O evangelizačním úsilí v českých zemích po druhé světové válce a v současnosti.

O evangelizačním úsilí v českých zemích po druhé světové válce a v současnosti.

1. Velmi často je slyšet otázku, proč se tak změnil přístup veřejnosti k církvi po r. 1989. Pokusím se uvésti několik poznámek, které by snad mohly přispět k lepšímu vidění celého problému. Stalo se tak podle mého názoru především proto, že ti, kteří representovali církev v očích veřejnosti ihned po r. 1989 a representují ji až dosud hlavně ve veřejných mediích, v podstatě odmítli dlouholetou tradici, která byla základem dřívějšího morálního uznání, a domnívali se, že lze vybudovat něco nově velikého, aniž by se vycházelo z potřebných základů. Nikdo z nich tuto minulou tradici prakticky vůbec neznal, a ani se o ni v podstatě nezajímal.
2. Předávám současně podrobnější písemné vyjádřeni. Nyní se pokusím říci jen několik slov nejen jako svědek, ale též jako aktivní účastník evangelizačního úsilí v našich zemích od konce r. 1944 a prakticky až do současnosti. Prožil jsem v souvislosti s tím mnoho dobrého i zlého, i když doba mého věznění byla mnohem kratší, nežli tomu bylo u mých přátel, jako byl Josef Zvěřina, Oto Mádr, Růžena Vacková a mnoho dalších, s nimž jsem byl stále v nejužším spojení.
3. Ale přejděme ke zmíněné tradici. V české církvi působilo v době před a těsně po druhé světové válce mnoho vynikajících osobností, které svoji věrnost plně osvědčily a které zanechaly nesmazatelnou stopu. A z této stopy vyrostlo v konci čtyřicátých let dílo, které pravděpodobně nemá v Evropě obdobu. Zasloužil se o to prof. T. Kolakovič, který žil od r. 1942 na Slovensku a v letech 1945-6 položil i v Praze základy k hnutí, které pracovalo na principech, z nichž vycházely belgické a francouzské skupiny dělnické a studentské mládeže, tzv. JOC a JEC. Tyto principy vypracoval abbé Cardijn (pozdější kardinál), s nímž Kolakovič předtím úzce v Belgii spolupracoval. V českých zemích vznikly v krátké době četné skupiny mládeže, k nimž patřily spíše tisíce nežli stovky aktivních křesťanů, z nichž většinu tvořili vysokoškoláci, kteří pak všichni toto dílo nesli dál. A já neváhám tvrdit, že to byli právě tito aktivní křesťané, kteří způsobili, že si české křesťanství zachovalo jasnou morální úroveři v době dlouhé ateistické diktatury.
4. Tato tradice byla však po roce 1989 radikálně odmítnuta, ač bývalí účastníci minulého dění nabízeli svoji účinnou pomoc. A pod vlivem různých filosofických trendů, které zdánlivě vypadají jako náboženské, se začaly uplatřiovat postupy, které jsou od skutečného hlásání Krista ukřižovaného a vzkříšeného velice vzdálené. Teprve nyní se některé skupiny mladých těžce propracovávají k tomu, co zde již před mnoha léty bylo a na značně vysoké úrovni.
5. Metody, které se zde uplatňovaly ve čtyřicátých a padesátých letech, je nutno označit za metody pionýrské pro celé toto století a asi i celou Evropu. Nemohu zde uvádět podstatu a všechny argumenty; pokusil jsem se to zpracovat poněkud podrobněji v již zmíněném materiálu. Jsem však toho názoru, že je třeba se k těmto vyzkoušeným metodám urychleně vrátit, dokud žije alespoň ještě malá část těch, kteří tímto hnutím po druhé světové válce prošli. Jejich značná část se v květnu letošního roku setkala po dlouhých letech u příležitosti 90. výročí založení České ligy akademické.
6. V tomto krátkém příspěvku se proto omezím na jeden zcela konkrétní návrh. Protože většina těch, kteří se tohoto květnového spíše slavnostního setkání zúčastnili, projevovala zájem a ochotu dát své síly znovu k disposici, doporučuji zorganizovat v prvém pololetí příštího roku pracovní setkání s tím, že budou všichni účastníci předem vyzváni, aby si připravili svoje zkušenosti a mohli je předat našim mladým přátelům, kteří nechtějí být pyšnými a suverénními originály, ale věrnými kopiemi Ježíše Krista a všech Jemu věrných v jejich službě Bohu i lidským bratřím. Skutečné osobnosti vyrůstají právě z takového následování, a nikoli z falešné osobní svobody.
7. Pokud bude vysloven souhlas, je naše Křesťanské akademické fórum, případně s dalšími, připraveno s jinými pracovními skupinami takové setkání s potřebným programem zorganizovat, neboť má k disposici obnovený adresář celé řady těch, kteří se na zmíněném díle po druhé světové válce podíleli.

Církev v České republice a současná doba

I. Několik úvodních poznámek
1. Poslání křesťana je dáno v podstatě Kristovými slovy: Učte všechny národy a křtěte je! Toto poslání bylo sice sděleno apoštolům, ale platí pro všechny, kteří jsou křtem připojeni ke Kristovu mystickému tělu. Poslání platí pro veškerý Boží lid, jak to nově definoval 2. vatikánský koncil. Z toho se nepochybně vycházelo vlastně již v apoštolských dobách. Avšak takové vědomí se v evropském prostoru vytratilo ve středověku, když vlastně každý byl členem církve od svého narození a byl v křesťanských pravdách trvale vyučován. Evangelizační úkoly plnili v té době v podstatě pouze kněží a příslušníci různých řádů.
2. Změna myšlení se začala projevovat viditelněji již v minulém století, když začala vznikat různá laická společenství, jak ta vyžadovaly změněné životní podmínky v celé lidské společnosti. Lze říci, že podstatnější rozvoj těchto snah vyústil k vytvoření tzv. Katolické akce v první polovině tohoto století.
3. V tomto kontextu je nutno zmínit především úspěšné hnutí, které založil abbé Cardijn (pozdější kardinál) v Belgii a ve Francii a jež bylo zaměřeno především na evangelizaci mladých dělníků (JOC - Jeuneusse ouvrier cretiénne). Na podobných metodách práce vznikla pak další paralelní hnutí (JEC, JAC, JIC), která byla přizpůsobena více jiným skupinám mládeže: studentům, zemědělské mládeži a pracujícím v jiných oborech.
4. Na základě JOC a JEC byla pak s úspěchem evangelizována v letech i 1946-49 i mládež v bývalém Československu, přičemž největší pozornost byla věnována vysokoškolákům. Po určité iniciativě, kterou vyvinul již v době druhé světové války P. M. Habáři {a částečně i P. S. Braito), přinesl rozhodující impuls prof. T. Kolakovič (před druhou světovou válkou blízký spolupracovník abbé Cardijna), který od r. 1942 pobýval na Slovensku. Ačkoli jeho působeni v českých zemích bylo velmi krátké, mělo v podstatě klíčový význam pro rozvoj křesťanství u nás po druhé světové válce. Zodpovědnost za celé dílo převzala po Jeho odchodu skupina mladých křesťanů, jejíž činnost inicioval. Z kněží se na celém díle podíleli především P. J. Zvěřina, P. A. Mandl, P. A. Heidler, P. O. Mádr, P. J. Bárta a celá řada dalších. V několika málo letech vznikly skupiny zahrnující stovky (anebo spíše tisíce) vysokoškoláků, ale též středoškoláků a mladých dělníků, kteří se stali nositeli křesťanských ideí a učení v celém Československu. Neváhám tvrdit, že právě z toho vyrostly základy, které umožnily, aby české křesťanství přečkalo poměrně úspěšně čtyřicet let ateistické diktatury.
5. Bohužel, tyto skutečně vyzkoušené metody práce byly ve jménu jakési nové evangelizace odmítnuty po r. 1989, ač se jednalo o zkušenosti pionýrské pro celý zbytek 24. století a v podstatě pro celou Evropu. Tyto metody byly díky prof. Kolakovičovi a dalším aktivním pracovníkům adaptovány na naše prostředí a vlastně na veškeré mladé (a nejen mladé) lidi, na rozdíl od původního cíle Cardijnova, který vše směroval především na mládež dělnickou ve snaze postavit hráz proti pronikání komunistických idejí. Dílo P. Kolakoviče bylo koncipováno již zcela v duchu druhého vatikánského koncilu, takže pro jeho žáky a následovníky vlastní koncil mnoho nového již nepřinesl. Kolakovič je také někdy nazýván předchůdcem tohoto koncilu.

II. Poslání křesťana v současnosti
1. Vraťme se však ke Kristovu poslání: Učte národy a křtěte je! Učit znamená sdělovat člověku pravdu o světě i o něm samém, o smyslu jeho života, rozvíjet jeho schopnosti, aby se mohl stále zdokonalovat. Křtem je pak člověk povolán k tomu, aby smysl života naplnil, aby doplnil akt Stvořitele a dospěl ke sjednocení s Nim. Tak by snad bylo možno alespoň přibližně vyjádřit smysl evangelizace. Nesmí se však jednat nikdy o uplatněni vlastní osoby, ale o službu bratřím a sestrám, s nimiž jako lidští tvorové máme společného Otce.
2. Evangelizace v sekularizovaném světě vyžaduje ovšem jiné postupy, nežli tomu bylo ve středověku nebo v apoštolských dobách, anebo jako je tomu prakticky stále v různých misijních oblastech, kdy se jedná často o rozvíjení celkové kultury anebo o sdělování pravdy o Bohu lidské společnosti, která měla anebo má své zcela rozdílné přesvědčení a názory na život a jeho smysl. S výjimkou misijních území, která nebyla zatím příliš zasažena naší civilizací, lze jen stěží uplatnit beze změny dřívější evangelizační postupy. Vždyť zejména v průběhu tohoto století prodělal svět obrovský vývoj, a to především díky dopravním prostředkům a komunikačním možnostem. Obrovský dopad měl a má i rozvoj vědeckého poznání a přibližování jeho výsledků (často ve velmi zkreslené a zjednodušené formě) všem alespoři trochu vzdělanějším lidem. A k těm musí být především zaměřeno vlastní evangelizační úsilí. U ostatních se bude jednat spíše o práci charitativní.
3. Povinnost evangelizace se týká celého světa. Konkrétní evangelizační postupy budou ovšem značně rozdílné podle toho, o která území a oblasti se bude jednat. Je přitom nutno plně respektovat místní tradice a historické vlivy, které příslušnou společnost v minulosti utvářely. V dalším se proto soustředíme na problémy, před nimiž stojí evropské církve a především naše církev v České republice.
4. Lze říci, že evangelizační postupy by měly vycházet ze slov Ježíše Krista, když řekl: Já jsem cesta, pravda a život. Těmto třem charakteristikám odpovídají vlastně tři různé roviny evangelizačního úsilí. Rovina šířeni radostné zvěsti od člověka k člověku, k našim bratrům, s nimž společně žijeme a pracujeme. Dále jsou to úkoly, které se týkají lidské společnosti jako celku a utváření jejího pravdivého obrazu. A konečně jsou to vztahy mezi křesťany uvnitř církve. Ve všech případech se ovšem jedná o službu, k níž je povolán každý křesťan, která však bude v různých rovinách charakterizována vždy jiným způsobem. V prvém případě ji můžeme charakterizovat jako službu spravedlnosti, ve druhém případě jako službu pravdivého poznání, a ve třetím jako službu lásky. Lze říci, že ve vztahu k okolnímu světu je nutno vycházet především z pojmů spravedlnosti a pravdy, neboť pojem lásky je v současném světě velice deformován. Je proto účelné se mu pokud možno vyhnout. V dalším se nyní pokusíme jednotlivé druhy právě zmíněné služby alespoň stručně charakterizovat.

III. Služba spravedlnosti
1. Každý křesťan by si měl především uvědomit, že křtem převzal zodpovědnost nejen za sebe, nýbrž i za bratry, s nimiž žije. Jedinec zejména za současných podmínek zpravidla nic nedokáže; to je ovšem je zcela ve shodě s Kristovými slovy: Kde jsou dva v mém jménu, jsem mezi nimi i já. Ovšem kolektiv, který chce převzít zodpovědnost za život svého okolí, nesmí vytvářet žádné ochranné ghetto, ale musí sledovat život svého okolí, podílet se na něm a pokud možno jej positivně ovlivňovat. Vlastní posvěcení a hluboký duchovní život je ovšem nutno označit za předpoklad skutečné účinné služby křesťana. Avšak bez skutečné služby bratrům a sestrám může být takový postoj v mnoha případech označen za egoistický. Každý z nás je povolán ke službě lidským bratřím, i když u některých křesťanů může být tato služba zcela naplněna účinnou modlitbou. Většina však musí tuto službu nepochybně osvědčit též svou vnější činností. Žádné modlitební společenství se nemůže obracet jen dovnitř k sobě, ale musí být účinné navenek.
A právě v tomto kontextu vystupuje do popředí již zmíněná služba spravedlnosti. Cíle evangelizace nemohou spočívat v sobecké snaze rozšířit křesťanské společenství, nýbrž musí být prodchnuty snahou pomoci svému okolí, aby zlepšil svoje životní podmínky, a to jak v morálním a etickém ohledu, tak i v sociální oblasti. Pokud nebudeme poskytovat účinnou pomoc též lidem v chudobě a životních nesnázích, nebude naše služba dostatečně pravdivá. Nejúčinnější postup ovšem spočívá v tom, naučit lidi, aby si byli schopni pomoci sami. Přitom je ovšem nutno zachovat potřebnou obezřelost. Např.: Snaha o zajištěni sociální spravedlnosti musí být nerozlučnou součástí křesťanské služby, ale nesmí převážit nad klíčovým cílem, tj. hlásáním Krista. Obávám se, že právě tímto způsobem bylo znehodnoceno Cardijnovo dílo, když se přecenila úloha tzv. dělnických kněží krátce po druhé světové válce.
3. Zejména mladí lidé aktivně činní by měli být náležitě vyškoleni ve všech metodách práce. Takové intenzívní a účinné školení probíhalo v Praze koncern čtyřicátých let, kdy P. A. Mandl za účasti celé řady dalších zorganizoval tzv. MLEKUP. Jednalo se o pracovní postupy a cíle, duchovní i praktické programy pro skupiny tehdejší katolické akce. Činnost byla založena na tzv. metodě "vidět, soudit, jednat" a na využívání anket. Tyto ankety měly v podstatě několikerý cíl. Jednak byly prostředkem k navazování osobních kontaktů s dalšími lidmi (jak to přibližně, avšak velmi schematicky, využívají zástupci různých sekt). Současně však byly zpracovány tak, aby u partnerů vyvolaly zájem o určitou problematiku a přivedly je tak k určitému přemýšlení o věcech, které jim často až do té doby byly zcela cizí. Dále byly odpovědi na ně vyhodnocovány, což pak sloužilo k další orientaci v zaměření aktivit jednotlivých společenství ve svém okolí. A v neposlední řadě to bylo i poskytování podkladů centrálním skupinám a příslušným institucím, které pak mohly připravovat a rozpracovávat návrhy dalších programů a aktivit.
4. Jak již byly řečeno, byl zájem dělnických skupin ve Francii zaměřen velmi značně na problémy tzv. sociální spravedlnosti, což v sobě přineslo již zmíněné riziko. Na druhé straně toto zaměření na spravedlnost přivádělo k aktivní činnosti i další mladé lidi, kteří zatím o hlubších motivech příliš nepřemýšleli. Mluvilo se tehdy o tzv. "formation par action", neboť veliké množství mladých se tím dostávalo k hlubšímu chápání důvodů takové činnosti. Někdy se však zapomínalo na to, že skutečná evangelizace musí být vždy založena na "action dar formation", což se i v našich kruzích stalo před koncem čtyřicátých letech předmětem sporu, nežli se vše vyjasnilo způsobem, jak bylo právě uvedeno. Že služba spravedlnosti může přivésti k aktivnímu zájmu o etické a morální aspekty i jiné lidi dobré vůle, dokazuje i zkušenost z disentu, kdy se ovšem zcela zůstalo jen u této hodnoty bez pochopení hlubších důvodů. Což bylo ovšem pochopitelné, neboť cíle disentu byly v podstatě politické.
5. Za falešné lze označit tvrzení, že dnešní mládež nemá zájem o žádnou pevnější organizaci, a že si chce jen něco poslechnout. Většinou se jedná pouze o pohodlnost (aneb možná i jiné důvody) těch, kteří to takto presentují. Skuteční křesťané vědí, že k činnosti pro Krista musí své síly sjednotit. Nemůže se však jednak o formální spolkovou činnost. I v tomto ohledu existuje v historii našeho křesťanství významná zkušenost, když v r. 1945-6 bylo v České lize akademické nutno od takové formálně spolkové činnosti přejít k činnosti nového typu (hnutí) vycházející z Cardijnova programu a jeho metodických postupů, což se uskutečnilo až po dosti výrazném střetu mezi různými názory.

IV. Služba pravdivého poznání.
1. Evangelizační činnost od člověka k člověku musí být ovšem založena nejen na spravedlnosti, nýbrž i na pravdě. Členové výše zmíněných společenství musí být vyzbrojeni znalostmi o všech problémech, s nimiž se budou setkávat. Musí mít současně možnost obrátit se na určité centrální pracovní skupiny, které budou pro ně potřebné materiály též podrobněji vypracovávat a připravovat.
2. To ovšem vyžaduje správně reflektovat jak současný stav poznání, tak í vývoj všech ideí, které celou příslušnou společnost v minulosti formovaly a jež společnost přejímá jako dědictví minulosti. Je nutno analyzovat nejen výsledky všech oblastí současného vědeckého poznání, nýbrž je nutno se vrátit i do minulých století, a pochopit, jak se různé druhy poznání vzájemně ovlivňovaly a jaký dopad to mělo a stále má jak na teologii, tak i náboženské i obecné myšlení dnešní společnosti.
3. V tomto ohledu značný kus práce vykonalo již naše Centrum interdisciplinárních studií, o němž lze říci, že představuje jakýsi malý institut v rámci Křesťanského akademického fóra. Na jeho činnosti se podílí řada odborníků z různých oborů a začíná se navazovat i účinná mezinárodní spolupráce. Lze říci, že se společným úsilím dospělo již k řadě výsledků, které přinášejí především nové argumenty týkající se souladu mezi pravdou zjevenou a pravdou poznatelnou naším rozumem. Tyto výsledky se nyní postupně dále detailně zpracovávají. Centrum interdisciplinárních studií nabízí všem křesťanským aktivitám své služby.
4. Několika členům našeho Centra interdisciplinárních studií se podařilo v rámci jejich vlastní odborné činnosti dospět k novým vědeckým výsledkům, které staví do zcela nového světla vztahy mezi moderní přírodní vědou (především moderní fyzikou) a filosofií (a také teologií). Výsledky tohoto studia vnášejí zcela nové aspekty do postmoderních názorů na svět a na poznání pravdy o něm. i)o zcela nového světla se dostává problém pravdy a její plurality, neboť dochází k návratu k tradiční aristotelovské logice se všemi důsledky pro filosofické a náboženské myšlení. Presentovat tyto důsledky občanské společnosti mohou účinně křesťansky orientovaná zájmová sdružení vedená a representovaná laiky, neboť mohou přesvědčivěji dovozovat, že pravda poznaná rozumem si nijak neprotiřečí s pravdou zjevenou.

V. Služba lásky
1. Ve vztahu k okolnímu světu by křesťanské aktivity měly vycházet především z pojmů spravedlnosti a pravdy. Přitom by ovšem nemělo nikdy zaniknout, že veškerá činnost křesťana musí vycházet z lásky. Ta by měla formovat vazby mezi příslušníky Církve bez ohledu na úřad, který v církvi zastávají. Vždy se jedná o povinnost služby, která musí z lásky vycházet.
2. V dřívější minulosti byli prakticky výlučnými nositeli a šiřiteli křesťanského učení a příslušných idejí kněží a členové řádů. Současný svět má ovšem zcela rozdílnou strukturu. Do většiny oblastí lidské společností nemá kněz prakticky zcela žádný přístup. Většina evangelizačních úkolů musí proto spočívat na laicích. A proto i struktura vztahů v církvi a rozdělení úkolů musí být plně přizpůsobeny těmto novým skutečnostem. Laici pracující a pijící v příslušných kolektivech musí převzít plnou zodpovědnost za evangelizaci v daných oblastech. Vždyť jen oni mohou být dostatečně seznámeni se všemi podmínkami, aby své poslání mohli také úspěšně splnit.
3. Lze říci, že úkol kněží v současné době by měl spočívat spíše ve vytváření duchovního zázemí laických společenství a v dodávání duchovní a zčásti vlastně i filosofické orientace pro jejich činnost v evangelizaci. Je nutno posilovat ducha spojující lásky na základě společné účasti na Kristově oběti. Na základě svých duchovních zkušeností pak upozorňovat na různé aspekty lidského života, jimž je nutno věnovat potřebnou pozornost jak v šíření pravdivé obrazu světa, tak i v konkrétních evangelizačních aktivitách.
4. Všechny tyto povinnosti a úkoly vyžadují plnou účast laiků na církevním životě. To se samozřejmě musí uskutečňovat pomocí farních, vikariátních i diecézních rad. Je nutno vypracovat jejich statuty, aby v nich pracovali aktivní křesťané, pro něž motivem jejich činnosti je služba podle Kristova vzoru a nikoli touha po osobním uplatnění. Nikoli lidé, kteří mají dar slova a řeči, k tomu též dostatek ctižádosti, ale jimž chybí dar Božího ducha. Musí vzniknout skutečný duch spolupráce mezi knězem zodpovědným za duchovní život farnosti a ostatními laiky, kteří nepochybně budou musit stále více přebírat zodpovědnost za většinu aktivit směrem k občanské společnosti.
5. Existuje ovšem důvod účasti laiků i na určité organizaci duchovního života. Povolání člověka a způsob jeho pracovní činnosti ovlivňuje do značné míry i jeho vztah k Bohu a jeho celý duchovní život. Těmto rozdílům je nutno přizpůsobovat i evangelizační postupy. Je nutno se zabývat podrobněji spiritualitou jednotlivých společenství, která budou pracovat a působit v občanských kolektivech různého typu.
6. Duch lásky musí ovšem zahrnout i jiné křesťanské denominace, aby při zachování věrnosti Kristově pravdě se uskutečňovala postupně jednota všech, kteří svoji věrnost Kristu svým životem osvědčují. K tomuto cíli může přispět významně spolupráce laiků na různých dílech evangelizační obnovy.
7. Všem těmto novým cílům musí být přizpůsobena také výchova a výuka bohoslovců. Musí být dokonale připraveni na nové požadavky, které z toho budou plynout pro veškerou orientaci v duchovním životě kněží i laiků. Musí se jim však také dostat dostatečně širokého vzdělání, aby ve svých kázáních i širším duchovním vedení laiků rozuměli problémům, které na veškeré myšlení klade moderní doba. Musí být podrobněji seznámeni se současným vývojem potřebných vědeckých poznatků, aby viděli všechna úskalí a mohli jim jednak řádně čelit, ale také uměli příslušných argumentů týkajících se pravdy o světě náležitě využít.

VI. Církev a správa veřejných záležitostí
1. Správa veřejných záležitostí v civilizovaném světě je v současné době založena na demokratickém zřízení. Po zkušenostech s vládci (i osvícenými) je to nepochybně nejlepší možnost pro současnou dobu. Aby se minimalizovala případná rizika, je nutno přistupovat vážně k náležitému vzdělávání a informováni široké veřejnosti.
2. Jakýmsi ideálem je existence právního řádu. Vytváří se snaha úzkostlivě dodržovat uzákoněné právní normy. Ze zkušenosti však je známo, že tyto normy mohou být často velice pochybné, pokud nevychází z norem etických. A právě v tom existuje prakticky nezastupitelná povinnost církve, aby toto etické vědomí občanské společnosti připomínala a stále vštěpovala.
3. Pozornost občanů je však většinou připoutávána k hospodářskému systému, který nejvíce může ovlivnit jejich životní podmínky. V tomto ohledu však již neexistuji v principu tak jednotné objektivní přístupy, jako je tomu v případě poznávání pravdivého obrazu světa a etických norem. Volba detailních hospodářských pravidel zůstává do značné míry záležitostí otevřenou a několik různých systémů může přinášet prakticky obdobné výhody a nevýhody. V tomto směru nemůže být proto křesťan zúčastněný v politickém dění příliš vázán a musí se rozhodovat v podstatě jen podle svého svědomí.
4. Církev se také nemůže ztotožnit s jediným konkrétním hospodářským uspořádáním. Musí vždy pouze hlásat zásady, z nichž každý hospodářský systém by měl vycházet, aby zůstal lidský. Měly by ovšem existovat pracovní týmy hluboce inspirované křesťanskými ideály, které by byly schopny se kriticky vyjadřovat k jednotlivým připravovaným návrhům z hlediska jejich dopadu na společnost a připravovat tak materiály, které by mohly sloužit jako důležité podklady pro rozhodování i veřejnou argumentaci pro politicky angažované křesťany.
5. Pokud pak se týká angažovanosti křesťanů v politice, je nutno nepochybně dodržovat zásadu, že nikdo by osobně neměl representovat navenek současně tým nebo sdružení, usilující o prosazování pravdy a zabývající se evangelizačními úkoly, a jiné aktivity, které se týkají politického dění, ať již se jedná o vlastní politické činitele anebo ke konkrétní politice se vyjadřující komentátory. Nelze spojovat hájení pravdy a spravedlnosti s pragmatickým postupem nezbytným pro politika. Takové oddělení samozřejmě nebude asi vždy možné v malých samosprávných celcích. Nemělo by se však od této zásady ustupovat v celostátním (anebo krajském a okresním) měřítku.

Závěrečná poznámka
Při všech těchto činnostech se ovšem nikdo nevyhne vnitřním osobním konfliktům, kdy na jedné straně bude stát ochota ke skutečně službě Kristovu poslání a na druhé straně přirozená osobní touha po ocenění osobních zásluh a získání příslušného uznání. Je bohužel smutnou skutečností, že uznání se zpravidla dostává těm, jejichž aktivity jsou zaměřeny více na vnější efekt a nevedou zpravidla k hlubšímu ovoci. Tomu se lze alespoň zčásti vyhnout, když jednotlivci se cítí být členy určitého kolektivu a neusurpují si žádné výlučné postavení. Když zůstávají do určité míry v anonymitě a uskutečňují to, k čemu je příslušný kolektiv pověřil.
Na takovém principu pracovalo v poválečných letech společenství, které v polovině čtyřicátých let ustavil prof. Kolakovič a jež pro sebe užívalo označení Rodina. Její existence zůstávala v určité diskrétnosti a patřili k ní vlastně všichni hlavní organizátoři tehdejších evangelizačních aktivit. Koordinací řady anonymních aktivit se uskutečňovala díla, o nichž nebylo ve veřejnosti většinou vůbec známo, jak vznikla.
Vytvářel se tím také spojovací můstek mezi různými kolektivy, tak aby pro všechny byla hlavním motivem služba. Neexistovalo skupinové sobectví, rivalita a touha po vyniknuti nad jinými společenství, ale radost z každého (i cizího) úspěchu, k němuž na tomto poli služby došlo, což bohužel v současné době v důsledku. trhového myšlení většinou neplatí.

Zaslat reakci na tento text.