Přední rakouský pastorální teolog a sociolog působící ve Vídni Paul M. Zulehner vidí situaci dnešního světa jako více než problematickou. Ve své knize Církev přístřeší duše ji popisuje takto:
„Ke kvalitě lidského života patří především obyvatelné životní prostředí (pitná voda, dýchatelný vzduch), bydlení a výživa, přístup ke vzdělání a pracovním příležitostem, možnost založit rodinu, svobodně vychovávat své děti a v neposlední řadě spolu se souvěrci veřejně vyznávat svou víru.
Kdo by pochyboval o tom, že jsou dnes právě tyto možnosti v lidstvu rozděleny nespravedlivě, a to do nebes volajícím způsobem? Stačí jen otevřít jednotlivá témata: Jak je to s poměrem kvality života mezi chudou jižní částí zeměkoule a s bohatým Severem? Mezi Západem a Východem? Chystá se velké stěhování národů, a to ani ne tak z důvodu politického, rasového nebo náboženského pronásledování - setkáme se s bezpočtem běženců z důvodů chudoby...
K velkým nespravedlnostem také patří nerovné rozdělení šancí mezi ženy a muže. Zápas o nové rozdělení těchto šancí (mnozí zde mluví o demokracii pohlaví) se stane klíčovou sociální otázkou příštího století. Nespravedlivě rozděleny jsou životní šance mezi zaměstnanými a nezaměstnanými, mezi výdělečně činnými lidmi na straně jedné, a mezi narozenými i nenarozenými dětmi, starými, nemocnými a umírajícími na straně druhé... Nespravedlivě jsou rozděleny životní šance i mezi námi, kteří žijeme dnes, a příštími generacemi, od nichž jsme si zemi jen vypůjčili.“
V předním českém deníku Lidové noviny a v neméně prestižním deníku MF DNES se na sklonku roku 2001 objevily dvě zprávy, které můžou posloužit ke konkrétnímu dokreslení situace, kterou Zulehner popisuje. Ve sportovní příloze hlásaly Lidové noviny palcovým titulkem, že jeden z hokejistů českého původu, hrající již dlouho v NHL, podepsal se svým novým klubem smlouvu, na základě které obdrží za 8 let soutěžení za tento klub 88 miliónů USD. V samotném článku si mohli čtenáři dále přečíst, že tento obnos činí 418 miliónů CZK ročně. Nechci a netroufám si zde hodnotit tohoto hokejistu. Domnívám se, že vedle toho, jaký je vynikající sportovec, je i dobrý člověk. To, na co chci poukázat, je skutečnost, že tuto horentní sumu obdržel za to, že se stane součástí zábavy pro zlomek lidské populace. Řečeno explicitněji: Ta část lidské populace, ve které shodou okolností žijeme, investuje své nemalé prostředky pro své pobavení, které by si mohla v podstatě poměrně snadno obstarat i zdarma, nebo mnohem levněji.
Přibližně o měsíc později vyšel v MF DNES v rubrice nazvané Civilizace jiný článek. Jeho autor v něm informuje čtenáře deníku o něčem zcela jiném, což má ale s výše popsaným článkem úzkou souvislost. Autorem je známý český novinář Jaromír Štětina, který svůj článek nadepsal poněkud záhadně znějící větou, která ale za sebou dává tušit cosi tragického: Mouka z divokých moruší. Autor se v něm pokusil o jakousi typologii hladu; v úvodu píše:
„Lidé už klasifikují kde co, ale vytvořit také přesnou klasifikaci hladu, to je zatím nenapadlo. Přitom je hlad přítomen v tolika částech světa, že ho nelze přehlédnout.“
V našem kontextu potom obzvlášť drasticky působí hned následující věta:
„Lidé dokáží přežít i za sedm dolarů měsíčně a jíst trávu. Od určitého okamžiku jim ale zbývá už jen hlady zemřít.“
Štětina rozlišuje tři stupně hladu, které se dotýkají přibližně tří čtvrtin lidstva. Jsou to podvýživa, hlad a hladomor. Podvýživa je, když má starý člověk jednu chlebovou placku na den. Hlad je, když má člověk denně nebo obden čaj a na dlaň velký kousek placky k snídani, hrst morušové drtě k obědu a čaj nebo jen horkou vodu k večeři. Pokud někdo umírá není to vlastně hladem, ale tím, že organizmus nemá sílu bránit se nemocím. Hladomor je, když lidé umírají z hladu dříve, než je stačí zasáhnout nemoci. V současné době je takto podle Štětiny ohroženo jen ve východní Africe 12 miliónů lidí.
Předešlé dva příklady vycházející z běžného denního tisku v ČR jsou to jen dva obrázky z celkové mozaiky dnešního světa. Ilustrativní jsou však dostatečně, protože dobře popisují šikmou plochu od severu na jih a od západu na východ. Pokud bychom chtěli otrocky počítat, tak to znamená, že za 11 miliónů dolarů ročně může přežít více než 130 000 lidí. Dvanáct miliónů lidí by přežilo rok za 1008 miliónů dolarů, to je za plat 92 hokejistů. Pokud chceme být více realisté, může říci, že za plat přibližně tří až čtyř hokejových družstev. Nelze sportovcům vyčítat, že ty peníze dostávají, je však nutné uvažovat o tom, že je jedna čtvrtina lidstva narozdíl od zbytku světa má, a že je použije na něco jiného, než na pomoc pro ty, kdo je opravdu potřebují.
To však neznamená že za tento stav může nevíra, nebo že by současný svět byl
a-religiózní. Zdá se spíše opak. Jen slovo religiózní nesmíme zaměňovat se slovem křesťanský, natož katolický. A právě kvůli svému v posledku religióznímu zaměření jsou i nekřesťané schopni vidět a bolestivě vnímat zmíněné problémy.
Proto není vůbec nadsazené zde mluvit o jakémsi nespravedlivém stavu nebo dokonce pohoršení , a to v tom smyslu, jak bylo vyjádřeno v úvodu této kapitoly. A církev je a vždy byla, k řešení tohoto problému ze své podstaty volána:
„Církev získává svou identitu v míře, v jaké je zde pro druhé a s druhými. Evangelizační paradigma nechápe tuto identitu pouze vnitrocírkevně, nýbrž tak, že pokud se církev evangelizačně uskutečňuje, potud se také navenek autenticky realizuje. Obsahem evangelizace se pak myslí služba církve lidskosti vůbec, po vzoru Ježíše. Tím pak může být církev svátostí spásy pro svět, konkrétní spásou a osvobozením pro lidi v jejich konkrétních poměrech, resp. může pomoci nutným změnám těchto poměrů.“
Známý kuriální kardinál německého původu Walter Kasper ve své úvaze o stálém jáhenství neváhá nespravedlnosti tohoto typu zařadit mezi znamení doby, která se jáhenství bytostně dotýkají. Mohlo by se zdát, a do jisté míry i oprávněně, že jde o stejnou situaci jako ve Sk 6, jen čísla jsou trochu větší. Vždyť jsou opět prostředky pro život mezi lidmi nespravedlivě rozdělovány. Je jasné, že takovouto zjednodušující aktualizaci šesté kapitoly skutků nelze bez hlubšího promyšlení použít pro současnou dobu. Jaká tedy je v tomto nespravedlivém stavu úloha dnešních jáhnů?
„Misijním posláním církve není jen přivádět lidi do církve a tak je vést ke věčné spáse. Dnes jsme přesvědčeni, že k tomuto cíli vede Bůh lidi i jinými cestami. Církev musí lidi navíc nadchnout pro poselství, které otevírá všem lidem cestu ke smysluplnému životu. Čím více církev budí podezření, že jí jde více o vlastní trvání, práva a svobody, tím bezvýznamnější se stává pro ty z lidí, kteří ji mají nejvíc zapotřebí.“
Tento názor bude v následující úvaze jedním z podstatných východisek. Konkrétně půjde o to, jakým způsobem souvisí s jáhenstvím „odbourávání“ podezření, která byla naznačena v předešlé citaci. Zde je však třeba připomenout, že pokud se zájem církve obrací na člověka a jeho potřeby, neznamená to, že by se zapomnělo na evangelium. Rozlišovacím znamením totiž je, zda se to děje v Kristu:
„Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsem nejubožejší ze všech lidí!
(1Kor 15,17-19).
V závěru této kapitoly je potřeba nastínit alespoň některé kořeny výše popsaných problémů, aby mohla být později řešena otázka úlohy jáhnů v této situaci. Za tyto kořeny bývají v ČR označovány vedle destrukce morálních hodnot v době socialismu často vnitřní rozpory doprovázející kapitalistický systém. Stručně je můžeme charakterizovat asi takto: korumpující vliv nadbytku ničící morálku a rodinu, nebo zvyšující se požadavky na odbornou kvalifikaci, kterým nemůže jedinec často stačit. Tyto skutečnosti potom vzbuzují v člověku pocity jako závist, opuštěnost a ztrátu smyslu života. Toto všechno se netýká jen křesťanů, ale především lidí nevěřících a hledajících, ke kterým se má církev jak již bylo řečeno také obracet. V důsledku je potom kořenem problémů vysoká ekonomicko-politická úspěšnost kapitalismu, která působí destruktivně na morálku a kulturu, pod které lze zařadit i církev nebo náboženství obecně. Konkrétněji jde například o falešnou a smrtonosnou tvořivost, představu, že člověk spíše dříve než později dokáže díky technice prakticky cokoliv. S tím souvisí i agresivita proti přirozenému běhu věcí, nebo v podobných souvislostech také netrpělivost. A konečně i spojenectví kapitalismu s demokratickým státním zřízením je v těchto souvislostech často viděno jako poměrně limitovaná záležitost:
„Vědomí křesťanského horizontu lidských dějin (...) nutně vede k jisté rezervanosti vůči možnostem demokracie, kapitalismu i vůči samotnému institucionalizovanému úsilí křesťanů. Vždyť koneckonců jen v našem století proces demokratických voleb vynesl k moci Adolfa Hitlera, prosperita kapitalistické ekonomiky ukázala, že nedisponuje žádnou absolutní zárukou (...).“
Do této nebo podobné situace se po r. 1989 dostává i česka společnost. Církev by na to měla nějakým způsobem reagovat:
„Křesťané a jejich církve si proto musejí vytvořit takovou pastorální strategii, která by odpovídala tak hluboce změněným podmínkám. Z minulých strategií budou v našem novém prostředí použitelné zkušenosti ze strategie kriticky-konstruktivního dialogu. Ty však musejí být doplňovány živou, nevtíravou, avšak působivou přítomností křesťanského způsobu myšlení, jednání a mluvení v různých oblastech hospodářského, společenského, kulturního a politického života.“
Díky jednak výše citovanému popisu misijního poslání církve podle Alfonse Höfera a díky tomuto návrhu pastorální strategie podle Karla Skalického, budeme moci v následujících kapitolách hledat užší souvislosti mezi pastorální strategií české církve a možnostmi realizace opravdového jáhenství. Tedy takového, které by odpovídalo biblickým zprávám popsaným v první kapitole. Nyní je však potřeba obrátit pozornost přímo k jáhnům působícím v současné době v českých a moravských diecézích a odpovědět na otázku, kde je a jaké je jejich zařazení v pastoraci.
|
