření a nenásilí „vhod či nevhod“, neobviňovat jednotlivce a skupiny z nekřesťanských postojů, ale pokoušet se sdělovat všem srozumitelně evangelium.
c) Sněm žádá všechny věřící, zvláště kněze, řeholníky a biskupy, aby věrně a odvážně kázali Krista chudého a pokorného, aby povzbuzovali věřící, že v tomto světě život pro Krista nutně povede k ponížení a pronásledování, snad dokonce až k smrti. Zvláště upozorňuje na to, že ti, kteří se na duchovní působení dívají vědomě či nevědomě pouze jako na prostředek pro osobní, profesionální, ba dokonce hmotný postup, pochopitelně oslabují naši viditelnou disponibilitu být služebníky Kristova poslání.



27. Sociální komunikace, hromadné sdělovací prostředky a tiskový apoštolát

§ 125
a) Teologický pohled na sociální komunikaci vychází z nauky o Trojici, o stvoření a o inkarnaci. Prostředky sociální komunikace mohou pomáhat vytvářet společenství lidí, které je zakotveno a zároveň zpodobeno v tajemství trojjediného Boha. Důvodem ke komunikaci a zároveň vzorem v ní je Bůh, který se nám sdělil ve vtěleném Slově, který uložil svým učedníkům, aby přinášeli radostnou zvěst všem lidem a aby ji hlásali „ve světle“ a „ze střechy“. Prostředky sociální komunikace pak mohou sloužit budování společenství, mohou pomoci člověku naplnit jedno z jeho základních práv, totiž právo na informaci, a uspokojovat jednu z jeho základních potřeb, totiž potřebu komunikovat. Plní dále funkci výchovnou, kontrolní, zábavní, tvorby veřejného mínění a předávání hodnot. Jako každý jiný účinný nástroj v lidských rukou mohou působit také pravý opak a škodit.
b) Média tvoří autonomní společenské prostředí s vlastními zákonitostmi a vývojem. Pro katolíky jsou média významná ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř církve; umožňují jí pochopit mentalitu a lidi dnešní doby.

§ 126
a) Křesťanská angažovanost v mediální oblasti se před rokem 1989 mohla projevovat pouze omezeně, a to především v oblasti samizdatu (Teologické texty, Informace o církvi aj.) a zahraniční produkce (Křesťanská akademie v Římě, Opus bonum, římské Studie). Éra samizdatu byla charakterizována silnou motivací, často nedostatečnými technickými i personálními podmínkami, zdravým nadšením a ochotou podstupovat poměrně vysoká rizika. Po roce 1989 se otevřely do té doby netušené možnosti, v nichž vyrostla řada aktivit či ambicí nesených často přetrvávajícím nadšením, avšak postupně narážejících na ekonomické limity a nedostatek profesionality, což v řadě případů vedlo k jejich zániku.
b) V současné době je církev přítomna různým způsobem ve všech důležitých typech médií, v tisku, rozhlase, televizi a na internetu. Ve všech oblastech existují aktivity, jejichž zřizovateli jsou církevní subjekty; aktivity, kde církev participuje na médiu zřízeném jiným subjektem, případně s ním spolupracuje. V některých médiích je přítomna skrze práci jednotlivých křesťanů. Kromě profesionálních pracovníků, jež tato oblast vyžaduje, je významná činnost dobrovolnická, například ve sféře řady farních časopisů a internetových stránek. Funkci oficiální tiskové agentury české církve plní Tiskové středisko České biskupské konference, aktivní spolupráci s médii zajišťují u některých církevních subjektů tiskoví mluvčí. V oblasti vzdělávání působí Vyšší odborná škola publicistiky, teologické fakulty, k mediální problematice se pořádají příležitostné semináře. V oblasti mediální politiky se v legislativním procesu angažují jednotliví křesťané, v ojedinělých případech státní legislativa počítá s hlasem církví.
c) Většina aktivit církevních médií je zaměřena informačně, vnitrocírkevní dialog je záležitostí postupného vývoje mentality.

§ 127
a) Sněm vybízí místní církev, aby se zabývala osvětou a vzděláváním, učila se promýšlet zákonitosti mediálního procesu a způsoby, jak do něj jednotlivci i instituce mohou vstupovat, a tím jej ovlivňovat. Významnou oblastí je rovněž plynulost informací mezi biskupstvími, Českou biskupskou konferencí, řeholníky, farnostmi a všemi ostatními církevními institucemi.
b) Dále je nezbytné zabývat se personálním a materiálním zabezpečením vlastních mediálních struktur, formulovat vlastní pastorační plány v oblasti mediální pedagogiky (výchova k zacházení s médii) a mediálních strategií (umět zviditelňovat i bránit před zneužitím).
c) Bude vhodné promyslet slova Jana Pavla II.: „A konečně také vydávání knih a časopisů zasluhuje, aby vaším prozíravým pastoračním nasazením bylo podporováno a zhodnocováno“.
d) Sněm považuje požadovanou profesionální kvalitu a smýšlení s církví za základní podmínky pro vznik, hodnocení a plánování práce církevních medií, především pro Katolický týdeník a české vysílání Vatikánského rozhlasu.



28. Ekumenický dialog a formace k mezináboženskému dialogu

§ 128
a) Katolická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má od svých počátků významnou ekumenickou dimenzi a poslání. Dějinná a duchovní zkušenost cyrilometodějské a východní křesťanské tradice, právě tak jako v jejím prostředí rodící se první reformace a husitství, jí otevírá neopakovatelné možnosti tuto zkušenost zpracovat a rozvíjet.
b) Co křesťany vzájemně spojuje, je kající „očištění historické paměti“ spojené s bolestí a lítostí, při kterém vyznáváme svá pochybení a tragické omyly ve vztahu k jiným církevním společenstvím a jejich členům a prosíme za odpuštění.
c) Velkým impulzem ekumenického úsilí v katolické církvi je II. vatikánský koncil a další kroky; dokumenty, zejména papežské encykliky, a vydání Direktáře k provádění ekumenických principů a norem. Prvořadým úkolem naší místní církve musí být uplatnění a konkretizování ekumenického ducha univerzální církve v místních poměrech. Ekumenický rozměr musí prorůstat do kázání, katecheze, výuky na všech úrovních, formace a služby kněží a v neposlední řadě do spirituality celého Božího lidu. V České republice je především třeba ocenit velmi dobré osobní vztahy představitelů různých církví a církevních společenství, ekumenickou spolupráci v armádě a ve věznicích, práci smíšených komisí v otázce Mistra Jana Husa a v otázce protestantské reformace a katolické tridentské reformy.

§ 129
a) Sněm povzbuzuje všechny, aby rozvíjeli a prohlubovali dosavadní ekumenické aktivity jak na úrovni reprezentantů a expertů (součinnost s Ekumenickou radou církví, Týdny modliteb za jednotu křesťanů, spolupráce teologických fakult, ekumenické rozhovory, spolupráce v kulturních a společenských aktivitách, apod.), tak také „ekumenu zdola“.
b) S radostí a vděčností jsou uváděny do života již dosažené výsledky a je třeba, abychom i v budoucnosti odpovídali otevřeně na výzvy Ducha a doby.
c) Je žádoucí, aby další kroky kultivace ekumenického smýšlení směřovaly k intenzivnějšímu teologickému dialogu a hlubšímu vzájemnému sdílení duchovních hodnot.
d) Ekumenická spolupráce má také svou roli sociální, politickou a kulturní. Spolu s ostatními křesťany se chceme pokorně podílet na upevňování a rozvíjení lidských a mravních hodnot, zejména míru, spravedlnosti a svobody, spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle na společném dobru a svědčit o naději.
e) Přes všechny pozitivní kroky se setkáváme v oblasti ekumenismu s mnoha otevřenými problémy a bolestnými zkušenostmi katolických křesťanů, jimž se někdy právem jeví jejich vlastní otevřenost nedostatečně opětovaná. Se znepokojením a bolestí se díváme na takové „ekumenické iniciativy“, které tu a tam, i když mohou být velkomyslné v úmyslech, dávají prostor pro praxi a teologické poznání odporující způsobu, kterým církev vyjadřuje svou víru. Špatně chápaný ekumenismus nemá vést k zapírání či zamlžování učení církve a nevede ve svém výsledku k jednotě, která je přáním našeho Pána.

§ 130
a) Podobně jako ve vztahu k jiným církvím a církevním společnostem se naše místní církev i ve vztahu k jiným náboženstvím chce nechat vést duchem a směrnicemi církve univerzální. Globalizující se svět, informační revoluce a migrace sbližují jiné kultury a jiná náboženství. Na jejich vztazích a spolupráci z velké míry závisí život a mír celého světa. Jestliže „katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích [hinduismu a buddhismu] pravdivé a svaté,“ dívá-li se „s úctou také na muslimy“ a cítí-li „duchovní spojení s Abrahámovým potomstvem“, je tím položen základ k vzájemnému dialogu, spolupráci i sdílení duchovních hodnot. V tomto duchu chceme i my vést dialog a spolupráci se všemi, s nimiž nás pojí společná cesta života.



29. Vztah církve a státu

§ 131
a) Sněm chce vyjádřit alespoň krátce své stanovisko k otázkám vztahů církve a státu. „Církev je společenství víry, naděje a lásky zde na zemi. Jako viditelný organismus jím rozlévá Kristus pravdu a mír na všechny. Je Kristovým tajemným tělem, viditelným shromážděním i duchovním společenstvím – svátostí spásy.“ Svou otevřeností k člověku a soucitem s jeho bolestmi a bezradností ukazuje a podává ruku na cestě k vnitřní svobodě Božích dětí. Výchozím bodem pro vztah České republiky k církvím je Ústava České republiky ze dne 16. 12. 1992 a Listina základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky. Zde je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, stejně i právo svobodně projevovat své náboženství a právo církve spravovat své záležitosti.
b) Po roce 1989 došlo při mimořádném pastoračním nasazení a při obnově vnitřních struktur církve k velkému vyčerpání duševních a fyzických sil, neboť velká část výrazných osobností církve pracuje ve veřejném sektoru a církev jako organizace o ně byla ochuzena. Sama církev v jednotlivostech ztratila kapacitu větší reflexe společenského dění. Nezkušenost s politickým a novým ekonomickým systémem vedla často k nekritické symbióze se státními a společenskými institucemi z obav před možným návratem předchozího režimu. Zranění z minulosti (kolaborace, spolupráce s StB apod.) vyvolávaly nedůvěru vůči novým příchozím a obranný způsob myšlení vedl k hledání nepřítele jak vně církve, tak i uvnitř. Určitá řada neúspěchů vedla k sebeobviňování či k hledání viny v tzv. progresivním, či konzervativním postoji, což způsobilo určitou polarizaci uvnitř církve. Negativismus sdělovacích prostředků způsobil, že i velká část lidí v církvi přestala chápat sílu pozitivního myšlení a nereflektovala skutečné úspěchy, kterých bylo dosaženo. Přílišné hledání organizačních vzorů způsobilo značné zbytnění církve jako instituce na úkor svátosti spásy.

§ 132
a) Diecézní synody ať hledají cestu, jak osvobodit farnosti od přílišné institucionální a ekonomické zátěže a vytvořit předpoklad pro živé společenství.
b) Místní církev by měla vytvořit kooperační model vztahu mezi církví a státem v duchu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem podepsané 25. 7. 2002, přihlížejíc především k článkům 17 a 18.



30. Česká církevní provincie

§ 133
Celkový charakter i náboženská situace České církevní provincie, kterou tvoří pět diecézí (arcidiecéze pražská, diecéze litoměřická, českobudějovická, královéhradecká a plzeňská), připomíná pestrou mozaiku, danou motivy historickými, geografickými i společenskopolitickými. Žije v ní přibližně 6,2 mil. obyvatel, z toho asi 1,2 mil. katolíků. Ostatních křesťanů je přibližně 340 tisíc. Křesťanství přejaté z Moravy se rozvinulo zároveň s vytvořením politického centra na počátku našich dějin. Praha byla středem velkého nábožensko-kulturního rozmachu zvláště za slavných dob Karla IV. V Čechách vyrostlo husitské hnutí a rozvinuly se četné náboženské a politické boje, které silně ovlivnily duchovní tradici země. Rozvoj průmyslu pak přinesl v moderní době i vliv různých sociálních a filosofických směrů (pozitivismus). Z modernismu a z neřešených národnostních otázek na počátku 20. století vyrostla Československá církev. Po 2. světové válce silně ovlivnilo náboženskou atmosféru vyhnání německého obyvatelstva, které bylo tradičně katolické. Všechny tyto skutečnosti ovlivnily dnešní náboženskou situaci České provincie.

§ 134
a) Pražská arcidiecéze jako centrum provincie je charakteristická tím, že více než polovina obyvatel žije ve velkoměstě, které vtiskuje svůj ráz celé diecézi (jsou tu centrální úřady i vysoké školy). Pro toto velkoměsto je v neposlední řadě typická i přítomnost a koncentrace všech zel moderní společnosti: drog, prostituce, mafie, podhoubí zločinu atd.
b) Pastorační práce v Praze je značně poznamenána přítomností a působením řeholí, které zde mají svá centra. Nepřehlédnutelným fenoménem jsou nová sídliště obklopující jako věnec Prahu; zde bydlí přes polovinu obyvatel města s poměrně nízkým věkovým průměrem. Sídliště jsou bez kostelů a postupně se zde budují pastorační centra.

§ 135
a) Tři diecéze – litoměřická, plzeňská a českobudějovická – jsou naopak spíše venkovské, tradičnější, přesto se i zde nacházejí významné průmyslové aglomerace s mimořádně velkým osídlením rómské populace. Všeobecně jsou území těchto diecézí (zvláště diecéze litoměřická a plzeňská) silně postižena vysídlením katolického německého obyvatelstva po 2. světové válce, tvořící téměř třetinu katolíků na území českých zemí. Tato situace diecézí má vliv i na růst nových povolání k zasvěcenému životu a ke kněžství. Celková atmosféra víry je méně dynamická než ve velkoměstských prostředích.
b) Zvláštní postavení má královéhradecká diecéze, nepostižená tolik vystěhováním Němců; geografická blízkost Polsku i Moravě má svůj význam pro rozvoj nadregionálních vztahů.

§ 136
Každou diecézi provincie čeká nová evangelizace cestou svědectví, vyrůstajícího z vlastní zkušenosti s Ježíšem Kristem zmrtvýchvstalým a přítomným tolikerým způsobem v církvi. Toto vědomí je nutné obnovit. Důležitá je však preevangelizace, jejímž výchozím bodem musí být „zboření“ četných předsudků vůči církvi, vytvořených nedávnou i dávnější minulostí. Základem je obnovení misijní mentality u věřících a obnova farností jako evangelizujícího společenství. V pražské arcidiecézi tento proces obnovy farností už začal. U věřících v naprosté většině už nenacházíme vědomí tradičního křesťanského prostředí.



31. Moravská církevní provincie

§ 137
V Moravské církevní provincii žije přibližně 4,1 mil. obyvatel, z toho 1,6 mil. katolíků a 250 tisíc ostatních křesťanů. Tato provincie staví na církevní tradici s hlubokými cyrilometodějskými kořeny a na blízkosti lidem.

§ 138
I když dvě třetiny všech věřících naší země žije v moravské provincii, jsou jednotlivá území Moravy nábožensky velmi rozdílná, nacházíme farnosti vyspělé i mrtvé, s tradicí živou nebo jen zvykovou, ale i oblasti diaspory. Zvláštním problémem je pastorace sídlišť a katecheze dětí, z nichž mnohé nemají rodinné zázemí praktického života z víry. Díky církevním školám, intenzivní přípravě biřmovanců a společenstvím mládeže v některých farnostech roste uvědomělá křesťanská mládež, zatím však jen v malém počtu. V řadě živých farností je vidět požehnané působení katolických sdružení a nových církevních hnutí, zatímco jiné farnosti se takovým iniciativám neotevírají. Velký rozvoj zaznamenala v minulých letech Charita. Přesto se na mnohých místech jen těžko překonává komunistická představa o náboženském životě patřícím pouze do kostela a do soukromí. Přes dostatek náboženské literatury je mezi věřícími značná náboženská neznalost, slabé katolické sebevědomí a malá touha či schopnost evangelizovat své okolí a angažovat se ve společenském životě v duchu evangelia.

§ 139
Moravské diecéze mají před sebou úkol nejen reorganizace farnosti podle dnešního stavu obyvatel a věřících, ale i oživení farností a malých společenství, větší zapojení rodičů do katechezí svých dětí, změnu akcentů ve výchově a v kázáních, aby se věřící dovedli lépe orientovat v současném světě a uměli vyrovnávat úsilí o silnou katolickou identitu s otevřeností světu. Zvláštním úkolem je hledání pastoračního modelu pro městská sídliště, povznesení rodiny a pastorace duchovních povolání.



32. Apoštolský exarchát v České republice

§ 140
Apoštolský exarchát je součástí katolické církve v Českých zemích. Reprezentuje dědictví řeckokatolické církve, jež od 16. století dotváří dějiny církve a společnosti ve východní a střední Evropě. Její přítomnost napomáhá katolíkům západního obřadu v České republice poznat a obohacovat se zkušeností východní tradice. Můžeme někdy pozorovat, že západní mentalita začala křesťanský Východ vnímat jako inspirující.

§ 141
a) Specifickým posláním církve řeckokatolické v současné době je být svědkem a živým pramenem hodnot východní teologie, liturgie, spirituality a celé tradice a aktivně se podílet na prohlubování ekumenického dialogu, především s církvemi pravoslavnými.
b) Uvnitř řeckokatolické církve je nutné hledat sílu k aktivnímu spojení všech národnostních skupin.
c) Bude třeba prohloubit informovanost o tom, že řeckokatolická církev je plně sjednocena s církví římskou a je její součástí. To umožňuje katolickým věřícím vzájemnou plnou účast na celém bohatství tradic i bohatství svátostném. V bilaterálních dialozích mezi pravoslavnými a katolíky se začíná užívat terminologie „katolická církev západního a východního obřadu“, což plné společenství zvýrazňuje.

§ 142
Společný úkol církve katolické západního i východního obřadu i církve pravoslavné u nás je pastorace našich věřících přicházejících z Východu. V budoucnu by mohlo být otevřeno více možností pro konkrétní vzájemnou pomoc kněží obou obřadů tam, kde to vyžaduje potřeba věřících.



33. Česká biskupská konference

§ 143
Česká biskupská konference (ČBK), zřízená Apoštolským stolcem v roce 1993, je sborem biskupů České republiky, kteří ve vzájemném spojení vykonávají pastorační úkoly ve prospěch křesťanů na svém území, k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev podle norem práva, zvláště apoštolským působením vhodně přizpůsobeným době a místu. Patří k ní všichni diecézní biskupové obojího obřadu a jim naroveň postavení, biskupové-nástupci, biskupové pomocní a ostatní titulární biskupové. Statutárními zástupci jsou: předseda ČBK, místopředseda a generální sekretář. Ke shora uvedené konferenci patří: plenární zasedání, Stálá rada, generální sekretariát, Ekonomická rada a též komise, ustavené biskupskou konferencí k dosažení určitého cíle. Ke specifickým úkolům byli jmenováni biskupové-delegáti s tím, že si ke spolupráci mohou jmenovat spolupracovníky z oblasti oboru a vytvořit Radu.

§ 144
a) Hlavními úkoly ČBK jsou: „Rozvoj a ochrana víry a mravů, překládání liturgických knih, podpora a formace kněžských povolání, příprava všeho, co je potřebné pro katechezi, rozvoj katolických univerzit a jiných výchovných institucí, ekumenická práce, vztah k těm, kdo jsou na vedoucích místech ve společnosti, obrana lidského života, míru a lidských práv a péče o to, aby je chránily občanské zákony, podpora sociální spravedlnosti, užívání sdělovacích prostředků atd., to vše jsou témata, která v současné době nabádají k tomu, aby se biskupové v tom, co dělají, spojovali.“
b) Pod vedením generálního sekretáře poskytuje sekretariát ČBK kvalifikovaný servis potřebný k práci biskupů. Tiskové středisko ČBK zajišťuje informační servis v rámci katolické církve (v České republice i v zahraničí), ale také komunikaci se širokou veřejností. ČBK organizuje vydávání vlastních tiskovin a pořádání nejrůznějších akcí. Nedílnou součástí činnosti ČBK je komunikace s biskupskými konferencemi ostatních zemí a organizacemi, které je sdružují (CCEE, COMECE), a s politickou reprezentací České republiky i ostatních států. Úkolem ČBK je být reprezentativním orgánem katolické církve v naší zemi a přispívat k účinnému a kvalifikovanému svědectví víry. V rámci Plenárního sněmu katolické církve v České republice chce být ČBK nápomocna při tvorbě partikulárního práva ve smyslu příslušných ustanovení CIC.



34. Katolická církev v České republice a Evropská unie

§ 145
a) Katolická církev v České republice je zcela přirozeně ovlivňována a konfrontována s procesy evropské integrace a globalizace společnosti. Pokud se postoj naší církve nemá změnit v kontraproduktivní rezistenci, je třeba těmto procesům rozumět a aktivně je ovlivňovat.
b) Katolická církev v České republice je aktivně zastoupena v Radě evropských biskupských konferencí (CCEE). Společným cílem biskupských konferencí v Evropě je „navrátit Evropě duši“. Reprezentativním orgánem, který sdružuje jednotlivé místní katolické církve (Ecclesia localis) v zemích EU, je Komise biskupských konferencí zemí EU (COMECE). Činnost COMECE spočívá v aktivním dialogu s institucemi EU, kde reprezentuje a prosazuje názorová stanoviska katolické církve (viz pozměňující návrhy ke znění ustavní smlouvy EU podané Evropskému konventu). Kromě toho COMECE pořádá vlastní akce, jako jsou např. Letní univerzity, sympozia, semináře apod. Katolická církev v České republice se spolupodílí na většině aktivit COMECE.
c) Spolupráci ČBK s evropskými institucemi významně ovlivnila návštěva českých biskupů v Bruselu v roce 1998. Dalším impulzem byl studijní den ČBK a Ekumenické rady církví (21. 1. 2002) na téma Přínos církví k hodnotové orientaci Evropy, jehož se zúčastnili nejen pracovníci církví, ale také naši a zahraniční politici.
d) Konference Křesťané a Evropská unie spolupořádaná ČBK a Ekumenickou radou církví vyústila v přijetí společného Prohlášení křesťanských církví v ČR ke vstupu naší země do EU, ve kterém se křesťanské církve přihlásily k spoluzodpovědnosti za integrační proces Evropy.



35. Závěrečné ustanovení

§ 146
Sněm svou diskusi o prioritách české katolické církve shrne ve svém Velehradském poselství Plenárního sněmu Katolické církve celému Božímu lidu a lidem dobré vůle a doporučuje svolání následných diecézních synod podle možností jednotlivých diecézí.

§ 147
a) Sněm ukládá ČBK svolat další zasedání sněmu v červenci 2005.
b) Sněm ukládá ČBK připravit ve svých komisích věci k projednání z podnětů prvního zasedání sněmu a předložit na příštím zasedání.
c) Sněm ukládá ČBK připravit ve své právní komisi návrh partikulárního práva.



Seznam zkratek

Zkratky biblických knih
Mt Evangelium podle Matouše
Mk Evangelium podle Marka
Jan Evangelium podle Jana
Sk Skutky apoštolů
Řím List svatého apoštola Pavla Římanům
1 Kor 1. list svatého apoštola Pavla Korinťanům
2 Kor 2. list svatého apoštola Pavla Korinťanům
Ef List svatého apoštola Pavla Efesanům
Flp List svatého apoštola Pavla Filipanům
Kol List svatého apoštola Pavla Kolosanům
Žid List Židům
2 Petr 2. list svatého apoštola Petra
1 Jan 1. list svatého apoštola Jana
Zj Kniha Zjevení svatého apoštola Jana

Ostatní zkratky
CCEE Consilium conferentiarum episcoporum Europae (Rada evropských biskupských konferencí)
CIC Codex iuris canonici (Kodex kanonického práva)
COMECE Comission des Episcopats de la Communauté Européenne (Komise biskupských konferencí zemí EU)
CT Catechesi tradendae
ČBK Česká biskupská konference
DV Dei Verbum
EU Evropská unie
EV Enchiridion Vaticanum
FC Familiaris consortio
GS Gaudium et spes
ChD Christus Dominus
ChL Christifideles laici
KKC Katechismus katolické církve
LG Lumen gentium
NAe Nostra aetate
NMI Novo millennio ineunte
SC Sacrosanctum concilium
UUS Ut unum sint
VDP Vězeňská duchovenská péče
VDS Vězeňská duchovní správa



Bibliografie

Nový zákon. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1998.

Akta mučedníků z Abitene, In Bibliografia Hagiographica Latina, č. 7492.
Denní modlitba církve, I. Praha : Sekretariát České liturgické komise, 1987.
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha : Zvon, 1995.
Ekumenické konsensy I. Katolicko-pravoslavné konsensy na celosvětové úrovni. Velehrad : Refugium, 1993.
Jan Pavel II. v Československu. Projevy, promluvy, poselství. Praha : Zvon, 1990.
Mám vás velmi rád. Promluvy Jana Pavla II. při návštěvě ČR 25. – 27. 4. 1997. Praha : Zvon, 1997.

SV. AUGUSTIN. O Boží obci, I-II, Praha : Vyšehrad, 1950.

ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE. Dohoda o duchovní službě ve věznicích. Praha : Sekretariát ČBK, 1994.
TENTÝŽ. Dohoda o duchovní službě v resortu ministerstva obrany. Praha : Sekretariát ČBK, 1998.
TENTÝŽ. Dohoda o křtu. Praha : Sekretariát ČBK, 1994.
TENTÝŽ. Duchovní péče o laiky působící v pastorační službě církve. Směrnice ČBK. Praha : Sekretariát ČBK, 2001.
TENTÝŽ. Charta oecumenica. Směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě. Praha : Sekretariát ČBK, 2001.
TENTÝŽ. List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi Pokoj a dobro. Praha : Sekretariát ČBK, 2000.
TENTÝŽ. Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví. Praha : Sekretariát ČBK, 2002.
TENTÝŽ. Stanovy ČBK. Praha : Sekretariát ČBK, 2002.

SV. IGNÁC Z LOYOLY. Duchovní cvičení. Velehrad : Refugium, 2002.

JAN PAVEL II. Apoštolská exhortace Catechesi tradendae. Řím : Velehrad, 1982.
TENTÝŽ. Codex canonum ecclesiarum orientalium. In EV 12.
TENTÝŽ. Posynodní apoštolský list Christifideles laici. Praha : Zvon 1996.
TENTÝŽ. Apoštolská exhortace Familiaris consortio. Praha : Zvon, 1996.
TENTÝŽ. Fin dall‘inizio. In EV 8, 173 – 190.
TENTÝŽ. Il valore della riconciliazione. Traccia, 2002.
TENTÝŽ. Katechismus katolické církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2001.
TENTÝŽ. Kodex kanonického práva. Praha : Zvon, 1994.
TENTÝŽ. Apoštolský list Novo millennio ineunte. Praha : Sekretariát ČBK, 2001.
TENTÝŽ. Apoštolský list Orientale lumen. In EV 14, 2553-2632.
TENTÝŽ. O teologické a právní povaze biskupských konferencí.
TENTÝŽ. Encyklika Redemptoris missio. Praha : Zvon 1994.
TENTÝŽ. Apoštolský list o křesťanském smyslu lidského utrpení Salvifici doloris. Praha : Zvon, 1995.
TENTÝŽ. Apoštolská konstituce o církevních univerzitách a fakultách Sapientia christiana (1979).
TENTÝŽ. Encyklika Ut unum sint. Praha : Zvon 1995.
TENTÝŽ. List k 25. výročí vydání koncilní konstituce o posvátné liturgii Vicesimus quintus annus. In EV 11.

KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA. Instrukce Znovu začít od Krista. Olomouc : MCM, 2003.

KONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU. Katolická škola. Praha : Sekretariát ČBK, 1994. TENTÝŽ. Katolická škola na prahu 3. tisíciletí. Praha : Sekretariát ČBK, 1998.
TENTÝŽ. Náboženský rozměr výchovy v katolické škole. Praha : Sekretariát ČBK, 1994.
TENTÝŽ. Lay catholics in schools: witnesses to faith. In EV 8, 298-385.

KONGREGACE PRO KLÉRUS. Všeobecné direktorium pro katechizaci. Praha : Sekretariát ČBK, 1998.

KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Instrukce o církevním povolání teologa Donum veritatis. Olomouc : MCM, 1999.

MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE. Křesťanství a ostatní náboženství. Praha : Krystal 1999.
TENTÝŽ. Paměť a smíření: Církev a viny minulosti. Praha : KT, 2000.

PAPEŽSKÁ RADA PRO JEDNOTU KŘESŤANŮ. Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Praha : Sekretariát ČBK, 1995.

PAPEŽSKÁ RADA PRO MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG A KONGREGACE PRO EVANGELIZACI NÁRODŮ. Dialog a zvěstování (1991).

PAPEŽSKÁ RADA PRO PASTORACI MEZI ZDRAVOTNÍKY. Charta pracovníků ve zdravotnictví. Praha : Zvon, 1996.

PAPEŽSKÁ RADA PRO SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY. Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích Communio et progressio. In Dokumenty o sdělovacích prostředcích, Praha : Sekretariát ČBK, 1996.

PAVEL VI. Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi. Praha : Zvon, 1990.

SEKCE PRO MLÁDEŽ ČBK. Pastorační plán sekce pro mládež ČBK. Praha : Sekretariát ČBK, 2002.

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ. Summa theologica, II-II. Olomouc : Bohovědné učiliště řádu dominikánského, 1937.